ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.428.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 428/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 5. 2018 o dovolání obviněného L. D. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 To 306/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 188/2016 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 To 306/2017, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 91 T 188/2016, v celé odsuzující části.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 91 T 188/2016, byl obviněný L. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyřiceti měsíců za současného uložení povinnosti nahradit ve zkušební době podle svých sil trestným činem způsobenou škodu. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 160 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody 800 000 Kč poškozené A. Ž. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok ohledně druhého žalovaného skutku.
Obviněný byl uznán vinným skutkem, který spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že si dne 11. 11. 2009 v B. zapůjčil od A. Ž. 800 000 Kč pod záminkou potřeby finančních prostředků na vyplacení manželky v souvislosti s rozvodovým řízením a s příslibem, že dluh splatí ihned po prodeji domu, který měl vlastnit společně s manželkou v K., ačkoli od počátku neměl v úmyslu peníze vrátit, což také neučinil ani do zahájení trestního stíhání, a poškozené tak způsobil škodu v uvedené výši.
Odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 To 306/2017, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesení napadl v té části, pokud jím bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že v daném případě jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Soudy nebyla podle dovolatele vůbec hodnocena skutečnost, že poškozená A. Ž. měla v roce 2009 zájem koupit luxusnější vozidlo Audi A5 a sama uvedla, že ho v té době poptávala. Potvrdila rovněž, že byla s obviněným v P. na prohlídce vozidla Audi A5, které bylo posléze koupeno a poškozené předáno, přičemž tato prohlídka proběhla ještě před poskytnutím finanční částky 800 000 Kč obviněnému. Soudy také opominuly listinu – cenovou kalkulaci od spol. Import Volkswagen Group, s. r. o. ze dne 30. 10. 2009, která potvrzuje poptávání vozidla poškozenou již před poskytnutím částky 800 000 Kč. Za zásadní považuje obviněný zjištění, že toto vozidlo Audi A5, které bylo obviněným předáno poškozené na přelomu roku 2009 a 2010, tedy bezprostředně poté, co se dostalo do jeho dispozice, mělo najeto 16 000 km, což vyplývá i z úvěrové smlouvy ze dne 29. 12. 2009, a při prodeji vozidla v roce 2015 mělo najeto 102 714 km, jak vyplývá z listin o prodeji. Z toho plyne, že vozidlo nebylo zástavou, ale bylo poškozenou běžně užíváno. Poškozená přitom uvedla, že s vozidlem prakticky nejezdila a za celé období let 2010 až 2015 mohla najet 2 000 až 3 000 km. Soudy toto nekonstatovaly ani nehodnotily, stejně jako fakt, že po odvezení a prodeji vozidla si Ž. koupili prakticky totožné vozidlo Audi A5, což vyvrací jejich tvrzení, že vozidlo nepotřebovali. To vše je podle dovolatele nutno dát do souvislosti s faktem, že celou věc začala poškozená řešit až v roce 2015, tedy po více než pěti letech. Krajský soud vůbec nereagoval na návrh obviněného na výslech svědka R. K., který by se mohl vyjádřit ke vztahu obviněného a poškozené v předmětném období, o němž obviněný tvrdí, že byl intimní, přičemž z hlediska tohoto vztahu by mohlo být nahlíženo na průběh posuzovaných událostí.
Obviněný vyjádřil výhrady také k závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu formou nepřímého úmyslu s tím, že soudy nebyl tento závěr nijak zdůvodněn. Skutečnost, že nedošlo k vyrovnání ohledně vozidla, vysvětlil obviněný tím, že až v období po převodu peněz a po provedené rekonstrukci bytu pro poškozenou firmou obviněného se poškozená odmítla s ním finančně vypořádat. Údajně tedy nemohl mít už v době odeslání uvedené částky v úmyslu nenaplnit dohodu o převodu vlastnického práva k motorovému vozidlu na poškozenou a finančním vyrovnání mezi nimi. Obviněný také zdůraznil, že by bylo nelogické, aby na konci roku 2009 koupil na svoji společnost vozidlo Audi A5 za více než 700 000 Kč a toto téměř nové předal poškozené pouze jako zástavu s tím, že by nebylo z její strany více než pět let užíváno a zásadně by ztrácelo na hodnotě.
Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání odmítl jednotlivé argumenty dovolatele s tím, že ve věci nelze shledat extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Správným shledal i dovození úmyslu obviněného a právní kvalifikaci skutku. Navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Z tohoto hlediska mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak vůbec jej nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Tímto posledně uvedeným nedostatkem trpí napadené usnesení i odsuzující rozsudek.
Obviněným uplatněné námitky vztahující se k uvedenému dovolacímu důvodu spočívají především ve zpochybnění skutkových zjištění, avšak obviněný zpochybnil také naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, což je námitka proti hmotně právnímu posouzení skutku, byť i tu obviněný založil částečně na námitkách skutkových. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně.
Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož znaky naplnil podle nalézacího soudu tak, že sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl, a způsobil tak na jejím majetku značnou škodu. Trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Zavinění ve formě úmyslu musí zahrnovat všechny ostatní znaky skutkové podstaty trestného činu. Trestný čin je spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V nepřímém úmyslu pachatel jednal, jestliže věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení trestním zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke způsobení škody na cizím majetku se u trestného činu podvodu obecně vyžaduje úmysl, zatímco ve vztahu ke způsobení vyšší škody (v tomto případě škody značné) jako okolnosti zvlášť přitěžující postačí nedbalostní zavinění [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Soudy dospěly k závěru, že trestného činu podvodu se obviněný dopustil v nepřímém úmyslu. Přitom vycházely ze skutkového děje konstruovaného výlučně ze svědecké výpovědi poškozené A. Ž. (podporované jejím manželem R. Ž.), že oněch 800 000 Kč obviněnému půjčila, zatímco automobil Audi A5 jí dal do zástavy k zajištění této půjčky. Nalézací soud uzavřel, že obviněný od počátku měl v úmyslu peníze nevrátit (str. 11 rozsudku). Obviněný takový úmysl popřel. V těchto případech lze úmysl dovozovat z okolností činu. Nalézací soud k tomu uvedl, že obviněnému sice ve splacení dluhu nebránila jeho finanční situace (v další větě soud sice uvedl, že obviněný peníze „nebyl schopen vrátit“ po dobu několika roků, jde však patrně jen o nepřesnou formulaci), ale přesto byl přinejmenším srozuměn s tím, že peníze nevrátí. Tento závěr soud dovodil pouze z toho, že obviněný poškozené uváděl nepravdivé skutečnosti, konkrétně smyšlené údaje o tom, za jakých podmínek peníze vrátí. Tím měl soud zřejmě na mysli tvrzení uvedené ve výroku rozsudku, že poškozená obviněnému peníze půjčila, když uvěřila jeho příslibu, že dluh splatí ihned po prodeji domu, který měl vlastnit společně s manželkou v K. Kromě toho, že není jasné, zda slovo „když“ je zde užito ve významu souslednosti časové, anebo ve významu příčinném (a v odůvodnění to rozvedeno či vysvětleno není), podstatné je, že ze samotné výpovědi poškozené nevyplývá, že by takový způsob uvedení v omyl byl v příčinné souvislosti s její majetkovou dispozicí.
Poškozená uvedla, že neměla s obviněným dohodu, kdy má peníze vrátit (č. l. 214), on říkal, že když peníze nebude mít, že jí půjčku splatí autem. Ve své výpovědi v hlavním líčení sama ani nehovořila o obviněným plánovaném prodeji domu, až k dotazu uvedla: „Mám pocit, že jsme se domlouvali tak, že on měl prodávat nějak po tom rozvodu byt, že bude mít peníze, že se vyrovnáme.“ Ani když jí dával auto do zástavy, nerozvedl, na jakou to je dobu. Informaci, že doba vrácení nebyla stanovena, se dozvěděl od poškozené i svědek R. Ž. (č. l. 242). Samotná otázka splatnosti je tak poměrně nejasná. Podle §563 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, tedy i v rozhodné době) není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Obsah výpovědi poškozené (z níž soudy vycházely) by tedy spíše nasvědčoval tomuto stavu než situaci předpokládané ustanovením §564 obč. zák., podle něhož je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy. Poškozená návrh na takové určení nikdy nepodala a obviněného doložitelným způsobem vyzvala k úhradě dluhu poprvé až dne 20. 2. 2015 prostřednictvím svého právního zástupce dopisem, v němž se připouští, že datum splatnosti nebylo stanoveno (č. l. 73). Podstatné je dále to, že nevztahovala půjčku k podmínce splacení z prodeje nemovitosti, když ani přesně nevěděla, zda jde o byt či dům apod.
Uvádění některých nepravdivých okolností pachatelem, i pokud nejsou v příčinné souvislosti s majetkovou dispozicí, sice obecně může být jednou ze skutečností, z nichž se dovozuje podvodný úmysl u trestného činu podvodu, v daném případě je však uvedený závěr soudů nepřesvědčivý a žádná další skutečnost ho nepodporuje. To proto, že i podle verze poškozené jí obviněný zcela dobrovolně a až určitou dobu poté, co mu půjčku poskytla, předal – podle poškozené do zástavy – osobní automobil v ceně nejméně kolem 700 000 Kč, tj. téměř v hodnotě poskytnuté půjčky. Tak by v dané chvíli patrně nejednal, pokud by ji chtěl podvodem poškodit o částku 800 000 Kč, jak je mu kladeno za vinu. Soudy nevysvětlily přesvědčivě svůj závěr, že i přes toto poskytnutí zástavy jednal obviněný už v okamžiku půjčky v podvodném úmyslu dluh nesplatit a obohatit se o celou částku 800 000 Kč a v této výši poškozené způsobit škodu. Lze dodat, že škoda ani objektivně v této výši nemohla vzniknout, pokud poškozená používáním vozidla z podstatné části „spotřebovala“ poskytnutou zástavu, tj. z ní se fakticky přinejmenším částečně uspokojila. Obviněný by i v případě pravdivosti verze poškozené věděl, že jí předává do zástavy věc výrazně ztrácející hodnotu. Vozidlo jí odňal po více než pěti letech a za zcela jiné situace. Není jasné, z čeho soudy dovodily, že obviněný měl už v době převodu peněz od poškozené, respektive v době následného předání vozidla v úmyslu toto vozidlo po více než pěti letech odejmout z její dispozice, když v té době už vozidlo mohlo také být prakticky bez hodnoty a poškozenou téměř „spotřebováno“. To současně znamená, že i pokud by takový úmysl od počátku měl, nemohl tento úmysl zahrnovat jeho obohacení o 800 000 Kč ani způsobení škody v této výši.
Jednání obviněného spočívající v tom, že někdy počátkem roku 2015 nechal předmětné vozidlo Audi A5 odtáhnout od domu poškozené a fakticky ji zbavil možnosti s vozidlem disponovat, přičemž využil možnosti, že bylo stále formálně evidováno na jeho obchodní společnost, a následně vozidlo prodal za 400 000 Kč třetí osobě, není předmětem tohoto řízení. Proto není třeba zabývat se obhajobou obviněného, že se jednalo o formu úhrady za nevypořádané závazky z rekonstrukce bytu pro poškozenou.
Nejvyšší soud shledal v dané věci nezbytným svůj zásah do skutkových zjištění soudů pro zásadní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením soudy a na základě toho vytvořenými skutkovými zjištěními. Nalézací soud totiž nedostál své povinnosti objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch obviněného a odvolací soud své povinnosti přezkumné. Soudy uzavřely, že obhajoba obviněného byla vyvrácena, aniž by se jí blíže zabývaly. To přesto, že nalézací soud správně vytyčil jako podstatnou otázku, zda poskytnutím 800 000 Kč poškozenou došlo k zapůjčení finančních prostředků, anebo zda se jednalo v podstatě o platbu za zmíněný automobil určený pro její osobu a jí také vybraný, byť posléze financovaný cestou úvěrové smlouvy ve prospěch kupujícího TRIFF, s. r. o. (tedy společnosti, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl od roku 2006 obviněný). V této i dalších souvisejících otázkách stály v podstatě proti sobě výpověď obviněného a výpověď poškozené. Druhý svědek R. Ž. se jednání přímo neúčastnil a byl tzv. svědkem z doslechu, navíc informovaným poškozenou až s větším časovým odstupem a na věci přímo osobně zainteresovaným. Navíc lze dodat, že soudy bezvýhradně vycházely z výpovědi poškozené a výpověď svědka R. Ž. považovaly za plně podporující její výpověď, přehlédly však rozpory mezi těmito svědeckými výpověďmi, například ohledně otázky, kdy se jmenovaný svědek dozvěděl o údajné půjčce a kdy obviněný předal poškozené vozidlo do zástavy (č. l. 217, 240-242). Za této situace byly oba nižší soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat přitom obzvláště pečlivě a při respektování principu in dubio pro reo vyplývajícím ze zásady presumpce neviny.
Důkazní situace v této věci ve skutečnosti zdaleka není tak jednoznačná, jak ji soudy ve svých rozhodnutích prezentovaly, a jejich rozhodnutí vykazují prvky libovůle. Nejde tedy v tomto případě o uplatnění zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) nalézacím soudem, popřípadě soudem odvolacím (do něhož dovolacímu soudu jinak nepřísluší zasahovat), nýbrž právě o výše zmíněnou situaci, kdy je dán extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, a tudíž zásah Nejvyššího soudu je nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces.
S námitkou dovolatele týkající se rozsahu dokazování se Nejvyšší soud neztotožnil. Šlo o návrh na výslech svědka R. K. (č. l. 308), který se měl vyjádřit k obviněným tvrzenému intimnímu vztahu s poškozenou v době stíhaného jednání. Krajskému soudu lze sice vytknout, že na tento návrh nereagoval, avšak dokazování skutečně nebylo třeba v tomto směru doplňovat. Není podstatné, zda byl vztah mezi obviněným a poškozenou intimní, jak tvrdí obviněný, anebo jiným způsobem mimořádně blízký a přátelský, jak vyplývá z výpovědi poškozené. To, jak totiž poškozená popisuje okolnosti údajné půjčky peněz, by napovídalo tak blízkému vztahu, který není pravidlem ani například mezi příbuznými. Poškozená tvrdila, že peníze obviněnému půjčila na základě v podstatě náhlého rozhodnutí, když spolu byli na kávě, odkud společně zašli přímo do banky a bez jakéhokoli smlouvy či jiného písemného dokladu o účelu převodu peněz, bez zajištění závazku a bez jasné dohody o termínu vrácení mu prostě poslala na jím uvedený účet 800 000 Kč. Blízkost jejich vztahu ostatně vyplývá i z dalších okolností popisovaných poškozenou, například ze společného chození na kávu, z toho, že jí obviněný pomáhal s nákupy, společně navštívili Velkou cenu B. apod. Určitá exkluzivita vztahu plyne i z toho, že svému manželovi poškozená o tak vysoké půjčce řekla až po několika měsících, když měl obviněný přivézt automobil do zástavy. Nalézací soud tyto okolnosti překlenuje úvahou o naivitě poškozené, kterou však sám hned nazývá „neskutečnou“, tj. v podstatě nereálnou. Na tomto místě lze zmínit i další důvod, proč se výpověď poškozené jeví nevěrohodnou. Tvrdila totiž, že smlouvu v době půjčky nepožadovala, pak ji však poměrně nelogicky požadovat začala, to však už v době, kdy peníze byly poukázány, aniž se přitom něco změnilo ve vztahu mezi ní a obviněným. Zůstalo nevysvětleno, co by poškozenou vedlo k takové změně postoje, například proč by už obviněnému přestala důvěřovat. Na druhé straně však přesto, že ani na její urgence smlouvu nepřipravil a peníze jí nevrátil, podala trestní oznámení až po více než pěti letech.
Není možné dále přehlédnout, že poškozená sice tvrdí, že obviněného vyzývala k vrácení uvedeného dluhu 800 000 Kč, avšak jediná doložená výzva je až ze dne 20. 2. 2015 (č. l. 73), což konstatuje i nalézací soud na str. 8 rozsudku. Z žádného důkazu nevyplývá ani to, že by se poškozená zajímala, zda obviněný už prodal dům v K., i když dobře znala údajného kupce domu, jistého K., který jí měl podle její výpovědi konkrétně říkat, že původně obviněným požadovanou cenu snižovali (č. l. 216). Z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by poškozená podala návrh na občanskoprávní řízení, přičemž trestní oznámení podala až po téměř šesti letech (dne 16. 10. 2015) poté, co obviněný nechal odtáhnout vozidlo Audi A5 z dosahu poškozené, což evidentně souviselo s rozpory mezi nimi, v té době již existujícími. Ty vznikly pravděpodobně postupně v souvislosti s rekonstrukcí bytu, který obviněný prodal v červenci 2010 matce poškozené a který měla rekonstruovat firma obviněného. Z důkazů vyplývá, že k tomuto prodeji bytu došlo zhruba tři čtvrtě roku po převodu zmíněných 800 000 Kč a několik měsíců po prodeji domu obviněného v K. K., a přesto ještě v době prodeje bytu neměla poškozená žádné podezření a neshledávala důvody k obezřetnosti vůči obviněnému. A z chování poškozené vyplývá, že tak tomu patrně bylo i několik dalších let.
Verzi poškozené obviněný zpochybnil i v dalších směrech, aniž se soudy těmito otázkami zabývaly. Tvrzení, že s předmětným vozidlem Audi A5 během oněch více než pěti let jezdila jen minimálně, zpochybnil poukazem na stav tachometru v době předání vozidla poškozené a v době jeho prodeje třetí osobě v březnu 2015. V evidenci motorových vozidel figurovala společnost TRIFF, s. r. o., tj. společnost obviněného, jako provozovatel vozidla od 7. 1. 2010 do 27. 3. 2015 (č. l. 79). Za období, kdy podle poškozené a jejího manžela vozidlo v podstatě stálo před jejich domem jako zástava a čekalo se na uhrazení dluhu obviněným, bylo s ním podle obviněného najeto více než 85 000 km. Poškozená to přímo nevyloučila, zejména pokud jde o počáteční stav tachometru kolem 15 000 km. Tvrzení obviněného jsou potvrzována také listinnými důkazy, a to úvěrovou smlouvou ze dne 29. 12. 2009 (č. l. 266), na níž je – v době koupě vozidla na společnost obviněného – uveden stav najetých 16 000 km. S touto smlouvou koresponduje faktura ze dne 30. 12. 2009 (č. l. 202). Poškozená připustila, že obviněný jí vozidlo (do zástavy) nabídl v prosinci 2009 a poté jí ho také skutečně předal. Na smlouvě o prodeji vozidla ze dne 19. 3. 2015 (č. l. 203) je uveden stav tachometru 102 714 km (což soudy mohly v případě pochybností ověřit svědecky). Tvrzení svědka R. Ž., že poškozená mohla s vozidlem za celou dobu najet přibližně 2 až 3 tisíce kilometrů, zatímco on s vozidlem nejezdil vůbec, tak zůstává osamoceno.
To vše by potvrzovalo verzi obviněného, že vozidlo poškozená převzala k užívání jako protihodnotu za oněch 800 000 Kč. Obviněný tvrdil, že poškozená měla zájem o vozidlo Audi A5, zatímco obviněný potřeboval finanční hotovost. Poškozená mu tedy hotovost převedla a on koupil vozidlo na svoji společnost na úvěr a vozidlo jí předal k užívání s tím, že po splacení úvěru dojde k přepsání vozidla na poškozenou a k vzájemnému vyrovnání, což však zkomplikovaly pozdější neshody zejména ohledně rekonstrukce bytu a nekontaktnost poškozené, respektive její odmítavý přístup k dohodě. To, že se jednalo vlastně o skrytou koupi vozidla poškozenou, dokládal zasláním cenové kalkulace dne 30. 10 2009 (č. l. 235), tj. před převodem předmětné částky poškozenou, i tím, že poškozená s ním byla už před převodem peněz na prohlídce vozidla, což sama připustila. Na podporu tvrzení, že poškozená měla právě o toto vozidlo zájem, uvedl obviněný nejen to, že ho pak skutečně normálně užívala, ale i fakt, že záhy po odnětí vozidla z její dispozice si pořídila vozidlo stejného typu. To potvrdil i svědek R. Ž., ač on i poškozená tvrdili, že takové vozidlo nepotřebovala a nechtěla.
K otázce zájmu poškozené o koupi vozidla je možné dodat, že sama připustila, že automobil kupovat chtěla. Měla nabídku od B. z Audi ve Z. na Audi A5, ale obviněný říkal, ať to nekupuje, že on nějaké auto bude mít (č. l. 215). Uvedla dále, že na auto se s obviněným v P. podívat byla, „ale že by to auto bylo pro mě, to ne“ (č. l. 216), obviněný jí pouze nabídl, aby se tam s ním šla podívat, že bude kupovat auto. Tato tvrzení a posouzení jejich věrohodnosti soudy zcela pominuly.
Na zmíněné skutečnosti a argumenty soudy nijak nereagovaly. Nevypořádaly se ani s tím, proč by se poškozená spokojila po tak dlouhou dobu se zástavou, která valem ztrácela hodnotu, a nečinila jakékoli kroky k vymožení půjčky nebo alespoň k nějakému ujasnění vztahu, například v podobě písemného potvrzení o zástavě, doplnění zástavy (§163 odst. 2 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013) nebo uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§165 odst. 1 obč. zák.). Poškozená ostatně neřešila ani otázku samotné splatnosti údajného závazku. Podle názoru Nejvyššího soudu zde není ani tak podstatné, že údajná zástavní smlouva (§552 obč. zák.) vůbec nemohla být platně uzavřena, neboť by musela být písemná (§156 odst. 1 obč. zák.), a že k užívání zástavy by musel dát zástavce (obviněný) souhlas (§162 odst. 2 obč. zák.), protože jde tu především o posouzení věrohodnosti tvrzení poškozené, která není právně erudovaná. I z laického hlediska je však její postup podle její verze událostí obtížně vysvětlitelný. Je pravda, že také z hlediska verze obviněného by bylo možné předpokládat, že se poškozená bude zajímat o splacení úvěru a o převedení vozidla na její osobu, avšak její nečinnost lze v tomto případě vysvětlit tím, že byla spokojena s faktickým stavem, kdy vozidlo normálně užívala, aniž si připouštěla možnost, že by ji obviněný o ně připravil (navíc nečekaně a po tak dlouhé době). Žádné prokazatelné úkony poškozené totiž nenasvědčují tomu, že by s tímto stavem spokojena nebyla.
I přesto, že soudy měly určité pochybnosti také o pravdivosti skutkové verze obviněného, bylo chybou, jestliže na základě těchto pochybností dospěly k závěru o vině obviněného za situace, kdy verze poškozené je zásadně zpochybněna. Navíc lze v této fázi konstatovat, že verze obviněného je pravděpodobnější a logičtější. Soudy proti ní argumentovaly v podstatě dvěma skutečnostmi. Především že kupní cena, za kterou předmětný automobil koupila společnost obviněného, byla o něco nižší než částka poskytnutá poškozenou. Nevysvětlily však, proč by nemohl obviněný vozidlo poškozené prodat za vyšší cenu, než je koupila jeho společnost, respektive než je uvedena na faktuře. Zcela pominuly vysvětlení obviněného spočívající v tom, že koupě vozidla tímto způsobem byla pro poškozenou výhodná s ohledem na DPH, které nemusela platit, a s ohledem na určitou exkluzivitu, jež údajně vyplývala z firemních a osobních vztahů, konkrétně s jistým Článkem, jemuž byly v této souvislosti zaplaceny provize ve výši 40 až 50 tisíc Kč. Jednalo se tedy o „702 tisíc plus nějaké poplatky“ (č. l. 210). Jinak by „normální“ cena vozidla pro poškozenou jako fyzickou osobu podle obviněného dosahovala částky kolem 1 100 000 Kč. I když tato tvrzení obviněného nelze nekriticky přejímat, soudy vůbec nevzaly v úvahu reálnou možnost zaplacení případných dalších částek nad rámec základní ceny fakturované obchodní společnosti obviněného. Dále se soudy nezabývaly otázkou, zda kupní cena (702 100 Kč) byla známa už v době převodu částky 800 000 Kč poškozenou a zda se tedy nejednalo o přibližnou cenu předpokládanou či předběžně stanovenou. Na cenové kalkulaci ze dne 30. 10. 2009 je sice uvedena cena 725 900 Kč, avšak není jasné, komu a kdy byla tato kalkulace zaslána. Při aktuální potřebě hotových peněz obviněným (ať už pro společnost nebo k osobním účelům) je také nutno vzít v úvahu, že při uzavření úvěrové smlouvy muselo být zaplaceno 140 420 Kč.
Druhým argumentem soudů bylo to, že částka 800 000 Kč byla podle požadavku obviněného převedena na účet nikoli jeho společnosti TRIFF, s. r. o., nýbrž na jeho osobní účet. Tento argument je však lichý, neboť předmětem tohoto řízení není posuzování řádnosti obviněným vedeného účetnictví a z hlediska zde posuzovaného jednání je nerozhodné, na jaký účet si obviněný nechal peníze poslat i na co je konkrétně potřeboval (byť si obviněný bezesporu byl vědom toho, že nejde o zcela standardní operaci). Navíc je v této souvislosti nejasné tvrzení nalézacího soudu na str. 8 rozsudku, že se jednalo o „ČSOB firemní konto“, k němuž měly přístup dvě účetní obviněného.
Lze tedy předběžně konstatovat, že ve věci existuje skutková verze obviněného, která je poměrně pravděpodobná a koresponduje s ostatními provedenými důkazy, a proti ní skutková verze poškozené, jejíž výpověď sice sekundárně podporuje svou výpovědí její manžel, avšak jinak tato verze není podporována žádnými důkazy ani zjištěnými okolnostmi a je poměrně nelogická. Soud prvního stupně z této verze bez řádného odůvodnění vycházel, aniž reagoval na argumenty obhajoby (zatímco v odůvodnění zprošťující části volil odlišný přístup – například argumentoval opožděností trestního oznámení apod.). Odvolací soud jeho postup aproboval, nevypořádal se s odvolacími námitkami, pouze zopakoval dva zmíněné a nepřesvědčivé argumenty nalézacího soudu a víceméně se omezil na obecnou proklamaci, že je výsadním právem soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy. Nedostál tak své přezkumné povinnosti, ačkoli je evidentní, že nalézací soud učinil nejasná a neúplná skutková zjištění a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, což je podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. důvodem zrušení rozsudku odvolacím soudem. Postup obou soudů nižších stupňů tak vykazuje prvky libovůle a zjevně vybočil z pravidel spravedlivého řízení podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku, a v odsuzující části i rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení napadenému rozhodnutí předcházejícího, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k poměrně výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 29. 8. 2017) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 28. 3. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2018
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák