ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.47.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 47/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 67 To 66/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 48/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2016, č. j. 3 T 48/2016-364 (ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 3 T 48/2016-469), byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla spolu s dalšími obviněnými L. M. a P. G. společně a nerozdílně uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku ve výši 4 801 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný J. B. odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 67 To 66/2017, jeho odvolání jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Obviněný se trestné činnosti dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 22. 5. 2016, ve 21:08 hodin v P., S., potom co si s P. G. objednal u nezletilé poškozené K. Š. drogu pervitin a spolu s L. M. a dalšími třemi zájemci o pervitin se s poškozenou sešli v průchodu budovy Policejního prezidia a spolu s P. G. se začal s poškozenou dohadovat stran kvality dodaného pervitinu a obviněný po poškozené požadoval vydání většího množství nebo vrácení peněz, po krátké rozepři poškozenou strhl za vlasy na zem a J. K. se mu snažil v napadání zabránit a naopak L. M. spolu s P. G. J. K. odstrkovali s vědomím, že tak obviněnému usnadní napadání poškozené. Obviněný natlačil poškozenou na zeď, kde ji začal prohledávat P. G. a vzápětí ji obviněný opět uchopil za vlasy a svedl na zem, kde se poškozená bránila kopáním. Následně ji obutou pravou nohou dupl střední intenzitou na hlavu a v napadání ustali až po příchodu hlídky Policie České republiky, čímž poškozené způsobili tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině hlavy s otokem okolních měkkých tkání a pohmoždění měkkých tkání nosu s krvácením, nevelký krevní výron na pravém dolním víčku, pruhovitý krevní výron na zádech v levém podžebří, obloukovitý krevní výron pod dolním úhlem pravé lopatky a plošný krevní výron na přední ploše pravého kolene.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. B. a odkazuje na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, aniž byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Doznal se, nicméně poškozenou nenapadl, ani jí nevyhrožoval v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pouze požadoval vrácení 1 800 Kč, které jí předtím půjčil. Ve věci tak absentoval úmysl zmocnit se cizí věci. Dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že napadl poškozenou v úmyslu zmocnit se jejích peněz či pervitinu, aniž by to vyplynulo z výpovědí svědků, obviněných a z kamerového záznamu. Výpovědi svědků jsou nekonzistentní a založené na jejich domněnkách, kdy svědci si nebyli jisti, proč ke konfliktu došlo a ostatní obvinění potvrdili, že se mělo jednat o vrácení peněz. Měl být proveden výslech poškozené, jak navrhoval, ale jeho návrhu nebylo vyhověno. Soud měl ctít zásadu in dubio pro reo a provedené důkazy hodnotit objektivně a nebránit se provedení dalších navržených důkazů za situace, kdy výpovědi svědků nejsou konzistentní.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 67 To 66/2017, případně i jemu předcházející vadné rozhodnutí a soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje skutkové námitky, které uplatnil již ve své obhajobě před nalézacím i odvolacím soudem. Soudy se s touto obhajobou vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S hodnocením důkazů se ztotožňuje a odkazuje na ně. Učiněná skutková zjištění jsou v souladu s provedeným dokazováním a ve věci neexistuje ani opomenutý důkaz, jelikož soudy odmítnutí důkazního návrhu přiléhavě odůvodnily. Obviněný ve svém dovolání namítá extrémní nesoulad, aniž by své tvrzení specifikoval. Namítá rovněž porušení zásady in dubio pro reo, což je zásada procesní a dodržení této zásady nelze zkoumat v dovolacím řízení. Dále uvedl, že nebyl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přesto, že rozsudek nalézacího soudu postrádá právní větu. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve věci již bylo následně vydáno opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2017, č. j. 3 T 48 2016-469.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k procesnímu postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V daném řízení obviněný uplatnil tento důvod správně v jeho druhé alternativě.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval zákonné znaky uvedeného trestného činu. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání na námitkách, že neměl úmysl zmocnit se cizí věci, pouze chtěl zpět svoje peníze, které půjčil poškozené, a tudíž nebyla podle jeho názoru naplněna subjektivní ani objektivní stránka zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně hmotněprávní námitku o nedostatku úmyslu tak obviněný primárně založil na jiném hodnocení důkazů a jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Proto tato námitka neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se obviněný předně domáhá změny v hodnocení důkazů a skutkových zjištění a až následně na základě tedy změny i jiného právního posouzení skutku. Nalézací soud však správně po zhodnocení všech důkazů rozhodl, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle skutkových zjištění soudů obviněný napadl poškozenou v úmyslu zmocnit se peněz případně drog, jelikož měl za to, že za peníze, které poškozené dal na obstarání drog, jich dostal málo. S poškozenou se, jak vyplynulo z kamerového záznamu i výpovědí svědků, nejdříve pohádal kvůli množství a kvalitě drogy, následně ji fyzicky napadl strhnutím za vlasy ze zídky, na které seděla, natlačil ji na zídku, kde ji začal prohledávat, poté ji uchopil za hlavu a svedl na zem, zde ji nohou šlápl na hlavu a prohledával ji i se spoluobviněnými ve snaze zmocnit se jejich věcí. Jednal tak zcela jednoznačně v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a svým jednáním naplnil rovněž objektivní stránku trestného činu loupeže, protože proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání uplatňuje stejné námitky, jako v předchozích fázích řízení, kdy místy je jeho dovolání zcela totožné s podaným odvoláním. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Obviněný sice ve svém dovolání extrémní nesoulad namítl, nicméně nespecifikoval přesně, v čem jej spatřuje. Zabýval se nekonzistentností výpovědí svědků. Uvedl, že soud měl vyslechnout nezletilou poškozenou, aby došlo k rekapitulaci, co skutečně řekl. Soud prvního stupně na straně 8 svého rozhodnutí jasně zdůvodnil, proč výslech poškozené u hlavního líčení neprovedl. Nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz. Obviněný dále uvedl, že z výpovědí svědků a kamerového záznamu nevyplynulo, že by poškozenou napadl v úmyslu zmocnit se jejích peněz nebo pervitinu. Nejvyšší soud má za to, že z kamerového záznamu jednoznačně vyplynul vznik konfliktu a dále to, že obviněný poškozenou poměrně brutálně napadl, kdy nejprve ji strhl za vlasy ze zídky k zemi a v závěru konfliktu jí dupl na hlavu. Je evidentní, že důvodem konfliktu byl právě spor o peníze či drogy a obviněný se po poškozené domáhal vydání většího množství drogy nebo vrácení části peněz. Obrazový záznam z kamerového systému je pak podpořen výpověďmi svědků J. K., J. D. a D. K., kteří viděli počátek napadení. Dále také výpovědí poškozené K. Š., která byla u hlavního líčení v souladu se zákonem čtena a výpovědí spoluobviněných P. G. a L. M. Z dokazování nevyplynuly žádné zásadní rozpory, které by odůvodňovaly existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
Nejvyšší soud je tak toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného a důkazními návrhy. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného a rovněž odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného stran výslechu poškozené.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že je pachatelem předmětného trestného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, když nebyl ve věci zjištěn ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu