ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.553.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 553/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 5. 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných A. M. A. , a I. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 13 To 432/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 39/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. M. A. a I. Z. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2017, č. j. 3 T 39/2017-555, byly obě obviněné uznány vinnými pomocí k přečinu lichvy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná A. M. A. byla za uvedenou pomoc k přečinu lichvy a dále za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 11. 2016, č. j. 31 To 391/2016-282, odsouzena podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (správně mělo být podle §218 odst. 2 tr. zákoníku), §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Krajského soudu v Ůstí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 11. 2016, č. j. 31 To 391/2016-282, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná I. Z. byla za uvedenou pomoc k přečinu lichvy odsouzena podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. Shora citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný V. S. jako jednatel společnosti Creditable realtor, s. r. o., podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Obviněné se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustily pomoci přečinu lichvy v podstatě tím, že dne 6. 5. 2014 v M. B. jako zprostředkovatelky se zneužitím vědomosti o tísni poškozeného V. K. spočívající v bezprostřední hrozbě exekučního prodeje jeho nemovitostí, umožnily společnosti Creditable realtor, s. r. o., uzavřít s poškozeným za účelem pomoci při oddlužení smlouvu o zápůjčce znějící na částku 872 700 Kč se splatností do 6. 11. 2014, ačkoliv poškozenému z této částky bylo fakticky poskytnuto pouze 568 939 Kč v podobě úhrady jeho závazků z probíhajících exekucí, přičemž podle smlouvy o zápůjčce byl poškozený povinen vrátit společnosti Creditable realtor, s. r. o., 872 700 Kč společně s úrokem 5% měsíčně, tedy s úrokem v kapitalizované výši 263 499 Kč, tudíž celkově měl vrátit 1 136 199 Kč, což oproti fakticky obdrženému protiplnění v hodnotě 568 939 Kč představuje téměř 100 % roční úrok. Dále umožnily uzavřít mezi stejnými subjekty nevýhodnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti za účelem zajištění závazku poškozeného vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce, kterou poškozený podmíněně převedl vlastnické právo k nemovitostem na společnost Creditable realtor, s. r. o., přičemž tato smlouva obsahovala ujednání o tom, že nesplní-li poškozený řádně a včas svůj závazek vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, stane se převod vlastnického práva nepodmíněným, k čemuž později došlo a společnost Creditable realtor, s. r. o., následně převedla vlastnické právo k nemovitostem, jejichž obvyklá hodnota v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla 1 330 000 Kč, na třetí osobu, a tímto jednáním získala společnost Creditable realtor, s. r. o., prospěch ve výši 761 061 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadly obě obviněné odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 13 To 432/2017-593, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná A. M. A. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že soudy nesprávně posoudily totožnost skutku, neboť V. S. ml. jako hlavní pachatel byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tudíž ona neměla být stíhána a odsouzena za účastenství ve formě pomoci ke spáchání trestného činu právnické osobě, která ani nebyla stíhána. Stejnou okolnost vyložily soudy rozdílně u různých osob, když V. S. ml., kvůli neznalosti podmínek smlouvy zprostily, ale ji, která obsah smluv taktéž neznala, odsoudily. Nedostatečně se soudy u ní zabývaly i subjektivní stránkou pomoci k přečinu, neboť sama postupovala pouze podle toho, co bylo její povinností podle zprostředkovatelské smlouvy a navíc ji jako první oslovila manželka poškozeného. Obviněná dále namítla, že soudy vycházely při určení ceny nemovitosti z ceny obvyklé, avšak tato je rozdílná od ceny skutečné. Kromě toho soudy nesprávně hodnotily stav tísně, nezkušenosti a lehkomyslnosti poškozených, neboť tito jsou notoričtí dlužníci a navíc mají v rodině advokáta, na kterého se mohli obrátit. Kromě shora uvedeného namítla, že se měla aplikovat zásada ultima ratio a celá věc se měla řešit výhradně cestou civilního práva.
Závěrem obviněná A. M. A. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v té části, která se jí týká a zprostil ji obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Usnesení soudu druhého stupně napadla dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněná I. Z. a opřela jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že nemohla naplnit znaky pomoci k přečinu lichvy, neboť nebylo prokázáno, že by zneužila rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti ani rozrušení poškozených, ale pouze pomáhala získat zájemce o koupi nemovitosti. Smlouva o zápůjčce, ani smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva nemají charakter lichvy, neboť nezakládají hrubý nepoměr v poskytnutých či slíbených plněních, přičemž úrok byl pouze 60 % ročně. Rozdíl mezi výší zápůjčky a skutečně vyplacenými prostředky nepředstavoval úrok, ani odměnu za poskytnutí půjčky a nelze ho hodnotit k tíži obviněných. Společnost Creditable realtor, s. r. o., ani nikdo z obviněných nezískali značný prospěch, neboť nemovitosti byly prodány nejprve za 600 000 Kč a dalšímu kupci pak za 720 000 Kč. Odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její námitkou ohledně absence subjektivní stránky pomoci k přečinu lichvy, když z důkazů nevyplývá, že by jednala v úmyslu se podílet na lichvě. Nebylo prokázáno, že by znala obsah smluv, ani sjednaný úrok. Z výsledku transakce neměla žádný prospěch, když jednala pouze z pověření poškozeného a jeho manželky.
Závěrem obviněná I. Z. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a uvedl, že obě zopakovaly námitky, se kterými se soudy již vypořádaly. Oběma obviněným byla známa situace poškozeného a jeho manželky, stejně jako hodnota nemovitostí oceněných dražební vyhláškou. Uzavírání a zprostředkování předmětných smluv se obě obviněné aktivně účastnily. Poškozený skutečně získal plnění ve výši pouhých 568 939 Kč a měl do půl roku vrátit částku 1 136 199 Kč. Navíc podepsal smlouvu o zajišťovacím převodu práva na své nemovitosti v hodnotě 1 330 000 Kč.
K dovolání obviněné A. M. A. státní zástupce uvedl, že její procesní námitky stojí mimo dovolací důvody a nemají, ani nemohou mít přímý a bezprostřední vliv na právní posouzení jejího jednání a dodal, že totožnost skutku byla zachována. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitku, že soudy rozdílně vyložily stejné okolnosti u její osoby na straně jedné a u V. S. ml. na straně druhé, neboť tato námitka je založena výhradně na jejím nesouhlase se skutkovými zjištěními soudů. Stejně tak ani další námitku, kterou zpochybňuje odborné vyjádření odhadce nemovitostí nelze podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod a dodal, že nejsou pochybnosti o správnosti tohoto odborného vyjádření. Na straně druhé lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že nebyla respektována zásada akcesority účastenství. K trestní odpovědnosti účastníka se nevyžaduje odsouzení hlavního pachatele a soud prvního stupně se přitom osobou hlavního pachatele řádně zabýval. Další námitku stran naplnění objektivní stránky pomoci přečinu lichvy lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak i tato je zjevně neopodstatněná, neboť situaci poškozeného a jeho manželky bylo možno hodnotit jako tíseň, které obviněné zneužily. Za neopodstatněnou lze považovat i námitku založenou na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, přičemž s ohledem na to, že obviněné svým jednáním v podstatě připravily rodinu poškozeného o veškerý hmotný majetek, bylo uplatnění trestní odpovědnosti zcela důvodným.
K dovolání obviněné I. Z. státní zástupce uvedl, že její námitky, kterými v rozporu se zjištěními soudů minimalizuje svoji účast na projednávaném skutku, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Naopak další námitky, že se nejednalo o stav tísně a smlouvy neměly lichevní charakter lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale jsou zjevně neopodstatněné. S ohledem na skutečnost, že se poškozený zavázal prakticky do půl roku zaplatit dvojnásobek toho, co mu bylo poskytnuto, mělo jednání obviněných lichvářskou povahu. Tento závěr navíc podporuje i smlouva o převodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem v hodnotě 1 330 000 Kč. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku, že nebylo prokázáno, že by společnost Creditable realtor, s. r. o., získala značný prospěch, neboť za vynaložených 568 939 Kč získala nemovitosti v hodnotě 1 330 000 Kč, přičemž rozdíl těchto částek přesahuje 500 000 Kč, což je hranice značného prospěchu podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jejich následná prodejní cena dalším subjektům, je podle státního zástupce bezpředmětná.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení.
Námitky obviněných stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a stejně jako procesní námitky obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi poškozeného, jeho manželky i obsahem jednotlivých smluv a odborným vyjádřením určujícím hodnotu nemovitostí. Na základě uvedeného Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu, či jiného porušení práva na spravedlivý proces, které by opodstatnilo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněných, že nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci přečinu lichvy. Jak správně uvedl soud prvního stupně v rozsudku, obviněné byly podrobně seznámeny s vážnou finanční situací poškozeného a jeho manželky, exekucemi i bezprostředně hrozící dražbou (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Musely si proto být vědomy, že svým jednáním této tísně poškozeného zneužívají, když napomohly k uzavření smlouvy, která byla pro poškozeného výrazně nevýhodná. V této souvislosti nelze přisvědčit námitkám obviněných, že neznaly obsah smluv a tudíž nemohly znát výši úroku a podmínky smlouvy. Jak přiléhavě uzavřely soudy obou stupňů, obviněné musely být s obsahem smluv srozuměny, neboť výrazně asistovaly hlavnímu pachateli při sjednávání i následném uzavření těchto smluv (str. 8 – 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 usnesení odvolacího soudu). Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů obou stupňů ohledně této otázky, shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
Rovněž tak námitky týkající se naplnění znaku zneužití tísně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak i s touto otázkou se soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 8 – 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10 usnesení odvolacího soudu). Nelze přitom akceptovat námitku, že poškozený a jeho manželka byli zkušení notoričtí dlužníci a tudíž obviněné jejich tísně nemohly zneužít. Je namístě zdůraznit, že poškozený s manželkou se nacházeli ve výrazně tíživé situaci, kdy měl být bezprostředně vydražen jejich domov. Nelze proto mít pochybnosti o tom, že se nacházeli ve výrazné tísni. K tomuto lze připomenout, že k naplnění znaků přečinu lichvy není nutné, aby tíseň vyvolal pachatel. Postačí, že za uvedeného stavu předloží návrh, který je pro poškozeného sice krajně nevýhodný, ale z jeho subjektivního hlediska mu přináší alespoň nějaké řešení jeho obtížné situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 225/2017). Jak již bylo uvedeno výše, obviněné si byly dobře vědomy aktuální situace poškozeného a jeho manželky a této zneužily k tomu, aby poškozený podepsal pro něj značně nevýhodné smlouvy. K výtce, že mezi plněními nebyl hrubý nepoměr lze pouze doplnit, jak správně uzavřel soud prvního stupně (str. 9 – 10 rozsudku soudu prvního stupně), že ačkoli mělo být plnění formálně 872 000 Kč, poškozený a jeho manželka obdrželi formou úhrady dluhů pouze 568 939 Kč, což byla částka v hrubém nepoměru k částce, kterou měli následně do půl roku vrátit, tedy 1 136 199 Kč. Tento nepoměr byl dále zvýšen i skutečností, že společnost Creditable realtor, s. r. o., tímto způsobem získala nemovitosti v hodnotě 1 330 000 Kč. Na tomto nic nemění ani fakt, že tyto nemovitosti byly následně prodány za nižší cenu, než jakou měly hodnotu. V této souvislosti obě obviněné rovněž namítly, že cena nemovitostí byla jiná a nebyla správně určena. Není pochybnost o správnosti odborného vyjádření, které cenu nemovitostí určilo se zohledněním všech důležitých skutečností, které by ji mohly ovlivnit. Nejvyšší soud proto shledal, že byly naplněny všechny znaky pomoci k přečinu lichvy a námitky obviněných jsou proto zjevně neopodstatněné.
Nelze přisvědčit ani námitkám, že obviněné byly odsouzeny za pomoc k přečinu, ačkoli byl hlavní pachatel zproštěn obžaloby. Účastníkem ve formě tzv. pomocníka na trestném činu je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Není přitom nutné, aby byl hlavní pachatel za tento čin odsouzen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1249/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004). Soud prvního stupně vyhodnotil, že se přečin lichvy stal, avšak nebylo prokázáno, že ho spáchal obviněný V. S. ml., když podezření spadá na V. S. st. a společnost Creditable realtor, s.r.o., a ačkoli nebyl hlavní pachatel odsouzen, obviněné se na jeho spáchání účastnily ve formě pomoci a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku obviněné A. M. A. stran zásady ultima ratio. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněných kvalifikované jako pomoc k přečinu lichvy nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněné uplatnily v podstatě obdobnou argumentaci již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.