ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.559.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 559/2018-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného K. Š. , podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 8 To 107/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 7 T 11/2016, byl obviněný K. Š. uznán vinným v bodech 1. a 5. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodě 2. přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodě 3. přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodech 4., 6., 7. a 8. přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v bodech 9., 11., 13. a 14. přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodě 10. přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a dále dvěma přečiny shodně jako v bodech 9., 11., 13., 14., v bodě 12. rovněž těmito dvěma přečiny a dále přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodech 15., 16. a 17. přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodě 18. přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, v bodě 19. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 20. přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku a pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí, které používal k páchání trestné činnosti, zejména mobilních telefonů a SIM karet.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 8 To 107/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině ad 1., 2., 3., 5., 9. až 20. a ve výroku o trestu, přičemž znovu sám v rozsahu zrušení uznal obviněného vinným v bodech 1. a 5. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 1., 2., 9., 11., 12., 13., 18. a 19. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž všechny útoky s výjimkou ad 19. byly kvalifikovány také jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) a pod bodem 18. také podle písm. d) tr. zákoníku, v bodě 10. byl obviněný uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a v bodě 20. přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2017) zařazen do věznice s ostrahou. I odvolací soud obviněnému uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Odvolací soud dospěl k názoru, že s výjimkou přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (útoky pod body 4., 6., 7. a 8. rozsudku soudu prvního stupně) je třeba všechny ostatní útoky posoudit jako jeden skutek. Další změny rozsudku se opíraly o názor odvolacího soudu, že jednání popsané pod bodem 14. nenaplnilo znaky trestného činu pomluvy a jednání pod body 2. a 20. znaky trestného činu vydírání. Ohledně útoku pod bodem 10. zaujal odvolací soud názor, že není v tomto případě možný jednočinný souběh přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ustanovení §326 je zde ve vztahu speciality k §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V jeho obsáhlém odůvodnění vyjádřil z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadní nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, zejména pro jejich neúplnost a nesprávnost. Vytkl neúplnost dokazování a jednostranné hodnocení provedených důkazů soudy s tím, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy se podle obviněného nevypořádaly s jeho námitkami, zejména k údajné manipulaci s telefonními čísly a IMEI a k tomu, že skutkové závěry soudů neodpovídají vyúčtování mobilních telefonů a tomu, že tyto telefony vůbec nebyly v mobilní síti. Obviněný podrobně připomněl obsah své výpovědi i obsah některých dalších důkazů a svou obhajobu k jednotlivým dílčím skutkům, při níž popřel, že by některé z poškozených znal a že by jim telefonoval. Poukázal rovněž na to, že v době činu používal jiné telefonní číslo, a pokud bylo prokázáno, že telefonoval, ohradil se proti zjištěným obsahům telefonátů, jejichž popis poškozenými označil za zkreslený. Stran většiny dílčích skutků uvedl, že „došlo k nesprávnému posouzení předmětného skutku“. Ohledně bodů 1. a 5. rozsudku namítl, že mu nemůže být kladena za vinu psychická porucha poškozených pro absenci příčinné souvislosti a proto, že znalecké posudky jsou tendenční a ovlivněné policií. Stran některých dílčích skutků (ad 8., 10.) namítl, že se jednalo o nevhodné, respektive závadné telefonáty, které však nedosahovaly trestněprávní roviny, respektive byly „maximálně v přestupkové rovině“.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nerozhodl o celém odvolání, konkrétně nerozhodl o vině a trestu v bodech 4., 6., 7. a 8., i když odvolání bylo podáno vůči všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Vyjádřil dále názor, že v rozsudku odvolacího soudu, konkrétně na str. 7 (tedy v tzv. právní větě rozsudku) nebylo rozhodnuto o skutcích pod body 3., 14., 15., 16. a 17.
Na základě takto koncipovaných dovolacích námitek se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů včetně rozhodnutí navazujících a aby Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky obviněného převážně nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, případně jednostrannosti provedeného dokazování a jeho neúplnosti, takže jsou skutkového a procesního charakteru. Přitom mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nejsou žádné, natož extrémní rozpory. Za neopodstatněné označila státní zástupkyně i námitky ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe, a to s ohledem na četnost a úpornost jednání obviněného. Neztotožnila se ani s námitkami ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a připomněla, že když bylo odvolání obviněného částečně vyhověno, zatímco ve zbytku nikoli, nebylo možné odvolání částečně zamítat, tudíž nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok. Za mylný označila i názor obviněného, že odvolací soud nerozhodl o útocích označených pod body 3., 14., 15., 16. a 17. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Obviněný založil dovolání převážně na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů a domáhal se toho, aby bylo vycházeno z jím prosazované skutkové verze. Skutková zjištění, která na podkladě provedených důkazů soudy učinily, jsou však popsána pod body 1. až 20. výroků jejich rozsudků i v jejich odůvodnění a vycházejí z dokazování a z hodnocení důkazů uskutečněného v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř.
I přes podrobný popis jednání obviněného v citovaných rozsudcích Nejvyšší soud připomíná, že výše uvedených trestných činů se obviněný dopustil podle skutkových zjištění soudů zejména tím, že od přesně nezjištěné doby v roce 2011, nejpozději od května 2011, do 16. 12. 2015 navazoval telefonickou komunikaci s různými osobami, přičemž ke kontaktům využíval telefonních čísel, které posluchači zveřejňovali v rámci rozhlasových pořadů, s posluchači a s moderátory se pod různými identitami seznamoval, a pokud nesouhlasil s jejich veřejně prezentovanými názory nebo zaznamenal nesouhlas některých s jeho názory, začal je obtěžovat prozváněním jejich telefonů, vulgárními a urážlivými telefonáty, zasíláním urážlivých SMS zpráv a pouštěním různých záznamů, sháněl si o nich informace, které později v rámci telefonátů, případně SMS zpráv, využíval, někdy dokonce měnil hlas a vydával se za dítě nebo za ženu, pro svoje pronásledování a urážky si vybíral zejména handicapované a zranitelné jedince s omezenou možností obrany, přičemž dlouhodobost a úpornost jednání obviněného způsobila některým poškozeným závažné poškození psychiky, a obdobným způsobem postupoval také vůči policistům a úředníkům, kteří prověřovali jeho protiprávní jednání.
Nejvyšší soud se neztotožnil s tím, že by došlo k opomenutí nějakých podstatných důkazů. Soudy nevyhověly některým návrhům obviněného na doplnění dokazování, takový postup však odvolací soud konkrétně a logicky odůvodnil (str. 16 rozsudku). Aplikoval tak zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku. V dovolání přitom obviněný převážně opakuje argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby. Jeho námitky proti skutkovým zjištěním jsou jen obecné povahy. V zásadě proto postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů, jež vycházely nejen z přesvědčivých svědeckých výpovědí řady poškozených, ale i ze znaleckých posudků a z listinných důkazů. V podstatné části případů (dílčích skutků) obviněný samotné hovory s poškozenými připustil (např. body 1., 2., 4., 6., 7., 8., 10., 11., 13., 17., 18.), dílem je usvědčován zajištěnými mobilními telefony a SIM kartami, v některých případech jsou k dispozici audionahrávky předmětných hovorů, někteří poškození ztotožnili obviněného podle hlasu. Nalézací soud rovněž poukázal například na používání výrazů určitého typu, jež pokračující jednání spojují, nebo na zajištění pohlednic s urážlivým obsahem podobných těm, které zaslal obviněný některým poškozeným. Pokud v některých ojedinělých případech měli poškození původně podezření na jiné osoby (když obviněný svou identitu tajil), je to pro skutková zjištění bez významu, jestliže poté vyšlo najevo a bylo prokázáno, že pachatelem je obviněný. Přehledným způsobem shrnul výsledky dokazování odvolací soud z hlediska rozdělení důkazů na ty, které svědčí o tom, že osobou, která telefonovala, je právě obviněný, na ty, které svědčí o množství a obsahu telefonátů, a na ty, které svědčí o následcích těchto telefonátů (viz str. 17-18 rozsudku odvolacího soudu).
Je zjevné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není extrémní rozpor. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Námitky obviněného vztahující se k právní kvalifikaci zjištěného jednání jsou jen zcela obecné povahy. Obviněný u řady dílčích skutků pouze uvedl, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Nejvyššímu soudu proto ve vztahu k těmto námitkám nezbývá, než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména soudu odvolacího, který provedl určitou korekci právní kvalifikace zjištěných skutků. Jestliže tedy obviněný na str. 9 dovolání konkrétně namítl, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno také jako trestný čin vydírání, jde o námitku lichou, neboť odvolací soud tuto právní kvalifikaci (původně body 2. a 20. výroku rozsudku nalézacího soudu) nepoužil. Podobně obviněný k dílčímu skutku ad 17. namítl, že u poškozené A. H. nebyla zjištěna psychická újma, což ale není znakem použité právní kvalifikace [§354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku] a není to uvedeno ani v popisu skutku. K posouzení jednání pod bodem 8. obviněný namítl, že nedošlo k naplnění znaku důvodné obavy, což ale není znakem přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Nalézací soud dospěl ke správnému závěru, že se v tomto případě jednalo o vyhrožování ublížením na zdraví, což nikterak nezpochybňuje formulace výhrůžky v podmiňovacím způsobu.
Ve vztahu k nejzávažnějšímu trestnému činu kladenému obviněnému za vinu, tj. ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (body 1. a 5. výroku o vině), obviněný namítl absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalou těžkou újmou na psychickém zdraví poškozených. Tato námitka je pod uplatněný dovolací důvod částečně podřaditelná, byť ji obviněný rovněž uplatnil pouze v nekonkrétní podobě a v souvislosti se zpochybněním skutkových zjištění a procesního postupu soudů. Podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je taková námitka, kterou obviněný zpochybňoval právní posouzení příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy (poškozený A. V.), respektive vážné smíšené úzkostné a depresivní poruchy (poškozená L. N.). Tato příčinná souvislost je však na základě skutkových zjištění opírajících se zejména o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie v obou uvedených případech zřejmá. Nic na tom nemění fakt, že poškozená L. N. byla k poruše duševního zdraví určitým způsobem predisponována. Ze zjištění soudů, která vycházejí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, je zřejmé, že uvedená smíšená úzkostná a depresivní porucha se u poškozené rozvinula v návaznosti na posuzované jednání obviněného. Příčinná souvislost není dotčena případnou predispozicí, jež neznamená nedostatek příčinného významu jednání obviněného. Pokud k predispozici poškozené přistoupilo také jednání obviněného, mělo svůj příčinný význam, který byl z hlediska tzv. umocnění příčinného vztahu v dané věci velmi výrazný a byl relevantní ve smyslu znaku objektivní stránky trestného činu, tj. příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem na duševní zdraví poškozené. Tím spíše to platí v případě poškozeného A. V., u něhož znalci pouze konstatovali snížený práh vnímavosti k jednání obviněného a to, že nebýt některých faktorů v předchozím životě poškozeného, nemusela být posttraumatická stresová porucha tak hluboká.
Zbývá tedy (více méně nad rámec uplatněných dovolacích námitek) dodat, že ačkoli soudy výslovně neuvedly, kterou z forem těžké újmy na zdraví uvedených v §122 odst. 2 tr. zákoníku u poškozených v daných dvou případech zjistily, je z obsahu rozsudku nalézacího soudu, s jehož závěry se zde ztotožnil i soud odvolací, zřejmé, že šlo v obou případech o vážnou poruchu zdraví spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť ze závěrů zmíněných znaleckých posudků vyplývá podstatné omezení poškozených v obvyklém způsobu života po značně dlouhou dobu výrazně přesahující judikaturou dovozenou orientační dobu šesti týdnů.
Ani o úmyslu obviněného uvedený následek způsobit nelze důvodně pochybovat. Obviněný musel vědět, že takovým agresivním způsobem obtěžování spojeným s úporným opakováním telefonátů řádově ve stovkách případů může u poškozených nastat porucha na psychickém zdraví, která se může rozvinout do takových rozměrů, že bude trvat delší dobu, tím spíše pokud půjde o osoby určitým způsobem k tomu osobnostně predisponované. Byl si vědom toho, že z jeho strany jde o extrémní počínání a situaci, v níž byli poškození po delší dobu vystaveni enormnímu psychickému tlaku, který obviněný cíleně vyvolal a udržoval ve snaze ubližovat. Následek v podobě vážného poškození zdraví přitom nemusí v představě pachatele existovat v přesné podobě (stejně jako následek na fyzickém zdraví v případě fyzického napadení), nýbrž postačí, že si jej pachatel musí představovat alespoň v hrubých obrysech jako reálně možný. Pachatel nemusí být v tomto směru nijak speciálně vzdělaný ani zkušený, postačí běžná zkušenost průměrného člověka. Podmínkou není ani znalost osobností poškozených. Ve vztahu k volní složce úmyslu je zřejmé, že obviněný byl srozuměn se vznikem následku v podobě vážné újmy na psychickém zdraví poškozených a jednal tedy v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Není pochyb o tom, že případný vznik těžšího následku na (psychickém) zdraví poškozených byl obviněnému přinejmenším lhostejný, ovšem ve smyslu pozitivního vztahu k následku (jde o tzv. nepravou lhostejnost). Volní vztah k hrozícímu následku přitom vyplývá už z nepřátelských až mstivých pohnutek jednání obviněného, který pokračoval ve svém invazivním jednání po delší dobu a mnoha akty.
Podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněná je námitka týkající se subsidiarity trestní represe, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k některým dílčím skutkům, které sice částečně doznal, avšak nepovažoval je za natolik závažné, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti ve správním, tj. přestupkovém řízení. Především obviněný tuto námitku postavil na vlastní, mírnější verzi skutkového děje, Nejvyšší soud však při jejím posuzování musel vycházet ze skutkových zjištění nižších soudů. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V daném případě jsou jednotlivé dílčí skutky (útoky) uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku součástí pokračujícího, mimořádně rozsáhlého jednání obviněného, které je charakterizováno velkým množstvím dílčích aktů, větším počtem poškozených a dlouhou dobou páchání, a to s cíleným výběrem poškozených, s úporností, která se odrážela v počtech prozvánění, telefonátů, SMS zpráv, a způsobem provedení, kdy se obviněný vydával za jiné osoby, aby tak ztížil odhalení své identity, přičemž jeho jednání bylo spojeno s vulgaritami, vyhrožováním a nactiutrhačstvím. Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do sféry objektu daných trestných činů, takže uplatnění trestní represe je proporcionální reakcí na protiprávní jednání obviněného.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání obviněného zčásti postaveno na námitkách, které nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, a ve zbývající části je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl, že odvolací soud nerozhodl o celém jeho odvolání, jímž napadl celý odsuzující rozsudek soudu prvého stupně, pokud nerozhodl o vině a trestu v bodech 4., 6., 7. a 8. V rozsudku odvolacího soudu pak postrádal rovněž rozhodnutí o útocích v bodech 3., 14., 15., 16. a 17.
K první námitce je nutno připomenout, že odvolací soud rozhoduje o odvolání obviněného jako celku, přičemž může tento řádný opravný prostředek buď zamítnout, anebo mu zcela nebo zčásti vyhovět. Jestliže vyhoví odvolání pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá. V daném případě odvolací soud částečně vyhověl odvolání obviněného, což vyjádřil ve výroku podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., jímž napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. V části, v níž odvolání nebylo vyhověno a napadené výroky zůstaly nezrušeny, nebylo třeba a nebylo ani možné odvolání zamítnout, takže v tomto směru, tedy co do zamítnutí nedůvodné části odvolání, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka, že odvolací soud nerozhodl o útocích označených pod body 3., 14., 15., 16. a 17. Naopak, odvolací soud zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výroky o vině také stran těchto dílčích skutků a o těchto nově rozhodl, jak je patrno ze skutkové věty výroku o vině. Ohledně právní kvalifikace pak z tzv. právní věty výroku napadeného rozsudku vyplývá, že obviněného uznal vinným mimo jiné pokračujícím trestným činem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) a pod bodem 18. také podle písm. d) tr. zákoníku. Z napadeného rozsudku jako celku, zejména z jeho právní věty, vyplývá, že takto byly kvalifikovány všechny útoky s výjimkou bodu 19. I když došlo k určité nepřesnosti v části rozsudku následující za slovy „tím spáchal“ spočívající v tom, že zde není uvedeno „s výjimkou ad 19.“, jako je tomu v předcházející právní větě za slovem „tedy“, nikterak z toho neplyne, že by snad o dílčích skutcích ad 3., 14., 15., 16. a 17. nebylo rozhodnuto.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dovolání obviněného K. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák