ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.569.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 569/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2018 o dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 205/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 64/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 24 T 64/2011, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvanáct měsíců.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 205/2017. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvanáct měsíců.
Jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem skutek, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 4. 2010 v době od 01,20 hodin do 01,40 hodin ve V., okr. D., v restauraci L. po předchozím fyzickém útoku na poškozeného A. S. ze strany obviněných J. K., R. K. a M. K., kteří za to již byli odsouzeni, před více současně přítomnými hosty zraněného poškozeného A. S. strhl tzv. pákou k zemi, zaklekl ho a rukou mu stlačil oblast krku, přičemž v dalším jednání mu zabránila manželka poškozeného tím, že ho od poškozeného odtrhla.
Tato zjištění Krajský soud v Ústí nad Labem převzal z rozsudku Okresního soudu v Děčíně, přičemž je redukoval v tom směru, že do nového výroku o vině nezahrnul zjištění, podle kterého obviněný poškozeného po jeho stržení na zem rdousil, až poškozený ztratil vědomí.
Soudy rozhodly citovanými rozsudky znovu poté, co jejich předcházející rozsudky byly z podnětu dovolání obviněného zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 744/2015, s příkazem k novému projednání a rozhodnutí věci. Důvodem zrušení bylo vadné posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž posouzením skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud blíže nezabýval, protože obviněný v tomto ohledu nic nenamítal.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 205/2017. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), e), g) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil námitky týkající se postupu Okresního soudu v Děčíně, který mu místo zvoleného obhájce ustanovil obhájce ex offo. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spojil námitky, podle nichž mezi odsuzujícími rozsudky Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 9. 2013 a ze dne 1. 12. 2016 uplynula doba, v důsledku které byla jeho trestní odpovědnost za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku promlčena. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul především námitky, jimiž zpochybnil skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a vytkl, že tato zjištění jsou výsledkem vadného hodnocení důkazů. Ve vztahu ke skutkovému stavu, jak byl zjištěn ve výroku o vině, namítl, že s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku skutek nemohl být posouzen jako trestný čin. V dalších námitkách poukázal na odlišnosti mezi popisem skutku v napadeném rozsudku oproti obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání a v této spojitosti namítl, že v poměru mezi nimi nebyla zachována totožnost skutku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Děčíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se zakládá na námitkách, které jsou dovolacím důvodem, je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný byl stíhán mimo jiné pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, což zakládalo důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Obhajobu obviněného původně vykonával Mgr. Pavel Kras jako zvolený obhájce, který se nedostavil k hlavnímu líčení nařízenému na 7. 1. 2016 a znovu pak k hlavnímu líčení nařízenému na 9. 2. 2016, v obou případech s odůvodněním, že je nemocen. Na to reagoval předseda senátu Okresní soudu v Děčíně tím, že obviněnému jako obhájce ustanovil Mgr. Tomáše Oujezkého, který byl nadále vyrozumíván o úkonech trestního řízení, zúčastňoval se jich a vykonával obhajobu obviněného až do pravomocného skončení trestního stíhání.
Nejednalo se tedy o situaci, že by obviněný vůbec neměl v řízení obhájce nebo že by ho neměl po nějakou část řízení, v níž byly provedeny úkony, které se následně staly podkladem meritorního rozhodnutí a kterých se obhájce nemohl zúčastnit.
Postup Okresního soudu v Děčíně byl nesprávný, pokud za popsané situace předseda senátu nerozhodl o vyloučení advokáta Mgr. Pavla Krase jako zvoleného obhájce z obhajování usnesením podle §37a odst. 1 písm. b) tr. ř. Před tímto rozhodnutím měl předseda senátu podle §37a odst. 3 tr. ř. umožnit obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili. Navíc pokud by předseda senátu rozhodl usnesením, byla proti němu přípustná stížnost s odkladným účinkem podle §37a odst. 4 tr. ř. Další pochybení Okresního soudu v Děčíně spočívalo v tom, že předseda senátu přikročil k ustanovení nového obhájce, aniž obviněnému umožnil, aby si obhájce zvolil nebo aby mu ho zvolila jiná oprávněná osoba.
Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení vytkl Okresnímu soudu v Děčíně vadný postup v souvislosti s ustanovením nového obhájce, avšak konstatoval zhojení vytýkané vady samotným obviněným, který dne 4. 3. 2016 vypověděl plnou moc zvolenému obhájci Mgr. Pavlu Krasovi s tím, že ho nadále bude obhajovat Mgr. Tomáš Oujezký. Tento závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem lze akceptovat. Podstatné je, že i přes nesprávný postup Okresního soudu v Děčíně sám obviněný výslovně projevil svou vůli k tomu, aby ho obhajoval Mgr. Tomáš Oujezký. Vada řízení spočívající v tom, že Mgr. Tomáš Oujezký byl jako obhájce obviněnému ustanoven a že si ho obviněný nezvolil, není za uvedeného stavu tak podstatná, aby mohla být podkladem úsudku, že právo obviněného na obhajobu zahrnující prioritu zvoleného obhájce bylo porušeno v míře, která by odůvodňovala zrušení rozsudků obou soudů.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný namítl nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu promlčení. Trestní odpovědnost obviněného za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku však nebyla promlčena.
Na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku stanoví zákon trest odnětí svobody až na dvě léta. Trestní odpovědnost za tento trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku činí tři léta. Promlčecí doba se podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku přerušuje mimo jiné vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin.
Mezi rozsudky Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 9. 2013 a ze dne 1. 12. 2016 sice uplynula doba delší než tři léta, avšak trestní odpovědnost obviněného přesto nebyla promlčena. Promlčecí doba byla přerušena vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, jímž byl obviněný po zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 9. 2013 znovu uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců se zkušební dobou stanovenou na čtyři léta. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem evidentně měl povahu odsuzujícího rozsudku, jeho vyhlášení dne 30. 6. 2014 přerušilo promlčecí dobu a zahájilo běh nové promlčecí doby. Lze jen dodat, že pokud je důvodem přerušení promlčecí doby podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku vyhlášení „odsuzujícího rozsudku“, je tím míněn nejen rozsudek soudu prvního stupně, ale také rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek Nejvyššího soudu v řízení o dovolání nebo o stížnosti pro porušení zákona. Podstatný je obsah rozsudku, nikoli stupeň soudu, který rozsudkem rozhodl.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., stojí mimo rámec dovolacího důvodu. Takové námitky se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, tj. trestního řádu, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona.
V posuzované věci jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné jen námitky, podle nichž je výrok o vině obviněného v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Výrok o vině obviněného přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku s citovaným ustanovením nijak nekoliduje.
Obviněný J. J. nevybíravým fyzickým útokem napadl poškozeného A. S. za okolností, kdy veřejný pořádek v restauraci byl v pokročilé noční době narušen předcházejícím incidentem, při němž obvinění J. K., R. K. a M. K. na toaletě restaurace zbili a vážně zranili poškozeného. Pokračováním tohoto incidentu byl následný fyzický útok obviněného J. K. proti manželce poškozeného I. S. v baru restaurace, do kterého poškozený zasáhl snahou pomoci manželce. Za tohoto stavu se do věci vložil obviněný J. J. napadením poškozeného. Tím obviněný J. J. znemožnil poškozenému jeho záměr pomoci manželce a nepřímo podpořil obviněného J. K., svého kamaráda, jako agresora v jeho útoku proti manželce poškozeného. Čin obviněného J. J. tedy představoval další vystupňování již narušeného veřejného pořádku a spočíval ve svévolném, hrubém a násilnickém jednání, které mělo vyloženě kriminální povahu. Za tohoto stavu je uplatnění trestní represe namístě, neboť míra společenské škodlivosti činu obviněného očividně překročila hranici, do které lze uvažovat o tom, že postačí uplatnění odpovědnosti za přestupek.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů pak má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, jimiž byli výpovědi svědků přítomných v kritickou dobu na místě samém. Soudy zaznamenaly protichůdnost výpovědí svědků v závislosti na tom, jaký vztah měl ten který svědek k tomu či onomu účastníku incidentů. Rozpory ve výpovědích svědků soudy překlenuly logicky přijatelnými úvahami, které vyústily v postup, při kterém soudy založily skutková zjištění na výpovědích svědků, u nichž byla patrna nejmenší intenzita jejich osobního vztahu k účastníkům incidentů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a přehledně vysvětlily a že v tomto rámci přesvědčivě zdůvodnily, proč při rozpornosti důkazů vycházely z těch důkazů, o které nakonec opřely svá zjištění. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině nepředstavují žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, jimiž obviněný zpochybnil totožnost skutku, pro který byl uznán vinným, se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a pro který byla podána obžaloba. S ohledem na to, že tyto námitky se týkají obžalovací zásady jako jedné ze základních zásad trestního řízení a jednoho z atributů spravedlivého procesu, Nejvyšší soud ověřil, že k porušení obžalovací zásady nedošlo. Trestní stíhání bylo zahájeno, obžaloba byla podána a obviněný byl odsouzen pro týž skutek, jehož podstatou bylo fyzické napadení poškozeného A. S. Odlišnosti mezi usnesením o zahájení trestního stíhání, obžalobou a konečným výrokem o vině se týkaly jednak dílčích okolností, které nijak neovlivňovaly podstatu skutku, a jednak právní kvalifikace skutku.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu