ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.615.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 615/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2018 o dovolání obviněného J. G. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 8 To 446/2017, ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 114/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 10. 2017, č. j. 12 T 114/2017-83, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici K. užil návykovou látku obsahující amfetaminy, která náleží mezi psychotropní látky a jejíž přítomnost byla prokázána ze vzorku moči odebraného obviněnému dne 4. 1. 2017, čímž závažným způsobem porušil základní povinnost odsouzeného podle §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, přičemž takového porušení základních povinností se dopustil opakovaně, protože již dne 2. 2. 2016 a dne 30. 5. 2016 se v rozporu s ustanovením §28 odst. 2 písm. n) citovaného zákona odmítl podrobit orientačnímu toxikologickému vyšetření moči, za což byl kázeňsky potrestán.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 To 446/2017-102.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. S poukazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu namítl nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, zejména znaku závažnosti jednání a zmaření výkonu nebo účelu trestu. Jeho jednání nebylo tak intenzivní a stačilo jej postihnout jako kázeňský přestupek, zvláště když nebylo ani zjištěno, o jaké množství psychotropní látky se jednalo, v jaké koncentraci se amfetaminy v jeho organismu nacházely a zda a jak tím bylo ovlivněno jeho chování. Jednalo se o první závažné porušení povinností a namátkové kontrole se podrobil dobrovolně. Dřívější odmítnutí podrobit se vyšetření je přitom i podle judikatury méně závažné, než skutečná konzumace drogy.
Závěrem obviněný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí soudů obou stupňů, a přikázání soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného obsahově odpovídají uvedeným dovolacím důvodům, po rozboru skutkových zjištění soudů z hlediska znaků skutkové podstaty předmětného přečinu dospěl však k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř .], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní kvalifikace zjištěného a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaného skutku není správná, neboť jím nebyly naplněny znaky uvedeného přečinu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se pachatel dopustí mimo jiné tím, že maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
Podstatným ztěžováním výkonu rozhodnutí soudu o uloženém trestu odnětí svobody je třeba rozumět nejen jednání, které zcela brání vykonání rozhodnutí, ale i takové jednání, v jehož důsledku sice dojde k výkonu rozhodnutí, ale za podstatně ztížených podmínek. Závažné jednání, kterého se pachatel dopouští, musí být v rozporu s účelem trestu. Tím se vedle ochrany společnosti rozumí také zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti, a pokud jde o výkon trestu odnětí svobody, jeho vedení prostřednictvím převýchovných programů a dalších uplatňovaných metod k tomu, aby v budoucnu vedl řádný život. K samotnému zmaření výkonu nebo účelu trestu nemusí dojít, stačí, když pachatel jedná s tímto cílem. Takovým závažným jednáním je především porušování základních povinností odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, jež jsou vyjmenovány v §28 zákona č. 169/1999 Sb., tedy i porušování výše zmíněných povinností. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze totiž i nedodržováním omezení uložených v souvislosti s trestem.
Soudy nižších stupňů nepochybily svým závěrem, že obviněný znaky uvedeného přečinu zjištěným jednáním naplnil. Z tohoto hlediska není vždy rozhodný druh, popřípadě množství a způsob požití návykové látky ani ovlivnění konkrétního jednání obviněného během výkonu trestu, respektive nejde tu o nutnou podmínku, nýbrž jen o určitá doplňující kriteria. Podstatné je, že se jednalo o psychotropní látku ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Požití takových látek je konzumací návykových látek, jejichž nekonzumování je zařazeno mezi základní povinnosti odsouzených během výkonu trestu odnětí svobody [§28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb.], což je logické, neboť jde o jednání způsobilé eliminovat působení na odsouzeného ve smyslu účelu trestu odnětí svobody (§1 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb.).
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s argumenty dovolatele, že se jednalo o jeho první závažné porušení povinností, že dřívější odmítnutí podrobit se vyšetření je méně závažné, než skutečná konzumace drogy. Právě předchozí opakované odmítnutí podrobit se toxikologickému vyšetření moči je totiž rovněž porušením základní povinnosti odsouzeného, a to podle §28 odst. 2 písm. n) zák. č. 169/1999 Sb.
Pokud jde o dosavadní judikaturu, není příhodný poukaz nalézacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011, kde se jednalo o výrazně odlišný případ, konkrétně uskutečnění 574 nepovolených telefonických hovorů mobilním telefonem z věznice. Na druhé straně napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodnutím publikovaným pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr., popřípadě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, která vycházejí z obecného pravidla, že závažné jednání ve smyslu citovaného ustanovení musí vykazovat výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější, za „závažné jednání“ tedy nelze považovat ojedinělý méně intenzivní akt, který není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody, například jednorázovou nedovolenou konzumaci návykové látky.
V nyní posuzované věci totiž nebylo bez významu, že obviněný se dopustil opakovaného porušení základních povinností odsouzeného, které nejen jsou v ustanovení §28 zák. č. 169/1999 Sb. postaveny naroveň, ale navíc se navzájem doplňují a zajišťují, aby působení na obviněného ve výkonu trestu nebylo narušováno požíváním návykových látek. Nelogický by byl závěr, že opakované trojí požití návykových látek by znaky uvedeného přečinu naplňovalo, zatímco jednání, jímž se obviněný dvakrát vyhnul zjištění konzumace návykové látky a ve třetím případě vyšetření umožnil a taková konzumace mu byla prokázána, by tyto znaky nenaplnilo. Celé toto jednání je třeba vnímat ve vzájemných souvislostech a v kontextu i s dalším chováním obviněného během výkonu trestu.
Závěry soudů nejsou v rozporu ani s tím, že zákonným znakem skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není recidiva pachatele, a proto okolnost, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody se již dopustil kázeňského přestupku, za který byl postižen, není významná pro závěr, že v případě dalšího porušení pravidel výkonu trestu nebo jeho účelu jde o „závažné jednání“, které předpokládá tato skutková podstata (rozhodnutí publikované pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr.). Obecně tento závěr platí a recidiva není zákonným znakem uvedeného přečinu, nicméně při posuzování znaku „závažného jednání“ je třeba vycházet z konkrétní situace. Ve zmíněném publikovaném rozhodnutí šlo o případ, kdy odsouzený vykonával dlouhodobý trest odnětí svobody, v jehož průběhu se dopustil nejprve jednoho požití návykové látky počátkem roku 2009, kázeňský trest uložený za tento poklesek byl mezitím zahlazen, načež bylo u něj zjištěno požití návykové látky dne 30. 10. 2012, tj. po téměř čtyřech letech. V mezidobí se odsouzený nedopustil žádného významného kázeňského deliktu a zjištěný kázeňský přestupek bylo možné hodnotit jako ojedinělý. Nejvyšší soud v tehdejším rozhodnutí zdůraznil, že jeho závěry platí za předpokladu, že k samotnému opakování činu nepřistoupí další okolnosti, jež by svědčily o jeho výrazném zásahu do naplňování účelu trestu.
Na místě je přihlédnout i k dalším závěrům Nejvyššího soudu, vysloveným například v jeho usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 547/2017, totiž že je nezbytné posuzovat jednání obviněného s přihlédnutím ke konkrétní povaze činu a jeho chování ve výkonu trestu, neboť na závažnost jeho jednání je třeba usuzovat se zřetelem na plnění účelu konkrétně jemu nařízeného trestu odnětí svobody. Ten nelze chápat z obecných a formálních hledisek, ale vzhledem ke konkrétním zjištěním vyplývajícím z obsahu spisu. Ta jsou v daném případě takové povahy, že obviněný byl během výkonu trestu odnětí svobody šestkrát kázeňsky potrestán, je zařazen mezi odsouzené, kteří program zacházení neplní a opakovaně porušují vnitřní řád věznice, odmítá vykonávat práce pro věznici. Pobyt obviněného ve věznici je hodnocen jako pouhé konzumní přežívání, bez jakékoli snahy o změnu postojů a přístupu k životu (č. l. 78).
Z uvedeného vyplývá, že právní kvalifikací zjištěného skutku soudy nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a soudy tudíž nepochybily, jestliže tento skutek obviněného kvalifikovaly jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Námitky dovolatele týkající se absence zákonných znaků stíhaného přečinu jsou zjevně neopodstatněné.
Z obdobných důvodů nebylo možné přisvědčit ani dovolací námitce, že předmětné jednání obviněného by postačilo postihnout jako kázeňský přestupek. Tato námitka se vztahuje k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní, když posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného plyne, že o takový případ v této věci nejde, protože soudy učiněná skutková zjištění vedou k závěru, že znaky posuzovaného přečinu byly naplněny v intenzitě, u níž již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných předpisů, konkrétně zákona č. 169/1999 Sb., a je zapotřebí na obviněného působit nástroji trestního práva. Přitom je třeba přihlédnout i ke shora zmíněnému negativnímu hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody, v němž opakovaná porušování řádu věznice obviněným mimo jiné vedla k tomu, že byl vyřazen z intenzivní části léčebného programu přesto, že byl původně v souvislosti s uloženým ochranným sexuologickým léčením ambulantním přeřazen do Věznice K. Přehlédnout nelze ani fakt, že obviněný má i přes svůj mladý věk už třináct záznamů v rejstříku trestů. Po uvážení všech uvedených okolností v jejich souhrnu není uplatnění trestní represe v daném případě nepřiměřené.
Z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.