ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.62.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 62/2018-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 2. 2018 dovolání obviněného T. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 5 To 207/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 67/2016 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 5 To 207/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 25 T 67/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 25 T 67/2016, byl obviněný T. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 30 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli V. P. a F. Ř. s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 5 To 207/2017. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na třicet měsíců, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §39 odst. 7 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na šest měsíců. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 5. 12. 2013 v P. ve své advokátní kanceláři uzavřel jako prodávající s poškozeným P. P. jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji hrobky včetně hrobového příslušenství v oddělení 10 na hrobovém místě 21 na V. hřbitově v P. za částku 850 000 Kč, kterou téhož dne převzal, přičemž nepravdivě poškozenému deklaroval, že je nejen nájemcem hrobového místa, ale i výlučným vlastníkem předmětu prodeje, ačkoli věděl, že hrobka včetně hrobového příslušenství v tu dobu nebyla jeho vlastnictvím, neboť ji prodal na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2002 manželům F. Ř. a M. Ř. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině obviněný využil skutečnosti, že po podpisu kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2002 nebyl tento prodej evidován na Správě pražských hřbitovů a nebyla uzavřena nájemní smlouva o nájmu hrobového místa s manžely Ř. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině poté, co obviněný dne 5. 12. 2013 podal na Správě pražských hřbitovů žádost o povolení prodeje hrobového, hrobkového a urnového příslušenství, uzavřela Správa pražských hřbitovů nájemní smlouvu k hrobovému místu s poškozeným P. P., který se tak stal jen nájemcem hrobového místa, avšak nenabyl vlastnické právo k hrobce. Podle výroku o vině obviněný způsobil poškozenému P. P. škodu ve výši 850 000 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávnost výroku o vině, pokud jím byl posuzovaný skutek kvalifikován jako trestný čin. Těžiště obsáhle zpracovaných námitek obviněného spočívalo v tom, že mezi ním a manžely Ř. ve skutečnosti nebyla kupní smlouva platně uzavřena, protože M. Ř. ji nepodepsala. Ve vztahu k okolnosti, že na manžele Ř. nebyl převeden nájem hrobového místa, obviněný zdůraznil, že jim dne 18. 3. 2003 vystavil plnou moc s úředně ověřeným podpisem a že je tím zmocnil ke všem úkonům směřujícím k tomu, aby se stali nájemci hrobového místa. Obviněný poukázal na to, že manželé Ř. žádné kroky v tomto směru nepodnikli, což ve spojení s neplatností kupní smlouvy chápal tak, že je nadále vlastníkem hrobky a může ji prodat P. P. V tomto kontextu namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Vyjádřil názor, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a že podstatou věci je jen občanskoprávní vztah. Ohradil se také proti tomu, že mu bylo přičítáno k tíži, že jako advokát využil neorientovanosti manželů Ř., kteří v důvěře k němu spoléhali, že vše potřebné zařídí, tak aby se stali nejen vlastníky hrobky, ale i nájemci hrobového místa. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
V posuzované věci je výrok o vině založen na konstrukci, podle které obviněný prodal poškozenému hrobku, která nebyla ve vlastnictví obviněného. Základním problémem této konstrukce je otázka, zda obviněný pozbyl vlastnictví hrobky na podkladě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2002.
Kupní smlouva ze dne 18. 12. 2002 byla koncipována tak, že prodávajícím byl obviněný a kupujícími byli manželé F. Ř. a M. Ř. Na straně kupujících se tedy z hlediska ustanovení §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) jednalo o situaci, kdy společné jmění manželů tvoří majetek nabytý oběma manžely společně za trvání manželství. Soudy správně vycházely z toho, že hrobka má povahu nemovitosti (§119 odst. 2 obč. zák.), takže smlouva o jejím převodu musela mít písemnou formu (§46 odst. 1 obč. zák.). Tato nemovitost ovšem není předmětem evidence v katastru nemovitostí, k převodu vlastnického práva není třeba vkladu do katastru nemovitostí a dochází k němu přímo na základě uzavřené smlouvy. Písemný právní úkon je podle §40 odst. 3 obč. zák. platný, je-li podepsán jednající osobou, přičemž činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být podle §46 odst. 2 obč. zák. projevy účastníků na téže listině. Pro úplnost je třeba připomenout ustanovení §40 odst. 1 obč. zák., podle něhož nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje mimo jiné zákon, je neplatný. Přitom jde vzhledem k ustanovení §40a obč. zák. o tzv. absolutní neplatnost.
Význam citovaných ustanovení vystupuje do popředí ve spojitosti s tím, že uzavření kupní smlouvy ohledně hrobky mezi obviněným a manžely Ř. bylo prokazováno listinou, na které není podpis M. Ř. Listina založená ve spise tudíž neprokazuje platné uzavření kupní smlouvy. Z textu smlouvy je patrno, že byla pořízena ve čtyřech originálních vyhotoveních. Soudy se proto měly zaměřit na zjištění, zda existuje takové vyhotovení, na němž jsou podpisy všech účastníků smlouvy. Pokud by takové vyhotovení neexistovalo, není jasné, z čeho by se dalo dovozovat, že kupní smlouva byla platně uzavřena a že manželé Ř. na jejím podkladě nabyli vlastnictví hrobky. V případě, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena a manželé Ř. nenabyli vlastnictví hrobky, by konstrukce výroku o vině obviněného nemohla obstát.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že obviněný i manželé Ř. se v dalším průběhu událostí chovali, jako by kupní smlouva byla platně uzavřena, zejména v tom smyslu, že manželé Ř. zaplatili částku 200 000 Kč jako kupní cenu, že obviněný tuto částku přijal, že nechal z hrobky exhumovat dosud uložené ostatky, že dne 11. 3. 2003 vyhotovil žádost o povolení prodeje hrobového, hrobkového, urnového příslušenství, která měla být předložena Správě pražských hřbitovů, že dne 18. 3. 2003 sjednal s manžely Ř. dodatek ke kupní smlouvě (na vyhotovení dodatku založeném ve spise je uvedeno datum 18. 3. 2002), že po smrti M. Ř. dne 13. 10. 2013 činil F. Ř. kroky směřující k uložení jejích ostatků do hrobky a že to obviněný umožnil. V tomto kontextu se jednání obviněného spočívající v prodeji hrobky P. P. jeví jako nekorektní, avšak za situace, kdy tu podle výsledků dosavadního řízení není platná kupní smlouva s manžely Ř., lze sotva dovozovat, že šlo o trestný čin spáchaný způsobem uvedeným ve výroku o vině.
Soudy zdůrazňovaly, že manželé Ř. kupní smlouvou sledovali nejen nabytí vlastnictví hrobky, ale i nabytí práva nájmu k hrobovému místu, a že obviněný v tomto směru nevyvinul potřebnou činnost podle očekávání manželů Ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se jedná o dva odlišné právní vztahy, přičemž jeden z druhého vzájemně nevyplývají. Nájem hrobového místa je předmětem právního vztahu mezi Správou pražských hřbitovů a osobou uvedenou v nájemní smlouvě jako nájemce hrobového místa. Správa pražských hřbitovů není účastníkem kupní smlouvy ohledně hrobu (hrobky), nemá při jejím uzavření žádnou působnost, neplní funkci srovnatelnou s funkcí katastrálního úřadu při převodech nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí a v podstatě bez dalšího jen bere na vědomí změnu vlastníka hrobu (hrobky). Vzhledem k tomu, že Správa pražských hřbitovů povoluje uložení ostatků do hrobu (hrobky) pouze tomu, kdo je nájemcem hrobového místa, je zásadně v zájmu vlastníka hrobu (hrobky) být také nájemcem hrobového místa. Vlastník hrobu (hrobky) se ale nestává nájemcem hrobového místa z titulu nabytí vlastnictví hrobu (hrobky), ale teprve z titulu smlouvy o nájmu hrobového místa uzavřené se Správou pražských hřbitovů. Nelze tedy vyloučit, že v konkrétním případě může být vlastníkem hrobu (hrobky) někdo jiný, než je nájemce hrobového místa, přičemž nemusí jít nutně o stav zcela nesmyslný a pro vlastníka hrobu (hrobky) nevýhodný. V dané věci šlo o to, že v textu kupní smlouvy je uvedeno, že „hrobka je vyplacena na dobu trvání hřbitova“, což ve skutečnosti znamenalo, že obviněný jako nájemce hrobového místa již nebyl povinen platit žádnou částku nájemného. Avšak pokud by se Správou pražských hřbitovů nově uzavřeli nájemní smlouvu ohledně hrobového místa manželé Ř., byli by povinni platit nájemné. Z hlediska samotné platby nájemného tudíž pro ně nemuselo být nevýhodou, že nájemcem hrobového místa nadále zůstal obviněný, který tím ale zároveň zůstal osobou oprávněnou jednat v záležitostech hrobky se Správou pražských hřbitovů, resp. mohl k takovému jednání zmocnit manžele Ř. společně či každého z nich zvlášť. K tomu ostatně došlo tím, že obviněný dne 18. 3. 2003 udělil F. Ř. a M. Ř. plnou moc, v níž je zmocnil „ke všem úkonům a dispozicím k hrobce“, přičemž výslovně bylo zmíněno mimo jiné i zmocnění k ukládání ostatků zemřelých. Krátce předtím, a to dne 11. 3. 2003, obviněný vyhotovil žádost o povolení prodeje hrobového, hrobkového, urnového příslušenství, na kterou ale nenavazuje žádné vyjádření správy pohřebiště, tj. Správy pražských hřbitovů, což souvisí s tím, že žádost patrně vůbec nebyla Správě pražských hřbitovů předložena. Otázka, kdo ji měl Správě pražských hřbitovů předložit, zda ji dostali do své dispozice manželé Ř. a zda je k předložení uvedené žádosti Správě pražských hřbitovů opravňovala zmíněná plná moc ze dne 18. 3. 2003, zůstala neobjasněna. Přitom v textu kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2002 bylo výslovně uvedeno, že jeden výtisk smlouvy je určen pro potřeby Správy pražských hřbitovů. F. Ř., který smlouvu podepsal, tedy muselo být zřejmé, že smlouvu je třeba Správě pražských hřbitovů předložit. F. Ř. začal jednat se Správou pražských hřbitovů až v roce 2013 po úmrtí manželky M. Ř., přičemž se vykázal plnou mocí obviněného ze dne 18. 3. 2003, kterou ale Správa pražských hřbitovů odmítla akceptovat z důvodu značného časového odstupu od jejího udělení. Za popsaných okolností nelze závěr o vině obviněného trestným činem podvodu vyvozovat z nedostatku jeho aktivity směřující k tomu, aby se manželé Ř. stali nájemci hrobového místa.
Z uvedeného je zřejmé, že za nynějšího stavu věci posuzovaný skutek nevykazuje znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, a rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen, jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad,
a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu