ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.644.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 644/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 8 To 127/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 6 T 15/2016-845, byla obviněná uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného zločinu v podstatě tím, že dne 24. 6. 2015 poté, co užila dne 20. 6. 2015 jednu tabletu obsahující přípravek Mifepriston a dne 22. 6. 2015 celkem deset tablet obsahujících přípravek Misoprostol, které si dne 27. 5. 2015 objednala v internetovém obchodě a dne 19. 6. 2015 vyzvedla s cílem ukončit předčasně těhotenství, porodila do igelitové tašky cca na konci sedmého lunárního měsíce těhotenství nezralé, ale mimoděložního života schopné dítě ženského pohlaví, jež po přerušení pupečníku, přesto, že dýchalo a plakalo, neošetřila a v úmyslu ho usmrtit zabalila igelitovou tašku s novorozencem do dvou pytlů na odpadky, tím způsobila jeho smrt udušením a následně tělo takto zabalené po vložení do pytle s domovním odpadem vhodila do kontejneru na odpadky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláními obviněná a státní zástupkyně v neprospěch obviněné. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněné rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 8 To 127/2016-976, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu odsoudil obviněnou podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že se nedopustila jednání tak, jak je popsáno v rozsudku a je přesvědčena, že její vina nebyla dostatečně prokázána. Neusvědčuje ji žádný přímý důkaz, ani ucelený řetězec nepřímých důkazů. Obviněná zopakovala svoji verzi průběhu skutku a uvedla, že s ohledem na okolnosti se domnívala, že zdaleka nedosáhla 22. týdne těhotenství a vyvolání potratu tudíž mělo být bezpečné. Namítla, že nechtěla úmyslně usmrtit jiného, neboť chtěla toliko přerušit těhotenství podle návodu k zakoupenému léku a její přímý ani nepřímý úmysl ke spáchání vraždy tak nebyl prokázán. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s výpovědí znalců, že nemusela být s ohledem na akutní reakci na stres schopna testovat životaschopnost dítěte a případně zaznamenat a vnímat, že by dítě brečelo. Kromě toho odvolací soud nezdůvodnil svůj závěr, že musela být srozuměna s tím, že dítě může být živé, když znalecké posudky potvrdily její výpověď. Její obhajoba, že chtěla toliko vyvolat potrat, nikoli usmrtit dítě, nebyla vyvrácena. S ohledem na pochybnosti o její vině měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal soudu druhého stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a uvedl, že obviněná ve svém dovolání pouze opakuje svoji obhajobu, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly. Má za to, že se obviněná částí svých dovolacích námitek míjí s uplatněným dovolacím důvodem, a to zejména tvrzeními, že její vina nebyla prokázána a rovněž námitkou stran zásady in dubio pro reo. Podle státního zástupce soudy postupovaly správně a v souladu se zásadou in dubio pro reo vyhodnotily jednání obviněné odlišně od podané obžaloby. Pod uplatněný dovolací důvod tak podle státního zástupce lze podřadit jen dovolací argumentaci obviněné stran absence úmyslu novorozence usmrtit, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že skutková zjištění jednoznačně nasvědčují tomu, že obviněná velmi dobře věděla, že se nachází již v pokročilejším stadiu těhotenství. Při svém rozhodování o potratu přitom podle státního zástupce nebrala v potaz alternativu, že by dítě přežilo. Dále uvedl, že se dítě narodilo nedonošené, avšak živé a životaschopné, dýchalo a plakalo, obviněná byla schopna mu nabídnout pomoc, avšak neměla v úmyslu to učinit. To, že si byla vědoma, že jde o porod a nikoli o potrat je přitom podle státního zástupce zřejmé i z její výpovědi. Má za to, že si obviněná počínala racionálně a její jednání směřovalo ke zbavení se narozeného dítěte a skutečnost, že nemusela vnímat pláč dítěte, ještě nevylučuje naplnění subjektivní stránky. Připomněl, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval a ve svém rozhodnutí zdůraznil, že musela být přinejmenším ve formě nepravé lhostejnosti srozuměna s usmrcením dítěte. Závěr o naplnění subjektivní stránky k trestnému činu vraždy ve formě eventuálního úmyslu tak soudy učinily po právu.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněné stran dokazování provedeného soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví i výpověďmi svědků P. Ž., P. Ch., úředními záznamy stran internetové komunikace obviněné a historie obviněnou navštívených internetových stránek. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněná žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Ani námitka obviněné stran porušení zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit toliko námitku obviněné, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnila subjektivní stránku trestného činu vraždy. K naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku je nutné, aby úmysl obviněného, byť eventuální, směřoval k usmrcení člověka (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1462). V případě obviněné vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých Nejvyšší soud na základě výše uvedeného vychází, že obviněná musela být s ohledem na skutečnosti přinejmenším srozuměna s tím, že se nacházela již v pokročilé fázi těhotenství a že se již jednalo o porod, nikoli o potrat, přičemž jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, dítě bylo po porodu živé a schopné života mimo dělohu matky. Rovněž z okolností před porodem, tedy chování obviněné, popírání těhotenství před okolím a snahy ukončit těhotenství v jeho velmi pokročilém stadiu medikamenty, které však pro toto stadium nebyly určeny, jasně vypovídá o jejím rozhodnutí zbavit se dítěte bez ohledu na to, zda bude živé, či nikoli. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím usnesení v této věci, obviněná musela být přinejmenším ve formě nepravé lhostejnosti srozuměna s tím, že svým jednáním, tedy neposkytnutím základní péče a pomoci dítěti a jeho následným zabalením do igelitové tašky a vyhozením do kontejneru, usmrtí životaschopného novorozence (str. 5 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 769/2017). Nejvyšší soud má proto ve shodě se soudy obou stupňů za to, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a námitku obviněné proto shledal zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněná většinu námitek obsažených v dovolání uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.