ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.654.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 654/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 31 To 408/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 49/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 7. 2016, č. j. 6 T 49/2014-286, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku, §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v L., ani nikde jinde, v době od 3. 12. 2009 do 10. 12. 2013, ačkoliv mu to majetkové poměry alespoň částečně umožňovaly, mimo plateb ve výši 60 Kč v červnu 2011, 200 Kč v červenci 2011, 500 Kč v srpnu a září 2011 a 300 Kč v říjnu 2011, nehradil výživné na svého syna XXXXX * ), přestože mu tato povinnost vyplývala z §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Výživné bylo obviněnému stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 10 Nc 454/2004-38, pravomocným od 16. 7. 2005, ve výši 2 000 Kč a bylo splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky J. Ch. Uvedeným jednáním mu vznikl dluh na výživném celkem 96 000 Kč. Vzhledem k tíživé finanční situaci byly J. Ch. úřadem práce vypláceny sociální dávky – příspěvek na živobytí od srpna do září 2013 ve výši 3 750 Kč a dále doplatek na bydlení ve výši 281 Kč měsíčně od srpna 2013.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 31 To 408/2016-373, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že předsedkyně senátu odvolacího soudu ho měla předvolat, nikoli pouze vyrozumět o konání veřejného zasedání. Zaslání vyrozumění mu bylo doručeno fikcí, pošta mu ve schránce nezanechala výzvu k vyzvednutí, a tudíž se nemohl zúčastnit veřejného zasedání. Dále namítl, že poškozené bylo doručováno jiným způsobem, kterým byla zvýšena pravděpodobnost, že bude mít možnost se seznámit s obsahem obsílky. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy měly ze zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem. V době od propuštění z vazby nemohl provozovat svoji podnikatelskou činnost, protože její provozování by znamenalo, že by byl opět vzat do vazby. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se výdělečné činnosti vyhýbal a záměrně tak nehradil výživné. Částka, která mu byla vyplacena za neoprávněnou vazbu, náležela svou povahou pouze jemu, protože se jednalo o náhradu nemajetkové újmy. Podle obviněného nebylo ani prokázáno, že by jakékoli zaměstnání odmítl. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformace in peius. Porušení této zásady obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud mu nejdříve změnil trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců, avšak po zrušení tohoto rozhodnutí Nejvyšším soudem odvolací soud zamítl jeho odvolání, čímž potvrdil trest obecně prospěšných prací uložený soudem prvního stupně, avšak nevzal v potaz skutečnost, že již vykonal více než třetinu uloženého podmíněného trestu. Obviněný má tedy za to, že tímto postupem, kdy odvolací soud nesnížil výměru trestu obecně prospěšných prací v závislosti na vykonaném podmíněně odloženém trestu odnětí svobody, dopustil se porušení zásady zákazu reformace in peius.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu druhého stupně a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, pokud nebude moci při zrušení napadeného usnesení ve věci rozhodnout sám.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitkám stran zákazu reformace in peius uvedl, že tyto považuje za zjevně neopodstatněné. Připomněl, že tato zásada slouží k zabezpečení práva obviněného podat opravný prostředek bez obavy ze změny ve formě zhoršení jeho procesní situace. V případě obviněného však k žádné změně nedošlo, když odvolací soud odvolání obviněného zamítl. Nesplnění požadavku obviněného, aby odvolací soud započetl běh zkušební doby do trestu obecně prospěšných prací podle státního zástupce porušením zákazu reformace in peius není a námitka obviněného je tak spíše formou nesouhlasu s uloženým trestem, který obviněný pokládá za nepřiměřeně přísný, což by byla námitka, která uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., nenaplňuje. K námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce připomněl, že je na odvolacím soudu zda obviněného předvolá nebo vyrozumí. Státní zástupce má za to, že soud druhého stupně obviněného správně vyrozuměl o konání veřejného zasedání, neboť nepovažoval jeho přítomnost za nutnou v situaci, kdy již nebylo prováděno další dokazování. Zdůraznil, že obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou sám jako doručovací uvedl a z razítka na obálce vyplývá, že obviněný nebyl zastižen a bylo mu oznámeno, že si má zásilku vyzvednout na poště. K námitkám obviněného, které podřadil pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce doplnil, že se s těmito námitkami již beze zbytku vypořádal Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu může dojít ke zkrácení obviněného na právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Námitka obviněného, že nebyl předvolán k veřejnému zasedání, a proto bylo porušeno usnesení o jeho přítomnosti, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak této námitce nelze přisvědčit. Je namístě připomenout, že přítomnost osob při veřejném zasedání je obecně upravena v §234 odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto ustanovení nevyplývá nic ve vztahu k otázce přítomnosti obviněného. Přítomnost osob při veřejném zasedání odvolacího soudu je upravena v §263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. K přítomnosti obviněného se vztahuje jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Aplikace tohoto ustanovení tedy nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud správně rozhodl, že účast obviněného nebyla u veřejného zasedání nutná, neboť již neprobíhalo žádné další dokazování a současně nepovažoval jeho osobní přítomnost za nutnou. Na základě toho pak obviněného řádně vyrozuměl o konání veřejného zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř., a to na doručovací adresu, kterou sám obviněný soudu uvedl. Skutečnost, že si obviněný nezajistil na jím uvedené doručovací adrese vyzvednutí zásilky v rámci zákonné lhůty tak nelze pokládat za pochybení soudu. Tvrzení obviněného, že mu nebylo oznámeno uložení zásilky, je pak vyvráceno obálkami na č. l. 369 tr. spisu, ze kterých jasně vyplývá, že nebyl zastižen a uložení mu bylo oznámeno. Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Dovolací námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou fakticky pouhou polemikou obviněného se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný se provedeným důkazům snaží dát jiný obsah, který by byl v jeho prospěch, avšak který je diametrálně odlišný od toho, jak důkazy hodnotily soudy. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkového charakteru, které se míjí s obsahem tohoto dovolacího důvodu a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Je rovněž namístě uvést, že tyto námitky obviněného jsou obdobné jako námitky, které uvedl již ve svém předchozím dovolání a se kterými se Nejvyšší soud již jednou dostatečně vypořádal. Nejvyšší soud proto ve stručnosti dále odkazuje na část svého předchozího rozhodnutí v této věci (str. 7-9 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 566/2017).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitka obviněného, že byl postupem odvolacího soudu porušen zákaz reformace in peius, by byla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1221/2017).
Obviněný tuto námitku opřel o argumentaci, že odvolací soud nevzal v novém usnesení v potaz předchozí uložený podmíněný trest, jehož část obviněný již vykonal a který byl Nejvyšším soudem zrušen. Podle obviněného měl odvolací soud na základě již vykonané části podmíněného trestu snížit výměru soudem prvního stupně uloženého trestu obecně prospěšných prací, domáhá se tedy fakticky mírnějšího trestu. Ačkoli tato argumentace pod uplatněný dovolací důvod formálně nespadá, s ohledem na namítané porušení principu zákazu reformace in peius je namístě zdůraznit, že samotným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., nedošlo ke zhoršení postavení obviněného ve smyslu této zásady a rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze pokládat za rozhodnutí v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. Zásada zákazu reformace in peius má za úkol chránit obviněného v případě, kdy podává opravný prostředek proti rozhodnutí. Cílem této zásady je tedy zajistit obviněnému možnost přezkumu původního rozhodnutí, a to bez obavy ze změny jeho situace k horšímu. Tato zásada se tak týká případů, kdy obviněný, či jiná oprávněná osoba, opravný prostředek podá a soud, který provádí přezkum na základě opravného prostředku podaného pouze ve prospěch obviněného, změní svým rozhodnutím postavení obviněného k horšímu. V nyní projednávaném případě však odvolací soud svým usnesením odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř., takže nikterak nezměnil jeho postavení k horšímu. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný z podstatné části obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů i ve svém prvním dovolání k Nejvyššímu soudu. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.