ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.86.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 86/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. února 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 To 40/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, č. j. 10 T 11/2016-300, byl obviněný uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za užití §238 tr. zákoníku a odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že dne 11. 11. 2014 u Městského soudu v Praze uplatnil ve směnečné žalobě vedené pod sp. zn. 55 Cm 304/2014, k proplacení proti poškozenému M. J., jako pravou směnku vlastní s datem vystavení dne 8. 11. 2001, na směnečný peníz ve výši 4 500 000 Kč, na řad obviněnému, splatnou dne 31. 3. 2014, k čemuž tímto směnečným prohlášením se bez protestu svým podpisem zavázal poškozený, přičemž soudní řízení bylo zastaveno kvůli neuhrazení soudního poplatku a obviněný opětovně podal u Městského soudu v Praze na poškozeného žalobu vedenou pod sp. zn. 13 Cm 110/2015, na plnění z předmětné směnky, ačkoli věděl, že poškozený danou směnku nepodepsal a neexistoval právní důvod k jejímu vystavení, přičemž Městský soud v Praze na základě této směnečné žaloby vydal dne 29. 6. 2015 směnečný platební rozkaz k plnění z této směnky, čímž poškozenému hrozila škoda ve výši 4 500 000 Kč, dne 11. 10. 2016 po uzavření mimosoudní dohody s poškozeným vzal obviněný směnečnou žalobu zpět.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 5 To 40/2017-351, z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným při prakticky totožném skutkovém stavu trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a odsoudil jej podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zopakoval svoji verzi skutkového děje, na které setrvával již v řízení před soudy obou stupňů. Namítl, že provedeným dokazováním nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že věděl o tom, že byla směnka falešná, nebo že by ji sám zfalšoval. Poukázal na svědecké výpovědi Ř. K. a A. S., ze kterých vyplynulo, že poškozený obviněnému směnku předal, a že tato byla podepsaná poškozeným. Soudy tedy měly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Podle obviněného skutek, který se stal, není trestným činem, protože zde chybí úmysl ke spáchání trestného činu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění a jako takové nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod. Dále zdůraznil, že závěr soudů o tom, že obviněný věděl, že podpis na směnce není pravý, není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nemůže proto založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Námitky obviněného stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především znaleckým posudkem, který zkoumal podpis na směnce, i výpověďmi poškozeného M. J. a svědkyně O. J. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl a tedy nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu. V této souvislosti obviněný namítl, že nevěděl, že na směnce není pravý podpis poškozeného a nebylo prokázáno, že by směnku padělaným podpisem poškozeného opatřil právě obviněný. Tuto obhajobu obviněný uplatnil již před soudem prvního stupně a ve svém odvolání. Soud prvního stupně se s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu přesvědčivě a řádně vypořádal (str. 9-10 rozsudku) a odvolací soud jeho skutkové závěry potvrdil. Soudy rozumně a logicky odůvodnily svůj závěr, že pokud nebyla předmětná směnka podepsaná poškozeným (což jednoznačně prokázal znalecký posudek), obviněný musel o tomto vědět, když směnku opakovaně uplatnil a požadoval zaplacení směnečné částky. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, že nebylo prokázáno, kdo padělal podpis poškozeného na směnce, zda to byl obviněný či jiná osoba, neboť k naplnění skutkové podstaty podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku postačí, aby obviněný směnku s padělaným podpisem uplatnil, nemusí ji sám padělat. Ze skutkových závěrů soudů obou stupňů tak spolehlivě vyplývá, že subjektivní stránka skutkové podstaty byla obviněným naplněna a Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.