ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.936.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 936/2018-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 8. 2018 o dovolání obviněného D. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 31 To 10/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 136/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 1 T 136/2017, byl obviněný D. S. uznán vinným v bodě 1 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2 zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta s tím, že pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 31 To 10/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek uvedený v bodě 2 rozsudku byl nesprávně posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že měl být posouzen jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a v rozsahu podaného dovolání i rozsudek a aby sám nově rozhodl v intencích uplatněných námitek nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou podstatnou argumentaci nad rámec odůvodnění rozhodnutí obou soudů, takže nebylo nutné předkládat ho obhájkyni k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Jablonci nad Nisou spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 29. 7. 2017 v době od 20,30 hodin do 20,45 hodin v J. n. N., S. ul., u zadního vchodu do domu č. … přiskočil k poškozené M.B., která se pomalu a v předklonu pohybovala pomocí dvou berlí, jednou rukou ji chytl v oblasti pravého ramene za košili, až se u ní rozepnuly knoflíky, držel ji za košili a druhou rukou šel po řetízku, který měla poškozená na krku a který se roztrhl a zůstal viset na ramínku jejího spodního prádla, a po chvíli, když poškozená plakala, bezvýsledně křičela o pomoc a pokračovala v chůzi, ji opětovně doběhl, ptal se, kde je řetízek, rozhrnul poškozené košili a řetízek jí odcizil.
Námitky obviněného byly založeny na tom, že jeho jednání proti poškozené nemělo povahu násilí a že poškozené žádným násilím nevyhrožoval. Těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí především vynaložení fyzické síly proti jiné osobě. V posuzované věci obviněný rukou chytl a držel poškozenou za košili. Evidentně se jednalo o vynaložení fyzické síly proti poškozené, jak o tom svědčí již to, že působením této síly se poškozené rozepnuly knoflíky na košili. Dalším účinkem vynaložené síly bylo to, že poškozená byla držena za košili, což jí znemožňovalo pohyb a prakticky vylučovalo kladení aktivního odporu. Ze strany obviněného se jednalo o malou intenzitu vynaložené síly, která však byla za daných okolností dostatečná a plně způsobilá k tomu, aby dosáhl zamýšleného cíle a zmocnil se řetízku na krku poškozené. Jednání obviněného směřovalo proti bezmocné staré ženě ve věku 78 let, která se vzhledem k svému špatnému zdravotnímu stavu obtížně pohybovala s pomocí berlí, šla osamocena místem, kde nikdo jiný nebyl, a v podstatě nebyla schopná jiné obrany než křiku a volání o pomoc. Obviněnému za této situace postačovalo eliminovat odpor poškozené i méně intenzivním jednáním, které ale záleželo ve vynaložení fyzické síly proti poškozené a mělo tudíž povahu násilí. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v odůvodnění napadeného usnesení výstižně poukázal na to, že ani výjimečně malá intenzita násilí není důvodem k tomu, aby posuzované jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže (k tomu viz č. 60/1967 a č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného nespočívalo v pouhém neočekávaném vytržení řetízku, který měla poškozená na krku, a nemohlo být tudíž posouzeno jako trestný čin krádeže (k tomu viz č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci šlo o to, že obviněný si přístup své ruky k řetízku zajistil tím, že druhou rukou uchopil poškozenou za košili, držel ji a zároveň tak vyloučil její odpor.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou v tzv. právní větě výroku o vině uvedl, že obviněný „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že i když obviněný výslovně nepronesl žádnou pohrůžku násilí, vzbudil za daných okolností v poškozené důvodný strach z násilí, takže poškozená vzhledem k bezvýchodnosti své situace nekladla obviněnému odpor. Tyto úvahy Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jsou správné (k tomu viz č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), avšak v posuzované věci byl výhrůžný charakter jednání obviněného konzumován tou částí jeho jednání, které mělo povahu násilí, byť s vynaložením síly malé intenzity.
Obviněný se uplatněnými námitkami snažil zpochybnit naplnění subjektivní stránky trestného činu, když v dovolání uvedl, že „z provedeného dokazování nevyplývá, že přistoupil k poškozené s úmyslem násilím se zmocnit jejího majetku“. Z hlediska zavinění je podstatné, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil záměrně, tj. záměrně uchopil poškozenou, záměrně ji držel a záměrně se jí snažil vzít a nakonec také vzal řetízek, který měla na krku. Skutkové okolnosti jednání obviněného tudíž byly zahrnuty jeho úmyslem. Citovaná námitka byla uplatněna spíše v tom smyslu, že obviněný subjektivně nepovažuje své jednání za násilí podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. To, jaký právní význam obviněný přisuzuje skutkovým okolnostem svého jednání, nic nemění na tom, že šlo o jednání úmyslné.
Právní posouzení skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jímž byl výrok o vině obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ponechán nedotčen a jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu