ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.102.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 102/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovolání obviněného J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 347/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 51/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 17 T 51/2017, uznán vinným, že
I. dne 25. 3. 2016 kolem 02:50 hodin, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění, maje v krvi nejméně 706 ng/ml metamfetaminu a amfetamin, 0,9 ng/ml delta – 9 – THC a 1,10 ng/ml 11-OH-THC, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, na silnici I. tř. č. 4 v k. o. J., okr. P.-z., ve směru jízdy na P., řídil osobní automobil tovární značky Peugeot 206, načež v km 6,5 této komunikace, na úrovni odpočívadla C., nejprve nerespektoval červený světelný signál k zastavení vozidla policisty nstržm. Adama Langera vydávaný jím za účelem provedení silniční kontroly, načež v úmyslu vyhnout se provedení silniční kontroly začal ujíždět vysokou rychlostí a agresivním stylem jízdy ve směru na dálnici D4 a dále po místních komunikacích vedoucích obcemi J., V., Č., Ř., Č., B., K. a zpět na obec J., a ačkoliv byl pronásledován služebním vozidlem Policie ČR tovární značky Škoda Octavia, soustavně nerespektoval akustické a světelné výzvy policistů k zastavení jím řízeného vozidla vydávané za pomoci modrých výstražných světel a světelného signálu „Stop“ ze služebního vozidla i prostřednictvím hlasových výzev, načež kolem 03:13 hodin při řízení vozidla na dálnici D4, v k. o. Ř., okr. P.-z., ve směru jízdy na P., v rychlosti kolem 150 km/h se nebezpečnými manévry snažil zabránit svému předjetí jím řízeného vozidla služebním vozidlem Policie ČR tovární značky Škoda Octavia, řízeným pprap. Františkem Pucem, se spolujezdcem pprap. Petrem Nedvědem, a to tak, že najížděl do cesty tomuto vozidlu, prudkým brzděním přinutil řidiče vozidla snížit jeho rychlost, najížděním se pokoušel změnit směr jeho jízdy.
II. Dále pak pokračoval v řízení vozidla nebezpečnou jízdou nepřiměřenou rychlostí na pozemních komunikacích vedoucích přes obce Ř., Č. až do obce V., kde kolem 03:20 hodin, na silnici III. tř. č. 11510 v km 6,198, v osvětlené ulici N. R., před rodinným domem, kde se pokusil vyhnout se policejní kontrole objetím zátarasu vytvořeného služebním osobním vozidlem tovární značka Škoda Octavia, které mělo zapnuta modrá výstražná světla, což se mu však nepodařilo a s ohledem na postavení zátarasu ani podařit nemohlo, narazil jednak do služebního vozidla Policie ČR tvořícího zátaras a jednak do při pravém okraji komunikace odstaveného vozidla tovární značky Citroën, přičemž utrpěl prap. Roman Mlčúch stojící v blízkosti služebního vozidla Policie ČR tvořícího zátaras v důsledku střetu vozidla řízeného obviněným s dalšími vozidly poranění spočívající v pohmoždění pravého bérce s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní, a dále pak majitelům vozidel Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, IČ: 75151481, způsobil škodu ve výši 96 758 Kč, a společnosti Junior Game s. r. o., IČ: 61064726, způsobil škodu ve výši 20 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku; jednání popsané pod bodem I. dále právně posoudil jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [soud prvního stupně zde sice opomněl citovat písm. a) odst. 1 uvedeného ustanovení, avšak z právní věty vztahující se k tomuto zločinu a z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se tak stalo písařským pochybením] a jednání popsané pod bodem II. právně kvalifikoval rovněž jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a současně nad ním vyslovil dohled. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené společnost Junior Game s. r. o., IČ: 61064726, se sídlem České Budějovice, Plavská 1400/38, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, IČ: 75151481, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5 – Zbraslav, a Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ. Krajský soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 347/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném popisu skutku posoudil jednání obviněného jako jeden skutek a právně jej kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §325 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené Junior Game s. r. o., České Budějovice, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje a Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Ondřeje Horázného podal proti němu, a to do části výroku o vině zvlášť závažným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem došlo mj. k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, a to i v řízení, které jeho vydání předcházelo.
5. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především vytkl, že rozhodnutími soudů obou stupňů byly porušeny zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), legality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zejména materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.). Podotkl, že závažnosti svého jednání si byl vědom a odvolání proti rozsudku prvního stupně nepodal pouze proto, že mu byl vyměřen spravedlivý a přiměřený trest, byť se s právní kvalifikací jeho jednání podle §325 tr. zákoníku vnitřně neztotožňoval.
6. Dále obviněný vyslovil přesvědčení, že citovaný dovolací důvod je dán již proto, že zcela objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť oba soudy od samého počátku hodnotily důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo, způsobem, který vyznívá zcela v jeho neprospěch, zejména extrémně vadně hodnotily provedené důkazy stran způsobu jeho jízdy, a následkem toho pak takto vyvozená skutková zjištění jsou opakem obsahu důkazů, které byly provedeny.
7. V dalším textu se pak dovolatel zaměřil na první část svého jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, spočívajícího podle názoru odvolacího soudu v opakovaném použití vozidla jako zbraně proti zasahujícím policistům a ohrožování okolí svou naprosto bezohlednou jízdou s tím, že ve vysoké rychlosti najížděl na policejní vozidlo na dálnici D4. Namítl, že takové hodnocení provedené odvolacím soudem je v příkrém rozporu jednak s jediným objektivním důkazem – kamerovým záznamem z pronásledujícího vozidla a dále i s tvrzeními znalce Ing. Jindřicha Zoula, jenž se k záznamu vyjadřoval. Uvedl, že tyto zásadní a důležité důkazy zcela jednoznačně prokazují, že v žádném případě na policisty v průběhu pronásledování při příčném přemísťování nenajížděl, tedy neužil žádné násilí. Vyslovil proto názor, že v této části skutková hodnocení soudu nevyplynula z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, ba dokonce byla pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
8. Následně obviněný rozvedl své výhrady i proti posouzení jeho jednání v závěru pronásledování, kdy došlo k dopravní nehodě, a odvolacímu soudu, jenž i v tomto spatřoval zvlášť závažný zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, vytkl, že rovněž tuto část jeho jednání hodnotil v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Tvrdil, že videozáznamem z policejního vozidla bylo zcela jednoznačně prokázáno, že před nárazem brzdil, a poukázal na výpověď znalce Ing. Jindřicha Zoula, který předestřel dvě možnosti, proč tak učinil, a to buď že začal brzdit teprve, když si všiml zaparkovaného vozidla Citroën a zjistil, že se mu nepodaří projet okolo policejního vozidla, avšak bylo to už v takové vzdálenosti, ze které nemohl zastavit a zabránit střetu, anebo že začal brzdit proto, že si všiml pohybu policistů okolo služebního vozidla; v případě obou variant však lze konstatovat, že v žádném případě nenarazil do stojících vozidel úmyslně. Byl proto přesvědčen, že zatímco soud prvního stupně hodnotil předmětnou část skutku velmi objektivně a v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, odvolací soud oproti tomu na základě stejných důkazů (aniž by provedl nějaké nové důkazy) učinil závěr naprosto opačný, tj. že do vozidel narazil úmyslně, a tudíž nedostál požadavkům plynoucím z povinnosti přísného uplatnění výše citované zásady vyplývající z principu presumpce neviny, což vedlo též k dotčení práva na spravedlivý proces.
9. Dovolatel své úvahy doplnil v tom směru, že extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu druhého stupně v dané věci spočívá navíc v tom, že z odůvodnění jeho rozhodnutí a v něm obsažených úvah soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a tudíž trpí vadou svévolného hodnocení důkazů tímto soudem provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Konstatoval rovněž, že odvolací soud rozhodoval na základě libovůle a toliko ve snaze vyhovět odvolání obžaloby a současně vynést rozsudek s odstrašující právní kvalifikací pro ostatní pachatele do budoucna.
10. V závěru svého podání obviněný vyslovil názor, že jeho jednání mělo být právně posouzeno pouze jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a s ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 347/2017. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, a to s odůvodněním, že jednak splácí škodu, kterou svým jednáním způsobil, což by v případě nástupu výkonu trestu odnětí svobody nebyl schopen, a dále z rodinných důvodů s tím, že pečuje o nezletilého syna.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření předně uvedla, že dovolatel ve svém podání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. Přitom již okresní soud velmi důkladným a podrobným výslechem širokého okruhu osob včetně dalších důkazů dovodil, že byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn průběh skutkového děje, počínaje prvotní snahou policistů o zastavení vozidla řízeného obviněným v rámci běžné silniční kontroly, až do jeho násilného zastavení v obci V. Konstatovala, že odvolací soud poté správně kvalifikoval jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž mohl učinit takové rozhodnutí v neprospěch obviněného vzhledem k tomu, že v jeho neprospěch podal odvolání státní zástupce. Rovněž tento soud se náležitě a dostatečně podrobně zabýval námitkami obviněného vyjádřenými nyní opětovně v dovolání, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
12. Dále státní zástupkyně poukázala na to, že obviněný se ve své dovolací argumentaci zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými a vytýká soudům nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Považovala za nutné naopak zdůraznit, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního, čemuž přisvědčil i soud odvolací, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možné bez dalšího odkázat. Ačkoliv tedy dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti pod něj podřadil námitky primárně skutkové, neboť soudům obou stupňů vytkl způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především pak způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, a tvrdil, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Sám přitom provedené důkazy vykládal jinak než soudy a z tohoto hodnocení pak vyvodil odchylné skutkové okolnosti. Shrnula, že takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci a nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 16. 2. 2018).
15. Obviněný ve své replice k němu vyjádřil nesouhlas s hodnocením věci státní zástupkyní, jestliže tato jednak shledala, že ve svém dovolání uplatnil již známou argumentaci, a dále pokud mu vytkla, že se v něm zabýval výlučně otázkami skutkovými, přičemž vyslovila názor, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a skutkový děj byl dostatečně objasněn. V této souvislosti namítl, že s ohledem na rozsáhlost soudního spisu musel do svého podání uvést skutkové okolnosti poměrně podrobně tak, aby z něj byly seznatelné dovolací důvody ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k tzv. „prvnímu útoku“ zdůraznil, že extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spatřoval zejména v tom, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) hodnotil jeho jednání jako použití zbraně k útoku na policisty, přestože znaleckým posudkem a též výslechem znalce z oboru silniční doprava bylo vyloučeno, že najížděl na policejní vozidlo ve snaze vytlačit je ze silnice. V případě tzv. „druhého útoku“ poukázal z hlediska extrémního rozporu na to, že dokazováním u nalézacího soudu bylo jednoznačně prokázáno, že před nárazem brzdil a do stojících vozidel nenarazil úmyslně, dokonce se snažil nárazu zabránit. Zdůraznil, že primární příčinou nárazu do stojícího policejního vozidla, který měl za následek způsobení škody na tomto vozidle, na dalším parkujícím vozidle a dále zranění policisty, bylo neuposlechnutí rozkazu operačního důstojníka, jenž dal hlídce OOP Ř. jasné a srozumitelné pokyny, jak mají nejen vozidlo zastavit, ale i své vozidlo v dostatečném předstihu opustit. V tomto směru vytkl odvolacímu soudu, že uvedené skutečnosti přehodnotil bez zákonných důvodů v jeho neprospěch. K státní zástupkyní namítané absenci právního posouzení věci v jeho podání odkázal na poslední odstavec části IV. svého dovolání. Závěrem pak vyjádřil přesvědčení, že jeho dovolání je opřeno o zákonem předepsané důvody, a navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem projednáno tak, jak jím bylo navrženo.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. Z tohoto pohledu je zřejmé, že většina námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady ke správnosti hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, jimž vytkl porušení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), legality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zejména materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) s tím, že od samého počátku hodnotily důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo, zcela v jeho neprospěch. Takovými námitkami primárně napadal správnost procesního postupu a učiněných skutkových zjištění jak soudu prvního stupně, tak zejména odvolacího soudu, a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch, přičemž současně předkládal vlastní verzi skutkového děje, když konkrétně s poukazem na kamerový záznam z pronásledujícího vozidla a výpověď znalce Ing. Jindřicha Zoula tvrdil, že v žádném případě na policisty v průběhu pronásledování na dálnici D4 nenajížděl, a tedy neužil žádné násilí, a dále, že videozáznamem z policejního vozidla a opět i výpovědí výše jmenovaného znalce bylo jednoznačně prokázáno, že v závěru pronásledování, kdy došlo k dopravní nehodě, před nárazem brzdil, a tudíž nenarazil do stojících vozidel úmyslně, jak v této otázce při shodné důkazní situaci nesprávně a v rozporu se zásadou presumpce neviny shledal odvolací soud (zatímco soud prvního stupně prý hodnotil tuto část skutku velmi objektivně v souladu se zásadou in dubio pro reo).
20. Obviněný z takto tvrzených nedostatků, jež měly podle jeho názoru vést až k dotčení jeho práva na spravedlivý proces, tedy až sekundárně, dovozoval údajně nesprávné právní posouzení předmětného skutku (včetně jeho subjektivní stránky) též jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státní zástupkyně (na které lze odkázat), že uvedenou argumentaci obviněného nelze pod jím tvrzený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit.
21. Avšak vzhledem k tomu, že dovolatel současně vyslovil názor, že daný skutek měl být právně posouzen pouze jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a nikoli též jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku proto, že namítané nesprávné hodnocení provedených důkazů dosáhlo takové intenzity, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu druhého stupně existuje extrémní rozpor, Nejvyšší soud shledal, že takovou výhradu lze – s jistou mírou tolerance – považovat za relevantně uplatněnou, a proto jeho dovolání neodmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak státní zástupkyně navrhovala. Současně však uvedenou námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.
22. Po tomto konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné předně uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
23. V této souvislosti je vhodné rovněž připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím).
24. Přestože obviněný právě některé z výše uvedených vad odvolacímu soudu vytkl, když konkrétně vyslovil názor, že jeho skutková hodnocení nevyplynula z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, ba dokonce byla pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, a tudíž tento soud hodnotil důkazy svévolně a rozhodoval na základě libovůle, Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v dané věci neshledal.
25. Nejvyšší soud již v minulosti v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09 a I. ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba uvést, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně a podrobně zdůvodněny skutkové závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 9 až 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 až 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s přiléhavým vyjádřením státní zástupkyně, že již soud prvního stupně velmi důkladným a podrobným výslechem širokého okruhu osob (obviněného a svědků z řad policistů) a dalšími důkazy (zejména kamerovým záznamem zachycujícím jízdu vozidla obviněného) bez jakýchkoli pochybností objasnil průběh skutkového děje. K takovému závěru dospěl rovněž soud odvolací, jenž nepochyboval o tom, že v daném případě se jednalo o několikakilometrovou naprosto zběsilou a hazardní jízdu, během níž obviněný, pronásledován několika služebními vozidly policie, se těmto snažil ujet. Nejvyšší soud dále přisvědčil i jeho závěru, že předmětné jednání obviněného je třeba posoudit jako jediný skutek, a nikoliv je popsat jako skutky dva, jak to učinil v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku soud prvního stupně. Protiprávní jednání obviněného bylo totiž od samého počátku provázeno totožným záměrem, a to za každou cenu ujet policejní hlídce, která se jej prvotně snažila zastavit za účelem provedení běžné silniční kontroly, a následně dalším pronásledujícím policistům, kdy ve snaze zabránit svému předjetí policejním vozidlem kontinuálně jel a řídil vozidlo (osobní automobil tovární značky Peugeot) tak nebezpečným způsobem, že vážně ohrožoval nejen policisty, kteří jej pronásledovali, ale také ty, kteří se podíleli na jeho zastavení a nacházeli se na místě zátarasu, přičemž zde v důsledku nárazu jím řízeného vozidla do služebního vozidla policie (a dalšího na místě stojícího vozidla) skutečně došlo i ke zranění jednoho z policistů.
27. Jestliže obviněný v této souvislosti namítal, že bylo prokázáno, že při pronásledování na dálnici D4 na policejní vozidlo nenajížděl, Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec této skutkové výhrady poukázat na vyjádření znalce Ing. Jindřicha Zoula ke kamerovému záznamu jeho jízdy, jenž uvedl, že „se pohyboval tak, aby předjetí policejním automobilům znemožnil. Přejížděl z pruhu do pruhu, nebo měnil příčnou polohu v pruhu … odhodlání zabránit svému předjetí je zřetelně patrné v manévru v cca 03:13:20 h, kdy prudce vybočil z pravého jízdního pruhu vlevo, před blížící se automobil PČR … způsob jízdy řidiče automobilu Peugeot vyžadoval od řidičů policejních automobilů vysokou pozornost, soustředěnost a předvídavost …“ (viz znalecký posudek, č. l. 304 spisu). Rovněž tak pokud obviněný tvrdí, že bylo jednoznačně prokázáno, že před nárazem brzdil, Nejvyšší soud připomíná, že jmenovaný znalec k závěrečné fázi jeho jízdy, která vyústila v dopravní nehodu, při níž jeden z policistů utrpěl zranění, ve svém znaleckém posudku a též ve své výpovědi u hlavního líčení dne 31. 5. 2017 uvedl, že „pokud by měl … v úmyslu před policejním automobilem zastavit, pak vzdálenost, na jakou mohl zátaras vidět, k zastavení postačovala. Takový úmysl zřejmě neměl; vzdálenost před zátarasem, ve které mohl zjistit, že nalevo od policejního automobilu stojí automobil Citroën v příčné vzdálenosti, která neumožňuje bezkolizní projetí, již zastavení nebo výraznější snížení rychlosti jízdy neumožňovala … (znalecký posudek, č. l. 305 spisu), „…pokud by chtěl zastavit i při této rychlosti, tak by zastavit mohl …“ (výslech znalce u hlavního líčení, č. l. 710 spisu).
28. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že za takových skutkových okolností je zcela namístě učinit závěr, že obviněný vůči policistům použil vozidlo jako zbraň. Jak při svém pronásledování, tak bezprostředně před nárazem do policejního vozidla tvořícího zátaras a do dalšího stojícího vozidla totiž jel vysokou rychlostí a agresivním způsobem manévroval s vozidlem tak, že svou jízdou, která v podstatě byla útokem, vystavil řídící policisty (i bez ohledu na to, zda na policejní vozidla přímo najížděl) zcela reálnému ohrožení s možnými fatálními následky (nehledě též na škodu, kterou způsobil na vozidlech). Obviněný ve snaze za každou cenu ujet policistům jak na dálnici, tak projet místem zátarasu, a tím jim znemožnit výkon jejich pravomoci, řídil vozidlo vysoce nebezpečným způsobem, kdy hazardoval se zdravím a dokonce s životy policistů (a dalších účastníků silničního provozu), a prostřednictvím tohoto vozidla se tak dopustil násilného jednání vůči policistům.
29. Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchá-li tento čin se zbraní, ublíží-li takovým činem jinému na zdraví a způsobí-li takovým činem větší škodu.
30. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Soud musí v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65, publikované pod č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). V případě, že jednáním pachatele k ublížení na zdraví dojde, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pravomoc spočívá v oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu. Pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Zbraní je cokoli, čím je možno učinit útok vůči tělu důraznější, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení zákona něco jiného. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba úmyslu (§15 tr. zákoníku). Ublížením na zdraví se rozumí takový stav spočívající v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (§16, §17 tr. zákoníku). Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3127 až 3130).
31. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je nade vší pochybnost zřejmé, že s ohledem na výše uvedená skutková zjištění obviněný tím, jak vysoce agresivním, riskantním a nebezpečným způsobem řídil vozidlo, jež se tak úmyslně a opakovaně stalo v jeho rukou zbraní, užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci policistů jakožto úředních osob ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť jim chtěl v jejím výkonu zabránit tím, že se těmto snažil ujet (vozidlo totiž řídil nejen bez řidičského oprávnění, ale i při vědomí toho, že před jízdou kouřil marihuanu a požil pervitin); současně tímto svým jednáním způsobil jednomu z policistů zranění a též větší škodu na majetku – osobních automobilech. Zde je vhodné dodat, že (jak již bylo uvedeno shora) ve vztahu k ublížení na zdraví a způsobení škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku při spáchání tohoto trestného činu i zavinění z nedbalosti. Nejvyšší soud proto přisvědčil závěru soudu druhého stupně, že obviněný tak naplnil jak po objektivní stránce, tak i po stránce subjektivní skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Pro úplnost je třeba dodat, že v jednočinném souběhu s ním spáchal i přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tuto právní kvalifikaci svého jednání však obviněný svými dovolacími námitkami ani nezpochybňoval).
32. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítal, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
33. Je vhodné též dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné před oběma soudy nižších instancí.
34. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
35. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, přičemž poukázal jednak na to, že splácí škodu, kterou svým jednáním způsobil, což by v případě nástupu výkonu trestu odnětí svobody nebyl schopen, a dále na rodinné důvody s tím, že pečuje o nezletilého syna. Předseda senátu Nejvyššího soudu však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu