ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.128.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 128/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného A. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 4 Tmo 10/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 2 Tm 1/2017, byl obviněný A. G. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření a ochranném léčení spoluobviněného mladistvého YYYYY *) . Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému A. G. a mladistvému YYYYY *) uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, na náhradu škody částku 2 278 Kč.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný A. G. odvolání směřující proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 4 Tmo 10/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného A. G. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu ohledně jmenovaného obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, jež zůstala rozsudkem odvolacího soudu nezměněna, se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že se spoluobviněným mladistvým YYYYY *) dne 31. 7. 2016 v době kolem 22:45 hod. v prostoru nástupiště hlavního vlakového nádraží Českých drah na ulici N. v B. přistoupili každý z jedné strany k poškozenému P. W., kterého nejprve přátelsky oslovili s tím, zda nemá k zakouření marihuanu a zda nezná D. G., přičemž A. G. stál po jeho levé straně a objímal ho kolem krku a YYYYY *) stál těsně po jeho pravém boku, kdy A. G. mu v tento okamžik odcizil z pravé přední kapsy kalhot mobilní telefon Sony Xperia Z černé barvy se SIM kartou SAZKAmobil, telefonní číslo, s kreditem 87 Kč, v hodnotě 1 700 Kč, poškozený si všiml, že u sebe nemá mobilní telefon, a chtěl po obviněných, aby mu ho vrátili, oba obvinění společně odešli průchodem na ulici N. v B. i s poškozeným, kterému slíbili, že mu pomůžou telefon najít,
následně A. G. vypadl odcizený mobilní telefon poškozeného na chodník, čehož si poškozený všiml a požadoval po A. G., aby mu telefon vrátil, v ten moment k němu přistoupil YYYYY *) , narazil poškozeného na zeď a A. G. udeřil poškozeného pěstí, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde do něj oba obvinění společně a opakovaně kopali, přičemž kopy směřovaly zejména do horní části těla poškozeného, opakovaně mu dupali na hlavu a bili jej pěstmi do hlavy, kdy poškozený byl schoulený na zemi, zády otočen ke zdi nádraží a rukama si chránil obličej,
poškozený P. W. utrpěl v bezprostřední souvislosti s fyzickým napadením obviněnými zranění spočívající ve zhmoždění hlavy s krevní podlitinou vlasaté části hlavy na 80 %, krevní podlitiny ušních boltců, čela a levé části brady, levé plochy krku, zhmoždění palce pravé ruky s otokem a oděrku levého lokte a podlitinu pravého lokte, oděrku s krevní podlitinou na pravém prsním svalu, krevní podlitiny na zadní části levého i pravého ramene, nad levou i pravou lopatkou a v bederní oblasti vpravo a byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 9 dní,
přičemž popsaným mechanizmem vedení fyzického útoku proti poškozenému mohlo dojít v důsledku opakovaných kopů na oblast hlavy a horní polovinu těla poškozeného a v souvislosti s opakovanými údery pěstmi na horní část těla poškozeného ke vzniku závažnějších zranění, a to ke zlomeninám lebky, krvácení do mozku, zhmoždění mozku, obrně končetin, změně chování či poúrazové epilepsii, poranění krční páteře s možným ochrnutím končetin, poranění ledviny či jater s život ohrožujícím krvácením do dutiny břišní či zapobřišnicového prostoru, což jsou pro život ohrožující poranění s omezením v obvyklém způsobu života delším než 6 týdnů,
a k těmto závažnějším následkům na zdraví poškozeného nedošlo jen díky tomu, že poškozený ležící na zemi se snažil aktivně vykrývat údery a kopy vedené do oblasti hlavy rukama, které měl skrčeny před obličejem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 4 Tmo 10/2017, podal obviněný A. G. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Neztotožnil se se závěrem, že spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Zopakoval, že k násilí přistoupil proto, aby jej poškozený P. W. dále nepronásledoval. Nechtěl mu ublížit, pouze se potřeboval dostat pryč. V řízení nebylo prokázáno, že jeho úmyslem bylo způsobení těžkého ublížení na zdraví. V této souvislosti poukázal na závěry odvolacího soudu, podle nichž poškozenému nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví, a nejednal tedy v úmyslu přímém. Odvolací soud navzdory této skutečnosti ponechal odsouzení za uvedený zločin v platnosti s tím, že jednal v úmyslu eventuálním. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a že pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jak soudy k eventuálnímu úmyslu dospěly. Navíc nelze přehlédnout, že v době činu byl výrazně ovlivněn alkoholem, protože mu bylo naměřeno 2,5 promile alkoholu v krvi. Odvolací soud na jedné straně uvedl, že v tomto stavu byl stěží schopen korigovat intenzitu a směr vedeného fyzického útoku vůči tělesné integritě poškozeného, na straně druhé shledal jeho srozumění s následky jeho jednání. Dospěl-li však soud k přesvědčení, že ovlivnění alkoholem mělo vliv na jeho jednání, měl k této skutečnosti přihlížet v celé šíři a zohlednit ji při posouzení, zda jednal úmyslně či nikoli. Přístup odvolacího soudu však svědčí spíše o tom, že k vlivu alkoholu na jednání bylo přihlédnuto jen v jeho neprospěch, což je v rozporu se zásadou, že soud musí přihlédnout ke všem okolnostem, které svědčí v neprospěch i ve prospěch obviněného. Předmětem dokazování měla být otázka, jak naměřená hladina alkoholu v krvi ovlivnila jeho jednání a zejména jeho schopnost jednání ovlivnit. Soudy se měly zabývat tím, zda ve stavu vysoké opilosti mohl být srozuměn s tím, jaké následky může jeho jednání mít.
6. Tomu, že poškozenému, který se léčil pouze 9 dnů, nechtěl ublížit, odpovídá i intenzita útoku. Nízká intenzita útoku a lehká zranění poškozeného jsou prokázána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaným znalcem MUDr. Milanem Votavou. Protože však znalec uvedl, že by mohlo dojít k závažnějšímu zranění, kdyby byl útok veden s větší intenzitou nebo kdyby nebyla hlava kryta horní končetinou, soud naznal, že se jedná o pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Taková úvaha je ale nesprávná. Soudní znalec pracuje s různými hypotézami, z nichž nelze vyvozovat žádné jednoznačné závěry. V posuzované věci sice připouští možnost vzniku závažnějších zranění, nekonstatuje ale, že by k těmto zraněním nepochybně došlo. Stejně jako k těžkému ublížení na zdraví mohlo dojít, tak k němu dojít nemuselo, a to i kdyby hlava nebyla krytá a i kdyby byl útok veden s větší intenzitou. Je tudíž zcela evidentní, že byl uznán vinným na základě spekulativních, hypotetických a nejednoznačných závěrů soudního znalce a že v tomto směru nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 4 Tmo 10/2017, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 2 Tm 1/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, soudu pro mládež, k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po konstatování, že s námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku, které jsou opakováním obhajoby, se ve věci činné soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné (což indikuje neopodstatněnost podaného dovolání, viz sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či 6 Tdo 115/2012), uvedl, že se se stanoviskem soudů, že byly naplněny všechny znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, plně ztotožňuje. Odkázal na str. 12 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 7 až 8 rozsudku odvolacího soudu, kde se soudy otázkou právního posouzení skutku relevantně zabývaly, a pouze stručně doplnil, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě a blíže rozebrané v odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí subjektivní stránku příslušné trestné činnosti vykazuje. Je zjevné, že obviněný si počínal úmyslně (nelze nikoho opakovaně bít pěstmi a kopat do hlavy z nedbalosti) a že s ohledem na intenzitu jím užitého násilí, které nebylo nízké, nýbrž minimálně střední intenzity (str. 8 rozsudku vrchního soudu), a směr útoku ranami pěstí a kopy nohou do oblasti hlavy či horní části těla byl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku srozuměn s tím, že poškozeného může závažně poranit. Každý průměrný člověk totiž ví, že pokud jiného kope do hlavy, může mu způsobit závažná poranění, a pokud tak činí středně intenzivní silou, je s touto eventualitou srozuměn. Jednání obviněného jednoznačně vykazuje i objektivní stránku předmětného zločinu, jelikož k těžké, závažné poruše zdraví poškozeného, která podle znalce reálně bezprostředně hrozila, nedošlo jen díky obranné reakci, kdy poškozený údery vykrýval. Znalec v tomto směru neprezentoval žádné domněnky či hypotézy, jak jeho závěry dezinterpretuje obviněný, nýbrž jednoznačně konstatoval, že pokud by se poškozený aktivně nekryl rukama, mohlo dojít na jeho těle k závažným poraněním. Vzniku těžké újmy tedy zabránila jen náhoda, což pro účely uznání obviněného vinným pokusem plně postačuje. Poněvadž o naplnění všech znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na obsah tzv. skutkové věty nepanují žádné pochybnosti, navrhl, aby Nejvyšší soud podané odvolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud, soud pro mládež, v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. V souvislosti s povahou námitek obviněného, který mimo jiné poukazoval na relativně krátkou dobu léčení poškozeného (9 dnů), nízkou intenzitu útoku, je vhodné dodat, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
14. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku tedy rozdíl mezi trestným činem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr.; dále č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
15. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata podle §145 tr. zákoníku úmysl. Závěr o zavinění pachatele, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestní zákoník rozlišuje úmysl přímý a nepřímý (eventuální). Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
16. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, ale nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
17. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že v případě obviněného A. G. shledal soud naplněné vedle znaků přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku též znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v jeho odůvodnění (str. 12 až 13), potažmo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 7 až 9) výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených trestných činů, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout. Odvolací soud odmítl tvrzení obviněného, že k násilí proti poškozenému přistoupil jen proto, aby z místa mohl uniknout. Přesvědčivě argumentoval, že takový postoj nelze akceptovat, uváží-li se okolnosti, za nichž k násilnému útoku proti poškozenému došlo, že to byl právě obviněný, kdo poškozenému odcizil mobilní telefon z kapsy, poškozený se slušnou formou domáhal jeho navrácení, ale namísto toho byl obviněným (společně s mladistvým) fyzicky napaden. Výhrady proti naplnění zákonných znaků přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku ani výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel neuplatnil, a dovolací soud se proto otázkou správnosti též tohoto právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, nezabýval.
18. Jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Obviněný jakožto dospělý, plně svéprávný muž věděl, že pokud budou se spoluobviněným mladistvým YYYYY *) do poškozeného P. W., který následkem jejich agresivního útoku vedeného snahou ponechat si odcizený mobilní telefon ležel schoulen a neschopen jakékoliv adekvátní protireakce na chodníku, opakovaně kopat, a to zejména do jeho bederní oblasti a do oblasti horní části jeho těla, dupat mu na hlavu a do hlavy jej rovněž bít pěstmi, mohou způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tj. v konkrétním případě minimálně poruchu lidského zdraví. Jako každá alespoň průměrným rozumem vybavená osoba musel vnímat, že četné a poměrně brutální ataky obutou nohou a sevřenou pěstí směřované především do oblasti beder, hrudníku, krku a hlavy ležícího poškozeného, jenž se instinktivně snažil si rukama chránit obličej, jsou způsobilé ke vzniku následku v podobě těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud, soud pro mládež, sdílí názor ve věci činných soudů, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového následku. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že popsanými opakovanými útoky dvou mladých mužů, tzv. tupým násilím minimálně střední intenzity působícím na životně důležité části lidského těla, může dojít k fatálním následkům – k vážné poruše zdraví či jinému vážnému onemocnění. Že k těžké újmě na zdraví nakonec nedošlo, bylo pouhou otázkou náhody, štěstí a pravděpodobně i duchapřítomné reakce poškozeného, který si ve své nevýhodné poloze alespoň snažil krýt hlavu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalcem MUDr. Milanem Votavou (č. listu 183 až 216), vyplynulo, že byť poškozený fakticky utrpěl pouze lehká zranění, která jej neohrozila na životě, kopání do hlavy a našlapování na hlavu mohlo při větší intenzitě útoku nebo při absenci krytí hlavy horní končetinou vést ke zlomeninám lebky, krvácení mezi obaly mozkové a zhmoždění mozku, tj. k životu ohrožujícím poraněním, při kterých mohlo dojít i k trvalým následkům jako jsou obrny končetin, změny chování či poúrazová epilepsie. Mohlo dojít i k poranění krční páteře s možným ochrnutím končetin, k poranění ledvin, jater či k život ohrožujícímu krvácení do dutiny břišní nebo zapobřišnicového prostoru. Znalcem zmíněné následky, jejichž vznik jednáním spoluobviněných reálně hrozil (spoluobvinění nemuseli být „vyrušeni“ policejní hlídkou, v útoku mohli pokračovat po delší dobu, zintenzivňovat jej, poškozený nemusel být schopen úspěšně vykrývat všechny rány, a to i s ohledem na již utrpěná zranění a vysílenost), by přitom těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku zcela odpovídaly. Co se týče námitky vztahující se k citovanému znaleckému posudku, dovolací soud sdílí názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že znalec neprezentoval žádné domněnky či hypotézy, nýbrž jednoznačně konstatoval, co jednáním obviněných hrozilo a co nevzniklo pouze díky náhodě. Pokud jde o výtku týkající se vlivu alkoholu na stíhané jednání, nutno poznamenat, že ačkoliv se obviněný v době, kdy se činu dopustil, nacházel ve stavu prosté alkoholové opilosti, netrpěl duševní poruchou, na alkoholu nebyl závislý a jeho konzumaci byl schopen regulovat. Jeho ovládací schopnosti byly nepodstatně sníženy, rozpoznávací byly naproti tomu i navzdory opilosti plně zachovány (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný znalcem MUDr. Jiřím Pokorou, č. listu 264 až 273). Že si uvědomoval všechny hrozící následky svého počínání a že s jejich způsobením byl přinejmenším srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je proto zcela zjevné.
19. Jestliže soudy kvalifikovaly jednání obviněného též jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, nelze jim ničeho vytknout, jelikož jeho zákonné znaky byly naplněny jak po stránce subjektivní, tak i objektivní.
20. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud, soud pro mládež, je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.