ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1330.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1330/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, č. j. 9 To 40/2015-5264, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, č. j. 47 T 2/2010-5006, byli obvinění J. B., V. B. , M. H. a J. Š. (t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram) uznáni vinnými jednáním specifikovaným v bodech I. až XV. odsuzující části jeho výroku, přičemž obviněného J. B. se týkaly následující skutky:
I.
obž. J. B. vylákal finanční prostředky prostřednictvím J. Š., jako jednatele společnosti TAKRAF, s. r. o., sídlo Hříškov, Bedřichovice 13 a podle jeho pokynů, kdy J. B. připravil veškeré doklady a předjednal obchodní případy a zajistil nezbytné finanční prostředky, J. Š. uzavřel 10. 2. 2005 v Č. B. se společností ČP Leasing, a. s., se sídlem v Praze 1, Vladislavova 18/1390 leasingové smlouvy č. 170051166 a č. 17051167 (tzv. zpětný leasing) na nákladní vůz DAF FT 95XF, a návěs SAMRO ST 39 VK, kdy při sjednání obou smluv uhradil akontaci, což byly peníze, které připravil B. a první splátku ve výši 833 172 Kč, a dále dle smlouvy se J. Š. zavázal k úhradě měsíčních splátek ve výši 65 622 Kč s tím, že tyto splátky bude hradit obž. J. B. Společnost ČP Leasing následně poukázala na sporožirový účet J. Š. finanční částku ve výši 1 725 328 Kč, ze které se pokusil 1 500 000 Kč neúspěšně vybrat obž. J. B., coby oprávněný disponent, neboť transakce byla ze strany bankovního ústavu zamítnuta, další leasingové splátky obžalovaný B. nehradil, předmět leasingu nevrátil a tím způsobil společnosti ČP Leasing, a. s., škodu ve výši 1 725 328 Kč,
II.
obž. J. B. v úmyslu vylákat finanční prostředky prostřednictvím J. Š. jako jednatele společnosti TAKRAF, s. r. o., sídlo Hříškov, Bedřichovice 13, a podle jeho pokynů, když připravil veškeré doklady a předjednal obchodní případ a zajistil nezbytné finanční prostředky, tak J. Š. uzavřel dne 15. 2. 2005 v B. se společností VB Leasing, a. s., sídlo Brno, Heršpická 813/5, leasingové smlouvy č. 9050200182 a č. 9050200183 (tzv. zpětný leasing) na nákladní vozidlo DAF FT 95 XF a návěs SAMRO ST 39 VK stejné, jako v bodě I., přičemž obž. B. věděl, že dne 10. 2. 2005 již byly uzavřeny na stejné předměty leasingové smlouvy se společností ČP Leasing, uhradil akontaci a první splátku v celkové výši 799 592 Kč a dále se zavázal k úhradě měsíčních splátek po dobu 35 měsíců ve výši 73 692 Kč, společnost VB Leasing následně poukázala částku 2 101 628 Kč na firemní účet společnosti Ovocný Trh, s. r. o., sídlo Krušovice 41, obž. J. B., jako jednatel této společnosti, finanční prostředky z účtu vybral a předal z nich F. V. částku 1 600 000 Kč v rámci splacení půjčky a tím J. B. způsobil společnosti VB Leasing škodu ve výši 2 101 628 Kč,
III.
obž. J. B. a V. B. po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vylákat vozidla a na jejich pokyn P. D. sjednal leasing, který byl předjednán již obž. B. ve spolupachatelství s V. B. a dále byly zajištěny finanční prostředky obž. B. na částečnou úhradu, uzavřel dne 17. 8. 2005 v P., N., u prodejce společnosti TSCHANN Užitková vozidla ČR, s. r. o., na základě generální plné moci od M. S., trv. bytem L., S., a smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne 5. 5. 2005 za společnost MS Omega, sídle Chraštice 8, okr. Příbram, jako nájemce, se společností NL Leasing, sídlo České Budějovice, Husova 21, jako pronajímatel leasingovou smlouvu č. 045/0490 na předmět: Tahač DAF FT 95 XF 480, v délce trvání 36 měsíců na částku 61 880 EUR, přičemž uhradil pouze akontaci ve výši 363 297 Kč a tři splátky v celkové výši 139 380 Kč a leasingovou smlouvu č. 045/0500 na předmět: Návěs SCHMTIZ SCS 24/L, v délce trvání 36 měsíců a na částku 21 420 EUR, přičemž uhradil pouze akontaci ve výši 125 757 Kč a tři splátky v celkové výši 47 997 Kč, obž. B. ihned po formálním převzetí vozidel P. D. zařídil jejich převoz k F. V., který dle jejich dohody na úhradu dluhů, je dále užíval, společnost MS Omega žádné splátky nehradila a předmět leasingu po výzvách nevrátila a obž. B. způsobil společně s obž. B. společnosti NL Leasing škodu ve výši 1 768 840,50 Kč,
IV.
obž. J. B., obž. V. B. a obž. M. H. po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vylákat finanční prostředky obž. M. H. jako jednatel společnosti TMW-ZAKOB, sídlo Praha 4, Na Hřebenech II 1602, za úplatu na základě pokynů obž. J. B. a obž. V. B. uzavřel 29. 8. 2005 v P. kupní smlouvu a následně smlouvu o finančním pronájmu č. 1010500336 (tzv. zpětný leasing) se společností S MORAVA Leasing, a. s., sídlo Znojmo, Horní nám. 264/18, předmět leasingu, resp. koupě: tahač DAF FT 95 XF 480, a návěs SCHMITZ SCS 24/L, délka smlouvy o finančním pronájmu činila 36 měsíců, pořizovací cena vozidel 2 618 000 Kč, přičemž vozidla byla již předmětem leasingových smluv mezi společnostmi MS Omega jako nájemcem a NL Leasing jako pronajímatelem, viz bod III, obž. M. H. prokazoval na základě zfalšovaných dokladů dodaných obž. J. B. nákup těchto vozidel ve Spolkové republice Německo dne 2. 8. 2005 od společnosti Buller Nutzfahrzeuge GmbH za celkovou částku 73 200 EUR, při uzavření smluv uhradil obž. M. H. z finančních prostředků obžalovaných J. B. a V. B. zpracovatelský poplatek ve výši 11 900 Kč a akontaci ve výši 654 500 Kč, společnost TMW-ZAKOB vozidla nikdy neprovozovala, další splátky nehradila a vozidla nevrátila, dne 1. 9. 2005 P. D. podle pokynů obž. J. B. a obž. V. B. vozidla zaregistroval v P. na Magistrátu hl. města Prahy na základě plné moci od obž. M. H., jako jednatele společnosti TMW-ZAKOB, přičemž veškeré potřebné doklady k registraci vozidel a finanční prostředky na poplatky s tím spojené, předali P. D., obž. J. B. a obž. V. B., kterým po registraci vozidel doklady zase vrátil a předal jim registrační značky, velký technický průkaz, doklady k povinnému ručení, dne 8. 9. 2005 poukázala společnost S MORAVA Leasing na účet společnosti TMW-ZAKOB částku 1 951 600 Kč a P. D. na pokyn obž. J. B. dne 9. 9. 2005 provedl z tohoto účtu tři výběry v částkách 1 500 000 Kč, 150 000 Kč a 10 000 EUR a tyto vybrané peníze předal obžalovaným J. B. a V. B., společnosti S MORAVA Leasing, tak způsobili škodu ve výši 1 951 600 Kč,
V.
obž. J. B. a obž. V. B. po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vylákat vozidla vědomě uvedli v omyl společnost NL Leasing, sídlo České Budějovice, Husova 21, kdy P. D., podle pokynů obž. J. B. a obž. V. B., kteří organizovali kroky související s uzavřením leasingových smluv a zajistili finanční prostředky na částečnou úhradu předmětů leasingu, uzavřel dne 2. 11. 2005 v P., N. u prodejce společnosti TSCHANN užitková vozidla ČR, s. r. o., a na základě generální plné moci od M. S. a smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne 5. 5. 2005 za společnost MS Omega, sídlo Chraštice 8, okr. Příbram, jako nájemce se společností NL Leasing, jako pronajímatelem leasingovou smlouvu č. 045/0730 na předmět: Tahač DAF FT 95 XF 480, v délce trvání 36 měsíců a na částku 55 930 EUR, 255 263,93 Kč a předmět leasingu převzal dne 30. 11. 2005, dále uzavřel dne 2. 11. 2005 smlouvu č. 045/0740 na předmět: Návěs SCHMITZ SCS 24/L, v délce trvání 36 měsíců a na částku 21 420 EUR, při tom uhradil akontaci ve výši 93 193,07 Kč, dne 30. 11. 5005 obž. J. B. zařídil ihned po formálním převzetí vozidel P. D. jejich převoz k F. V., který je dále užíval na základě dohody o úvěru ze strany obž. B. v rámci snižování jeho půjčky, společnost MS Omega žádné splátky nehradila a předmět leasingu po výzvách nevrátila, P. B. jako jednatelka společnosti Packing Services, sídlo Praha 6, Vlastina 23/889, na základě pokynů obž. J. B. a obž. V. B. umožnila vozidla dne 5. 12. 2005 zaregistrovat v P. na Magistrátu hl. města Prahy na společnost Packing Services, přičemž veškeré potřebné doklady k registraci vozidel a finanční prostředky na poplatky s tím spojené jí předal obž. J. B., kterému po registraci vozidel doklady vrátila a předala mu registrační značky, velký technický průkaz, doklady k povinnému ručení, přičemž společnost Packing Services vozidla nikdy nekupovala a P. B. je ani neviděla, jako doklad o nabytí vlastnického práva při registraci předložila fakturu ze dne 30. 11. 2005, podle které měla společnost Packing Services za částku 2 177 700 Kč předmětná vozidla koupit od firmy MS Omega a tuto fakturu jí zprostředkovaně předal obž. B., společnosti NL LEASING tak způsobili obžalovaní B. a B. škodu ve výši 1 895 079,78 Kč,
VI.
obž. J. B. v úmyslu získat neoprávněný prospěch uvedl v omyl zástupce společnosti Valsabbia P. a následně vylákal ve dnech 30. až 31. 1. 2006 ve skladech společnosti Valsabbia P. v M. pod záminkou řádné dopravy do Spolkové republiky Německo kovový materiál v hodnotě 530 000 Kč, přitom vystupoval v telefonickém kontaktu pod falešným příjmením S., neoprávněně jako zástupce společností TIFORP sídlo Šardičky 107 a Packing Services, sídlo Praha 6, Vlastina 23/889, zabývající se nákladní autodopravou a nabídl jej F. V., který na materiál sehnal kupce firmu K. F. LUTOMA, místo podnikání H. a za souhlasu F. V. obž. B. zapůjčenými vozidly od firmy A. V., místo podnikání K., L., které opatřil nepříslušnými registračními značkami, zajistil nakládku materiálu a poté F. V. zajistil telefonicky převoz materiálu do areálu firmy K. F. LUTOMA, kde ho nabídl pod hlavičkou společnosti Packing Services k prodeji. Část finančních prostředků utržených za prodej měla sloužit na úhradu dluhu F. V. Zástupci fy K. F. LUTOMA předal obž. J. B. potřebné doklady, včetně faktury potvrzující nákup materiálu fy Packing Servis od fy TMW-ZAKOB a plnou moc k převzetí hotovosti. Pracovníci firmy K. F. LUTOMA, H., odmítli nákup a kontaktovali společnost Valsabbia P., které byl kovový materiál vrácen, společnosti Valsabbia P. K. n. V., U D. , by v případě nevrácení materiálu hrozila škoda ve výši 530 000 Kč.
V bodech VII. až XV. výroku rozsudku je pak popsána trestná činnost obviněného J. Š. , která měla ve všech případech stejný charakter jako skutek pod bodem VI.
2. Jednání obviněného J. B. v bodech I. – VI. výroku o vině (v bodě VI. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), obviněného J. Š. v bodech VII. – XV. a obviněné V. B. v bodech III. – V. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Skutek obviněného M. H. v bodě IV. posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněnému J. B. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. U obviněného J. Š. podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 3 T 107/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 14 To 250/2012. Obviněné V. B. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému M. H. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud rozhodl také o náhradě škody. Obviněnému J. B. stanovil povinnost nahradit společnosti ČP Leasing, se sídlem Vladislavova 18/1390, Praha 1, škodu ve výši 1 725 328 Kč (bod I.) a společnosti VB Leasing, a. s., se sídlem Heršpická 813/52, Brno, škodu ve výši 2 101 628 Kč (bod II.). Obviněným J. B. a V. B. uložil povinnost nahradit rukou společnou a nerozdílnou společnosti NL Leasing, a. s., se sídlem Husova 21, České Budějovice, škodu ve výši 1 768 840,50 Kč (bod III.) a ve výši 1 859 079,78 Kč (bod V.). Obviněnému J. Š. stanovil povinnost nahradit J. D., fy J. D. – Zasilatelství, K., M., škodu ve výši 443 979 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak soud odkázal společnost S Morava Leasing, a. s., se sídlem Horní nám. 264/18, Znojmo, se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Soud prvního stupně současně citovaným rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby dalších 9 obviněných, kterými byli: L. B. , ve V. n. T., bytem S., V. n. T. (Slovenská republika), kde se nezdržuje; P. B. , v L., doručovací adresa P. O. BOX, L.; P. D. , v L., bytem N., L.; S. D. v B., státní občan Slovenské republiky, bytem P., P.; R. K. , v P., bytem T., P., kde se nezdržuje; M. P. , v P., bytem Č., P.; J. Š. , v P., bytem N. V., N. K.; F. V. , ve S., bytem L., K. a F. Z. , v R., bytem Š., , a to pro v tomto výroku popsaná jednání, v nichž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. u obviněného L. B., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. u obviněných P. B. a J. Š. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. u zbylých shora uvedených obviněných.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný J. B . Z jeho podnětu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 9 To 40/2015-5264, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil výrok o náhradě škody ohledně něho a podle §261 tr. ř. též ohledně obviněné V. B., pokud jím byla poškozené společnosti NL Leasing, a. s., se sídlem Husova 21, České Budějovice, přiznána náhrada škody ve výši 1 768 840,50 Kč. Podle §256 tr. ř. poškozenou společnost odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Pro doplnění je vhodné uvést, že Vrchní soud v Praze předcházejícím samostatným usnesením ze dne 25. 3. 2015, č. j. 9 To 7/2015-5252, rozhodl o odvolání obviněného J. Š., které podle §256 tr. ř. zamítl. Dalším samostatným usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 9 To 19/2015-5238, které dokonce předcházelo oběma uvedeným rozhodnutím, tento odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání o odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaném v neprospěch zproštěných obviněných, když podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve zprošťujících výrocích (ve vztahu ke všem zbylým obviněným) a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl.
6. Obdobně je vhodné dodat, že na naposledy zmíněné rozhodnutí soudu druhého stupně navazoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 47 T 2/2010-5656, jímž byli původně zproštění obvinění (s výjimkou odděleně stíhaného M. P.) uznáni vinnými z předmětné trestné činnosti, za kterou jim byly uloženy příslušné tresty (příp. bylo upuštěno od jejich potrestání). Obviněným F. V. a J. Š. soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, společně s obviněným J. B., na náhradě škody zaplatit společnosti VB Leasing, a. s., IČO: 60751606, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, částku 2 100 000 Kč. Toto rozhodnutí nalézacího soudu již nabylo právní moci ve vztahu ke všem zde odsouzeným. Pro účely tohoto dovolacího řízení, jehož těžištěm je právní posouzení skutků pod body I. až VI. výroku o vině, je tudíž podstatné uvést, že společně s dovolatelem a obviněnými V. B. a M. H., byli za spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák., příp. §23 tr. zákoníku odsouzeni též J. Š. (bod I. – II.), P. D. (bod III. – V.), P. B. (bod V.) a především F. V. (bod I. – III. a V. – VI.), jehož podíl na celém rozsahu dané trestné činnosti byl poměrně značný, přičemž byl (společně s J. Š. a dalšími) uznán na vinu i ve skutcích pod body VII. – XV. I s těmito závěry nalézacího soudu vtělenými do jeho pravomocného rozsudku tak Nejvyšší soud při svém rozhodování pracoval.
7. Obviněný J. B. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu, vztahujícím se k jeho osobě, neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Romana Kouckého proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. V bodě I. svého podání dovolatel poukázal na formální vady výroku o vině . Namítl, že soud prvního stupně sečetl veškerou škodu u všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu, a to přes skutečnost, že ve výroku o vině nijak nedeklaroval, že se jedná o páchání trestné činnosti ve formě pokračování podle §116 tr. zákoníku. Důsledkem toho je kvalifikace všech skutků jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť takto vypočtená výše škody přesahuje hranici 5 milionů Kč, a je tedy škodou velkého rozsahu. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že podle výroku o vině soud nahlížel na jednotlivé skutky jako na opakování trestné činnosti. V takovém případě však nelze škodu za jednotlivé skutky sčítat. Každý z nich proto naplňuje pouhou kvalifikační okolnost podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jelikož škoda u jednotlivých dílčích jednání se pohybuje v rozmezí od 500 000 Kč do 5 000 000 Kč. Již ze samotného výroku rozsudku tak vyplývá špatná právní kvalifikace skutku.
9. Pod bodem II. odůvodnění svého dovolání obviněný namítl nesprávné posouzení skutků I. – V. jako trestný čin podvodu podle ustanovení §209 tr. zákoníku . Vyjádřil přitom názor, že daná jednání jednoznačně naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Poškozeným leasingovým společnostem vznikla nebo měla vzniknout škoda v důsledku uzavření smlouvy s podvodným úmyslem. Obviněný zdůraznil, že smlouva o zpětném leasingu je svou povahou nepochybně smlouvou úvěrovou. Ze skutkového děje pak jednoznačně vyplývá, že právě při sjednávání těchto úvěrových smluv došlo k zatajení podstatných skutečností, přičemž pokud by leasingové společnosti o těchto okolnostech věděly, smlouvy by zcela jistě neuzavřely. V takovém případě se nemůže jednat o prostý podvod, nýbrž o trestný čin úvěrového podvodu. Skutková podstata §211 tr. zákoníku je speciální ke skutkové podstatě §209 tr. zákoníku, a proto dané skutky musely být nutně posouzeny jako trestný čin úvěrového podvodu ve smyslu §211 tr. zákoníku.
10. V souvislosti s tím obviněný vytkl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkami obhajoby ohledně subjektivní stránky jeho jednání. Připomněl, že při sjednávání jednotlivých smluv byla vždy uhrazena akontace a následně byly po nějaký čas hrazeny splátky. Jeho podvodný úmysl tudíž nebyl jasně prokázán. Ve stručnosti pak zopakoval nejdůležitější okolnosti k jednání pod bodem I. výroku rozsudku a především zdůraznil, že to byla společnost TAKRAF, která odstoupila od kupní smlouvy, a plnění leasingové smlouvy se tedy stalo fakticky nemožným. Z uvedeného prý nevyplývá, že by společnost TAKRAF nebo osoby z tohoto skutku obviněné měly při uzavírání kupní a následně i leasingové smlouvy úmysl nedostát svým závazkům ze zmíněného leasingového vztahu. Společnost zaplatila akontaci i první splátku, a pokud neuhradila splátku druhou, bylo to jen z důvodu, že prostředky na prodej vozidla a návěsu od leasingové společnosti neobdržela. Rovněž u skutků pod body III. a V. rozsudku byly splátky leasingu řádně placeny. Sama společnost NL Leasing nabídla spoluobviněnému P. D. pronájem dalšího vozidla, což svědčí o bezproblémovém fungování leasingového vztahu. Navíc není vůbec zřejmé, z čeho soudy dovodily jakoukoliv trestně relevantní činnost obviněného v těchto skutcích, nebo dokonce jeho podvodný úmysl.
11. V bodě III. podaného dovolání dovolatel poukázal na (podle jeho názoru) nesprávné posouzení formy trestné součinnosti . Podotkl, že z jeho strany se nemůže jednat ani o pachatelství ani spolupachatelství, nýbrž pouze o účastenství ve formě organizátorství, návodu či pomoci ve smyslu §24 tr. zákoníku. Ve skutcích vymezených pod bodem I. až V. předmětného rozsudku je totiž v souladu s ustanoveními trestního zákoníku pachatelem osoba, která s leasingovou společností smlouvu uzavřela. Jemu je ovšem kladeno za vinu toliko jednání pomocného či organizačního charakteru – zajištění dokladů, předjednání podmínek smlouvy, zajištění nezbytných finančních prostředků a dávání pokynů osobám, které trestnou činnost páchaly. Na podporu svých tvrzení pak podrobně popsal, jakým způsobem se měl na jednotlivých dílčích skutcích v součinnosti s dalšími obviněnými podílet.
12. Pod bodem IV. svého podání obviněný argumentoval nesprávným posouzením skutků I. až VI. jako pokračování . Znovu zopakoval, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem sčítal způsobené škody, přestože v právní kvalifikaci neuvedl, že trestný čin byl spáchán ve formě pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku. Tímto mu byla nezákonným způsobem přisouzena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. S odkazem na teorii i judikaturu (a v souladu se svým přesvědčením, že předmětné trestné činnosti se dopustil jen jako účastník) konstatoval, že pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství či spolupachatelství a některé ve formě účastenství, a dále že účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze z důvodu akcesority účastenství posoudit jako jeden pokračující trestný čin, byť by jinak byly splněny všechny podmínky uvedené v §116 tr. zákoníku nutné pro takové posouzení. Ke skutku popsanému pod bodem VI. Rozsudku obviněný poznamenal, že tento nesplňuje podmínky stanovené v §116 tr. zákoníku, aby mohl být kvalifikován jako pokračování v trestné činnosti. Skutky popsané pod body I. až. V. rozsudku nejsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení ani souvislostí v předmětu útoku. Navíc prvních pět skutků naplnilo skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, zatímco jednání pod bodem VI. rozsudku lze kvalifikovat jako podvod prostý. V tomto směru proto obviněný namítl, že nalézací soud měl každý ze skutků posoudit jako samostatný trestný čin a za ně uložit úhrnný trest.
13. Na základě shora uvedeného dovolatel v bodě V. odůvodnění svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 9 To 40/2015, a věc přikázal tomuto soudu k opětovnému projednání.
14. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V úvodu svého vyjádření připomněla, že všechny hmotněprávní námitky nesprávnosti právního posouzení dovolateli přisouzených skutků již byly předmětem přezkumného postupu na odvolací úrovni, a to s tam přijatými a plně akceptovatelnými právními závěry.
15. Státní zástupkyně se neztotožnila s argumentem dovolatele, že skutky popsané v bodech I. – V. výroku o vině by měly být kvalifikovány jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Jednání obviněného se totiž netýkalo sjednání úvěrové smlouvy, ale uzavření smlouvy leasingové, resp. smlouvy o koupi najaté věci na podkladě tzv. zpětného leasingu. V tomto ohledu státní zástupkyně poukázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003 (publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.), v němž je úvěrová smlouva ve smyslu §211 tr. zákoníku definována jako smlouva o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku s tím, že pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které nespočívají v poskytování peněžních prostředků, ale v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Těmi nepochybně bylo všech pět leasingových smluv v posuzovaném případě uzavřených.
16. Státní zástupkyně poté odkázala na tu pasáž rozhodnutí odvolacího soudu, ve které je podrobně popsána účast obviněného na jednání uvedené pod body I. – V. výroku odsuzujícího rozsudku. Shledala, že v jeho případě nešlo o pouhé účastenství, nýbrž o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný vystupoval jako článek řetězu, neboť se vědomě podílel na vylákání jednak finančních prostředků a jednak vozidel od podvedených leasingových společností, čímž ve vzájemné návaznosti na jednání dalších spoluobviněných nepochybně směřoval k přímému vykonání trestného činu. V důsledku toho může být uvedené jednání společně i se skutkem pod bodem VI. výroku o vině posouzeno jako pokračování na základě §116 tr. zákoníku. K posledně zmíněnému skutku státní zástupkyně dále podotkla, že i ten naplnil podmínky pokračující trestné činnosti podvodného charakteru, neboť shodně jako předcházející útoky byl zcela čitelně veden jednotným záměrem na vylákání majetkových hodnot následně poškozených smluvních partnerů. Rovněž způsob provedení byl obdobný, jelikož ve všech přisouzených případech šlo o předstírání zájmu o uzavření korektního obchodního vztahu. Konečně všechny dílčí útoky pokračující trestné činnosti byly také spojeny blízkou časovou souvislostí, konkrétně pak skutky pod body I. – V. výroku o vině dobou spáchání od února do listopadu 2005 a skutek pod bodem VI. z období konce ledna 2006.
17. Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. B. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 10. 2017). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). V posuzované věci není uplatnění tohoto dovolacího důvodu příliš na místě, neboť soud druhého stupně napadený rozsudek soudu prvého stupně po věcné stránce na základě §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a to ve všech jeho výrocích. Tato skutečnost přitom zcela vylučuje možnost naplnění shora citované prvé alternativy. Odvolání obviněného navíc Vrchní soud v Praze nezamítl (ani neodmítl), ale ve věci rozhodl rozsudkem, byť změnil jen část výroku o náhradě škody. To by pak neodpovídalo ani druhé výše zmíněné variantě. Přesto však extenzivním výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (a se značnou měrou tolerance) by bylo možno připustit i uplatnění tohoto dovolacího důvodu v dané alternativě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to vůči těm výrokům, jež odvolací soud svým rozhodnutím stvrdil.
22. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
23. Lze konstatovat, že dovolatel zákonný rozsah §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. více méně respektoval, žádný zásah do ustálených skutkových zjištění ani nepožadoval. Pouze v nemnohých případech uváděl na podporu svých hmotněprávních námitek údaje, které se neslučovaly se skutkovými závěry nižších soudů. Nastala-li taková situace, vycházel Nejvyšší soud (z důvodů zmíněných v předchozím odstavci) právě z verze, k níž dospěly oba soudy ve věci dříve činné a nikoliv z alternativní verze předkládané obviněným. Jen zcela na okraj by bylo možno doplnit, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádné porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve formě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, což by byla jediná výjimka, která by Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení umožnila do již učiněných skutkových závěrů zasáhnout (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
24. K relevantně uplatněným námitkám obviněného je třeba v prvé řadě uvést, že nelze souhlasit s jeho výhradou, že jednání popsané v bodech I. až V. rozsudku nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, nýbrž skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Odvolací soud nepřímo a státní zástupkyně výslovně poukázali na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003 (publikované pod č. 6/2004/I Sb. rozh. tr.). Podle něj se úvěrovou smlouvou ve smyslu §250b tr. zák. (dnes §211 odst. 1 tr. zákoníku) rozumí smlouva o úvěru podle §497 a násl. (tehdy platného a účinného) obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu) . V posuzovaném případě spočívala trestná činnost dovolatele a některých dalších obviněných v bodech I. – V. rozsudku ve sjednávání a uzavírání smluv leasingových či smluv o tzv. zpětném leasingu. Jde tedy o smlouvy, které na základě citovaného stanoviska nelze považovat za úvěrové smlouvy ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku, a proto žádným z těchto útoků nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu.
25. Oba soudy nižších instancí tedy zmíněné jednání obviněného správně kvalifikovaly jako trestný čin „prostého“ či „obecného“ podvodu. Toho se podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . K obligatorním znakům objektivní stránky této skutkové podstaty náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi. Jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 127 a násl.). Po subjektivní stránce je pak nutný úmysl (přímý či eventuální) ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
26. O naplnění znaku podvodného jednání (pokrytého přímým podvodným úmyslem ) není v posuzované trestní věci pochyb. V jednotlivých výrocích rozsudku jmenovaní obvinění ve vzájemné součinnosti (a v „hlavní roli“ s dovolatelem) uváděli poškozené leasingové společnosti v omyl tím, že předstírali zájem o uzavření řádného smluvního vztahu, ačkoliv ve skutečnosti neměli, a to od samého počátku, v úmyslu své smluvní závazky plnit. Takový závěr zřetelně vyplývá z toho, že všechny dotčené smlouvy podepsali nastrčení jednatelé, tzv. „bílí koně“, vystupující jménem obchodních společností, které žádnou, resp. žádnou legální ekonomickou činnost neprovozovaly a sloužily výhradně k páchání trestné činnosti, jež byla předmětem tohoto trestního řízení. Nadto byly smlouvy na ta samá vozidla velmi často uzavírány u různých leasingových společností dvakrát, přičemž poškozeným byla tato (podstatná) okolnost za strany obviněných pochopitelně zamlčena, což opět jednoznačně svědčí pro jejich nekalé, kriminální záměry. Scénář jednání u všech pěti dílčích skutků (body I. až V. rozsudku) byl navíc takřka shodný. Povinná smluvní strana vždy uhradila akontaci, občas i několik prvních splátek a poté své závazky vždy plnit přestala a předměty leasingu dobrovolně nevrátila. Mimochodem v této souvislosti Nejvyšší soud nemohl přijmout argument obhajoby, že společnost TAKRAF, s. r. o., odstoupila od smlouvy se společností ČP Leasing, a. s., neboť podle skutkových zjištění nižších soudů tomu bylo právě naopak (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu). O následku předmětného jednání, k jehož způsobení obvinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příp. §4 písm. a) tr. zákona vědomě směřovali, též nelze pochybovat. Bylo jím neoprávněné obohacení (primárně) obviněného J. B., jenž takto nabyté prostředky obratem použil na úhradu svého dluhu, který měl vůči spoluobviněnému F. V. S tímto obohacením pak korespondovala škoda velkého rozsahu vzniklá na straně podvedených leasingových společností.
27. Stejně tak jako oba soudy nižších instancí po právní stránce bezchybně zhodnotily skutky dovolatele, nepochybily (přinejmenším ve vztahu k němu) ani v závěru o formě trestné součinnosti. Konkrétně shledaly, že jednotliví obvinění se všech ve výroku popsaných dílčích jednání dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 1 tr. zákona, příp. podle §23 tr. zákoníku. Ve smyslu obou těchto zákonných ustanovení tedy šlo o situaci, kdy byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob . O společné jednání se přitom jedná když:
a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu,
b) každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání,
c) jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé části – články řetězu – působí současně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
28. Ze skutkových závěrů soudů nižších instancí je patrná více než aktivní účast dovolatele na procesu sjednávání a uzavírání smluv s poškozenými společnostmi i dalších úkonech s tím spojených. Je vhodné připomenout v prvé řadě skutečnost, že ve všech pěti útocích to byl právě obviněný J. B., kdo koordinoval činnost obviněných „bílých koní“, kteří se na daném jednání podíleli. Jedině on jim dával pokyny, předával veškeré podklady a finanční prostředky. Dále se prokazatelně účastnil nákupu předmětných nákladních automobilů a návěsů, jednání s poškozenými leasingovými společnostmi i následného předání vozidel. Také aktivně vystupoval při přepisu společnosti TAKRAF, s. r. o., na spoluobviněného J. Š., zakládal účet této společnosti, finanční prostředky zaslané na různé účty pak vybíral buď sám, nebo prostřednictvím dalšího spoluobviněného P. D.
29. V jiných směrech je důkazní situace poněkud méně jasná, neboť prvním rozsudkem nalézacího soudu byl obviněný F. V. z uvedeného jednání obžaloby zproštěn. Po zrušení zprošťujícího výroku odvolacím soudem byl dalším rozsudkem nalézacího soudu již uznán vinným – vedle dovolatele a obviněné V. B. jako další organizátor posuzované trestné činnosti (s výjimkou bodu IV. rozsudku). V tomto případě šlo ovšem o zkrácený rozsudek, z jehož odůvodnění (a dokonce ani výroku) není zřejmé, v jakých konkrétních úkonech účast obviněného F. V. spočívala. Nelze proto s potřebnou měrou jistoty říci, kdo například telefonicky (často pod falešným jménem) dojednával podmínky následně uzavíraných kontraktů či kdo připravoval všechny dokumenty a poskytoval finanční prostředky. V této souvislosti však není možné přehlédnout výpovědi tzv. „bílých koní“, tj. obviněných J. Š., P. B. a P. D., kteří obviněného F. V. téměř či dokonce vůbec neznali a za hlavního a jediného organizátora celého jednání shodně označili obviněného J. B. Podle jejich slov to byl právě on, kdo znal všechny detaily tohoto protiprávního konání a kdo připravoval veškeré podklady. Spoluobviněná V. B. měla působit jen jako určitá „spojka“ mezi dovolatelem a jimi. Podstatnou úlohu dovolatele ve všech fázích posuzovaného jednání (včetně prvotního předjednání později uzavřených smluv) je možné v souladu s výše zmíněným dovodit i z výpovědi obviněného F. V., který dále potvrdil, že obviněné V. B., P. B. a P. D. neznal. Nadto je třeba zdůraznit, že veškerých výnosů z této trestné činnosti se v prvé řadě zhostil obviněný J. B., který tímto splácel svůj dluh vůči obviněnému F. V. Pouze tito dva obvinění tedy z daných kriminálních aktivit skutečně profitovali, a je proto zřejmé, že oba dva museli mít značný zájem na jejich páchání (a to od organizace po následnou realizaci).
30. Z uvedeného plyne, že právě jednání dovolatele bylo pro realizaci předmětné trestné činnosti klíčové. V bodě IV. výroku rozsudku (na němž se nepodílel obviněný F. V.) to musel být pouze on sám (dovolatel), kdo s poškozenou společností S MORAVA Leasing, a. s., dojednával budoucí uzavření smlouvy a připravoval k tomu všechny podklady pro další obviněné, jejichž veškerou činnost koordinoval a řídil a uzavírání smluv se osobně účastnil. V ostatních bodech lze (s ohledem na shora uvedené) dospět k závěru, že i na úvodních úkonech musel s obviněným F. V. přinejmenším spolupracovat (pokud je nečinil sám), byť přesné rozdělení jejich rolí není úplně zřejmé. Již tyto úvodní fáze ovšem zahrnovaly prvotní uvádění poškozených společností v omyl a naplňování skutkové podstaty trestného činu podvodu (ve stadiu pokusu), s tím, že fáze následující, které byly vždy ve výhradní „režii“ dovolatele, vedly k dokonání této trestné činnosti. V tomto světle je možno uzavřít, že obviněný J. B. byl nejen jedním z článků řetězu ve smyslu §23 tr. zákoníku, nýbrž byl článkem jednoznačně nejdůležitějším, který rozhodujícím způsobem participoval na všech dílčích fázích každého dílčího skutku, přičemž bez jeho aktivní účasti by se posuzovaná jednání tak, jak jsou popsána v bodech I. až V. výroku rozsudku (lépe řečeno obou rozsudků nalézacího soudu – č. j. 47 T 2/2010-5006 i č. j. 47 T 2/2010-5656) nemohla vůbec odehrát. Situace je pak zcela jasná u bodu VI. Výroku rozsudku. Zde se úloze dovolatele, která opět odpovídala spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, podrobně věnoval odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého usnesení. Na něj je proto možno z důvodu procesní ekonomie pouze odkázat.
31. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že jeho konání nelze hodnotit jako pokračování v trestném činu . Tím se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a souvislostí v předmětu útoku . Z této zákonné definice je zřejmé, že pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky , které musí být současně dány : a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu , b) musí být vedeny jednotným záměrem ( subjektivní souvislost ), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku ( objektivní souvislost ).
32. Dovolací soud je přesvědčen, že všechny uvedené podmínky jsou v daném případě splněny. V prvé řadě, jak již bylo shora rozebráno, všech šest dílčích jednání naplnilo skutkovou podstatu §209 tr. zákoníku, tedy trestného činu podvodu. Stejně tak bylo rozvedeno, že dovolatel se trestné činnosti dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a nikoliv jako pouhý účastník ve smyslu §24 tr. zákoníku (což by pokračování skutečně vylučovalo). Ani o jednotném záměru není v posuzovaném případě žádných pochyb. S jistotou lze konstatovat, že jím byla snaha dovolatele neoprávněně se obohatit, a tím případně uhradit svůj dluh vůči obviněnému F. V. Pro naplnění ustanovení §116 tr. zákoníku postačuje podobný způsob provedení , který v tomto případě vždy spočíval v podvodném vylákání finančních prostředků, nákladních automobilů a návěsů či zboží k přepravě. Hlavní pachatelé obvykle vystupovali pod falešnými jmény, řídili činnost dalších obviněných a ke své činnosti opakovaně využívali několika obchodních společností, kam dosadili své „bílé koně“ do pozic jednatelů. Souvislost v předmětu jednotlivých útoků je také dána – ve všech případech jím byly majetkové statky v různé podobě. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na právní teorii, která nevyžaduje, aby byl předmět útoku zcela totožný. U majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li např. u trestného činu podvodu vylákávány různé věci (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1292).
33. Nakonec je splněna i podmínka blízké časové souvislosti. V předmětné věci není ani rozestup několika měsíců mezi jednotlivými útoky na překážku. V prvé řadě totiž šlo o poměrně sofistikovanou trestnou činnost, kdy jednotlivé útoky vyžadovaly delší čas na přípravu. Ta v některých případech zahrnovala i „najímání bílých koní“, formální přepis jednatelství k obchodním společnostem na jejich osobu, zakládání bankovních účtů, výběr vhodných nákladních vozidel ke koupi a leasingových společností k uzavření smluv, předjednání smluvních podmínek, přípravu potřebných dokumentů, teprve poté vlastní uzavření smluv a převzetí předmětů leasingu. V bodě VI. rozsudku pak bylo nutno vyhledat zájemce o přepravu kovového materiálu, dojednat podmínky přepravy, vyhledat kupce a zajistit následnou fyzickou realizaci celé „akce“. Kromě toho je vhodné přihlédnout i k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikovanému pod č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr., které akcentuje právě nutnost přihlédnout ke všem okolnostem případu. U majetkové trestné činnosti pak lze obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců. V posuzovaném případě je možno vyzdvihnout celkovou dobu páchání trestné činnosti blížící se jednomu roku, výši způsobené škody dosahující téměř devíti a půl milionu korun a výrazné obohacení na straně dovolatele (jelikož ve většině případů došlo k dokonání trestného činu).
34. Pokud dovolatel soudu prvního stupně dále vytkl, že ve výroku o vině explicitně neuvedl, že se jedná o pokračující trestný čin podle §116 tr. zákoníku, je třeba uvést, že taková námitka již nesplňuje kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Navíc skutečnost, že jednání dovolatele bylo posouzeno jako pokračující trestný čin, implicitně z odsuzujícího výroku vyplývá, jelikož v opačném případě by nalézací soud kvalifikoval každý z šesti útoků samostatně. Především je však nutno zdůraznit, že neuvedením této okolnosti ve výroku o vině nedošlo k porušení zákona (ani práva obviněného J. B. na spravedlivý proces). Ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. upravující náležitosti výroku rozsudku totiž výslovnou zmínku o tom, že jde o pokračující trestný čin, nevyžaduje.
35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu