ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.14.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 14/2018-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 10 To 241/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 5/2017, byli obvinění R. S. a V. Š. uznáni vinnými, že:
obžalovaný R. S. vykonávající funkci starosty obce P. L., společně s obžalovanou V. Š., zaměstnankyní obce v pracovní pozici administrativní pracovnice, si v místě Obecního úřadu Písková Lhota, P., případně na dalších místech České republiky, v období od 25. 1. 2010 do 31. 12. 2014 v úmyslu neoprávněného obohacení se na úkor obce opakovaně neoprávněně přisvojili finanční prostředky obce P. L. v celkové výši 4 195 168 Kč, přičemž obžalovaný R. S. tak činil v rozporu s ustanovením §38 odst. 1, 2, 6 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v tehdejším znění (dále jen zákon), podle něhož měl povinnost majetek obce využívat hospodárně a pečovat o zachování a rozvoj majetku, byl povinen zabezpečit ochranu majetku obce před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím a chránit jej před neoprávněným zásahem, podle §99 odst. 1, 2 a §102 odst. 2 písm. a) zákona, byl povinen zabezpečovat hospodaření obce podle schváleného rozpočtu, a dále porušil povinnosti vyplývající z jeho funkce starosty obce dle §103 odst. 1, 4 zákona, a deficit ve financích obce vzniklý jejich jednáním zakryli v účetnictví obce následujícími způsoby:
I) obžalovaná V. Š. na pokyn obžalovaného R. S. do pokladní knihy zaúčtovala a do účetních dokladů vložila vytvořené fiktivní účetní doklady na neprovedené práce a nezakoupené věci s tím, že účtované částky nebyly přijaty deklarovaným výstavcem faktur a paragonů, účtované práce nebyly provedeny tak, jak byly uvedeny na dokladech a některé ani nebyly vystaveny deklarovaným výstavcem:
§následuje konkrétní výčet všech neoprávněných účetních dokladů v této kategorii
nebo zaúčtovala a do účetních dokladů vložila originální účetní doklady, avšak s pozměněnou finanční částkou vyšší hodnoty, než kterou ve skutečnosti deklarovaný výstavce přijal:
§následuje konkrétní výčet všech neoprávněných účetních dokladů v této kategorii
II) obžalovaná V. Š. na pokyn obžalovaného R. S. do pokladní knihy zapsala a do účetních dokladů vložila neoprávněné účetní doklady za věci a služby, které nebyly zakoupeny či provedeny pro potřeby obce P. L., avšak pro jejich osobní potřeby:
§následuje konkrétní výčet všech neoprávněných účetních dokladů v této kategorii
III) obžalovaná V. Š. na pokyn obžalovaného R. S. do pokladní knihy zapsala a do účetních dokladů vložila vytvořené fiktivní účetní doklady za nákup motorové nafty nebo originál účetní doklady za nákup motorové nafty, která nebyla zakoupena pro obec, ale pro osobní potřebu obžalovaného R. S.:
§následuje konkrétní výčet všech neoprávněných účetních dokladů v této kategorii
IV) obžalovaná V. Š. na pokyn obžalovaného R. S. do pokladní knihy zapsala a do účetních dokladů vložila vytvořené fiktivní cestovní příkazy za cesty, které se nikdy neuskutečnily:
§následuje konkrétní výčet všech neoprávněných účetních dokladů v této kategorii
V) v průběhu roku 2014 nakoupili dosud nezjištěné věci nebo v hotovosti vybrali z pokladny obce finanční prostředky obce P. L. a tyto účetní operace obžalovaná V. Š. na pokyn obžalovaného R. S. zaúčtovala do účetních dokladů obce a poté, co zastupitelstvo obce vyžadovalo pokladní knihu ke kontrole, na pokyn obžalovaného R. S. vytvořila pokladní knihu novou bez uvedených účetních operací, načež po zúčtování roku 2014 ze strany externí účetní byl zjištěn za uvedený rok rozdíl na pokladně ve výši 542 453 Kč,
a uvedené finanční prostředky obce si neoprávněně ponechali pro vlastní potřebu, čímž obci Písková Lhota, se sídlem Poděbradská 17, Písková Lhota, způsobili celkovou škodu ve výši 4 195 168 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněné V. Š. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to jí uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu, který bude zejména zaměřený na náhradu způsobené škody. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí soud uložil omezení ve formě povinnosti, aby podle svých možností nahradila ve zkušební době podmíněného odsouzení způsobenou škodu obci P. L. Také jí podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 280 000 Kč, skládající se ze 700 denních sazeb po 400 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl v uvedené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Nakonec jí uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání účetní v trvání 5 roků. Skutek obviněného R. S. soud prvního stupně právně posoudil jednak jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 490 000 Kč, skládající se ze 700 denních sazeb po 700 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl v uvedené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce starosty, případně člena rady obce, v trvání 5 let. Soud první instance rozhodl také o náhradě škody, když podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně obci Písková Lhota, IČ 00239615, se sídlem Poděbradská 17, Písková Lhota, způsobenou škodu ve výši 4 195 168 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 10 To 241/2017, podle §265 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný R. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Eichingera, MBA proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V prvé části svého podání, v níž namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, dovolatel nejprve ocitoval zákonné znění a pasáž z komentáře k trestnímu zákoníku vztahující se k trestným činům zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku. Poté připomněl argumentaci soudů obou stupňů, podle níž si lze obtížně představit, že by si (obviněný) nevšiml tak rozsáhlého odčerpávání finančních prostředků, ačkoliv měl na základě zákona o obcích povinnost hospodaření obce sledovat a její majetek chránit. Tyto úvahy zjevně neodpovídají naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nýbrž pouze trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Dále zdůraznil, že finanční úniky nezjistily ani další subjekty, které měly v oblasti kontroly hospodaření obce stejné povinnosti a možnosti jako on, zejména místostarosta a též kontrolní orgány obce a Středočeského kraje. Soudy tedy dovodily jeho vinu pouze z jeho postavení starosty, což je u trestného činu zpronevěry nepřípustné a v zásadě vyloučené, navíc postupovaly nezákonně a jaksi selektivně, když místostarosta obce (který měl stejné povinnosti a pravomoci jako on) byl v pozici pouhého svědka, ačkoliv se většinu času nacházel se spoluobviněnou V. Š. na úřadě sám a ona falšovala i jeho podpisy.
6. Podle obviněného nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že by získal, resp. přisvojil si uváděný finanční prospěch, natož ve výši odpovídající značné škodě. K tomu citoval příslušná tvrzení soudů v jejich rozhodnutích a poté konstatoval, že se nepodařilo zjistit výši jím způsobené škody, natož pak stanovit její výši jako značnou škodu. Soudy neučinily žádné konkrétní zjištění o tom, jak konkrétně si měl v dotčených cca 250 skutcích (kdy, kolik a jakým způsobem) přisvojit cizí věc, když ani nezjistily, že by se zpronevěřenými finančními prostředky jakkoliv fakticky zacházel či manipuloval, stejně jako to, jak se měl dělit se spoluobviněnou atd. Skutečnost, že se jeho osobní doklady staly technickým prostředkem na odčerpávání finančních prostředků obce, nelze zaměňovat s tím, že tyto prostředky byly čerpány v jeho prospěch a pro jeho potřebu. Nebylo tedy vůbec zjištěno, natož prokázáno, kdo měl z neoprávněně do účetnictví založených dokladů majetkový prospěch, resp. že majetkový prospěch měl právě on. Nebylo zjištěno, kde finanční prostředky skončily. Obviněný dále zdůraznil, že každý jednotlivý výběr hotovosti je z trestněprávního hlediska samostatným skutkem. V tomto případě však došlo k jeho paušálnímu odsouzení za všechny útoky v celkové výši 4 195 168 Kč, a to na základě lživé výpovědi spoluobviněné a svědectví opraváře motorových vozidel J. P., který se ale vyjadřoval jen k jednomu dílčímu skutku. V rámci §2 odst. 6 tr. ř. je sice možno hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech, ale je rozhodně vyloučeno nahrazovat neexistující důkazy úvahou soudu. Dovolatel upozornil i na zcela hypotetický závěr odvolacího soudu, že jeho prospěch z trestné činnosti byl jednoznačně vyšší než u spoluobviněné V. Š. Také poukázal na pochyby tohoto soudu ohledně míry donucení spoluobviněné z jeho strany, kdy bylo nutno přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo.
7. Posléze dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších instancí, ať již ve formě tzv. opomenutých důkazů či deformaci důkazů a svévoli při jejich interpretaci. Soudům nejprve vyčetl zamítnutí některých důkazních návrhů obhajoby, aniž by svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Jednalo se především o znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie zaměřený na věrohodnost výpovědí obou obviněných (které se diametrálně liší) z pohledu možné fabulace, a to na základě konkrétních poznatků o jejich osobnostech. K tomu odkázal na §105 odst. 1 tr. ř. a některé judikáty zaměřené na otázku, kdy je nutno přibrat znalce. Dále šlo o použití tzv. detektoru lži anebo znalecký posudek o tom, kdo podepisoval účetní a výdajové doklady.
8. Dále se obviněný zaměřil na nátlak, který měl podle názoru obou soudů vyvíjet na spoluobviněnou V. Š. Konstatoval, že v tomto řízení nebyl žádný nátlak na základě provedeného dokazování zjištěn. Nebyl prokázán ani jedním byť i jen nepřímým důkazem. Soudům proto vytkl, že přijaly zcela neobjektivně verzi obviněné V. Š., přestože v daném směru vypovídala velmi obecně, plytce, a tedy nepřesvědčivě. Vůbec neuvedla, jak často jí měl vyhrožovat, jak konkrétně, kdy se tomu tak dělo, kde, kdy, zda u toho byl někdo přítomen, zda se tomu mělo dít pod pohrůžkou užití např. zbraně či jaké újmy apod. Odpovědi na tuto otázku jsou o to nezbytnější za situace, kdy k trestné činnosti (a tedy i k pohrůžkám) docházelo po dobu několika let. Uvedený nátlak nebyl vůbec porovnán s kvantitativní stránkou jednotlivých skutků, z nichž je patrná jistá automatika jednání spoluobviněné. Soudy se nezabývaly tím, zda měl vyhrožovat ke každému skutku zvlášť či jaksi generálně, „jednou za čas“. Jí tvrzené výhrůžce výpovědi ze zaměstnání soudy nekriticky a slepě uvěřily, přestože takový postup je ustanovením §52 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, přísně limitován. Rovněž mechanizmus jednání údajného „tandemu S. – Š.“ nebyl soudy vůbec popsán, natož logicky vysvětlen. Dovolatel se podivil, že spoluobviněná, jako osoba nadprůměrného rozumu, po tak dlouhou dobu mlčky konala proti své vůli, aniž by věc ohlásila policii, někomu se svěřila nebo proti tomu učinila jakékoliv opatření. To navíc za situace, kdy on se na úřadě nacházel velmi zřídka. Je také s podivem, že údajné vyhrožování nepotvrdil žádný ze slyšených svědků, kteří naopak hovořili o přátelském vztahu mezi obviněnými, a to přestože se vše mělo odehrávat na malém obecním úřadě v obci s šesti sty obyvateli. Objektivní existence nátlaku tedy nebyla nijak prokázána, výpověď spoluobviněné nelze vzhledem k principu presumpce neviny považovat za věrohodnější než výpověď jeho, zejména za situace, kdy označení jeho jako hlavního viníka bylo jedinou strategií její obhajoby. Všechny pochybnosti pak měly být vykládány v jeho prospěch, nikoli neprospěch. Rovněž mu nelze klást k tíži, že nebyl schopen prokázat, že spoluobviněné nevyhrožoval, neboť nelze prokazovat tzv. negativní skutečnost.
9. Na základě právě uvedeného dovolatel vyslovil názor, že obviněná V. Š. páchala trestnou činnost samostatně. Připomněl výpověď svědka M. K. ohledně rozhovoru s obviněnou před budovou obecního úřadu, kterou soudy (v rozporu s principy trestního procesu) nedůvodně označily za nevěrohodnou. Dále zdůraznil, že veškeré neoprávněné účetní doklady jsou psané její rukou a obsahují její vlastnoruční podpis. Také výdajové pokladní doklady k těmto dokladům vypisovala ona, přičemž sama doznala, že všechny podpisy osob uvedených zde jako příjemci hotovosti, včetně osoby obviněného, jsou činěné rovněž její rukou. Žádný z uvedených dokladů proto vinu dovolatele nijak neprokazuje a naopak je z nich dostatečně průkazné jednání spoluobviněné. O jejím tvrzení, že tak činila proto, že on tyto doklady odmítal podepisovat, neexistuje žádný důkaz a je to i v rozporu s výpovědí jeho, případně i svědkyně M. N. Obviněný dále poukázal na výpisy z bankovního účtu obviněné, z nichž je patrné, že od roku 2010 tam byly pravidelně vkládány nemalé finanční částky v řádech tisíců korun, aniž by z něj do konce roku 2014 docházelo k výběrům hotovosti. Tuto zcela zásadní skutečnost oba soudy naprosto pominuly. V důsledku toho pak učinily chybné závěry o majetkových poměrech obou obviněných. Důsledným přezkoumáním této otázky by se přitom zjistilo, že to byla právě ona, kdo využil finanční prostředky z trestné činnosti pro svoji potřebu. Navíc většina neoprávněných dokladů byla zaúčtována v době, kdy nebyl v obci P. L. fyzicky přítomen, čehož spoluobviněná využívala.
10. Obviněný se vyjádřil i k existenci jeho osobních dokladů v účetnictví obce s tím, že je tam bez jeho vědomí vkládala spoluobviněná. Svou výpověď k této problematice označil za věrohodnou a logickou, soudy mu ovšem neuvěřily. Přítomnost jeho dokladů v účetnictví obce přitom ještě nedokazuje, kdo tam dané doklady vložil a kdo použil takto získané prostředky pro svoji potřebu. Soudy však jedině na základě výpovědi spoluobviněné (v rozporu se zásadou in dubio pro reo) uzavřely, že oním subjektem byl on. Takové závěry označil za zjevně nesprávné, nepřezkoumatelné a do jisté míry až absurdní. Pokud by totiž skutečně zamýšlel páchat trestnou činnost, jistě by si nepočínal natolik lehkovážně, aby platil svou osobní platební kartou či k platbám předkládal svou zákaznickou kartu. Dále upozornil na určité nesrovnalosti výpovědi obviněné ohledně doby, kdy ona vkládala do účetnictví své osobní doklady. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů spatřoval i ve vztahu k okolnostem přepsání pokladní knihy. Soudy měly dezinterpretovat výpovědi svědků (jeho manželky a B. K.), přepjatě akcentovat drobné rozpory a odhlédnout od zásadní skutečnosti, že celý podvečer se nevzdálil ze svého domova. V obecné rovině dodal, že veškeré provedené důkazy, které podporují jeho skutkovou verzi, hodnotily oba soudy jako nevěrohodné, přestože pro takovýto závěr nebyly splněny zákonné podmínky. Rovněž soudům vyčetl zamítnutí důkazního návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie – písmoznalectví k prověření podpisů na fiktivních listinách, a také zamítnutí i dalších důkazních návrhů, ať již výslechu určitých konkrétních osob či listinných důkazů.
11. Následně dovolatel citoval několik judikátů Ústavního soudu týkajících se postupu při hodnocení důkazů, zejména aplikaci principu in dubio pro reo. Shledal, že došlo ke zjevnému nedodržení zde uvedených zásad v jeho neprospěch. Neztotožnil se ani s výší uloženého trestu, jenž je nepřiměřeně vysoký a zjevně v nepoměru s trestem spoluobviněné, která dostala trest podmíněný, ačkoliv jí funkce administrativní pracovnice umožňovala stejný přístup k obecním penězům jako jemu, resp. ještě větší z důvodu jeho pravidelné absence na úřadě obce. Soudy nedostatečně přihlédly k jeho osobnosti, jeho dosavadnímu pracovnímu a rodinnému životu, možnostem jeho nápravy a kladnému hodnocení jeho osoby většinou svědků. Na základě toho podal podnět na odložení, příp. přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Dodal, že doposud nikdy trestán nebyl, žije život řádného občana a je živitelem rodiny. Vzhledem k pravomocnému a vykonatelnému výroku o náhradě způsobené škody hrozí reálné riziko prodeje jeho rodinného domu, v němž bydlí i další osoby, které stojí zcela mimo tuto trestní věc. Nakonec poukázal i na svůj nedobrý zdravotní stav.
12. Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 10 To 241/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 5/2017, a věc vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k novému řízení.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila. S námitkami směřujícími do právní kvalifikace se neztotožnila. Zdůraznila, že škodlivý následek v podobě úbytku obecních financí nastal jejich přisvojením, ke kterému byl (nejen dovolatel) veden úmyslem neoprávněného obohacení. V takovém případě byla vyloučena právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu §220 tr. zákoníku, který je ve vztahu k trestnému činu zpronevěry subsidiární skutkovou podstatou. Do úvahy tak zcela zákonitě nepřicházelo ani posouzení jeho jednání jako nedbalostního trestného činu podle §221 tr. zákoníku. Úvahy soudů o tom, zda si mohl povšimnout odčerpávání finančních prostředků, zjevně přesahuje rámec přisouzených skutkových okolností, kterými je formováno jeho úmyslné zavinění.
14. Jestliže dovolatel dále zpochybnil způsobení kvalifikovaného škodlivého následku značné škody ve smyslu §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ze své strany, pak podle státní zástupkyně přehlédl, že byl uznán vinným tímto trestným činem ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, a tedy s odpovědností za celou zpronevěřenou částku za podmínek §23 tr. zákoníku, jakoby čin spáchal sám. Z hlediska společného defraudačního jednání se spoluobviněnou V. Š. pak není pro závěr o jeho vině rozhodným, jaké skutkové okolnosti se staly podnětem takové trestné součinnosti, a tudíž v uvedeném směru postrádá na právní relevanci jeho poukaz na rozdílnost přístupu obou soudů k řešení otázky, zda se spoluobviněná stala případnou obětí jeho manipulace či zda se na trestné činnosti podílela dobrovolně. Z téhož důvodu, nemůže být na překážku ani skutečnost, že většina neoprávněných dokladů, evidovaných v účetnictví obce, byla zaúčtována v době, kdy prokazatelně fyzicky nebyl přítomen v obci P. L. K naplnění zákonného znaku „přisvojení“ ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné to, že obvinění nakládali s předmětnými finančními prostředky jako s vlastními s trvalým vyloučením jejich svěřitele z výkonu jeho dispozičního oprávnění. Z tohoto hlediska tak nelze považovat za relevantní námitku, že nebylo zjištěno, kde finanční prostředky skončily.
15. Další dovolací námitky již státní zástupkyně nepovažovala za podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to vzhledem k jejich ryze skutkové povaze. Poté v obecné i konkrétní rovině podrobně rozvedla, proč v této věci neshledala ani (obhajobou vytýkaný) extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a výsledky provedeného dokazování. Zejména se neztotožnila s tím, že by soudy některé klíčové důkazy opomenuly. Naopak podle jejího názoru postupovaly s plným respektem k základním zásadám trestního procesu, které se na dokazování a jeho rozsah vztahují. Nad rámec svého vyjádření pak stručně připomněla některá podstatná skutková zjištění, která soudy správně vedla k uznání obviněného vinným za spáchání posuzovaného jednání. Žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. rovněž neodpovídá námitka nepřiměřenosti uloženého trestu. Podle jejího názoru nebyl namístě ani postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
16. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 20. 2. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. V tomto světle je zřejmé, že většina uplatněných námitek citovaný dovolací důvod nenaplnila, jelikož obviněný jimi zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozené skutkové závěry soudů nižších instancí. On sám tuto skutečnost ve svém podání připustil, avšak v jím vytýkaném nesprávném postupu v procesu dokazování spatřoval porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je nutno uvést, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to právě z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Pokud v daném případě poukazoval na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, lze doplnit, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy k tomuto jevu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
23. Jelikož dovolatel ve svém podání vytýkal oběma soudům jak opomenutí některých (z jeho pohledu klíčových) důkazů, tak svévoli při hodnocení těch důkazů, které v hlavním líčení provedeny byly, Nejvyšší soud se především na danou ústavněprávní problematiku blíže zaměřil. Pochybení soudu prvního stupně (potažmo soudu odvolacího) v tomto směru ovšem neshledal.
24. Předně je třeba akcentovat, že se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že by byl odsouzen pouze na základě jediného důkazu, tedy výpovědi spoluobviněné V. Š. Ve věci totiž existovaly další, nepřímé důkazy, které podporovaly právě verzi této spoluobviněné, a současně vyvracely verzi dovolatele. Hlavním z nich byla nesporně přítomnost osobních účetních dokladů dovolatele v účetnictví obce, přičemž jeho obhajoba stran toho, jak se tyto dokumenty do účetnictví obce dostaly, byla spolehlivě vyvrácena, a to mimo jiné i výpovědí jeho manželky M. S. Výpověď svědka J. P. se sice týká jediného z mnoha skutků, avšak velice dobře ilustruje nekalé úmysly dovolatele. Sám obviněný pak poukázal na konstantní způsob páchání trestné činnosti, což ovšem s ohledem na právě uvedené skutečnosti v neoddělitelném spojení s tím, že jako starosta obce P. L. měl a musel mít o hospodaření obce a pohybu finančních prostředků přehled, svědčí jednoznačně proti němu. Z těchto, ale i dalších (v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně uvedených), důvodů proto soud prvního stupně zcela opodstatněně uvěřil výpovědi spoluobviněné V. Š., která dovolatele z trestného jednání v plném rozsahu usvědčovala. V dalších podrobnostech stačí odkázat na str. 33 – 36 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud také nepovažuje za nikterak podstatné, zda – a případně jakým způsobem – dovolatel spoluobviněnou do posuzovaného jednání nutil, anebo zda šlo o její dobrovolnou spoluúčast. To by mělo význam leda tehdy, byl-li by dovolatel odsouzen též za trestný čin vydírání či útisku. V dané věci však byli oba obvinění uznáni vinnými jako spolupachatelé ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. za použití §23 tr. zákoníku s tím, že přísnější trest pro dovolatele plyne i z toho, že se předmětného jednání dopustil jakožto úřední osoba, a spáchal tudíž dva trestné činy.
25. Nejvyšší soud se tedy se způsobem hodnocení důkazů jak ze strany nalézacího soudu, tak ze strany soudu odvolacího, ve všech podstatných směrech ztotožnil. V žádném případě v něm neshledal jakékoliv prvky svévole, která by znamenala porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Naopak v daném případě lze vysledovat splnění všech požadavků §2 odst. 6 tr. ř. Soudy všechny své závěry pečlivě odůvodnily, důsledně se vypořádaly i s námitkami obhajoby a přesvědčivě vysvětlily, proč některé důkazy svědčící ve prospěch dovolatele považovaly za nevěrohodné. Stejně tak zdůvodnily zamítnutí těch obhajobou navrhovaných důkazů, které by na zjištěném skutkovém stavu již nemohly ničeho změnit. V tomto směru lze podotknout, že povinností především soudu prvního stupně podle §2 odst. 5 tr. ř. je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a k tomu provést všechny důkazy, které považuje za potřebné, nikoliv tedy veškeré stranami navržené důkazy. Je však nutné, aby se všemi návrhy vypořádal a své rozhodnutí neprovést některý z navržených důkazů odůvodnil, čemuž, jak již bylo uvedeno výše, tento soud dostál. K problematice opomenutých důkazů lze v podrobnostech rovněž odkázat na výstižnou argumentaci státní zástupkyně v její vyjádření (srov. shora odst. 13. a násl.). Celkově je tak možno shrnout, že oba soudy nižších instancí svým procesním postupem nijak neporušily některé z ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. V takovém případě není dovolací soud oprávněn jakkoliv zasahovat do skutkového stavu, ustáleného již v předchozích fázích trestního řízení, naopak je povinen z těchto skutkových zjištění bez výjimky vycházet. Takto bude proto Nejvyšší soud postupovat i v tomto konkrétním případě.
26. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit dovolatelovu námitku nesprávné právní kvalifikace posuzovaného skutku. I to však jen se značnou měrou tolerance, neboť také v tomto případě dovolatel zčásti nerespektoval učiněná skutková zjištění, domáhal-li se právního posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom odkazoval na některé úvahy nalézacího soudu, podle nichž si jako dlouholetý starosta poškozené obce nemohl nepovšimnout nelegálního odčerpávání jejích finančních prostředků. Je sice pravdou, že i tento argument soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyslovil, na to však nelze nahlížet izolovaně, neboť vzhledem k dalším provedeným důkazům tento soud nakonec uzavřel, že dané finanční částky v celém jejich rozsahu (tedy cizí věc, která jemu i spoluobviněné byla svěřena) si oba spoluobvinění společně úmyslně přisvojovali, čímž způsobili obci P. L. škodu ve výši protiprávně přisvojených peněžních prostředků. Takto popsané jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. O trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (ať již v jeho úmyslné či nedbalostní formě) by bylo možno uvažovat pouze v případě samostatného defraudačního jednání obviněné V. Š., které by dovolatel nedostatečnou kontrolou hospodaření obce, resp. nezajištěním účinných kontrolních mechanizmů, nevědomky umožnil. Tak tomu ale v posuzovaném případě rozhodně nebylo.
27. Dovolatel taktéž zpochybnil naplnění znaku značné škody ve smyslu §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ani tuto námitku však nelze považovat za opodstatněnou. V prvé řadě je zjevné, že ve svém podání zaměňoval pojmy značná škoda a značný prospěch, přičemž argumentoval tím, že nebylo zjištěno, jaký prospěch vlastně z uvedeného jednání získal. V tomto ohledu je potřeba opět stručně připomenout závěr obou nižších soudů, že oba obvinění svým společným jednáním zpronevěřili finanční prostředky poškozené obce ve výši 4 195 168 Kč. Oba spolupachatelé tedy odpovídají za způsobenou škodu v celém jejím rozsahu, proto oba naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu zpronevěry uvedenou v odst. 4 písm. d) shora citovaného zákonného ustanovení, tj. znak značné škody , a oba byli podle §228 odst. 1 tr. ř. povinováni společně a nerozdílně způsobenou škodu nahradit. Ve shodě se státní zástupkyní je možno konstatovat, že k naplnění tohoto zákonného znaku došlo tím, že obvinění trvale vyloučili obec P. L. z užívání svých vlastních finančních prostředků. V daném směru pak není rozhodné, jaký prospěch každý ze spolupachatelů prakticky získal, jakým způsobem si peníze dělili a jakým způsobem je „ve finále“ využili atp.
28. Pokud dovolatel nesouhlasil ani s výší uloženého trestu, který mu připadal nepřiměřeně přísný, je třeba uvést, že takto pojatá argumentace nezakládá ani uplatněný ani jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Jinými slovy nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem, a to dokonce ani v případě, kdyby soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
29. Pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že s ohledem na výsledek dovolacího řízení předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal ani důvod pro dovolatelem navrhované přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu