ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1478.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1478/2018-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné K. Ř., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 231/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 190/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 231/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 T 190/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 T 190/2017, byla obviněná K. Ř. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 pro skutek, kterým měla spáchat pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit tím,
že jako předsedkyně představenstva B., bytové družstvo, sídlem XY (dále jen „Bytové družstvo“), v blíže nezjištěné době mezi dny 31. 5. 2016 a 24. 6. 2016 zfalšovala Smlouvu o převodu vlastnického práva k jednotce, uzavřenou dne 31. 5. 2016 mezi ní a Bytovým družstvem, jejímž předmětem byl převod vlastnictví k bytové jednotce č. XY (byt č. 3) a podíl na společných částech o velikosti 564/5753, týkající se nemovitosti v katastrálním území XY, obec a kraj, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY na LV XY (dům na adrese XY), tím, že bez vědomí ostatních členů Bytového družstva a v rozporu se smlouvou i předchozí dohodou mezi družstevníky změnila obsah smlouvy tak, že v článku III. písemného vyhotovení smlouvy rozšířila předmět převodu o body B. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 43/5753 na jednotce č. XY, nebytový prostor č. 101, a podíl na společných částech o velikosti 239/5753), C. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 139/5753 na jednotce č. XY, nebytový prostor č. 102, a podíl na společných částech o velikosti 772/5753), D. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 131/5753 na jednotce č. XY, byt č. 5, a podíl na společných částech o velikosti 724/5753) a E. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 140/5753 na jednotce č. XY, byt č. 6, a podíl na společných částech o velikosti 774/5753), a dále pozměnila i související články V. a VII. smlouvy, přičemž poslední list s ručními podpisy stran ponechala z pravé smlouvy, a takto padělanou listinu v úmyslu uvést v omyl pracovníky České spořitelny, a. s., osobně předložila v blíže nezjištěnou dobu mezi dny 14. 6. 2016 a 24. 6. 2016 v pobočce České spořitelny, a. s., v XY, jako podklad pro žádost o mimořádnou splátku úvěru u smlouvy č. 10003/15/LCD v celkové výši 5.089.589 Kč, u které rovněž zfalšovala obsah vyjma posledního listu s podpisy stran, a takto neoprávněně žádala o mimořádnou splátku úvěru k 18 % podílu na bytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 131/5753, 18 % podílu na bytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 140/5753, 18 % podílu na nebytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 43/5753, 18 % podílu na nebytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 139/5753, poté na základě pozměněné kupní smlouvy podala dne 13. 7. 2016 návrh na zahájení vkladového řízení u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, pod sp. zn. V-49596/2016, ve svůj prospěch, a to v úmyslu uvést pracovníky Katastrálního úřadu v omyl, aby nemovitosti specifikované ve zfalšované kupní smlouvě zapsali do jejího osobního vlastnictví, čímž by Bytovému družstvu způsobila škodu v celkové výši 1.192.000 Kč, resp. po opravě znalce 1.788.000 Kč, avšak díky včasné intervenci družstevníků V. K. a J. K. ke změně zápisu v katastru nemovitostí nedošlo.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 231/2018, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání nejvyššího státního zástupce
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože se neztotožnil se závěry soudů, že by se nejednalo o trestný čin, když trval na tom, že obviněná jednáním popsaným v obžalobě naplnila znaky pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a neměla proto být zproštěna obžaloby. Zdůraznil, že ze skutkových zjištění, jejichž správnost nebyla zpochybněna, vyplynulo, že obviněná protiprávně manipulovala se smlouvou ze dne 31. 5. 2016 o převodu vlastnického práva k jednotce č. XY tak, že smlouvu o své vůli doplnila o převod spoluvlastnických podílů na dalších bytových i nebytových jednotkách vlastněných Bytovým družstvem, takto pozměněnou ji předložila pracovníkům České spořitelny i Katastrálnímu úřadu XY, aby tyto podíly na ni byly převedeny. Přesto, že družstevní podíl odpovídá v případě obviněné ideálnímu (majetkovému) 18% podílu na družstvem vlastněných bytových i nebytových jednotkách, k nimž žádný z družstevníků nedisponuje právem nájmu, obviněná jednala s cílem získat ke svému majetkovému prospěchu a zároveň ke škodě Bytového družstva zmíněný majetkový podíl. Uvedené jednání nemělo formu řádného (konsensuálního) vypořádání, ale podvodného „transformačního“ aktu, v jehož důsledku mělo dojít k přeměně práv spojených s členstvím (podílem) v Bytovém družstvu přímo na práva spojená s dispozicí s konkrétním spoluvlastnickým podílem.
4. Uvedené výhrady dovolatel opíral o článek 48 stanov Bytového družstva, podle něhož lze bytovou jednotku převést do vlastnictví pouze toho člena, který je nájemcem takového družstevního bytu, pakliže se tento člen podílel dalším členským vkladem na pořizovacích nákladech a jejich výši plně uhradil. Učinit tak lze, jestliže rozhodne členská schůze o rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám (§1166 a násl. o. z.) a o převodu jednotek zahrnujících družstevní byt (družstevní nebytový prostor) členům, kteří jsou jejich nájemci, a to za splnění dále stanovených podmínek. Pro převod do vlastnictví je vyžadováno souhlasné rozhodnutí všech členů družstva o převodu těchto prostor do osobního vlastnictví některého ze stávajících členů družstva za úhradu relevantní části pořizovací ceny bytového domu. Z uvedeného je zřejmé, že do vlastnictví se i v případě družstevníky neobývaných bytových jednotek převádí toliko příslušná jednotka, doplněná o spoluvlastnický podíl ke společným částem budovy a pozemkům, tj. vždy jednotka (bytová i nebytová) jako celek. S převodem ideálních (majetkových) podílů jako dílčích majetkových podílů na jednotlivých neobsazených jednotkách, které byly do smlouvy obviněnou podvodně doplněny, stanovy nepočítají, resp. mu z logického důvodu brání. Likvidita věci „zatížené“ mnohdy protichůdnými zájmy spoluvlastníků je nízká. Proto také stanovy podmínily jakoukoliv dispozici s těmito jednotkami souhlasem všech členů družstva, a mechanizmus uvedený ve stanovách předvídal za zmíněné ideální podíly poskytnutí finanční kompenzace z důvodu, že vlastnické právo není převáděno. V opačném případě by došlo k neekonomickému rozdělení jednotek na menší části, a tím i snížení jejich hodnoty anebo ztížení jejich prodejnosti.
5. Dovolatel z uvedených důvodů shledal, že obviněná jednala sofistikovaným podvodným způsobem za účelem svého majetkového prospěchu, čímž usilovala o získání neoprávněné dispozice nad částí majetku Bytového družstva, což je třeba považovat za protiprávní čin. Neztotožnil se tak se závěry soudů, že šlo de facto jen o určitou formu vypořádání s Bytovým družstvem. Protiprávnost jednání obviněné, která neoprávněně zasáhla do dispozičního práva družstva, ve svém důsledku vedlo ke vzniku škody.
6. Zásadní výhradu proto dovolatel uplatnil proti závěru, že ve věci podle soudů nevznikla žádná škoda, resp. že její vznik nehrozil, a zdůraznil, že jejímu vzniku nebránilo, že šlo o absolutně či relativně neplatný právní úkon, a to s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 88/2010, 6 Tdo 386/2014 a 5 Tdo 334/2017, jakož i to, že kdyby obviněná dosáhla svého cíle, Bytové družstvo by s dotčenými prostorami nemohlo již nadále nakládat jako s celkem. Tržní hodnota uvedených prostor by byla výrazně nižší. Znalecky zjištěný rozdíl ve výši stovek tisíc korun není „pouhým“ rozdílem v hodnotě podílů, jak tvrdí odvolací soud, nýbrž představuje skutečně minimální výši škody, kterou obviněná Bytovému družstvu mohla způsobit.
7. Podle nejvyššího státního zástupce bylo třeba ve vztahu ke vzniku a výši škody posuzovat zejména důsledky činu obviněné, protože hodnota příslušných podílů k jednotkám je ovlivněna již samotným rozdělením na spoluvlastnické podíly, o čemž kromě závěrů znaleckého posudku svědčí i ve stanovách projevená vůle Bytového družstva tyto jednotky zcizit jako celek. Tvrzení, že by obviněná „nepochybně jednala proti svému majetkovému zájmu, pokud by v případě odpovídající ceny nesouhlasila s prodejem své 1/18 společně se 17/18 Bytového družstva“, nereflektuje, že obviněné by v případě úspěchu svědčilo vedle hlasovacího práva též dispoziční oprávnění k nemalému podílu na společném majetku, jenž navíc zvyšoval i hodnotu bytové jednotky, která jí byla zároveň převáděna. Tím by byla významně posílena vyjednávací pozice obviněné v rámci Bytového družstva, což by se mohlo odrazit právě ve snížení majetku družstva.
8. Bytovému družstvu hrozila škoda velkého rozsahu, jak byla znalcem v této věci stanovena, a proto došlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který pro zásah dalších osob zůstal ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Na posuzovaném závěru nic nemění ani obviněnou učiněná úhrada, kterou považovala za nutnou proto, aby dosáhla svého záměru. Z hlediska její povahy by se však mohlo jednat jen o náhradu škody za podvodně vzniklý majetkový úbytek družstva. Pouze ingerence jiných členů družstva zabránila naplnění podvodného záměru obviněné. Z hlediska závažnosti, sofistikovanosti a způsobu provedení výše uvedeného jednání se o občanskoprávní spor v posuzovaném případě zjevně jednat nemůže.
9. Pokud soudy obou stupňů své závěry o zproštění obviněné opíraly o názor, že se obávala možných intrik v rámci Bytového družstva, a proto přistoupila k úkonům, kterými sledovala ochranu svých vlastnických práv, chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod, dovolatel je nepovažoval za správné, neboť to byla obviněná, která v konečném důsledku využila intrik v podobě zfalšování smlouvy a pokusu o své obohacení na úkor bytového družstva, jemuž by způsobila škodu, protože svůj útok směřovala proti jeho majetku.
10. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 231/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 T 190/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření obviněné k dovolání
11. K dovolání nejvyššího státního zástupce se obsáhle vyjádřila obviněná (§265h odst. 2 tr. ř.), podle níž jsou námitky nejvyššího státního zástupce uplatněné mimo označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poukázala na to, že nebylo prokázáno, že by došlo k jakékoliv manipulaci (natož protiprávní) se smlouvou ze dne 31. 5. 2016 o převodu vlastnického práva k jednotce č. XY, protože z článku 48 odst. 6 stanov bytového družstva vyplývá její právní nárok na převod družstevního nebytového prostoru a neobsazeného bytu. Neztotožnila se s dovolatelem ani v tom, že podle článku 48 odst. 5 stanov má být převáděna jen jednotka jako celek, a nikoli dílčí majetkové podíly, neboť takový závěr lze vyvrátit argumentem a minori ad maius . Dovolují-li stanovy převod jednotky jako celku, není důvodu, aby předmětem převodu nemohl být ideální podíl na jednotce, a pokud by stanovy převod ideálního podílu zakazovaly, jistě by takovýto zákaz byl vyjádřen explicitně. Nejvyšší státní zástupce podle obviněné pomíjí skutečnost, že v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by z její strany došlo k manipulaci s dotčenými listinami. Obžaloba ani prostou kopii smlouvy, o níž tvrdí, že měla být zfalšována, nedodala.
12. Obviněná zdůraznila, že za převod družstevního podílu 18 % uhradila družstvu předem, v čase a místě obvyklou cenu, která byla navíc s bytovým družstvem předem sjednána a členskou schůzí odsouhlasena, a to smlouvou o převzetí povinnosti k úhradě členského vkladu ze dne 9. 10. 2014. Tato smlouva svou formulací předjímá a umožňuje převod členství v družstvu na formát vlastnictví a spoluvlastnictví jednotek v domě. Bytové družstvo úhradu od obviněné přijalo. Zahájení trestního stíhání proti obviněné bylo účelové, přičemž hlavním cílem bylo nezákonné obohacení bytového družstva a formální krytí vlastního nezákonného postupu zbývajících dvou členů představenstva.
13. Ve vyjádření obviněná uvedla, že ani ze znaleckého zkoumání nelze učinit závěr, že díky nízké hodnotě 1/18 podílu dojde automaticky ke snížení hodnoty 18/18 jako celku. Závěr státního zástupce je též chybný v tom, že za výchozího stavu by k prodeji bez souhlasu všech členů družstva nemohlo dojít vůbec, naopak podílové spoluvlastnictví je vhodnější řešení. Družstvo navíc obviněnou uhrazené částky mělo prospěch v tom, že ušetřilo finanční částku na splátkách úroku poskytnutého bankou.
14. Družstvo uvedený majetkový prospěch užilo na úhradu závazku z hypotečního úvěru, který družstvo čerpá. Podle obviněné jak Stanovy, tak i Smlouva ze dne 9. 10. 2014, jí umožňovaly převod majetku vázaného na družstevní podíl po úhradě jeho plné pořizovací ceny. Její jednání bylo plně v intencích zákona a v mezích jejích zcela legitimních ekonomických zájmů, které se rozhodla chránit, a to za situace, kdy bylo zřejmé, že zbývající dva členové jednají ve svůj osobní prospěch a bez ohledu na oprávněné zájmy družstva a platné stanovy. Obviněná se neztotožnila s názory nejvyššího státního zástupce a tvrdila, že jejím jednáním nemohlo dojít k majetkové újmě družstva, a že státní zástupce pomíjel, že byla členkou družstva a její podíl reprezentoval ideální 18% majetkový podíl na vlastněných jednotkách, k nimž žádný z družstevníků nedisponoval právem nájmu. Nebránila případnému prodeji jednotek třetím stranám za jejich skutečnou tržní cenu, protože kdyby tak chtěla učinit, postačilo v rámci jednání členské schůze bytového družstva hlasovat proti přijetí rozhodnutí o prodeji.
15. Obviněná v souladu se svou obhajobou v průběhu trestního řízení detailněji a rozsáhle poukázala na důvody, pro které se o trestný čin nemůže jednat, a to mimo jiné i proto, že úhradou zbývající části závazku vůči bytovému družstvu se efektivně snížil závazek družstva vůči bance vyplývající z hypotečního úvěru. Vyjádřila se k jednotlivým důkazům, které byly provedeny, a k jejich obsahu, včetně zápisů z členských schůzí ze dne 24. 11. 2015, a ze dne 9. 2. 2016, že členská schůze řádně projednala a schválila všechny texty smluv o úhradě dalšího členského vkladu na základě žádostí jednotlivých členů. Uvedla i další důkazy, jimiž dokladovala svou nevinu a v podrobnostech je na stranách 14 až 32 svého vyjádření popsala, a ke každému z nich uvedla vlastní interpretaci jejich obsahu.
16. V závěru svého vyjádření obviněná stručně uvedla, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s procesními předpisy zajišťujícími právo obhajoby a zásady bránící podjatosti. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. splňují zákonná kritéria pro jejich použití.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06].
20. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že nejvyšší státní zástupce dostál shora uvedeným podmínkám a dovolání uplatnil v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, že odvolací soud v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající ve vadném právním závěru, že nejde o trestný čin, a to zejména s ohledem na povahu trestného jednání obviněné, které je kriminálním činem, v jehož důsledku Bytovému družstvu vznikla škoda, kterou soudy nesprávně posoudily. Vzhledem k tomu, že jde o výhrady plně korespondující s uplatněnými dovolacími důvody, Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházejíc a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné a napadené rozhodnutí pro zjištěné vady nemohlo obstát.
V. Důvody vedoucí ke zproštění podle přezkoumávaných rozhodnutí
21. Nejprve je třeba uvést, že oba soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že v činu, jenž je obviněné kladen za vinu, nelze spatřovat pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, avšak posoudí-li se přezkoumávaná rozhodnutí, důvody, pro které tento závěr soudy činí, z nich nejsou dostatečně patrné.
22. Soud prvního stupně provedl dokazování v rámci podané obžaloby, a své závěry jak skutkové, tak i právní rozvedl v bodech 3. až 44., v bodech 3. až 33., kde konstatoval provedené důkazy, jejich obsah, který v určitých souvislostech pouze bez bližšího zdůvodnění okomentoval. Pokud jde o smlouvu, která je předmětem podvodného jednání obviněné, tj. smlouva na č. l. 247 až 251, jíž obviněná předložila v bance a na katastrálním úřadu a kterou předala policii, k jejímu obsahu soud prvního stupně v bodě 16. konstatoval, že … „při jejím porovnání s finální verzí smlouvy rozeslané e-mailem, která byla podle všech svědků také následně podepsána, jsou patrné odlišnosti, rozdíly jsou v řádkování, v důsledku čehož při zachování stejného rozsahu deseti stran pojme více textu. Naopak obě verze smlouvy mají naprosto identické strany 9 a 10 (tvořící jeden list, protože smlouva byla vytištěna oboustranně). Strana 10 obsahuje ruční podpisy převodce, Bytového družstva, a nabyvatele, obviněné“. V dalších bodech soud popsal úkony obviněnou učiněné, jakož i zápisy ze schůzí bytového družstva a v bodě 25. konstatoval, že „důležitým zdrojem pro soud byly Stanovy…“ v bodě 27. poukázal na preciznost článku 48 těchto Stanov. Poté, co se soud v bodě 28. soustředil na obsah výpisů z bankovních účtů, a v bodě 29., že obviněná byla dne 6. 9. 2016 odvolána z funkce předsedkyně družstva, v bodech 30. až 32. poukázal na obsah výpovědí Z. Ř., P. N., V. K. a Z. Z.. V bodě 33., aniž by dal do bližších souvislostí, konstatoval „Tyto názory, právně nepodložené, nejsou správné“. V bodech 34. popsal výpočet dluhu ze zprávy správcovské firmy H. a zmínil, že zaplacení vyšší sumy obviněnou členům družstva ulehčilo, poukázal na znalecký posudek a v něm uvedené závěry.
23. Z tohoto obsahu soudem rozvedených skutečností nelze objektivně učinit závěr o tom, k jakému skutkovému závěru soud prvního stupně dospěl, ani jak provedené důkazy hodnotil, a není tedy zřejmé, zda učinil skutkový závěr o tom, že byla smlouva ze dne 31. 5. 2016 obviněnou zfalšovaná, jak tvrdila obžaloba, či nikoliv, protože takový závěr z uvedených částí přezkoumávaného rozsudku nevyplývá a rozhodně nebyl konstatován. Pro něj nemůže svědčit úvaha soudu prvního stupně popsaná v bodě 19., …“že listiny dodané Českou spořitelnou i katastrálním úřadem prokazují, že obviněná při žádosti o uvolnění zástavního práva a při návrhu na vklad do katastru předložila smlouvu, jejíž předmět byl oproti pravé smlouvě rozšířen o podíly na dalších jednotkách, … a že návrh na vklad do katastru ve prospěch obviněné byl podepsán pouze obviněnou, která jako kontakt na Bytové družstvo uvedla její mobilní telefon, dva osobní e-maily a datovou schránku Bytového družstva, jehož byla v té době předsedkyní …“. Takto uvedené skutečnosti o žádném konkrétním závěru soudu o povaze smlouvy a způsobu jejího vyhotovení nesvědčí.
24. Nejasné jsou i právní závěry soudu prvního stupně v bodě 37. až 47., jenž bez toho, aby vymezil, z jakých skutkových zjištění vychází, v bodech 38. uvedl, že je podstatnou otázkou, zda došlo ke vzniku škody, v bodě 39. a 42. poukázal na to, že podstatou obžaloby byl podíl na tzv. nebytových jednotkách, jenž se soudu jevil jako důležitý, a poukázal na to, že obviněná brala záležitosti bytového družstva vážně, když bytové družstvo muselo hradit splátky i za nebytové jednotky. Soud v bodě 41. poznamenal, že Bytové družstvo obdrželo v minulosti různé nabídky na odprodej nebytových jednotek, přičemž velmi aktivně se projevoval jeden z členů družstva, jenž předložil nabídku svého bratra, která se obviněné zdála pro Bytové družstvo velmi nevýhodná, neboť nebyla v relaci s cenami obvyklými v daném čase a místě. S ohledem na to, že se obviněná začala obávat možných intrik, začala usilovat o to, že se svůj podíl, který byl odvozený ze stanov, pojistí zápisem do katastru nemovitostí. Bodem 42. rozsudku je soudem konstatováno, že v Bytovém družstvu byly projednány požadavky členů, kteří chtěli byty odkoupit, mezi nimiž byla i obviněná, a tyto odkupy byly schváleny. V bodě 43. soud uvedl, že podle svědectví a předložené e-mailové komunikace zřejmě ke změně smlouvy obviněné došlo, a s tím i k navýšení kupní ceny, avšak kupní cena je v relaci s tím, co se mělo převádět. Na straně Bytového družstva tak nedošlo ke snížení jeho majetkové podstaty. Zároveň nelze podle soudu nevidět, že škoda měla vzniknout tím, že by se údajně dramaticky zhoršily vyjednávací možnosti poškozeného družstva, kdy podle sdělení jeho členů při prodeji z majetku družstva by obviněnou přehlasovali, kdežto v okamžiku, kdyby se stala podílovou vlastnicí, již by ji přehlasovat nemohli, což soud označil za mylné a nemající oporu ve stanovách Bytového družstva, neboť k jakékoliv majetkové dispozici, v důsledku které by mělo dojít ke zcizení nemovitého majetku, je vyžadován souhlas všech členů. V bodě 45. soud poukázal na to, že obviněná kupní cenu zaslala na účet družstva, přičemž členové družstva na jedné straně přitakávají obžalobě ohledně škody (jejíž existence byla podle soudu vyvrácena) a na druhé straně si tuto platbu svévolně ponechali a obviněné ji nevrátili. Na straně družstva tak došlo k bezdůvodnému obohacení, nikoliv ke škodě. S odkazem na usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 3/2006 (publikované v časopise Trestněprávní revue č. 7-8/2013, s. 190) o nutnosti podvodného úmyslu pachatele a úmyslu se obohatit, či poznámce o nutnosti příčinné souvislosti, v bodě 47. učinil soud prvního stupně závěr, že „v daném případě jednak absentuje škoda jakožto znak trestného činu podvodu, jednak s ohledem na provedené dokazování nelze v jednání obžalované spatřovat úmysl ke škodě cizího majetku obohatit sebe nebo někoho jiného“. Tím celé rozhodnutí končí.
25. Odvolací soud uvedl, že vady, jež vytýkal státní zástupce v odvolání, nezjistil (přestože podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně postupoval v rozporu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř., protože žádné hodnocení provedených důkazů neprovedl), a uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem. K právním závěrům se vyjádřil tak, že „Obviněná nenavýšila částku splacenou na poskytnutý úvěr České spořitelně o svůj vlastní odhad hodnot 18 % spoluvlastnických podílů, jak se státní zástupce v rozporu se skutečností nesprávně domnívá“… „nespáchala zažalovaný skutek v úmyslu způsobit poškozenému bytovému družstvu škodu. Státním zástupcem zmiňovaný rozdíl mezi finanční částkou, která vyplývala ze znaleckého posudku a finanční částkou, která byla obviněnou zaplacena na úhradu jejího podílu na úvěru poskytnutém Českou spořitelnou po odečtu obviněnou již předtím splacených částek, je toliko rozdílem mezi tzv. tržní cenou, za kterou by bylo ke dni spáchání zažalovaného skutku teoreticky možné 18% podíl obviněné na jednotkách vlastněných bytovým družstvem prodat a 18% podílem obviněné na jednotkách vlastněných bytovým družstvem vyplývajícím z úvěru poskytnutého bytovému družstvu Českou spořitelnou“. Odvolací soud se neztotožnil se státním zástupcem v názoru, že plnění obviněnou zaplacené České spořitelně lze považovat maximálně za pokus o náhradu škody, neboť tím, že jednání zůstalo toliko ve stadiu pokusu a žádná škoda nevznikla, nelze logicky platbu obviněné považovat za pokus o náhradu škody. Za zavádějící odvolací soud považoval i názor státního zástupce, že došlo činem obviněné ke snížení hodnoty celých jednotek, protože ta klesla nejen o hodnotu ztracených podílů, ale rozdělením na spoluvlastnické podíly. Protože družstevní podíl obviněné reprezentuje její ideální majetkový podíl na jednotkách vlastněných bytovým družstvem, k nimž žádný z družstevníků nedisponuje právem nájmu, podle odvolacího soudu v jednání obviněné chyběl úmysl bytovému družstvu způsobit škodu.
VI. K vadám v právních závěrech
26. Z takto uvedených odůvodnění Nejvyšší soud shledal, že není zřejmé, z jakých skutkových závěrů soudy vyšly pro své úvahy o tom, že se o trestný čin nejedná, a v obsahu odůvodnění není vyjádřeno, o jaké prokázané okolnosti své závěry opřely, neboť argumentace soudu prvního stupně je chaotická, nelze z ní učinit žádné spolehlivé závěry jak o skutkových okolnostech, tak ani o právních úvahách z nich vzešlých. Rovněž ani právní závěry o tom, že činem obviněné nevznikla škoda, nemají v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně oporu, resp. k nim zásadní úvahy chybí. Odvolací soud uvedené nedostatky nenapravil, protože i on své závěry učinil bez ohledu na skutečný dopad a povahu činu obviněné, neboť závěr o tom, že škoda nevznikla a že k ní obviněná nesměřovala, nemá oporu ve skutkových zjištěních, jak byla v obžalobě popsána. Přitom odvolací soud neuvedl ve svém rozhodnutí, že by shledal jiné skutkové okolnosti, když takové skutečnosti z jím přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně rovněž nevyplynuly. Zásadně nebyla objasněna základní skutečnost, zda obviněná zfalšovala předmětnou smlouvu ze dne 31. 5. 2016 uzavřenou mezi ní a Bytovým družstvem. Takový závěr, byť jde o jedno ze základních skutkových zjištění, z něhož obžaloba vycházela, odvolací soud nekonstatoval a soud prvního stupně tuto skutečnost zpochybnil (viz shora body 24 a 25). Uvedená nejasnost se prolíná i do argumentace odvolacího soudu polemizujícího se závěry státního zástupce o vzniklé škodě, protože ze žádné jeho úvahy neplyne, že vycházel z toho, že se celá trestní věc odvíjí od podvodně vylákaných podílů na majetkové podstatě Bytového družstva, ale zvažuje jen následné chování obviněné (např. plnění splátky dluhu České spořitelně). Takto uvedené úvahy odvolacího soudu však nelze považovat za dostatečné, neboť jsou neucelené, vytržené ze souvislostí a bez vazby na trestnou činnost, která byla ve skutkové části obžaloby popsaná. Zejména je třeba zdůraznit, že odvolací soud, a ani soud prvního stupně se neřídily hmotněprávními pravidly a neopíraly se o povahu znaků trestného činu podvodu, který v činu obviněné spatřovala obžaloba.
27. Z uvedených důvodů je proto třeba zdůraznit, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
28. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Ze zákonného znaku „obohacení jiného“ v §209 odst. 1 tr. zákoníku nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, proto je naplněn i u blíže nespecifikované osoby [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 4. 1990, sp. zn. 2 Tzf 4/90 (uveřejněné pod č. 18/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
29. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku ( damnum emergens ), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk ( lucrum cessans ), tj. o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Vzhledem k tomu, že obviněná měla podle obžaloby vylákat prostřednictvím skutečností podvodně zapracovaných do smlouvy ze dne 31. 5. 2016 mezi ní a bytovým družstvem, převod čtyř ideálních spoluvlastnických podílů na čtyřech uvedených jednotkách a společných částech (konkrétně popsaných v obžalobě), škodu by v tomto případě představovala hodnota těchto podvodně vylákaných podílů, protože v důsledku jejich převodu na obviněnou, k čemuž jednání obviněné směřovalo, by se majetek bytového družstva o hodnotu těchto podílů zmenšil ( damnum emergens ). Nelze však právě proto, že jde o vlastnické podíly na nemovitosti, které do té doby patřily Bytovému družstvu, vyloučit, že by mohla být škoda představována v případě jejich prodeje i ušlým ziskem ( lacrum cessans ), o který by bylo bytové družstvo připraveno ve výši těch částí podílů, které na sebe obviněná podvodně převedla. Takto však soudy doposud neuvažovaly.
31. V důsledku těchto skutečností se proto nelze ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že by v přezkoumávané věci způsobení škody nehrozilo. Naopak je zcela evidentní, že zájmem obviněné podle obsahu podané obžaloby bylo, aby se jednak obohatila, protože na sebe chtěla převést to, na co nárok neměla, když do smlouvy uvedené skutečnosti doplnila bez vědomí ostatních členů Bytového družstva, a navíc i v rozporu s článkem 48 stanov družstva, podle něhož se do vlastnictví převádí toliko příslušná jednotka, nikoliv však jen spoluvlastnický podíl. Obviněná se proto chtěla o tyto podíly obohatit, a to na úkor Bytového družstva i všech jeho členů. Nebýt tohoto jejího podvodného jednání, ze všech uvedených důvodů by takovou možnost neměla. Tím by se obohatila nejen o hodnotu těchto podílů na jednotkách, ale zejména by získala práva, která z tohoto vlastnictví plynou, tzn. zjednodušeně, by měla z těchto podílů další požitky, protože by jí z nich plynula práva s jejich vlastnictvím spojená, jak zcela správně v dovolání nejvyšší státní zástupce usuzoval. Je třeba se ztotožnit s názory vyslovenými v dovolání, že pokud obviněná za uvedené situace splatila sumu za uvedené podíly, kterou si sama určila a tuto vložila na účet Bytového mužstva u České spořitelny, nelze tuto částku odečítat od skutečně vzniklé škody, neboť to byla hodnota celých podílů na jmenovaných jednotkách. Její úhrada byla již jen částečnou náhradou vzniklé škody. To vyplývá z názoru, že když došlo podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
32. Nejvyšší soud nad rámec těchto úvah dodává i to, že pokud k uvedenému následku nedošlo, stalo se tak jen díky tomu, že se jedná a nemovitost (podíl na ní), a pro převod vlastnictví k němu je stanoven zákonný předpoklad rozhodnutí v rámci vkladového řízení u katastrálního úřadu, k němuž nedošlo díky obezřetnosti ostatních členů bytového družstva, které toto vkladové řízení přerušili. Nepochybně však obviněná tím, že podala návrh na jeho zahájení, k takovému následku směřovala, a to za splnění všech formálních podmínek.
33. K tomu je vhodné připomenout, že podvod je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). V případě pokusu (§21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298). Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) ve způsobení značné škody na cizím majetku a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou škodu, ale rovněž tehdy, jestliže došlo ke způsobení škody, která nedosahuje hranice stanovené pro značnou škodu (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku), či dokonce škodu nikoliv nepatrnou podle základní skutkové podstaty podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014).
34. Ze všech uvedených důvodů se nelze ztotožnit se závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněná v obžalobě popsaným podvodným chováním nesměřovala ke svému obohacení a ke způsobení škody, ale je třeba zdůraznit, že podle obžaloby je její úmysl zcela zjevný, skutečnosti v obžalobě o tom svědčí, a v tomto směru výsledky dokazování, o něž se opírala obžaloba respektují, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé. V přezkoumávané věci však soudy tyto zásady nerespektovaly a opomněly, že když obviněná již počala uvádět jinou osobu v omyl (v daném případě pracovníky České spořitelny a osoby na katastrálním úřadu), aby se obohatila ke škodě cizího majetku, dopustila se pokusu trestného činu podvodu ve smyslu §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nedošlo k jeho dokonání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1241/2009, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T-1248).
35. Nejvyšší soud, jenž se v zásadě ztotožnil s názory vyslovenými nejvyšším státním zástupcem v dovolání, a nikoliv s úvahami soudů obou stupňů ani s tvrzeními obviněné v jejím vyjádření k dovolání, konstatuje, že soud prvního stupně svůj zprošťující rozsudek založil v zásadě na tom, že jednáním obviněné nevznikla škoda a že chybí podvodný úmysl obviněné obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku, tento závěr však nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jak již bylo výše zmíněno v bodě V. a pro takový závěr chybí potřebné důvody.
36. Podstata jednání obviněné spočívala podle obžaloby v tom, že zfalšovala podklady pro Českou spořitelnu a katastrální úřad tím, že rozšířila předmět smlouvy o převodu nemovitosti do svého vlastnictví s bytovým družstvem, aniž by pro takový postup měla souhlas Bytového družstva, a to za účelem získání vlastnického práva k bytovým i nebytovým částem domu, které vlastnilo Bytové družstvo. Navodila tak zdání, že podklady, které předložila pracovníkům České spořitelny a katastrálního úřadu jsou pravé, ačkoliv tomu tak nebylo, čímž u nich měla úmyslně vyvolat představu rozpornou se skutečností. Jako předsedkyně Bytového družstva vědoma si toho, že pro převod ideálního podílu neobsazených bytových jednotek a nebytových prostor vyžadovaly stanovy v článku 48 odst. 6 souhlas všech členů družstva, se rozhodla ignorovat toto omezení, které svědčilo nejenom ostatním členům družstva vůči ní, ale též svědčilo jí proti ostatním členům družstva v tom ohledu, že bránilo samovolné manipulaci s majetkem Bytového družstva. Takový postup obviněné svědčí o značné plánovitosti a cílevědomosti postupovat proti zájmům Bytového družstva. Cena za nemovitost, kterou obviněná bez souhlasu členů Bytového družstva stanovila, též vypovídá o tom, že nebrala ohledy na jejich zájmy a sledovala jen vlastní prospěch (srov. též č. l. 712 spisu).
37. Nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu že „ze strany obviněné chyběl úmysl způsobit poškozenému Bytovému družstvu škodu a jedná se o občanskoprávní spor mezi obviněnou a bytovým družstvem, který by neměl být řešen prostředky trestního práva“. Tento závěr nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, když odvolací soud na jednu stranu v jednání obviněné neshledal naplněnou subjektivní stránku, a na stranu druhou naznačuje, že je v této věci namístě aplikovat zásadu subsidiaritu trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, která se užije v případech, když jednání obviněného znaky trestného činu naplňuje, avšak trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené se uplatňovat nebudou, pokud vzhledem k nízké společenské škodlivosti postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)]. Odvolací soud tak bez jakéhokoliv podkladu a vysvětlení svých úvah vyjádřil právní názor na míru společenské škodlivosti jednání obviněné, aniž by pro takové úvahy byly podle jeho vlastních závěrů splněny podmínky, pokud se ztotožnil s nalézacím soudem v tom, že ve věci absentuje znak zavinění obviněné.
VII. K nedostatkům procesním
38. Nejvyšší soud však kromě popsané nesprávnosti právních úvah považuje za nutné zdůraznit i nedostatky v procesním postupu, při kterém soudy nedodržely zásadní povinnosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 a §134 tr. ř. V důsledku toho se zjištěná nedůslednost projevila ve skutkových závěrech, z nichž soudy pro důvody zproštění obviněné rovněž vycházely. Zejména je třeba s ohledem na zmíněný obsah rozsudku soudu prvního stupně v bodě IV. tohoto rozhodnutí zdůraznit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do jeho obsahu i učiněných závěrů je nesrozumitelné, učiněné závěry jsou nejasné pro myšlenkovou neuspořádanost a nelogičnost. Není zřejmé, jaké důkazy, které soud provedl, považoval za věrohodné, jak je hodnotil, jaké skutkové okolnosti z nich vyvodil, a co objektivně zjistil a z jakých důvodů. Následné právní úvahy jsou proto bez potřebného jasného podkladu, který by měl odraz ve výsledku dokazování, a nevypovídají o tom, proč soud učinil výše rozvedené právní závěry. Rozhodnutí postrádá konkrétní závěr, který v rozsudku soudu prvního stupně učiněn není, kromě neurčité úvahy popsané v bodě 47., která je však natolik stručná a povrchní bez návaznosti na výsledky provedeného dokazování a právně teoretické vymezení škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, nebo úmyslu k ní směřujícímu, že je nedostačující. Odhlédnout nelze od toho, že pokud soud zřejmě neshledal v činu v obžalobě popsaném naplnění uvedených znaků žalované skutkové podstaty, bylo jeho povinností se zabývat tím, zda v tomto činu nebylo možné shledávat jiný trestný čin (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 55/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1130/2015, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 693/2010) .
39. Pokud při existenci těchto vad odvolací soud v posledním odstavci na straně 2 jen zcela lakonicky uzavřel, že obvodní soud provedl potřebné důkazy a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. je hodnotil, nejen jednotlivě, ale i ve všech vzájemných souvislostech a dospěl ke správnému závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, neodpovídá toto zhodnocení skutečnostem, které z rozsudku soudu prvního stupně fakticky plynou, resp. je s ním v rozporu.
40. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že když soud prvního stupně stranách 5 až 11 (v bodech 3. až 33.) převážně jen rekapituloval a popisoval provedené důkazy a kuse je glosoval, nedodržel požadavky kladené zákonem na náležitosti odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění není patrno, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti a dospěl k závěru o zproštění obviněné podle §226 odst. 1 písm. b) tr. ř., což je možné za situace, když žalovaný skutek není trestným činem. V tomto případě se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ale prokázaný skutek, pro nějž je obviněný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Zásada zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou pravděpodobnost. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákonem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §15 nebo §16 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí však je zřejmé, že soudy tyto podmínky nedodržely.
41. Za zásadní nedostatek Nejvyšší soud považuje, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nelze zjistit, jak se soud vypořádal s obsahem smlouvy ze dne 31. 5. 2016, kterou měla obviněná podle obžaloby v článku III. zfalšovat tím, že rozšířila předmět převodu oproti původní podobě smlouvy, jak s ní zástupci Bytového družstva odsouhlasili a podepsali, protože odůvodnění z rozhodnutí tato skutečnost dostatečně jasně neplyne. Soud se k této otázce v odůvodnění rozsudku vyjádřil (bod 43.) tak, že „I když podle svědectví a předložené e-mailové komunikace, a to i doplněné z historie Skanska – zaměstnavatele svědka K., a potržené archivem České spořitelny, zřejmě ke změně smlouvy obviněné došlo, došlo tak i k navýšení kupní ceny, avšak kupní cena je v relaci s tím, co se mělo převádět – jinými slovy, na straně bytového družstva nedošlo ke snížení jeho majetkové podstaty.“ Závěr o tom, že „zřejmě ke změně smlouvy obviněné došlo“, nesvědčí o tom, že by soud tuto skutečnost měl za prokázanou, čímž nesplnil povinnost ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a není zřejmé, zda respektoval podmínky §226 písm. b) tr. ř., neboť nelze stanovit, zda zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V rozhodnutí obou soudů chybí zdůvodnění toho, kterému důkazu přikládaly jakou hodnotu, kterému svědkovi uvěřily a kterému nikoliv, a to přestože ohledně možného zfalšování smlouvy o převodu vlastnictví ve věci existovaly dvě protichůdné verze, když obviněná tvrdila, že smlouvu nikterak nerozšiřovala a bance a katastrálnímu úřadu ji předložila v té podobě, jak ji ostatní členové družstva podepsali, s čímž nesouhlasili zejména svědci V. K., Z. Z. a J. K., členové družstva ( Z, Z. v zastoupení své matky). Svou relevanci měly i e-maily mezi obviněnou a ostatními členy družstva, zápisy ze schůzí družstva a samotná smlouva o převodu vlastnictví, na kterou bylo vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, či žádost o mimořádnou splátku úvěru ze dne 31. 5. 2016, které bylo taktéž podrobeno odbornému zkoumání. Tyto důkazy však soud nevyhodnotil jednotlivě ani v jejich vzájemném kontextu a neučinil závěr, kterým by objasnil tuto skutkovou okolnost podstatnou zejména pro právní posouzení věci. V rozhodnutí dokonce chybí hodnocení výpovědí svědkyň J. K. a J. V., které byly během hlavního líčení vyslechnuty dne 31. 10. 2017 (č. l. 650 až 659), přestože soud prvního stupně v popisu výpovědi V. K. na výpověď J. K. odkazuje, když uvedl, že tento svědek „vypověděl v podstatě shodně s J. K.“. Soud nevysvětlil zjištěný rozpor mezi zápisy (body 21. až 24.) ze schůze družstva ze dne 24. 11. 2015, který byl do spisu založen ve dvou verzích, přičemž jednu dodal obhájce obviněné dne 27. 1. 2017 a druhou v roce obviněná rozesílala členům družstva (č. l. 529 až 531, 535 až 538). Ačkoliv se jedná o závažné důkazy o otázce, zda obviněná měla souhlas ostatních členů družstva k převodu vlastnického práva na převáděných ideálních podílech k jednotkám nebo společným prostorám, soud prvního stupně věrohodnost těchto podkladů nezkoumal. V bodě 33. zmíněná teze, že „Tyto názory, právně nepodložené, nejsou správné“, nemají návaznost na výsledky dokazování a rozhodně není hodnocením ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
42. Nejvyšší soud z uvedených nejasností a neúplností uzavírá, že soud prvního stupně se nevypořádal s konkrétními skutečnostmi významnými pro rozhodnutí o vině či nevině obviněné vyplývajícími jak z listinných důkazů, tak i ze svědeckých výpovědí jednotlivých svědků, a nezhodnotil, zda výpověď každého z nich je logická (zejména výpovědi Z. Ř., P. N., V. K., Z. Z.; viz body 30., až 32. rozsudku soudu prvního stupně). Zcela nedostatečně pak soud hodnotil obsah celé výpovědi svědka V. K. v průběhu hlavního líčení (viz strany 659 až 674), nezaznamenal ani výpověď svědkyně M. Č., vyslechnuté v hlavním líčení (viz strany 732 až 739), stejně se nevypořádal s obsahy výpovědí dalších svědkyň vyslechnutých u hlavního líčení, a to J. V. (č. l. 650 až 651), J. K. (č. l. 652 až 659). Tyto svědky ani jejich výpovědi v odůvodnění rozsudku nezmínil. V tomto směru nesplnil povinnosti plynoucí z §2 odst. 5 tr. ř., protože pokud konstatoval jen část důkazů, když další, které byly rovněž provedeny, ani nebral do úvahy, je zřejmé, že se zásadám objektivního posouzení věci podstatně zpronevěřil. V důsledku tohoto nemohl řádně posoudit a zhodnotit všechny rozhodné skutečnosti, protože se omezil jen na část důkazů. Obsah listinných důkazů rovněž vzájemně neposuzoval a nekonfrontoval je s obsahem svědeckých výpovědí. Bez tohoto postupu nemohl získat bezpečný a spolehlivý základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině či nevině obviněné [srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 5 Tz 107/98 (publikováno v časopise Právní rozhledy č. 3/1999, s. 151)].
43. Jak již bylo shora zmíněno, odvolací soud na uvedené nedostatky soudu prvního stupně nereagoval, a uvedené vady ponechal bez nápravy ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř., protože nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost zprošťujícího rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání, a nezkoumal správnost postupu řízení, které předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Přestože v odvolání nebyly skutkové nedostatky výslovně vytýkány, měl odvolací soud k uvedeným vadám přihlížet, neboť mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 54/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, část trestní, sv. 5, pod č. T 131).
44. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal v rozhodnutích soudů obou stupňů nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, který, i když byla obviněná zproštěna obžaloby, bylo nutné zjistit, případně vysvětlit, proč závěry soudu skutku, jak byl popsán v obžalobě, nepovídají, a to zejména v důsledku nedůsledného postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr., či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, uveřejněno pod č. 37, ve sv. 28 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/2004, uveřejněn pod č. 116, ve sv. 34 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Tato zásada není a být nemůže projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [nález ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněn pod č. 210 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 151/01). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/1999 ze dne 13. 7. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 109).
45. Nejvyšší soud nejasnostmi a nedostatky, jimiž v rozhodnutích uvedené úvahy soudů obou stupňů trpí, neboť nemají žádnou odezvu v potřebných vysvětleních v posuzovaném rozhodnutí, dokládá a doplňuje své předchozí závěry, že jde o rozhodnutí, které je nedostatečné a nepřezkoumatelné, a proto nemohlo obstát. O tom svědčí procesní nedostatky spočívající v nerespektování pravidel podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. §125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř., které mají význam pro nesprávnost právních úvah majících bezprostřední vliv na to, zda jde či nejde o trestný čin, jenž byl žalován, případně jiný trestný čin, jenž mohl být ve skutku shledán. Závěr soudů postrádá vzájemnou kontinuitu s obsahem obžaloby, výsledky provedeného dokazování, případně chybí potřebná reakce na ně, a je zcela nelogickým vytržením ze všech okolností, jak se v obsahu důkazů podávají.
46. Ze všech rozvedených důvodů napadená rozhodnutí nemohla obstát, neboť Nejvyšší soud považoval dovolací námitky za důvodné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 231/2018, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 T 190/2017, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
VIII. Závěr
47. Věc se nyní vrací zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, při kterém bude povinen již provedené důkazy, případně další, které bude třeba podle dosavadních výsledků provedeného dokazování nebo k návrhům stran provést, a při respektování hledisek §2 odst. 5, 6 tr ř. posuzovat (k tomu viz v bodě 36. uvedené nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000, a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005). Brát do úvahy bude třeba i námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž v dovolání opodstatněně poukázal na vady v právních závěrech soudů, s nimiž se Nejvyšší soud i s odkazem na shora rozvedené další výhrady ztotožnil. Při novém rozhodování bude nalézací soud muset nejprve napravit chyby, které byly Nejvyšším soudem vytknuty ve vztahu k provedenému dokazování a hodnocení důkazů, a poté se znovu pečlivě zabývat všemi znaky pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Nejvyšší soud podotýká, že ve vztahu ke způsobení škody a její výši bude soud povinen zvažovat, zda znalecký posudek dostatečně výši způsobené škody podle shora vymezených hledisek podle §137 tr. zákoníku určil. Dosud se touto otázkou totiž rovněž nezabýval (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Bude nezbytné mít na zřeteli, že je-li povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti na podkladě rozhodnutí katastrálního úřadu nezbytnou podmínkou k nabytí tohoto práva, pak za situace, že katastrální úřad byl v řízení o povolení vkladu uveden v omyl, v důsledku něhož vklad vlastnického práva by povolil, by poškozenému vznikla škoda ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T-685).
49. Soud bude povinen postupovat v souladu s §265s odst. 1 tr. ř. a dodržet právní názory, které Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyslovil a dodržet pokyny, jež uložil, především po doplnění dokazování zejména znaleckým posudkem, oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a řádném zhodnocení všech provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., a jeho řádného vyjádření ve smyslu §125 tr. ř. v odůvodnění rozsudku, zjistí skutečnou výši škody, která bytovému družstvu hrozila, a poté uváží naplnění všech znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by soud i přes všechny shora rozvedené výhrady v tomto rozhodnutí konstatované dopěl k závěru, že nejsou naplněny znaky uvedeného zločinu, bude povinností soudu zkoumat, zda nejede o jiný trestný čin.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu