ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1556.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1556/2017-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného R. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 9 To 28/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 41 T 11/2016, uznal obviněného R. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
jako jednatel společnosti I.N.N., spol. s r. o., v konkurzu, IČ: 25114948, se sídlem Praha 10, Za potokem 46 (dále jen I.N.N., spol. s r. o.), v níž byl současně společníkem s 50% obchodním podílem, bez právního důvodu v období od 8. 1. 2013 do 24. 1. 2014 převedl z účtu poškozené společnosti I.N.N., spol. s r. o., číslo 19-3198610237/0100 na vlastní bankovní účet, jehož byl majitelem a společně s manželkou D. J. též disponentem, finanční prostředky v celkové výši nejméně 15 989 291 Kč, a učinil tak postupnými převody finančních částek, a to ve dnech a výších, jak je následně konkrétně uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s uvedenými svěřenými finančními prostředky společnosti I.N.N., spol. s r. o., dále nakládal jako s vlastními, čímž poškozené společnosti I.N.N., spol. s r. o., způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 15 989 291 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil uhradil způsobenou škodu. Ve smyslu §48 odst. 4 tr. zákoníku mu rovněž uložil přiměřenou povinnost podrobit se psychiatrické léčbě, která není ochrannou léčbou podle tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností i družstev, a to na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému též povinnost nahradit poškozené společnosti I.N.N., spol. s r. o., v konkursu, IČ: 25114948, škodu ve výši 2 545 782,27 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný proti citovanému rozsudku odvolání nepodal. Učinil tak však státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného, přičemž odvolání podal pouze do výroků o uložených trestech a náhradě škody. Vrchní soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 9 To 28/2017, tak, že
z podnětu odvolání Městského státního zástupce v Praze napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o uložených trestech a náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uložil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému rovněž povinnost nahradit společnosti P., se sídlem U T., P., insolvenčnímu správci poškozené společnosti I.N.N., spol. s r. o., v konkursu, se sídlem Za potokem 46, Praha 10, škodu ve výši 15 989 291 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Filipa Bergla dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud v rámci svého rozhodování nepřipustil použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho prospěch v rámci ukládání druhu a zejména výše trestu s odůvodněním, že v jeho případě nelze důvodně učinit závěr o tom, že si tíživé poměry sám nezpůsobil, neboť do svízelné finanční a nepříznivé psychické situace se dostal nikoli z jakýchsi objektivních, jím nezaviněných důvodů, které by u něho nastaly ještě před spácháním trestné činnosti a vedly by nebo by přispěly k jejímu spáchání, nýbrž právě naopak, že tuto svízelnou finanční a nepříznivou psychickou situaci si způsobil sám svým zaviněním, především jako následku spáchané trestné činnosti a řady dluhů narůstajících z jím převzatých půjček. Jestliže odvolací soud shledal, že jeho zdravotní stav nemůže být podkladem pro mimořádný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, zdůraznil, že jeho zdravotní stav je velmi komplikovaný a v případě, že by u něj byla diagnostikována roztroušená skleróza, bylo by zřejmé a nepochybné, že jednal a dopustil se dané trestné činnosti v důsledku a pod vlivem tohoto onemocnění, a stejně tak by bylo zřejmé a nepochybné, že jeho psychické onemocnění nevzniklo v důsledku páchané trestné činnosti. Uvedl, že diagnostický proces dosud nebyl řádně dokončen, neboť nebylo provedeno vyšetření magnetickou rezonancí, které jako jediné může zcela a bez pochybností potvrdit či vyloučit diagnózu onemocnění roztroušenou sklerózou, a tedy ani to, zda páchal trestnou činnost v důsledku tohoto onemocnění, nebo zda toto onemocnění bylo způsobeno či zásadně gradovalo až v důsledku páchané trestné činnosti nebo všech nepříznivých okolností, které v té době prožíval.
6. Obviněný vyslovil názor, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud nesprávně hmotněprávně posoudil důkazy, především odborná zkoumání v rámci vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k jeho zdravotnímu stavu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 9 To 28/2017, ve výroku, kterým podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný se při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku odsuzuje podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, a dále ve výroku, kterým bylo rozhodnuto tak, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby ve věci sám Vrchní soud v Praze, nebo prostřednictvím prvoinstančního soudu, provedl důkaz příslušným vyšetřením magnetickou rezonancí u obviněného a následně nově zhodnotil takto provedené dokazování, a v případě pozitivního lékařského nálezu roztroušené sklerózy použil mimořádný postup při ukládání trestu podle §58 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám postupoval a rozhodl.
7. Dne 22. 8. 2017 učinil dovolatel u Městského soudu v Praze podání označené jako „doplnění dovolání“ (datované dnem 21. 8. 2017). V něm uvedl, že absolvoval vyšetření magnetické rezonance mozku a páteře na Klinice zobrazovacích metod – FN Motol, přičemž podle výsledné lékařské zprávy MUDr. Jiřího Lisého ze dne 5. 8. 2017 byl učiněn závěr, že byla diagnostikována vícečetná drobná ložiska v bílé hmotě supratentoriálně bilat., převážně juxtakortikálně. Z navazující lékařské zprávy jeho ošetřujícího lékaře I. Ž. ze dne 16. 8. 2017 vyplývá, že nynější klinický nález popisuje u obviněného progresi postižení centrálního nervového systému, a tento lékař považuje za vhodné, aby daná psychická porucha byla znovu v celé komplexnosti zohledněna znalcem MUDr. Martinem Andersem, Ph.D. ve formě doplnění znaleckého posudku. V návaznosti na tyto skutečnosti opětovně vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil již provedené lékařské důkazy, zejména nepřihlédl k okolnosti, že jeho zdravotní psychiatrický stav nebyl komplexně diagnostikován; z nyní provedeného vyšetření magnetické rezonance jasně vyplývá, že jeho psychické onemocnění je klinického původu a vzhledem k tomu může být původcem jeho trestněprávního chování, což by znamenalo, že postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. by byl v souladu se zákonem.
8. Dne 10. 1. 2018 obdržel Nejvyšší soud prostřednictvím datové schránky další podání obviněného, v němž uvedl, že ve lhůtě deseti dnů doplní dovolání o lékařské zprávy zásadního významu pro meritorní rozhodnutí o jeho dovolání. Současně požádal dovolací soud, aby v rámci rozhodování dočkal doručení těchto lékařských zpráv.
9. Takové doplnění dovolání obdržel Nejvyšší soud dne 17. 1. 2018. Dovolatel v něm poukázal na přiloženou lékařskou zprávu I. Ž. ze dne 9. 1. 2018, v níž tento shrnul jeho zdravotní stav a jako aktuální diagnózu stanovil incipientní frontotemporální demenci, přičemž jeho stav hodnotil jako stav trvalého charakteru s tím, že není schopen výkonu trestu a kontaktu se stranami (třetími osobami). Uvedl rovněž, že u Městského soudu v Praze podal druhou žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody (když na jeho první žádost byl výkon tohoto trestu odložen ve lhůtě do 3. 2. 2018) z důvodu, aby mohl pokračovat v léčbě svého psychiatrického onemocnění v souladu s nově diagnostikovaným zdravotním stavem, a zejména aby mohl absolvovat zřejmě poslední lékařská vyšetření za účelem konečného upřesnění nově stanovené diagnózy jeho onemocnění a stanovení příčiny tohoto onemocnění. Vyjádřil přesvědčení, že výsledky velmi podrobného zkoumání již v současné době nasvědčují tomu, že takto nově zjištěné zdravotní okolnosti potvrdí skutečnost, že v době páchání trestné činnosti trpěl psychiatrickým onemocněním, a právě v důsledku tohoto onemocnění se trestné činnosti dopouštěl.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci uvedla, že v daném případě lze plně souhlasit s názorem vrchního soudu, který zhodnotil všechny rozhodné okolnosti, které je třeba podle §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku vzít v úvahu při ukládání trestu a posouzení jeho přiměřenosti. Musel tak vzít v úvahu přitěžující okolnosti, tedy skutečnost, že obviněný v páchání trestné činnosti pokračoval po dobu jednoho roku velkým množstvím dílčích útoků, které dosáhly počtu 101 útoků, způsobil jimi vysokou škodu na cizím majetku trojnásobně překračující hranici škody velkého rozsahu a zneužil své funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Přisvědčila proto závěru tohoto soudu, že v případě obviněného nejsou splněny zákonné podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, a vyjádřila přesvědčení, že při rozpětí trestní sazby od pěti do deseti let se uložený trest odnětí svobody jeví jako přiměřený.
11. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně vyslovila názor, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. S poukazem na citovaný dovolací důvod uplatnil obviněný ve svém dovolání argumentaci, jež spočívala na námitce, že v dané věci odvolací soud (na rozdíl od soudu nalézacího) nesprávně hmotněprávně posoudil důkazy (především odborná zkoumání v rámci vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), a neaplikoval při ukládání trestu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se domáhal takového mimořádného postupu s ohledem na svůj zdravotní stav, jenž podrobně popsal a doložil lékařskými zprávami.
16. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka obviněného podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod a lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
17. V této souvislosti je dále zapotřebí konkrétně upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem neaplikovaného ustanovení §58 tr. zákoníku (na rozdíl od soudu nalézacího) nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
18. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnit trest odnětí svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.).
19. Z §58 odst. 1 tr zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň . Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 až 792).
20. V dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, a tyto spatřoval zejména v tom, že „obviněný v průběhu hlavního líčení doznal v podstatném rozsahu trestnou činnost i okolnost, že finanční prostředky z účtu společnosti na vlastní účet převáděl, přičemž jako motiv svého jednání uvedl svědky objektivizovanou snahu podpořit podnikání společnosti. V důsledku souhry četných okolností do určité míry na obviněném nezávislých, včetně značného podílu na špatně vedeném účetnictví ze strany druhého ze společníků … vzrostl dluh společnosti do rozměrů, které nebylo možno už napravit žádnou další půjčkou. Na druhou stranu je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný již v průběhu svého jednání ve vztahu ke společnosti uznal dluh v plném rozsahu, zaručil se za něj vlastní směnkou a ručil za něj ve vztahu jak ke společnosti I.N.N. jako poškozené společnosti, tak ve vztahu k hlavnímu dodavateli společnosti, a to směnkou a celým svým majetkem. Svým vlastním majetkem se zaručil za půjčky, kterými nahrazoval jím odčerpané finanční prostředky. Dostal tak sebe i vlastní rodinu do situace, kdy za jednání, pro které je stíhán, zaplatil veškerým svým osobním majetkem, a to přesto, že tak činit nemusel. Společenskou škodlivost jednání obviněného tato okolnost tak prokazatelně snižuje, byť jeho trestní odpovědnost rozhodně nevylučuje. Již před zahájením trestního řízení obviněný ve vztahu ke společnosti I.N.N. a podstatné části dluhu ve výši přesahující 13 miliónů Kč svůj dluh uznal, a postavil se tak k náhradě škody čelem. Pokud se týče osobních poměrů obviněného, tento v důsledku svého přístupu k trestné činnosti a ručení vlastním majetkem se dostal sám z hlediska psychického i z hlediska finančního do natolik svízelné situace, že je třeba k ní přihlédnout i při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu. Dle závěru soudu, který vychází z vyjádření znalce, by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody při duševním stavu obviněného, který potřebuje především pravidelnou psychiatrickou léčbu, byl jednoznačně v rozporu s účelem trestání … výše uvedené skutečnosti odůvodňují speciální postup soudu vzhledem jak k okolnostem případu, tak také k poměrům pachatele, kdy trest odnětí svobody v trvání 5 a více let by byl pro pachatele nepřiměřeně přísný. Soud tak dospěl k závěru, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, a to v délce 3 let jako maximálního trestu, který lze ještě podmíněně odložit …“ (viz strany 26 a 27 rozsudku).
21. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a zákonné podmínky pro užití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jež tento soud zvolil pro uložení trestu odnětí svobody pod jeho dolní hranici, neshledal. Ve vztahu k těmto podmínkám zdůraznil, že se musí jednat o závažné okolnosti, které obviněnému výrazně polehčují při současném nedostatku přitěžujících okolností, a uvedl, že takové výrazné okolnosti případu ani poměry obviněného v dané věci zjištěny nebyly, byť nalézací soud za ně považoval kumulaci polehčujících okolností (předchozí trestní bezúhonnost obviněného, skutečnost, že se údajně přičinil o odstranění škodlivých následků činu a dobrovolně zastavil pro náhradu škody vlastní majetek, litoval trestného činu), z nichž vyvodil závěr, že se obviněný trestné činnosti dopustil pod vlivem tíživých osobních poměrů, které se snažil odvrátit. Vytkl soudu prvního stupně, že dostatečně neuvážil, že o naplnění zákonné polehčující okolnosti, že pachatel spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, se může jednat pouze za podmínky, že si pachatel tyto tíživé poměry sám nezpůsobil. Naopak shledal, že takový závěr právě v případě obviněného důvodně učinit nelze, neboť tento „se do svízelné finanční a nepříznivé psychické situace dostal nikoli z jakýchsi objektivních, jím nezaviněných důvodů, které by u něho nastaly ještě před spácháním trestné činnosti a vedly by nebo by přispěly k jejímu spáchání, nýbrž právě naopak – tuto svízelnou finanční a s tím spojenou nepříznivou psychickou situaci si obviněný způsobil sám svým zaviněním především jako následku spáchané trestné činnosti a řady dluhů narůstajících z jím převzatých půjček. Proto tato městským soudem ve prospěch obviněného opakovaně akcentovaná skutečnost (tj. soudem nevyvrácený motiv jeho jednání směřující k ekonomické záchraně obchodní společnosti I.N.N.) nemůže být podkladem pro zdůvodnění mimořádného postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, navíc v napadeném rozsudku nesprávně subsumovaná jak pod znak „okolnosti případu“, a současně i pod znak „poměry pachatele“. Dále se tak stalo za situace, kdy městský soud zcela přehlédl význam přitěžujících okolností, které spočívají ve značné délce páchání trestné činnosti (doba jednoho roku), ve vysokém počtu dílčích útoků spáchaného zločinu (celkem 101 útoků), kterými obviněný pokračoval v páchání trestné činnosti, a v citelné výši způsobené škody, neboť ta částkou 15 989 291 Kč dokonce trojnásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu, jež je stanovena částkou 5 000 000 Kč. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně mírný trest pod spodní hranicí stanovené zákonné trestní sazby, který po uvážení všech rozhodných okolností nemůže obstát (viz strany 3 a 4 rozsudku).
22. Nejvyšší soud shledal (nad rámec podaného dovolání) shora rozvedené úvahy odvolacího soudu, jimiž se řídil při rozhodování o trestu, správnými a přesvědčivými, a správným shledal i na jejich podkladě učiněný závěr o tom, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jak je dovodil soud prvního stupně.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu