ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1575.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1575/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 To 259/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 162/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 162/2016, byli obvinění P. S. a L. D. (roz. S., bytem M. B., B. n. J.) uznáni vinnými, že:
1) obžalovaná L. D. sama
dne 30. 3. 2011 v B. n. J. ve snaze získat pro svoji potřebu finanční prostředky, se při uzavření smlouvy o úvěru č. 4113 s firmou ACM Money Česká republika, a. s., sídlem Praha 8, Čimická 780/61, IČ 26158761, od 17. 4. 2012 firma ACEMA Credit Czech, a. s., zavázala, že z finančních prostředků čerpaných dle smlouvy o úvěru ve výši 180 000 Kč použije částku minimálně 10% z čerpaných prostředků na rekonstrukci domu v obci N., vlastněného V. M., aniž by však ve skutečnosti již v této době bylo jejím záměrem získané finanční prostředky takto použít, k čemuž také posléze nedošlo, firmě ACM Money Česká republika, a. s., tak způsobila škodu ve výši 180 000 Kč, a to vzhledem k tomu, že ji ve smluvených lhůtách, ani později, neuhradila žádnou z dohodnutých splátek, kdy k úhradě dluhu došlo až v listopadu 2011, poté co byl celý úvěr z důvodu prodlení obžalované L. D. celý zesplatněn,
2) obžalovaní L. D. a P. S. společně
společně po předchozí domluvě v úmyslu získat finanční prostředky v přesně nezjištěné době na podzim roku 2012 využili v N. v dobré víře jednajícího V. M., který sám nabídl obžalované L. D. pomoc při řešení jejích finančních problémů, k jednání kterým V. M. jako prodávající uzavřel kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti, datované dnem 14. 11. 2012, ohledně prodeje jím vlastněného domu, včetně přilehlých staveb a pozemků, nacházejících se v obci N., v časové hodnotě 1 384 430 Kč, s v dobré víře jednající S. M., jako kupující, pod nepravdivým příslibem, že nejpozději do tří měsíců mu budou předmětné nemovitosti odprodány zpět, k čemuž však do současné doby nedošlo, když od samého počátku věděli, že se tak ani nestane, při uzavření kupní smlouvy ani později úmyslně nezajistili V. M. zaplacení kupní ceny ani její části, svým jednáním tak způsobili V. M. škodu ve výši 1 384 430 Kč, a dále k jednání, kterým ohledně domu, včetně přilehlých staveb a pozemků, nacházejících se v obci N., uzavřel jako zástavce zástavní smlouvu ze dne 13. 11. 2012 s Hypoteční bankou, a. s., coby zástavním věřitelem k zajištění závazku S. M. dle Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, reg. číslo 1000/3857/02-01/12/01-001/00/R, ze dne 12. 11. 2012,
3) obžalovaný P. S. sám
návazně na jednání popsané pod bodem 2) v Ch. přiměl prostřednictvím v dobré víře jednající D. P., S. M., jednající rovněž v dobré víře, aby s V. M. uzavřela smlouvu o zakoupení jeho domu, včetně přilehlých staveb a pozemků a na zaplacení kupní ceny, včetně úhrady dluhu na předmětných pozemcích váznoucího ve výši 290 000 Kč, zajištěného jejich zastavením v návaznosti na Smlouvu o úvěru č. 4113, uzavřenou dne 30. 3. 2011 mezi firmou ACM Money Česká republika, a. s., a obv. L. D. (viz bod 1), si obstarala finanční prostředky u Hypoteční banky, a. s., sídlem Praha 5, Radlická 333/150, současně se smyšleným tvrzením, že prodávající V. M. bude za ni hradit úvěrové splátky, přičemž poté, co S. M. dne 12. 11. 2012 s Hypoteční bankou, a. s., uzavřela Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, reg. číslo 1000/3857/02-01/12/01-001/00/R, dle které jí byly na zakoupení předmětných nemovitostí od V. M. poskytnuty finanční prostředky v částce 700 000 Kč, obž. S. dne 15. 11. 2012 v rozporu s výše označenou Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, reg. číslo 1000/3857/02-01/12/01-001/00/R, pokud jde o účelové využití poskytnutých finančních prostředků, nechal zaslat částku 410 000 Kč na bankovní účet své přítelkyně M. J., odkud pak částku 172 000 Kč, na účet L. T., částku 150 000 Kč, pak na účet D. P., a to jako provizi pro ní, resp. odměnu pro S. M., za jejich účast na celé záležitosti, se zbytkem předmětných finančních prostředků ve výši 87 5000 Kč pak naložil blíže nezjištěným způsobem.
2. Takto popsané jednání obviněné L. D. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a v bodě 2) jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což jí uložil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku (správně měl být trest ukládán podle §209 odst. 4 tr. zákoníku) za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Skutek obviněného P. S. soud prvního stupně právně posoudil v bodě 2) jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodě 3) jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku (také v tomto případě měl být trest správně ukládán podle §209 odst. 4 tr. zákoníku) za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského či jiného podnikání, v trvání 5 let.
3. Naproti tomu nalézací soud podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněnou L. D. obžaloby v té části, podle které měla jako spolupachatelka spáchat s obviněným P. S. skutek popsaný pod bodem 3) výrokové části daného rozsudku, kvalifikovaný jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by tento skutek obviněná spáchala.
4. Soud první instance rozhodl také o náhradě škody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému V. M., bytem N., částku 1 384 430 Kč, a §229 odst. 2 tr. ř. jej se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak oba obvinění, tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi (ten tak učinil ve prospěch obviněné L. D.). Krajský soud v Praze následně rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 To 259/2017, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněné L. D. ve zprošťující části. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod body 1), 2), 3), výroku o trestu a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že jmenovanou obviněnou podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek přesně v tomto výroku popsaný, ve kterém obžaloba spatřovala přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by tento skutek obviněná spáchala. Odvolání obou obviněných odvolací soud podle §265 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
6. Obviněný P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že konstrukce skutkové věty u jednání, z jehož spáchání byl uznán vinným, postrádá jakékoliv ukotvení ve skutkové i právní situaci. Soudy nedostály svým povinnostem plynoucím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V podstatě jediné trestněprávně relevantní proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozeného V. M. (dále jen „poškozený“) s tím, že jakékoliv jiné důkazy nic o trestné činnosti nevypovídají. Dovolatel poukázal i na zájem poškozeného na výsledku trestního řízení, kterým by, v případě akceptace závěrů obou soudů, došlo k nápravě jeho chyb, kdy v důsledku vlastní naivity pozbyl vlastnictví nemovitých věcí. Je však nepřijatelné, aby stát prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení kriminalizoval jednání zúčastněných osob a nahrazoval občanskoprávní rovinu celé záležitosti trestněprávním rozhodnutím. Rozhodnutím obou soudů tak bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
8. Podstata celého případu podle dovolatele spočívá v posouzení, jakou roli měl hrát údajný příslib vrácení nemovitostí zpět poškozenému. Veškeré další okolnosti nejsou nijak podstatné, včetně toho, jakým způsobem bylo s finančními prostředky naloženo. Pokud (obviněný) vůbec takovou informaci poškozenému sdělil, neučinil tak způsobem osamoceným, nýbrž podmíněným. Poškozenému vysvětlil, za jakých okolností může dojít k vrácení nemovitostí na jeho osobu. Taková situace však byla pouze hypotetická, resp. podmíněna splněním určitých podmínek na straně jiných nezainteresovaných osob. Šlo v podstatě o jakýsi plán, o kterém si poškozený musel nepochybně uvědomovat, že není stoprocentní. Ohledně podvodného úmyslu obviněného by proto soudy musely prokázat nejen to, že poškozenému skutečnost o vrácení nemovitosti do tří měsíců uvedl, ale že již od počátku věděl, že se tak nestane, a to z důvodu, který mohl sám svým aktivním jednáním ovlivnit. Soudy sice argumentovaly rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, které však na danou věc nedopadá, neboť se v něm pojednává o možnosti podvedené osoby sama si zjistit skutečný stav věci. Zde si však nikdo ze zúčastněných skutečný stav věci zjistit nemohl, jelikož v době realizace převodu nemovitosti poškozeného, žádný skutečný stav věci do budoucna neexistoval. Jak soudy dospěly k tomu, že zpětný převod vlastnictví nemovitostí není reálný, ani z jednoho z jejich rozhodnutí nevyplývá. Soudy tak vystavěly své přesvědčení o trestní odpovědnosti obviněného pouze na spekulaci.
9. Obviněný též obsáhle citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a v souladu s právním názorem v něm vysloveným uzavřel, že poškozený svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, přistoupil zcela dobrovolně k nejisté dispozici s vlastním nemovitým majetkem, a s důsledky, které z této dispozice vznikly, se měl vypořádat prostřednictvím institutů soukromého práva. Trestněprávní řešení této nejisté dispozice je podle dovolatele nepřijatelné. Trestním právem totiž není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. Obviněný odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, podle něhož není možné kriminalizovat každé zdánlivé uvedení v omyl, pokud si může sám poškozený zajistit určitou ochranu práv, a to alespoň v minimálním rozsahu. Poškozený přitom není nesvéprávný, má vysokoškolské vzdělání a dokonce se staral o finance územně samosprávného celku. Obviněný proto vyslovil přesvědčení, že pouhá informace o vrácení domu za tři měsíce, nemohla postačovat k závěru, že někoho jiného uvedl v omyl. Poskytnutá informace musí být způsobilá v jiném (průměrně inteligentním člověku) omyl vyvolat. Tak tomu v této věci nebylo, neboť poškozený opakovaně probíral situaci s oběma obviněnými, nic mu nebylo zastíráno, mohl se na cokoliv zeptat a svobodně učinit rozhodnutí k ochraně svého práva.
10. Dovolatel nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku popsaného v bodě 3) výroku odsuzujícího rozsudku. Otázkou je již to, zda mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, když nebyl účastníkem úvěrové smlouvy. Především se ale neztotožnil se závěrem, že naložil s finančními prostředky získanými od banky jinak, než bylo ve smlouvě uvedeno. Peníze z hypotečního úvěru jsou vypláceny na základě úvěrové smlouvy po předložení kupní smlouvy. V kupní smlouvě, kterou měla banka k dispozici je uvedeno, jaký bude finanční tok. Podstatou úvěrové smlouvy bylo uhrazení kupní ceny. Způsob jejího uhrazení je vždy na vůli účastníků smlouvy, popř. jiných oprávněných osob. V tomto konkrétním případě byla kupní cena ve vztahu k bance uhrazena, přičemž ani banka sama ničeho nenamítala. Účelem úvěrové smlouvy bylo uhradit kupní cenu, což se v souladu s vůlí účastníků stalo a banka nebyla nijak na svých právech poškozena. Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že čerpané prostředky byly použity nikoli na zaplacení kupní ceny, ale jiným způsobem, pozapomněly, že tento jiný způsob byl účastníky sjednán a byl plně v souladu s jejich vůlí, když i vyplacení úvěru bylo v souladu s rozhodnými listinami a úvěrující společnosti nevznikla žádná škoda.
11. Obviněný dále konstatoval, že výrok o náhradě škody je nepřezkoumatelný, neboť odůvodnění v obou napadených rozhodnutích v daném směru absentují. Taktéž zopakoval, že celá věc neměla být řešena v trestněprávní rovině, nýbrž instituty soukromého práva zvlášť s přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Za takovéto situace bylo postupem soudů obou stupňů porušeno ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces.
12. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale též rozhodnutí jemu předcházející, a věc vrátil Okresního soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání.
13. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Hned v úvodu svého vyjádření poznamenal, že vznesené námitky nelze z velké části přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení. Také upozornil na to, že obviněný v podstatě pouze opakoval výhrady, které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
14. Státní zástupce se plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, a proto v podrobnostech na jejich rozhodnutí odkázal. Nad rámec jejich úvah doplnil, že trestní odpovědnost dovolatele nelze bez dalšího vyloučit ani z důvodu nedostatku opatrnosti na straně poškozeného. Státní zástupce připustil, že způsob provedení předmětné trestné činnosti nepatří mezi nejsofistikovanější, nicméně nelze jej ani označit za naivní, takže by mohl v poškozeném ihned vzbudit nedůvěru či podezření, že se stává obětí podvodu. To prostě na první pohled rozpoznatelné nebylo, mj. i proto, že se na trestné činnosti podílely z hlediska poškozeného důvěryhodné osoby. Jeho počínání státní zástupce spíše než neopatrným nazval přehnaně důvěřivým. Nicméně chtít po poškozeném, aby a priori očekával, že se stává obětí podvodu ze strany osob, jež mohl důvodně považovat za věrohodné a poctivé, by bylo nepřiměřené i s ohledem na to, že v soukromoprávních vztazích se na straně smluvního partnera presumuje existence dobré víry. Státní zástupce ještě zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, ze kterého vyplývá, že pokud obviněný od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že soukromoprávní vztahy s poškozenou osobou jsou založeny na podvodu, jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení na úkor a ke škodě jiné osoby, vymyká se takové jednání ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního. V takovém případě je namístě použití prostředků trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
15. K obviněným vytýkaným nedostatkům stran přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu a doplnil, že objekt daného přečinu neabsentuje, neboť zde nejde jen o ochranu cizího majetku, ale též o ochranu práv a vztahů „v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení“ (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010 s. 1898). Konečně vadami netrpí ani výrok o náhradě škody, jelikož i ten má oporu v provedeném dokazování.
16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 12. 2017). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
21. Dovolatel ve svém podání vznesl v podstatě dvě zásadní námitky. V prvé řadě oponoval závěru nižších soudů, zda jeho příslib navrácení nemovitosti poškozenému do tří měsíců od podpisu kupní smlouvy mohl naplnit znak „uvedení v omyl“ ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně polemizoval s právní kvalifikací skutku pod bodem 3) výroku rozsudku podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž zpochybnil, že by finanční prostředky byly použity na jiný než určený účel. Takto pojatá argumentace zvolenému dovolacímu důvodu nepochybně odpovídá, avšak s výjimkou těch dílčích výhrad, jimiž se obviněný odchýlil od soudy zjištěného skutkového děje. Šlo zejména o jeho vlastní verzi o tom, zda a v jaké formě sdělil poškozenému informaci o převedení vlastnictví k nemovitosti. Tím se ovšem Nejvyšší soud nezabýval, jelikož s ohledem na shora uvedené vycházel pouze ze skutkových zjištění soudů nižších instancí.
22. Pokud jde o první okruh dovolacích námitek, nemohl se Nejvyšší soud s názorem dovolatele ztotožnit. Za uvedení v omyl jakožto jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku lze v obecné rovině považovat jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci . V posuzované trestní věci učinily nižší soudy závěr, že obviněný poškozenému sliboval, že předmětná nemovitost bude do tří měsíců převedena zpět do jeho vlastnictví. Rozhodně tedy nešlo o nastínění hypotetické události v budoucnu, závislé na splnění dalších nejistých podmínek, jak ve svém podání dovolatel tvrdil. Naopak (jak vyplynulo z výpovědi poškozeného) se jednalo o opakované ujištění ze strany obviněného o konkrétním kroku, který měl být v každém případě (bez ohledu na další vývoj situace) ve stanovené době učiněn. O zjevné nepravdivosti takto poskytnuté informace není s ohledem na všechny okolnosti daného případu žádných pochyb, přičemž této skutečnosti si musel být od samého počátku vědom i dovolatel. Oba soudy ve svých rozhodnutích velmi přesvědčivě rozebraly důvody, pro které byl zpětný převod domu do vlastnictví poškozeného (a to i v delším časovém období než tři měsíce) zcela nereálný. Neexistovala totiž žádná osoba, která by měla buď finanční prostředky či jakýkoliv racionální důvod úvěr ve výši 700 000 Kč (nadto v uvedené lhůtě) splatit. V tomto směru plně postačuje odkázat na str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a též str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Pro podvodné jednání obviněného v neposlední řadě hovoří i to, že svědkyním D. P. a S. M. uvedl zcela rozdílné důvody předmětné transakce než poškozenému V. M.
23. Lze tedy shrnout, že dovolatel svým cíleným a předem naplánovaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dán je zde samozřejmě i následek v podobě obohacení obou obviněných, korespondující se značnou škodou (§138 odst. 1 tr. zákoníku), kterou utrpěl poškozený. Nejvyšší soud je přesvědčen, že za takového stavu se nelze odvolávat na nedostatečnou obezřetnost poškozeného a na tomto základě požadovat soukromoprávní řešení celé věci. Lze nejprve poukázat na právní názor pléna Ústavního soudu vyslovený v nálezu pléna ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (publikovaném pod č. 187/2010 Sb. nál. a usn.). Přestože se jednalo o civilní řízení týkající se kolize dvou práv, Ústavní soud zde zdůraznil obecný právní princip, podle něhož se „ nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání ... nebo nabývat majetku vlastním zločinem “. Z logiky věci by proto ani z trestněprávního hlediska nemělo být přípustné, aby pachatel profitoval z přílišné důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného, kterou (ve snaze na jeho úkor obohatit sebe nebo jiného) svým podvodným jednáním zneužil.
24. V tomto duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, které správně připomenul státní zástupce. V něm se uvádí následující: „ Podstatné je, že dovolatel od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že soukromoprávní vztahy s poškozenou jsou založeny na podvodu (uvedení někoho v omyl), jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení na úkor a ke škodě jiné osoby. Tím se jeho jednání zřetelně vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela na místě “. I v posuzované trestní věci obviněný jednal s od počátku vědomím, že slib daný poškozenému, nelze realizovat, a i přesto jej přiměl k – z pohledu poškozeného – naprosto nevýhodné transakci s jeho nemovitostí. Ze všeho naopak profitovali dovolatel a spoluobviněná L. D., kteří se protiprávně obohatili o stotisícové finanční částky. Soudy nižších stupňů oprávněně kladly důraz i na důvěru, kterou obvinění v poškozeném vzbuzovali – s obviněnou se osobně znal a obviněného důvodně považoval za odborníka ve finanční oblasti. Lež z jejich strany tudíž není možné považovat za natolik průhlednou, jak dovolatel na svou obhajobu uváděl. Zároveň je na místě přitakat odvolacímu soudu v názoru, že po poškozeném ani po jakékoliv jiné osobě nelze požadovat, aby každého, s kým mohou vstoupit do nějakého smluvního kontraktu, automaticky považovali za podvodníka snažícího se na jejich úkor obohatit.
25. Jednání obviněných tedy vykazuje nejen všechny obecné znaky trestného činu podle §13 odst. 1 tr. zákoníku, resp. konkrétní znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale dosahuje též vysoké společenské škodlivosti , neboť obvinění za účelem vlastního finančního prospěchu ve své podstatě připravili důvěřivého důchodce (který se navíc snažil z titulu dobrých sousedských vztahů pomoci obviněné L. D.) o jeho dům. Ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, lze konstatovat, že daný skutek se „zřetelně vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního“. Ochrana majetkových práv všech osob (bez ohledu na jejich společenské postavení, informovanost či rozumovou vyspělost) proti zásahům tohoto typu by totiž bez ingerence státních orgánů nebyla nijak efektivní. Tímto jsou v posuzované věci splněna i kritéria §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Stručně řečeno trestní represe v případě obou obviněných byla zcela na místě.
26. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani druhé části dovolací argumentace týkající se skutku popsaného pod bodem 3) odsuzujícího výroku. Skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku je naplněna, jestliže pachatel bez souhlasu věřitele, nikoli v malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel . K tomu v posuzovaném případě na základě jednání obviněného nepochybně došlo, jak bezchybně uzavřely oba soudy nižších instancí. Pokud dovolatel poukazoval na to, že nebyl účastníkem smlouvy o úvěru, je třeba zdůraznit, že tato skutečnost nebrání tomu, aby byl shledán pachatelem daného trestného činu. Subjektem trestného činu úvěrového podvodu může být kterákoliv fyzická i právnická osoba, tedy i osoba odlišná od dlužníka. V této věci to byl právě obviněný, kdo celé jednání tzv. „zosnoval“, sjednával předmětnou smlouvu, připravoval veškeré dokumenty, řídil činnost všech zúčastněných osob a jako jediný byl seznámen se všemi rozhodujícími okolnostmi této trestné činnosti. Byl tudíž správně uznán jejím jediným pachatelem, když navíc ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku jako nepřímý pachatel využil k dokonání činu svědkyni S. M. jednající v negativním omylu skutkovém podle §18 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Také o použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel nemůže být žádných pochyb. V této souvislosti je vhodné poukázat na znění úvěrové smlouvy (č. l. 376 spisu), konkrétně její čl. II. 2. stanovící, že „ Úvěr bude použit pro účely bydlení a jeho účelem bude: Nákup nemovitosti. “, a dále na čl. II. 3., podle kterého „ Dlužník se zavazuje, že poskytnutý Úvěr použije výhradně k výše uvedeným účelům. “. Není tedy vůbec rozhodné, že banka byla seznámena s příslušným tokem peněz a s tímto souhlasila. Podstatné je jedině to, že čerpané finanční prostředky ve skutečnosti (v rozporu se čl. II. 3.) nesloužily k účelu uvedenému v čl. II. 2., tedy k nákupu nemovitosti. Nalézací soud zcela správně označil kupní smlouvu mezi poškozeným a svědkyní S. M. za disimulovaný právní úkon, neboť zde deklarovaná kupní cena nebyla a ani neměla být prodávajícímu zaplacena. Jinými slovy k žádnému nákupu nemovitosti nedošlo a tím pádem prostředky čerpané účelovým úvěrem ani nemohly být za tímto účelem použity.
28. Žádné pochybení neshledal Nejvyšší soud ani ve výroku o náhradě škody, jelikož hodnota nemovitosti původně patřící poškozenému byla důkazně podložena znaleckým posudkem z oboru oceňování nemovitostí, zpracovaný znalkyní Irenou Kadlíčkovou (č. l. 469 – 480 spisu) a stanovena na částku 1 381 430 Kč.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu