ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.184.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 184/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 9 To 373/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 81/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 9 To 373/2017, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 2 T 81/2017, v části týkající se obviněného M. K.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 2 T 81/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví §21 odst. 1 tr. zákoníku, §146 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak,
že v době od 2.10 do 2.20 hodin dne 9. 4. 2016 v obci K. P., H., okres P.-z., v restauraci D. L., poté, co spoluobviněný L. V. ve dvou případech vyvedl pro jeho nevhodné chování a opilost z prostor restaurace poškozeného D. B., a co se tento poškozený vrátil zpět k restauraci se svou matkou poškozenou M. B., sestrou M. D. a otcem J. D., a po slovní rozepři M. B. s obviněným L. V., jenž ji chytil za vlasy a za oděv, pak do ní silou strčil, až upadla do výlohy okna v restauraci a o rozbité sklo si poranila záda, následně před restaurací, kde stál D. B., který v úmyslu zamezit dalšímu ataku hodil po obviněném L. V. popelnici, obviněný M. K. zaútočil na D. B. tak, že jej strhl na zem a zde jej opakovaně kopal do celého těla.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu stanovenému v 50 denních sazbách po 800 Kč za jednu denní sazbu, celkem ve výši 40.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. V.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 9 To 373/2017, odvolání obviněného M. K. podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný M. K. proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť soudy čin, jenž mu je kladen za vinu, z hlediska nutné obrany nesprávně posoudily, nedostatečně se vypořádaly s námitkami obviněného, a v důsledku toho je použitá právní kvalifikace nesprávná.
5. Nejprve obviněný zdůraznil, za jakých okolností o nutnou obranu nejde, a to z hlediska výkladu podaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, podle kterého tomu je „v případě tzv. intenzivního excesu, jen tehdy když čin obránce zcela jasně očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Pouhá nepřiměřenost jednání obránce zde nestačí. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tedy nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku….“ S ohledem na tyto úvahy obviněný považoval za pochybení, že soud prvního stupně vzal bez dalšího za prokázanou skutečnost, že poškozený D. B. upadl do bezvědomí v důsledku útoku ze strany obviněného, přestože tato skutečnost neplyne ze žádného důkazu. Obviněný zmínil obsah výpovědi tohoto poškozeného, který sám popsal, že mu obviněný dával rány a že si pamatuje, že byl na druhé straně silnice, že do něj obviněný kopal a dával mu pěstí. Protože sám poškozený útok popsal, obviněný dovodil, že musel být v průběhu útoku při vědomí, a jeho komatózní stav nejpravděpodobněji vznikl jako důsledek konzumace značného množství alkoholu, a nikoliv jeho jednání.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se jím podaným odvoláním zabýval velmi povrchně, a pokud v přezkoumávaném rozhodnutí považoval za dostatečné a logicky vysvětlené závěry o brutalitě zákroku obviněného, ty neplynou z výsledků provedeného dokazování, ač jde o podstatné skutečnosti mající význam pro posouzení nutné obrany. Obviněný poukázal na to, že nikdo z přítomných svědků neviděl, že by do poškozeného kopal, zatímco poškozený byl již v bezvědomí, a naopak vycházel z obsahu výpovědi svědkyně M. D., která uvedla, že když se poškozený nehýbal, obviněný ho nechal být a odešel, byl v té chvíli při vědomí, ale pak ho začal ztrácet, a proto přivolala policii i rychlou záchrannou službu.
7. Podle obviněného oba soudy nesprávně zhodnotily intenzitu nutné obrany, když pouze konstatovaly, že o nutnou obranu nešlo, protože útok již netrval, aniž by braly v potaz tvrzení obviněného, že poškozený byl již před samotným incidentem agresivní, napadl hosty a byl z restaurace vykázán, což potvrdil ve své výpovědi i otec poškozeného J. D. Nelze tak brát v úvahu běžnou míru nutné obrany, ale v tomto případě šlo o snahu uklidnit osobu, která se do restaurace vrátila opakovaně (po zavírací době), navíc se zbraní a v přesile. V této situaci obviněný považoval závěr soudu o tom, že již útok ze strany poškozeného nepokračoval, za absurdní, protože bylo v dané chvíli zcela opodstatněné očekávat ze strany poškozeného další útoky. Obviněný poukázal na to, že míra intenzity nutné obrany může být vyšší, s ohledem na konkrétní situaci, což bylo právě v jeho věci, neboť sám čelil agresivitě poškozeného opakovaně, navíc se útok zintenzivnil především s ohledem na donesenou zbraň. Pokud by soudy všechny tyto souvislosti důsledně vyhodnotily, dospěly by k závěru o nutné obraně, případně o excesu z nutné obrany, což měly promítnout do výroku o trestu.
8. Obviněný v dovolání uvedl, že soudy všechna učiněná zjištění pečlivě nevyhodnotily a nedodržely pravidla pro aplikování zásady ultima ratio , a naopak použily represivní funkce trestního práva. Zcela nesprávně v této souvislosti neshledaly žádné polehčující okolnosti, přestože u něj splněny byly, a to např. podle §41 písm. a), b), g) a o) tr. zákoníku. Uložený trest považoval s ohledem na své osobní a majetkové poměry za příliš vysoký, neboť živí nezletilé děti a splácí hypotéku, což pro ně bude velmi tíživé, když nebude moci vykonávat svou živnost, přijde o hlavní část svého příjmu. Soudy nevzaly v úvahu příčinu skutkového děje, zejména to, že obviněný do celé události zasáhl až poté, kdy byl skutečně reálně ohrožen jeho majetek a nebyl strůjcem konfliktu, ale byli to poškození B. a D., kdo vyrazili bránu, přišli se zbraní, hodili popelnicí, atp. Všechny tyto okolnosti soudy měly zvážit pro aplikaci zásady ultima ratio, i s ohledem na nutnost v oblasti služeb mít možnost bránit svůj majetek.
9. Protože se soudy důsledně touto trestní věcí nezabývaly, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 9 To 373/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 2 T 81/2017, a současně všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil obviněného obžaloby.
10. Ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jeho případné stanovisko neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že obviněný podané dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze použít, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je podle jeho obsahu vhodné uvést, že obviněný uvedené požadavky splnil, protože namítal v zásadě tři skupiny vad, přičemž první tvoří ty, jimiž provedenému dokazování vytýkal, že soudy nepostupovaly důsledně podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve druhé části dovolání poukazoval na vady v použité právní kvalifikaci a domáhal se posouzení činu jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, a ve třetí se dožadoval zohlednění okolností svědčících v jeho prospěch a použití zásad ultima ratio .
13. K těmto výhradám je třeba uvést, že zejména poslední dvě námitky označený dovolací důvod respektují, protože v souladu s ním obviněný vytýkal nesprávnost právního posouzení skutku, jak byl v původním řízení zjištěn z hledisek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku a zásad subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
IV. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
14. Obviněný byl přezkoumávanými rozhodnutími uznán vinným jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil činem výše popsaným. Proto, aby mohl Nejvyšší soud správnost takto použité právní kvalifikace přezkoumat, musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Jestliže obviněný zejména brojil proti tomu, že nespáchal pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, je k této výhradě nejprve v obecné rovině třeba uvést, že pokusem je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání nedošlo. Přečin ublížení na zdraví spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Uvedená skutková podstata předpokládá způsobení ublížení na zdraví a úmysl k tomu směřující. Současně je nutné, aby újma na zdraví způsobená poškozenému byla v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
16. Způsobení újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Tím je ve smyslu v §122 odst. 1 tr. zákoníku stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví , mají význam zejména povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Při posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální [srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965)]. Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 1965, sp. zn. 5 Tz 38/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 2/1966)]. Z vymezení ublížení na zdraví však na druhé straně vyplývá, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Zde nestačí například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod.
17. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku musí být z hledisek stanovených v §15 tr. zákoníku prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/1968-I.), shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/61 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1963)]. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 tr. zákoníku, avšak takový závěr musí být prokázán výsledky provedeného dokazování.
18. Při právním posuzování jednání pachatele ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16/1964)]. Z těchto skutečností je třeba s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
19. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (kauzální nexus) je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146 tr. zákoníku).
20. Aby mohl Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání přezkoumat, zda jsou v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, naplněny všechny uvedené znaky přezkoumávaného trestného činu (případně i pokusu), vyžaduje to, aby pro právní závěry byly v popisu skutku uvedeny nezbytné skutkové okolnosti tak, aby byly dostatečnými podklady pro závěr o naplnění jednotlivých znaků zkoumané skutkové podstaty. Je třeba zdůraznit, že jen správné skutkové zjištění může být dostatečným podkladem pro správnost právních závěrů, k čemuž Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002, nebo 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004). Proto pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové rozhodnutí vadné (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/2004, uveřejněný pod č. 195 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
21. Protože přezkoumávané rozhodnutí v popisu skutku neobsahuje u právní kvalifikace §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku skutkové podklady pro závěr o tom, jaké zranění poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl, jde o nepřezkoumatelný výrok, jenž musí být konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí. Musí být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Tato zásada je rozhodující při posouzení otázky, zda skutek je či není trestným činem, pro který je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, že jsou naplněny jednotlivé znaky zkoumaného trestného činu, musí vyplynout z provedeného dokazování a musí být též odrazem ústavního principu presumpce neviny garantovaného článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. článkem 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně z něho plynoucí zásady „ in dubio pro reo “, které jsou promítnuty do příslušných ustanovení trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.). Vyžaduje se proto, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 655/2006, uveřejněný pod č. 89 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Soud prvního stupně při popisu skutku nepostupuje zcela podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., jestliže neuvede, v čem spočívá objektivní a subjektivní stránka trestného činu (skutková věta tedy neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu), jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 426/2006).
22. Ze všech těchto hledisek je třeba při zkoumání obsahu skutku v nyní řešené věci dojít k závěru, že popis skutku neobsahuje popis újmy, již měl poškozený D. B. utrpět, protože ve vztahu k němu je skutkové zjištění zcela nedostatečné, protože v něm je jen stručné a strohé sdělení, že „…obviněný M. K. zaútočil na D. B. tak, že jej strhl na zem a zde jej opakovaně kopal do celého těla.“. Žádné další skutkové zjištění popis skutku neobsahuje, a to jak po objektivní stránce, zejména ve vztahu k poškozeným utrpěnému zranění, tak ani ohledně stránky subjektivní.
23. V tomto nedostatečném popisu zcela absentuje nezbytný a zákonem požadovaný skutkový podklad jak pro následek, který je třeba spatřovat v možné újmě na zdraví, jak ji vykládá ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, tak i zcela chybí souvislosti mající význam pro subjektivní stránku, a to obzvláště, když je zjištěno, že „…před restaurací, kde stál D. B., který v úmyslu zamezit dalšímu ataku hodil po obviněném L. V. popelnici …“. Při této konstrukci skutek neobsahuje skutečnosti, které by rozvedly okolnosti směřující k závěru, že když obviněný M. K. vůči poškozenému zakročoval, byl veden úmyslem mu způsobit zranění, které není objektivně zjištěno, a tedy ani popsáno. Závěr o tom, že obviněný naplnil znaky pokusu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, k §146 odst. 1 tr. zákoníku, z těchto důvodů postrádá jakékoliv podklady, je neúplný a nedostatečný.
24. Nejvyšší soud na základě uvedeného zjistil, že přezkoumávané odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně, jež nenapravil ani odvolací soud, neobsahuje náležitosti výroku rozsudku vydaného v řízení před soudy, které upravuje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. stanovující, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným.
25. V souladu se všemi takto zjištěnými a popsanými skutečnostmi Nejvyšší soud dále konstatuje a uzavírá, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve skutkové větě chybí úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, protože v nich není žádným způsobem vyjádřeno, jaká zranění poškozený následkem jednání obviněného utrpěl, což je v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. Navíc je však potřeba zdůraznit, že ani odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., jež stanoví zákonné náležitosti této části rozsudku. Je třeba upozornit, že na straně 10 soud uvedl, že „ … je nepochybné, že obvinění svým jednáním podrobně rozvedeným ve výroku rozsudku, kterým byl vážně porušen zájem společnosti na ochraně majetkových práv cizích osob , naplnili všechny znaky skutkové podstaty jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného M. K., … a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, přitom obvinění jednali úmyslně; jedná se u nich o úmysl nepřímý …“. Při uvážení tohoto odůvodnění ve vztahu k nedostatečným skutkovým zjištěním je zde rozpor, protože u ublížení na zdraví a výtržnictví, což jsou trestné činy chránící jednak zdraví a jednak veřejný pořádek, je překvapivý závěr soudu o ochraně majetkových práv. V tomto směru Nejvyšší soud nenachází žádné opodstatnění. Pokud soud shledal, že pro závěr o naplnění znaků skutkových podstat je možné čerpat ze skutkových zjištění, tak lze z výše uvedeného jen dovodit, že bez bližších vysvětlení by některé úvahy svědčily jen pro výtržnictví. Zcela v rozporu s popisem skutku, jak bylo již i výše uvedeno, je právní posouzení jako pokusu ublížení na zdraví. Navíc soud při svých nepřesných, vadných a nevhodně stručných závěrech opominul, že se nejedná o dokonaný přečin ublížení na zdraví, ale byl kvalifikován jako pokus, což v jím učiněném odůvodnění nenašlo zcela žádnou odezvu.
26. V daných souvislostech je třeba nedůslednost vytknout i odvolacímu soudu, který posuzovaný rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával na podkladě odvolání obviněného (č. l. 312 až 313), jenž mj. poměrně podrobně namítal absenci subjektivní stránky, když chtěl pouze bránit sebe a svůj majetek, a nesrovnalosti ohledně zranění poškozeného, u nichž argumentoval, že nemusely vzniknout jeho přičiněním. Odvolací soud však jeho výhrady ponechal bez odezvy, potřebně na ně nereagoval a stroze konstatoval, že „Prokázanému jednání obviněného koresponduje i jeho právní posouzení jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku“ (viz strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Takto kusé úvahy jsou v rozporu s jeho povinnostmi, neboť podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
27. Nejvyšší soud při zjištění výše rozvedené vady rozsudku soudu prvního stupně shledal, že odvolací soud, jenž byl povinen tyto vady napravit, tak neučinil, a proto i jeho rozhodnutí bylo nedostatečné, když na námitky obviněného při vadných skutkových závěrech soudu prvního stupně vůbec nereagoval a nezabýval se jimi přesto, že je obviněný v dovolání jasně a výslovně formuloval, jak z obsahu jím podaného odvolání vyplývá [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 152/2013), nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N 39/10 SbNU 261)]. Svou pozornost odvolací soud nezaměřil na otázky související s rozhodnými skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného, a v důsledku toho upřel právo na dostatečnou soudní ochranu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25)]. Taková vada obecně zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci G. R. vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, §26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61)]. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 a §134 odst. 2 tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)].
28. Z těchto důvodů, zejména proto, že odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí nesplnil své povinnosti a námitky obviněného uplatněné v odvolání řádně nepřezkoumal, nereagoval na ně dostatečně nebo jiné zcela pominul, nezjistil a nenapravil vady rozsudku soudu prvního stupně, který v popisu skutku neuvedl ve vztahu k pokusu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k 146 odst. 1 tr. zákoníku popis zjištění k újmě, již měl poškozený D. B. jako následek jednání obviněného M. K. utrpět, ani zjištění objasňující znaky subjektivní stránky k tomuto pokusu přečinu, nemohla napadená rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 9 To 373/2017, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 2 T 81/2017, v části týkající se obviněného M. K., jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K postupu v dalším řízení
29. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude, aby se znovu pečlivě zabýval všemi znaky skutkové podstaty pokusu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 §146 tr. zákoníku tak, aby je objasnil po všech stránkách, a to na základě výsledků dokazování, které k tomuto právnímu závěru bude nutné provést, když nelze vyloučit, že bude možné vycházet i z těchto důkazů, které již byly provedeny, avšak na jejich základě bude třeba uvážit všechny souvislosti tak, aby právní závěry na nich založené byly jasné a náležitě vyloženy natolik přesvědčivě, aby o správnosti právního závěru případně i přečinu pokusu ublížení na zdraví, pokud pro takový závěr budou potřebné podklady, nevznikaly pochybnosti. Výsledky tohoto dokazování bude nezbytné v případě závěru, že uvedený přečin byl naplněn, vyjádřit ve výroku rozsudku.
30. V této souvislosti Nejvyšší soud jen připomíná, aniž by předjímal jakékoliv závěry, že dosud pro naplnění znaků pokusu ublížení na zdraví není v přezkoumávaných rozhodnutích ani ve skutkové části ani v odůvodnění jakýkoliv potřebný podklad. Nalézací soud se bude muset zaměřit na okolnosti, za nichž k činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, došlo. Protože jak skutková zjištění, tak potřebné odůvodnění této právní kvalifikace k uvedené části rozsudku chybí, nejvyšší soud jen podotýká, a to na základě obhajoby obviněného, které zatím nebyla věnována nezbytná pozornost, že bude nutné dokazování provádět i za účelem objasnění skutečností, jichž se obviněný domáhal a na něž v rámci obhajoby poukazoval. Zabývat se bude nutné, a to i z hlediska dalšího doplnění dokazování, tím, jakou újmu poškozený D. B. utrpěl. Rozhodná pozornost bude patřit především obsahu lékařských zpráv a odborným vyjádřením (č. l. 83 až 87) ke zdravotnímu stavu poškozeného. Z nich dosud vyplynulo, že poškozený utrpěl hematomy po těle, nejvíce na krku v podobě poškrábání, což zcela nekoresponduje s mechanizmem, kterým měl na něj obviněný útočit. Na základě vyžádaného a zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví bude třeba objasnit, zda jednáním, které je kladeno za vinu obviněnému M. K., takové následky mohly vzniknout. Především však bude třeba zkoumat, o jakou újmu se jednalo z hledisek §122 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž se bude nutné věnovat pečlivě i případnému pokusu, a to z hledisek §21 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož nelze pominout zásady pro naplnění znaků pro subjektivní stránku úmyslného zavinění (§15 tr. zákoníku), a to s nezbytnou důsledností, kde zejména motiv a cíl jednání a chování obviněného bude potřeba zvažovat se zřetelem na všechny ve věci zjištěné souvislosti.
31. Rovněž se soud prvního stupně bude muset v dalším řízení soustředit i na posouzení toho, zda vzniklé zranění, které bude případně podle výsledků provedeného dokazování shledáno, je v příčinné souvislosti s činem, jenž je dovolateli kladen za vinu, a to z hlediska všech zásad, na nichž je příčinná souvislost mezi jednáním a následkem s ohledem na zjištěné okolnosti, založena.
32. Dojde-li soud po velmi pečlivém a uvážlivém posuzování, zda lze v prokázaném jednání obviněného shledávat znaky pokusu ublížení na zdraví, bude nutné znovu zvažovat i to, za jakých okolností a z jakých příčin k uvedenému činu došlo, co bylo jeho impulzem, jakou roli v něm obviněný měl, a to i z hledisek a podmínek nutné obrany, jíž se obviněný i v nyní podaném dovolání domáhal. Nejvyšší soud jen nastiňuje směr, jímž se bude muset soud prvního stupně ubírat při novém rozhodování této věci a připomíná, že kromě všech obecných zásad souvisejících s výkladem nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, nebude možné opomenout ani zásadu, že u nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Je tak třeba podle výsledků provedeného dokazování shledat, zda takový konkrétní důrazný útok ze strany poškozeného, který by musel obviněný odvracet, existoval a jakým podnětem pro jednání obviněného byl (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399). Jakékoli úvahy za daného stavu věci by byly nyní ze strany Nejvyššího soudu zcela předčasné, ale je třeba zdůraznit, že soud bude povinen se v případě potřeby vypořádat i s otázkou přiměřenosti obrany, a to se zřetelem na všechny okolnosti případu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70 (uveřejněné pod č. 49/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] zvažovat i případ tzv. excesu (vybočení) z mezí nutné obrany, o nějž půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn. stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech, zejména exces extenzivní, jenž znamená vybočení co do doby zákroku [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11)].
33. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že pokud soud shledá, že byly naplněny formální znaky trestného činu, bude jeho povinností zkoumat, zda jde o trestný čin i ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nyní je možné jen připomenout, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
34. S ohledem na pochybení, která Nejvyšší soud v přezkoumávaných rozhodnutích shledal, na závěr, aby se oba soudy vyvarovaly obdobných nedostatků, důrazně konstatuje, že při odůvodňování rozhodnutí bude třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 (§134 tr. ř.), které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání se vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
35. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu