ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.205.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 205/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2018 o dovolání obviněné M. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 5 To 125/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 T 6/2017, byla obviněná M. S. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou, že
dne 8. 1. 2017 ve 20:50 hodin v P., ulice N. P., v OC A. P. v prodejně Calliope, odcizila 4 ks dámských kalhot v prodejní ceně 599 Kč za kus, a to tak, že je vložila do dárkové tašky a následně s nimi prošla bez zaplacení přes pokladny ven, kde byla zadržena prodavačkou prodejny a ochrankou Obchodního domu, tímto svým jednáním by poškozené společnosti SOLITAIRE, spol. s r. o., IČ 49355899, se sídlem Františkánská 428/1, 602 00 Brno, způsobila škodu na odcizení ve výši 2 396 Kč, zboží bylo vráceno nepoškozené zpět do prodeje,
a tohoto jednání se dopustila, přestože byla mimo jiné odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 52 T 100/2015 ze dne 4. 8. 2015, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2015 a jímž jí byl za přečin krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 měsíce se zařazením do věznice s dozorem, který dne 9. 11. 2015 vykonala.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a uložil jí podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. S odkazem na §129 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek neobsahoval odůvodnění.
3. Proti citovanému rozsudku podala sama obviněná odvolání směřující do výroku o uloženém trestu (konkrétně do způsobu jeho výkonu), v němž se domáhala zařazení do věznice s dozorem, a nikoliv s ostrahou. Městský soud v Praze po seznámení se s protokolem o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2017 konstatoval, že obviněná se po vyhlášení rozsudku a po řádném poučení o právu na odvolání výslovně do protokolu vzdala práva podat proti němu odvolání, a to i za osoby k tomu oprávněné. Z tohoto důvodu usnesením ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 5 To 125/2017, podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněné, jako podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala, zamítl. Učinil tak bez věcného přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení mu předcházejícího.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání, jelikož měla za to, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku (bez věcného projednání), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud poté, co si přehrál zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 11. 1. 2017, zjistil, že obviněná se práva na odvolání opravdu výslovně nevzdala. Proto usnesením ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 902/2017, podle §265k odst. 1 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Věc se tak vrátila do stadia řízení před Městským soudem v Praze, jenž z podnětu odvolání obviněné (které posléze ještě doplnila dvěma dalšími podáními ze dne 26. 10. 2017 a ze dne 27. 10. 2017) podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. Poté usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 5 To 125/2017, podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahoval odůvodnění, popsal soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí i důkazy provedené v hlavním líčení, další podstatné okolnosti posuzovaného případu i úvahy týkající se druhu a výše uloženého trestu.
6. Obviněná ani s druhým rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a opět jej, zastoupena výše jmenovaným obhájcem, napadla dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
7. Podle dovolatelky napadeným rozhodnutím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, neboť jí bylo v podstatě odňato právo na soudní přezkum. Došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zásadně v rozporu s Listinou, soudy jí uzmuly jednu přezkumnou instanci, když důkazy a odůvodnění obsahovalo až usnesení soudu druhého stupně, ačkoliv ten žádné dokazování neprováděl. Konstatování, že se jedná o skutkově jednoduchou trestnou činnost, prý odvolací soud nemohl myslet vážně. To by ad absurdum znamenalo, že v případech takovéto jednoduché trestné činnosti by rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a o uložení trestu nemuselo obsahovat jakékoliv odůvodnění, což by připomínalo činnost soudů v rozvojových státech na jiných kontinentech. Lze prý také těžko najít odpověď na otázku, co je jednoduchou trestnou činností a co jí není. Obviněná má právo, aby obdržela odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aby jí soud sdělil, proč byla shledána vinnou a proč dostala trest. To se však nestalo, zmíněné rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a nebylo tak zřejmé, jaké závěry soudu první instance vlastně napadat. Již v této fázi trestního řízení proto bylo porušeno ustanovení o řízení předcházející rozsudku, a to §129 odst. 2 tr. ř., protože rozsudek neobsahuje odůvodnění, avšak nebyly splněny kumulativní podmínky pro takový postup. Odvolací soud měl proto rozhodnutí nalézacího soudu zrušit podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
8. Ze shora uvedených důvodů dovolatelka (aniž by citovala příslušná zákonná ustanovení) navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 5 To 125/2017, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 T 6/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu písemně sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se vyjadřovat nebude. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. V zásadě splňuje i všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Na tomto místě je ovšem potřeba zdůraznit, že obviněná podala dne 11. 1. 2017 proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání směřující výslovně do výroku o trestu, a to dokonce nikoliv proti jeho výměře (se kterou výslovně souhlasila), nýbrž jedině do způsobu výkonu uloženého trestu (konkrétně požadovala zařazení do mírnějšího typu věznice ). Další dvě podání ze dne 26. 10. 2017 a ze dne 27. 10. 2017 obviněná učinila až po původním rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. shora odst. 3.), tedy několik měsíců po uplynutí zákonné odvolací lhůty podle §248 tr. ř., a proto odvolací soud k argumentům v nich obsažených vůbec neměl přihlížet. Rozsah přezkumu odvolacím soudem se totiž řídí ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. , podle něhož: „ Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.“ .
12. V posuzované trestní věci je tak zřejmé, že předmětem zkoumání odvolacího, případně i dovolacího soudu, mohl být jedině oddělitelný výrok, podle něhož byla obviněná pro výkon trestu odnětí svobody zařazena podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a správnost postupu řízení, které tomuto výroku předcházelo . Úkolem soudů vyšších instancí tedy v podstatě bylo pouze posoudit otázku, zda obviněná má vykonat nepodmíněný trest v trvání 6 měsíců ve věznici s ostrahou (jak vyslovil nalézací soud), anebo ve věznici s dozorem (jak ona sama požadovala). Výrok o vině i výrok o výši trestu proto nabyly právní moci již rozhodnutím nalézacího soudu, přičemž postup odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. nebyl v daném případě potřebný. Odvolací soud při svém druhém rozhodování tedy pochybil, pokud přezkoumával všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud na rozdíl od něho bude uvedené zákonné vymezení v tomto dovolacím řízení bezezbytku respektovat.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
15. Z podaného dovolání je zřejmé, že veškeré námitky obviněné se s oběma uplatněnými dovolacími důvody zcela míjejí. K údajnému porušení její přítomnosti v hlavním líčení nebo veřejném zasedání chybí v odůvodnění jejího podání jakákoliv bližší argumentace. Nadto z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2017 (č. l. 51-53 spisu) i z protokolu o veřejném zasedání ze dne 31. 10. 2017 (č. l. 138-139 spisu) je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněná se obou jednání před nižšími soudy osobně účastnila. Konkrétně vznesené dovolací výhrady se ani nedotýkají hmotněprávního posouzení jakékoliv otázky mající význam v této trestní věci. Vše je směřováno do chybného procesního postupu soudů nižších stupňů, odvíjejícího se od nezákonné absence odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Takto pojaté námitky však nespadají nejen pod žádný ze zvolených, ale ani pod jakýkoliv jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
16. Nejvyšší soud proto mohl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) dovolání obviněné odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Na druhou stranu ale nepominul, že porušení procesních pravidel ze strany obou soudů nabyla v tomto případě značné intenzity, přičemž argumentace uplatněná v podaném dovolání je v daném směru naprosto výstižná a přiléhavá. Nejvyšší soud je v situacích, jako je tato, výjimečně oprávněn, v zájmu ochrany ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, vychýlit se ze zákonem stanoveného rámce dovolacího řízení a zrušit napadená rozhodnutí i pro vady (procesní či skutkové), které jinak v rámci žádného z dovolacích důvodů vytýkat nelze (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). V posuzovaném případě by tak Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodně učinil, pokud by již původní odvolání obviněné směřovalo též proti výroku o vině anebo alespoň proti výroku o trestu jako celku.
17. Jak již ale bylo uvedeno výše, obviněná se ve svém řádném opravném prostředku domáhala jedině zařazení do věznice s dozorem namísto věznice s ostrahou. Při takovém požadavku však ani Nejvyšší soud nemohl odhlédnout od novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 58/2017 Sb. , jímž došlo s účinností od 1. 10. 2017 právě v této oblasti k zásadní změně. Podle nového znění §56 odst. 1 tr. zákoníku se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonává diferencovaně ve věznici: a) s ostrahou, b) se zvýšenou ostrahou. Po zmíněném datu proto již nelze žádného obviněného, jemuž je ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, zařadit do věznice s dohledem či dozorem. Opětovné projednávání otázky formy výkonu trestu odvolacím soudem by tedy nemohlo vést k dovolatelkou požadovanému cíli, a to bez ohledu na výrazné porušení trestního řádu v řízení tomuto výroku předcházejícímu.
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit její postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu