ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.206.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 206/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 11 To 387/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 49/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 T 49/2017, byl obviněný M. R. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době zdržel užívání omamných a psychotropních látek. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, náhradu škody ve výši 2 945 Kč.
2. Proti označenému rozsudku podala v neprospěch obviněného státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání zaměřené na výrok o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 11 To 387/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině, o ochranném léčení a náhradě škody znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 9. 6. 2016 v době kolem 03:30 hodin v K., v ul. K., v bytě č. 1, napadl poškozenou A. N., svoji družku, tak, že nejprve pohrůžkami bitím a následně bitím, a to bitím do horních a dolních končetin a hlavy kovovým profilem o délce 78 cm, nutil poškozenou, aby odpovídala na jeho otázky týkající se jejich vztahu, přičemž v důsledku fyzického napadení poškozená utrpěla tržnou ránu na hřbetní straně levého zápěstí délky asi 3 cm, na jejíž spodině byla zcela přerušena šlacha natahovače 4. prstu a z poloviny šlacha 3. prstu, tržnou ránu na hlavě délky asi 0,5 cm, otok na zevní straně levého hlezna s následným omezením poškozené v běžném způsobu života po dobu 4-5 týdnů spočívající v klidovém režimu s vyřazením levé ruky z obvyklé zátěže.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 11 To 387/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že výrok o trestu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Uvedl, že nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřenou a nezákonnou trestní sankcí. Měl za to, že odvolací soud se při ukládání trestu neřídil pravidly stanovenými v §37 a §38 tr. zákoníku. Přiměřeným trestem byl trest odnětí svobody s podmíněným odkladem uložený soudem prvního stupně. Nalézací soud správně dovodil, že nepodmíněný trest by měl být ukládán pouze v případě pachatelů, u nichž není další náprava pravděpodobná a kteří natolik ohrožují společenské zájmy, že jiný než nepodmíněný trest nemůže ochránit společnost.
6. Nesouhlasil s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stran výtek vztahujících se k výroku o trestu podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle jeho názoru nebylo úmyslem zákonodárce vyloučit pomocí citovaného dovolacího důvodu z přezkumu veškeré otázky týkající se trestu, které se nedotýkají přípustnosti trestu nebo uložení trestu mimo jeho zákonnou výměru. Odmítl, že by uložení zcela nepřiměřeného trestu odnětí svobody nemohlo být tím nejzávažnějším pochybením při ukládání trestu. Je přesvědčen, že pravým smyslem zmíněného dovolacího důvodu bylo, aby přesně a de facto „empiricky“ zjistitelné pochybení soudu v tomto ustanovení popsané bylo možné vždy a bez výjimky napravit cestou dovolacího řízení, zatímco náprava chybně uloženého trestu (např. nepřiměřeného) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podléhá vyšší možnosti uvážení a abstrakce ze strany rozhodujících soudců.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil, případně přerušil výkon trestu odnětí svobody. Pokud by byl napadený rozsudek zrušen, výkon nastoupeného trestu by byl nevratný. Zatímco v případě jeho odložení nevznikne nikomu, ani zákonem chráněnému zájmu, žádná újma.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Co se týče výroku o trestu, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb.).
14. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu je výjimečně možný jen tenkrát, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
16. Odvolací soud, jenž obviněnému M. R. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (str. 3 až 4 rozsudku). Ztotožnil se s názorem státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně, která podala do výroku o trestu v neprospěch obviněného odvolání, že soud prvního stupně při stanovení druhu a výměry trestu zjevně přecenil význam polehčujících okolností a naopak nedostatečně přihlédl k okolnostem přitěžujícím. Trest uložený soudem prvního stupně byl nepřiměřený, poněvadž soud neuvážil, že obviněnému byl ukládán trest za dva úmyslné trestné činy, z toho jeden zločin, jichž se dopustil za situace, kdy se nacházel jednak v již prodloužené zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu, kterým byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak ve zkušební době s dohledem probačního úředníka z trestního příkazu, kterým byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu pak zůstalo pominuto hodnocení obviněného z místa bydliště, zejména pak zjištění o spáchaných přestupcích, za něž byl v minulosti postižen a které svědčí o jeho poměrně výrazných sklonech k výtržnickému a násilnému jednání, a nebyly zohledněny ani okolnosti projednávaného případu – že se posuzovaného jednání dopustil krátce po prodloužení prvé zkušební doby podmíněného odsouzení a v době výkonu dohledu probačního úředníka a že poškozenou napadl způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině a zodpovídal za následky na jejím zdraví. Soud akcentoval, že doznání obviněného nelze přeceňovat, poněvadž doznal pouze to, co nemohl popřít, a zcela odmítal, že by poškozenou k něčemu nutil. Nastíněné skutečnosti vylučují správnost a důvodnost předpokladu nalézacího soudu, že výkonem uloženého výchovného trestu doplněného dohledem probačního úředníka a uložením další povinnosti podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněný změní svůj dosavadní způsob života a napraví se. Odvolací soud měl za to, že je zřejmé, že obviněný dal svým způsobem života jasně najevo, že mírnější druhy trestů na něj nemají žádný výchovný dopad, tudíž není reálné předpokládat, že soudem prvního stupně zvolený druh trestu by na něj mohl mít pozitivní vliv a zapříčinit, že by začal vést řádný život. Závěr, k němuž odvolací soud dospěl, nemohla změnit ani skutečnost, že obviněnému bylo současně ukládáno ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě a že podle znalkyně by pro něj bylo prospěšnější, aby zahájil léčení, aniž by vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. Nebylo totiž možné vyloučit, že i v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody bude obviněný moci zahájit výkon ochranného léčení, zejména v situaci, kdy v době konání hlavního líčení žádného specialistu nevyhledal. Odvolací soud akcentoval, že po přihlédnutí k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby, která činila 2 až 8 let. Jím uložený trest považoval za přiměřený všem rozhodným okolnostem, a to jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska individuálního postihu, včetně toho, že lze důvodně předpokládat, že bude rozhodnuto o přeměně podmíněných trestů odnětí svobody, které byly obviněnému uloženy v předchozí době.
17. Proti takovému závěru odvolacího soudu nelze mít žádných výhrad. Jeho argumentace je pečlivá, přiléhavá a logická a úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců vzhledem k osobě obviněného a okolnostem případu adekvátní. Soud uvážil všechny skutečnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Obviněnému, osobě s negativní zprávou o pověsti (viz přehled přestupkového jednání na č. listu 151 až 153) a se 2 záznamy v rejstříku trestů, na niž nikterak nezapůsobilo varování v podobě podmíněného odsouzení, na kterou neměl příznivý výchovný dopad dohled probačního úředníka a jež nedbala vstřícného postupu v podobě prodloužení zkušební doby a nepoučila se natolik, aby vedla řádný život, hrozil za spáchání násilné trestné činnosti – za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku – trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, tj. téměř na spodní hranici trestní sazby, i s přihlédnutím k zraněním, které obviněný svým jednáním poškozené způsobil a jež vedly k jejímu omezení v běžném způsobu života po dobu 4 až 5 týdnů, nemůže být považován za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
18. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
19. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu