ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.243.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 243/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného L. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 7 To 84/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 T 2/2017, byl obviněný L. G. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 24. 4. 2015 v době kolem 04.00 hod. v obývacím pokoji domu v místní části H., obce B. Ú., okr. R. n. K., po slovní rozepři se svojí manželkou A. G. Š., a po požití alkoholu, v nepřímém úmyslu usmrtit ve vzteku vytvořil z reklamních letáků kouli o velikosti kopacího míče, kouli zapalovačem zapálil, nechal rozhořet a posléze ji odhodil do prostoru obývacího pokoje, následně z domu vyšel kouřit a pít víno, v obývacím pokoji, kde bez kontroly zanechal hořící kouli papíru, přitom zůstala jeho manželka A. G. Š., která ležela na posteli a nacházela se ve stavu těžké opilosti (2,7 promile alkoholu v krvi), od hořící koule začalo hořet vnitřní vybavení pokoje, což G. sedící venku u domu zjistil po několika minutách, když oknem zpozoroval v obývacím pokoji světlo od ohně, vrátil se proto do domu a oheň šířící se po dřevěném obložení stěny se bez úspěchu snažil uhasit dešťovou vodou, kterou nosil z venku ve vědru, manželku zanechal v obývacím pokoji a sám odešel před dům, který byl postupně zasažen požárem z podstatné části, při požáru došlo k usmrcení A. G. Š., jejíž tělo bylo později v průběhu hasebních prací nalezeno hasiči v prostoru ložnice, přičemž pitvou bylo jako příčina její smrti zjištěno uhoření.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu soud podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil také povinnost zaplatit na nemajetkové újmě poškozené J. D., bytem Č. – D., částku 1 000 000 Kč, poškozenému YYYYY *) ., bytem D., částku 250 000 Kč, poškozenému ZZZZZ*), bytem D., částku 250 000 Kč, poškozené XXXXX *) , bytem D, částku 250 000 Kč, poškozené D. F., bytem D, částku 250 000 Kč, a poškozené E. F., bytem K., částku 250 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného S. H., bytem K. n. O., P., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 7 To 84/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným J. D., YYYYY *) ., ZZZZZ *) , XXXXX *) , D. F. a E. F. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit nemajetkovou újmu poškozené J. D., bytem Č. – D., ve výši 400 000 Kč, poškozenému YYYYY *) , bytem D., ve výši 100 000 Kč, poškozenému ZZZZZ *) , bytem D., ve výši 100 000 Kč, poškozené XXXXX *) , bytem D., ve výši 100 000 Kč, poškozené D. F., bytem D., ve výši 100 000 Kč, a poškozené E. F., bytem K., ve výši 100 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenované poškozené se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zuzany Dostálkové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel zásadně nesouhlasil s právní kvalifikací skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, když tvrdil, že jeho jednání nebylo v žádném případě vedeno úmyslem poškozenou A. G. Š. (dále jen „poškozená“) usmrtit, natož zavraždit. Připomněl, že původně byl stíhán pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. S takovým právním hodnocením souhlasil, neboť plně odpovídalo jeho chování a všem zjištěným okolnostem. Problematické je však prokázání jeho úmyslu ve vztahu k jednání popsanému v obžalobě. Ani na přímý dotaz soudu nedokázal totiž vysvětlit, proč udělal z papírových letáků ohnivou kouli a tuto hodil do prostoru obývacího pokoje. Chybí zde jak motiv, tak i úmysl způsobení újmy na zdraví a smrti. S tímto skutkem nelze dávat do souvislosti předchozí události, při nichž v domě G. hořelo. Poukázal na to, že se snažil manželku zachránit z ohně, ale že si skutečně v té době myslel, že již nežije. Takovýto stav je příznakem těžké opilosti, ve které poškozená byla, neboť měla 2,7 ‰ alkoholu v krvi a tento stav může vypadat, že poškozená je v bezvědomí či dokonce mrtvá, jak vysvětlil i znalec doc. MUDr. Petr Hejna.
6. Ze shora uvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 7 To 84/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 T 2/2017, a aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej uzná vinným spácháním přečinu usmrcení §143 odst. 1 tr. zákoníku a uloží mu přiměřený trest.
7. K podanému dovolání se na základě §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále je „státní zástupce“). Výhradu dovolatele vztahující se k naplnění (resp. nenaplnění) subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku považoval za neopodstatněnou. Úvahy soudů nižších stupňů doplnil v tom směru, že úmysl nemusí být prokazován výlučně jen doznáním pachatele. Naopak, je možno ho zjistit i nepřímo, na podkladě jiných důkazů, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
8. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem obou soudů, že dovolatel se dopustil zločinu vraždy v úmyslu nepřímém. Především si byl velmi dobře vědom toho, že poškozená je pod silným vlivem alkoholu. Nepochybně si tak musel být jistý, že v důsledku opilosti, jakož i s přihlédnutím ke zdravotním potížím omezujícím její pohyb, nebude schopna na vzniklý požár adekvátně reagovat. Přesto vytvořil z reklamních letáků papírovou kouli o velikosti kopacího míče, tuto zapálil, hodil ji do obývacího pokoje, kde poškozená ležela na posteli ve stavu těžké opilosti, a z domu – ačkoli byly cca 4 hodiny ráno! – odešel. Jako uživatel nemovitosti věděl, že v místnosti jsou palubky, které velmi snadno zahoří. Z jeho strany navíc nešlo o první případ, kdy by ve zlosti po předchozích výhrůžkách požár v domě (posléze uhašený) opakovaně založil právě v místě, kde poškozená ležela. Při takto zjištěném jednání si musel být vědom a být srozuměn s tím, že reálně hrozí aktuální nebezpečí vzniku požáru, který může zachvátit celý pokoj a posléze dům, a takto v důsledku popálenin a toxických zplodin poškozenou usmrtit. S takovým následkem musel být přinejmenším smířen. Státní zástupce v této souvislosti připomněl jistou důslednost konání dovolatele, který jako prostředek k založení požáru zvolil nikoli jen několik prospektů, ale z letáků vytvořil velkou kouli, u které byla pravděpodobnost udržení ohně nepoměrně vyšší. Tím tedy šanci na založení požáru ještě zvýšil. Mimo realitu je pak v této souvislosti jeho tvrzení, že se údajně snažil poškozenou z hořícího pokoje dostat. Ve skutečnosti jí totiž žádnou faktickou pomoc neposkytl (vyjma několika málo věder dešťové vody chrstnutých do pokoje, které ale požáru zabránit nemohly). Kdyby poškozené, jak nyní tvrdí, skutečně pomoci chtěl, s ohledem na její tělesnou konstituci by pro něho nebylo problémem ji z místnosti dostat.
9. Státní zástupce proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Námitka nenaplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je pod citovaný dovolací důvod bez dalšího podřaditelná, a to zejména za situace jako je tato, kdy dovolatel ve své argumentaci vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v dovolacím řízení nepožaduje jejich změnu. Nejvyšší soud byl tedy povinen výhrady obviněného věcně posoudit, dospěl však k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Plně se tak ztotožnil s názory obou soudů nižších instancí, které se s uvedenou obhajobou již přesvědčivě a po právní stránce bezchybně vypořádaly. Postačovalo by proto na příslušné pasáže jejich rozhodnutí pouze odkázat, každopádně pro větší přesvědčivost je možno dodat následující.
14. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).
15. Srozuměním ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem . Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem , tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku . (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).
16. Nejvyšší soud je přesvědčen, že (přinejmenším) nepřímým úmyslem bylo pokryto celé jednání obviněného, tedy od úvodního zapálení papírové koule a vhození jí do prostoru obývacího pokoje až po konečné opuštění hořícího domu a ponechání bezvládné poškozené „svému osudu“. Soudy obou stupňů zcela logicky dovodily srozumění dovolatele s tím, že zjištěným jednáním může způsobit požár v objektu, který s poškozenou obývali. K tomu státní zástupce vcelku výstižně upozornil na důslednost jeho konání, kdy vytvořil papírovou kouli větších rozměrů, kterou zapálil, a teprve poté, co se rozhořela, ji hodil do místnosti, ve které převládal dřevěný materiál (nábytek a obložení stěn palubkami). O tom, že mu bylo (ve shora uvedeném smyslu) zcela lhostejno, zda požár způsobí či nikoliv, svědčí i to, že i když koule z reklamních letáků stále hořela (jak u svých výslechů v přípravném řízení i hlavním líčení přiznal), opustil dům na dobu kolem 10 minut, aniž by o dění vevnitř jevil jakýkoliv zájem. Je tedy nepochybné, že nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku a rozšíření požáru zabránila.
17. Stejně je možno přistupovat i k fatálnímu následku v podobě smrti poškozené. Nelze pominout již fakt, že dovolatel hodil hořící kouli do blízkosti pohovky, na níž ona v tu dobu ležela. Především ale velice dobře věděl, v jakém stavu se nacházela, když sám uvedl, že byla opilá „jak svině“, a byl si vědom i jejích zdravotních obtíží, které ji omezovaly v pohybu. Oba soudy tudíž shodně dospěly k naprosto přesvědčivému závěru, že nemohl v žádném případě počítat s tím, že by (úplně bezvládná) poškozená byla schopna hořící objekt opustit či dokonce sama oheň uhasit. Taktéž se rozhodně (ani ve stavu prosté opilosti) nemohl domnívat, že již poměrně rozsáhlý požár uhasí dvěma kbelíky dešťové vody a svou manželku tím zachrání. Soudy také velmi správně nepřistoupily na jeho obhajobu, že svou manželku nemohl zachránit, jelikož byla těžká („jako pytel brambor“) a nemohl ji unést. Zaprvé toto jeho tvrzení z provedeného dokazování nevyplývá, neboť nikdo ze svědků nezaznamenal na obviněném žádné stopy zašpinění, které by při manipulaci s poškozenou v silně hořící místnosti musel získat. Zadruhé, i kdyby se o záchranu poškozené opravdu pokoušel, nic mu nebránilo vynést ji z hořícího objektu ihned, namísto zcela zjevně beznadějných pokusů o uhašení požáru. Přitom jeho tvrzení, že nemohl unést necelých 60 kg vážící ženu, soudy důvodně neuvěřily. Nakonec nelze přijmout ani námitku obviněného, že snahu o záchranu poškozené vzdal i proto, neboť měl za to, že byla již mrtvá v důsledku požití nadměrného množství alkoholu. Ze samotné jeho výpovědi totiž nevyplývá, že by se snažil jakkoliv blíže zjistit, zda poškozená skutečně zemřela (např. zda dýchá), ostatně ani kritická situace v dané chvíli nic takového neumožňovala. Zmíněného dojmu tak nabyl pouze proto, že poškozená byla nepohyblivá. Rozhodně si tedy nemohl být jist, že se jeho manželka skutečně „upila k smrti“ a stále musel počítat – být srozuměn – i s druhou variantou, tj. že v době, kdy ji v hořícím domě zanechal, byla stále naživu.
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je správná a zákonná. Proto dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.