ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.273.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 273/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného B. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 50 To 388/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 68/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 9 T 68/2016, byl obviněný B. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 26. 3. 2016 v době okolo 23:00 hodin v B., ul. Z., okres T., ve veřejnosti přístupném Bowling baru, poté, co jej poškozený R. D., opakovaně v průběhu večera provokoval, na chodbě před vnitřními prostory obviněný poškozeného R. D. fyzicky napadl tak, že ho nejprve svalil na schodiště a vzápětí jej opakovaně udeřil pravou pěstí do obličeje, a to nejméně třemi ranami, čímž poškozenému způsobil zranění vyžadující si lékařské ošetření dne 27. 3. 2016 v 00:24 hod. na oční klinice ve Fakultní nemocnici Plzeň-Lochotín, a to tři tržné rány v oblasti levého víčka o celkové délce 6,5 cm, sešité 24 stehy a tržnou ranku v zadní části hlavy o délce 0,5 cm s následným domácím léčením do 3. 4. 2016, bez vystavení pracovní neschopnosti na žádost poškozeného, přičemž poškozený byl omezen v běžném způsobu života zejména tím, že po dobu tří dnů nemohl otevřít levé oko a poté po dobu asi dvou týdnů viděl na levé oko mlhavě, dále byl omezen celkovou únavností, bolestí hlavy a nesoustředivostí.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. Za to mu uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené Odborové zdravotní pojišťovně, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 na náhradě škody částku ve výši 7 710 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného R. D., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 50 To 388/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et Mgr. Radky Linhartové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém obsáhlém podání dovolatel nejprve v obecné rovině namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. V postupu orgánů činných v trestním řízení (od samého počátku řízení) spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Ke své osobě zdůraznil, že byl do předmětného trestního řízení bezúhonným a žil řádným životem. Od roku 2005 byl ve služebním poměru jako příslušník Hasičského záchranného sboru, v jeho průběhu si stále zvyšoval kvalifikaci. Práce jej naplňovala a viděl v ní své životní poslání. V důsledku nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku byl jeho služební poměr ke dni 18. 11. 2017 ukončen, byl nucen najít si nové zaměstnání, v něm však jsou jeho současné příjmy podstatně nižší. To velmi ztížilo ekonomickou situaci jeho rodiny, neboť s družkou vychovávají nezletilého syna XXXXX *) a žijí v rodinném domě financovaném hypotečním úvěrem, který budou (měsíčními splátkami ve výši cca 11 000 Kč) splácet dalších 25 let.
6. Značnou část svého podání věnoval dovolatel postupu policejního orgánu, který byl (podle jeho názoru) v mnoha ohledech nezákonný. V prvé řadě poukázal na úřední záznamy o podaných vysvětleních, z nichž je zřejmé, že policejní orgán kladl kapciózní (úskočné) a sugestivní (návodné) otázky, jejichž použití trestní řád v §101 odst. 3 a §92 odst. 3 zakazuje. Svou argumentaci podpořil přesnou citací některých otázek z uvedených úředních záznamů. Dalším nezákonným postupem bylo, že svědkyně T. H. podávala vysvětlení telefonicky, což ale trestní řád neumožňuje. V jeho průběhu policista sledoval kamerový záznam a svědkyni popisoval, co na něm vidí. Činil tak ovšem v rozporu s objektivní skutečností na záznamu zachycené, když svědkyni předestíral, že je zde vidět stín dovolatele, jak napadá poškozeného. Dané vysvětlení tedy nemělo být v řízení vůbec použito, neboť bylo získáno v rozporu se zákonem. Navíc tam uvedené tvrzení, že svědkyně viděla, jak jeden muž fyzicky napadal poškozeného pěstmi, není pravdivé, což ona sama u hlavního líčení potvrdila. Dále měl být ze strany policejního orgánu činěn nátlak na svědka P. K. při podání vysvětlení. Dovolatel rovněž v podrobnostech poukázal na veškeré stížnosti na postup policie v přípravném řízení (kromě již zmíněných spatřoval další pochybení např. v tom, že vrchní inspektor nprap. Jan Prokop i jeho zástupce se s poškozeným osobně znali a tykali mu, dovolateli měli nabízet „určitou domluvu“, zaplatí-li poškozenému 20 000 Kč. O neprofesionálním postupu orgánů činných v trestním řízení mělo svědčit i nesprávné vyměření chodby v Bowling baru či neumožnění podání trestního ze strany dovolatele na poškozeného). Jeho podněty a námitkami se však nikdo z dotčených orgánů, včetně obou soudů, nezabýval, tj. tato část jeho obhajoby byla opomenuta. Nadto, nezákonným způsobem bylo prováděno také dokazování před soudem prvního stupně, kdy soud četl postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. protokoly o podaných vysvětleních a odstraňoval tímto rozpory ve výpovědích svědků vyslýchaných u hlavního líčení. V důsledku všech těchto pochybení došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 5 tr. ř.
7. Obviněný v další pasáži svého dovolání polemizoval s hodnocením výpovědi svědkyně I. K. Zdůraznil, že byla v době činu přítelkyní poškozeného, který se tehdy nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení (za přečin výtržnictví). V případě spáchání trestného činu mu tak hrozilo nařízení výkonu trestu a nástup do příslušného typu věznice. Svědkyně tedy nebyla žádným nestranným, nezávislým a nezainteresovaným svědkem incidentu mezi ním a poškozeným. Ještě k tomu navíc byla přímým účastníkem dané fyzické potyčky. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, proto nelze akceptovat shledání jeho viny za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědkyně, jejíž zájem na výsledku trestního řízení nelze a priori vyloučit. Nadto, za stavu, kdy proti sobě stála dvě vzájemně si odporující tvrzení, mělo být svědectví I. K. hodnoceno vyčerpávajícím způsobem, a v případě pochybností měla být zvolena varianta pro obviněného příznivější (v souladu se zásadou in dubio pro reo). Soudy však rezignovaly na zkoumání obecné i specifické věrohodnosti svědkyně, nenechaly vypracovat znalecký posudek k této otázce, ani neprovedly důkaz výpisem z trestního rejstříku. Dovolatel poukázal na to, že její výpověď se zcela rozchází s výpovědí všech ostatních svědků (kdy nikdo jiný nehovořil o tom, že by poškozeného napadl), ale i s výpovědí samotného poškozeného. Vyzdvihl i konkrétní rozpory, které se objevily i mezi jejími jednotlivými výpověďmi v přípravném řízení a u hlavního líčení. Rovněž v rámci její výpovědi před soudem uváděla rozporné skutečnosti.
8. Obviněný dále poukázal na svědecké výpovědi, jež shodně dosvědčují provokativní a agresivní chování opilého poškozeného, neopomněl ani zmínit jeho trestní minulost. Závěry soudů jsou (podle jeho názoru) v extrémním nesouladu s většinou svědeckých výpovědí, ze kterých nevyplývá, že by (dovolatel) poškozeného napadl. Nic takového netvrdili dokonce ani svědci P. K. a T. H., kteří podle kamerového záznamu museli konflikt vidět, a hlavně se jednalo o přátele poškozeného a jeho družky. Tuto skutečnost ovšem soudy nevzaly v potaz, naopak své závěry opřely o nepodloženou hypotézu, že svědectví A. T., A. H., B. K. a R. K. (tj. osob náhodně přítomných na místě činu) bylo ovlivněno nevhodným chováním poškozeného a dobrým vztahem k obviněnému, který neměl ani žádný důvod jakýkoliv konflikt s poškozeným vyvolávat. Soudy při hodnocení provedených důkazů vybraly pouze ty skutečnosti svědčící v neprospěch dovolatele a zcela opomenuly okolnosti hovořící v jeho prospěch. Nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
9. Poté se dovolatel věnoval i některým závěrům znalce MUDr. Pavla Mandyse. Akcentoval, že zranění poškozeného nesvědčí pro nápadně prudké rány značnou silou. Upozornil též na nesoulad výsledků znaleckého zkoumání a verze svědkyně I. K. Následně uvažoval nad dalšími možnostmi mechanismu vzniku zranění očnice poškozeného, který se mohl při pádu ze schodů o jeden schod udeřit (soudy v tomto ohledu nedostatečně vyhodnotily krevní stopy na schodišti a nenechaly ani vypracovat znalecký posudek k analýze vzniku těchto stop). K poranění poškozeného mohlo dojít i nechtěným kontaktem s čelním hrbolem (tzv. „hlavičkou“) dovolatele, který spadl na něj. Některá zranění mohla poškozenému způsobit svým prstenem s výstupkem i svědkyně I. K., která se snažila svého agresivního přítele odtrhnout. Soudy se rovněž nevypořádaly s námitkou, že poškozený nebyl nikterak omezen ve svém obvyklém způsobu života. Po svém ošetření v nemocnici se vrátil na místo činu, tj. do Bowling baru, kde opět popíjel alkoholické nápoje. Nebyl v pracovní neschopnosti, týden po incidentu sám odřídil 400 km dlouhou cestu do F. n. M., kde vykonával svou běžnou pracovní činnost.
10. Dovolatel namítl, že z jeho strany nedošlo ke spáchání trestného činu, jelikož nebyl naplněn subjektivní znak skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ani přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětný incident totiž vyvolal poškozený, který jej napadl. Pokud by byl poškozený udeřen vysloveně prudce, muselo by podle znalce MUDr. Pavla Mandyse dojít k závažnějšímu následku. Měl-li by tedy obviněný v úmyslu skutečně ublížit poškozenému, bylo by jeho zranění daleko horší. Dovolatel chtěl dokonce na místě zůstat a po pádu ze schodů poškozenému pomoci, byl však vyhnán svědkyní I. K., a to i sprostými nadávkami. Incident se navíc mohl odehrát i jinak (srov. výše), neboť žádný ze svědků si nevšiml ani stop krve poškozeného na rukou či oděvu obviněného (které by tam při takovém typu napadení, jak popsala svědkyně I. K., být měly).
11. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 50 To 388/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 9 T 68/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádří. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z podaného dovolání je zcela zjevné, že ani jedna z uplatněných námitek kritéria ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplňuje, neboť obviněný jejich prostřednictvím vytýkal různá procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení – policejním orgánem počínaje a soudy nižších stupňů konče. On sám si byl této skutečnosti vědom, avšak v postupu zmíněných institucí spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces zaručený základními normami ústavního pořádku České republiky. Na základě toho se domáhal nového hodnocení důkazů ze strany dovolacího soudu, zásahu do dříve zjištěného skutkového stavu a posléze i jiného (pro něj příznivějšího) právního hodnocení skutku.
18. V této souvislosti je nutno uvést, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to právě z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Obviněný ve svém podání namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Lze doplnit, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy k tomuto jevu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
19. Nejvyšší soud se proto zaměřil na otázku, zda bylo právo dovolatele na spravedlivý proces v předmětném trestním řízení porušeno. Dospěl ovšem k závěru, že nikoliv. V daném směru je nejprve potřeba zdůraznit, že ne každé porušení některého z ustanovení trestního řádu dosahuje intenzity porušení některého z pravidel spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Jakkoliv lze souhlasit s obviněným v tom, že například postup policejního orgánu při vyšetřování případu neodpovídal vždy zákonným požadavkům, ať již jde o namítané sugestivní či kapciózní otázky a s nejvyšší pravděpodobností i způsob podání vysvětlení svědkyně T. H. (alespoň v té formě, jak jej svědkyně u hlavního líčení popisovala), z rozhodnutí obou soudů nižších instancí, resp. z hodnocení provedených důkazů, ovšem zřetelně plyne, že soudy vycházely ze svědeckých výpovědí učiněných při hlavním líčení před nalézacím soudem. Nelze proto v žádném případě uzavřít, že by obviněný byl uznán vinným na základě důkazů získaných a použitých v rozporu se zákonem. Na tom nic nemění ani skutečnost, že úřední záznamy o podaných vysvětleních byly při hlavním líčení čteny postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. Na rozdíl od odvolacího soudu Nejvyšší soud v tomto žádné pochybení nespatřuje, neboť zmíněné ustanovení v účinném znění umožňuje čtení úředních záznamů se souhlasem obviněného a státního zástupce, což bylo v tomto případě dodrženo. Přesto je vhodné zopakovat, že pro rozhodnutí v této trestní věci zcela postačovalo vycházet ze svědeckých výpovědí učiněných před soudem prvního stupně a některých dalších důkazů (kamerových záznamů a znaleckého posudku), přičemž oba soudy takto evidentně učinily.
20. Nejvyšší soud nezaznamenal žádný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod dovolatele ani při hodnocení (zákonně) provedených důkazů soudem prvního stupně. Naopak musí vyzdvihnout jeho postup, kdy velice logicky a důsledně porovnával jednotlivé svědecké výpovědi s objektivními důkazy – tj. kamerovými záznamy a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Na tomto základě se důvodně přiklonil k té verzi skutkového děje, o níž hovořila svědkyně I. K. Věrohodnosti výpovědi této svědkyně se přitom dostatečně věnoval (a to bezpochyby i s přihlédnutím k jejímu vztahu s poškozeným), správně ji hodnotil jako ucelenou a v podstatných bodech konstantní. Všechny své úvahy v odůvodnění napadeného rozsudku v podrobnostech vysvětlil v intencích §125 odst. 1 tr. ř. Neméně pečlivě si počínal i při hodnocení možných mechanizmů vzniku zranění poškozeného, když v souladu se znaleckým posudkem a dalšími důkazy vyloučil další potenciální (obhajobou namítané) varianty vzniku shora specifikovaných poranění než právě napadení (údery pěstí) ze strany obviněného (srov. strany 8 až 9 odůvodnění jeho rozsudku). Za dané situace pak nelze ničeho vytknout ani soudu odvolacímu, který se skutkovými závěry nalézacího soudu ve svém rozhodnutí ztotožnil (srov. strany 4 až 6 odůvodnění jeho usnesení).
21. Nejvyšší soud tudíž zdůrazňuje, že soudy nižších instancí se za účelem rozhodnutí ve věci zabývaly všemi podstatnými okolnostmi posuzovaného případu (byť v podaném dovolání je namítán pravý opak), ke všem, včetně obhajoby obviněného, se ve svých rozhodnutích též vyjádřily, přičemž prvoinstanční soud provedl veškeré důkazy potřebné k úplnému zjištění průběhu rozhodného skutkového děje. Jinak řečeno žádnou významnou skutečnost, resp. důkaz ani jeden z nich neopomněl. Způsob hodnocení důkazů lze označit za podrobný, racionální a plně přezkoumatelný, prostý jakýchkoliv náznaků libovůle či svévole, čímž byly splněny požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Takto přijaté skutkové závěry pak odpovídají kritériím §2 odst. 5 tr. ř. V uvedeném směru tak nedošlo ani k porušení zákona (trestního řádu), natož k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě není Nejvyšší soud ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i výše zmíněné judikatury Ústavního soudu oprávněn věcně jakkoliv zasahovat do již ustáleného skutkového stavu. Pro úplnost postačuje znovu odkázat na hodnotící pasáže rozhodnutí nižších soudů.
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu