ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.295.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 295/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 5 To 146/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 25/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 1 T 25/2016, uznal obviněné J. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a L. Č. vinnými, že
dne 12. 4. 2015 v době kolem 15.30 hod. v M., ul. B., v předsíni bytu č. 28 v pátém podlaží panelového domu, po předchozí dohodě, že společně pohrozí a vystraší poškozeného J. H., tohoto vyhledali a nejprve jej obviněný Š. po krátké slovní rozepři fyzicky napadl několika údery rukou sevřenou v pěst, směřovanými na hlavu a srazil jej tak na zem, kde ho uchopil za hlavu a praštil s ní o zem a dále jej napadal údery pěstí do obličeje, přičemž poté, když chtěl poškozený ze země vstát, přistoupil k němu obviněný Č. a podrážkou obuté nohy jej udeřil tzv. šlapákem do obličeje, načež poškozený opět upadl na zem a zůstal ležet v bezvědomí; v důsledku tohoto fyzického napadení poškozený H. utrpěl zlomeninu lebky (mozkové i obličejové části lebky), zlomeninu přední stěny dutiny čelní kosti vpravo i vlevo (bez posunu úlomků), tříštivou zlomeninu nosních kůstek oboustranně s posunem úlomků a s tříštivou zlomeninou nosní přepážky, zlomeniny pravé očnice, a to její spodiny (s posunem úlomků do dutiny horní čelisti), zevní (s posunem úlomků zevním směrem) i vnitřní stěny, zlomeniny levé očnice, a to její spodiny (s posunem úlomků do dutiny horní čelisti) i vnitřní a zevní stěny této očnice, rozestup švu na zevním okraji pravé očnice, tj. rozestup švu mezi kostí čelní a kostí lícní vpravo (tzv. frontozygomatický šev), zlomeninu (trojitou) levého jařmového oblouku, zlomeninu přední, vnitřní i zevní stěny dutiny horní čelisti vpravo bez výraznějšího posunu úlomků, zlomeninu přední, vnitřní i zevní stěny dutiny horní čelisti vlevo bez výraznějšího posunu úlomků, vícečetné zlomeniny stěn dutin čichové kosti oboustranně, drobnou zlomeninu zevní a zadní stěny dutiny kosti klínové vpravo a dále poranění kůže, podkoží a sliznic – dvě tržně – zhmožděné rány v týlní krajině, jedna o délce 7 cm dosahující až klenby lební, druhá o délce 4 cm, kožní oděrky na čele vlevo a nad kořenem nosu, krevní výron s otokem měkkých tkání víček pravého i levého oka se zúžením oční štěrbiny a prostupem krevních výronů pod oční spojivku, v nosoretní krajině (bez určení stranové lokalizace) a za levým usním boltcem, drobnou tržně – zhmožděnou ránu dásně v oblasti špičáku v horním čelistním oblouku vlevo, krevní výron v dutině ústní a krevní výron zadní stěny části hltanu, umístěné za dutinou ústní, kterážto zranění si vyžádala operační zákrok v celkové narkóze a hospitalizaci poškozeného do dne 26. 4. 2015 a další jeho léčení do dne 29. 5. 2015, přičemž shodou příznivých okolností nedošlo u poškozeného k vážnému nitrolebnímu poranění s přímým ohrožením jeho života (např. v podobě pohmoždění mozku, nitrolebního krvácení apod.).
2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému J. Š. za to uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1 ks loveckého nože s plastikovou černou rukojetí a 1 ks černého textilního pouzdra na nůž. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu rovněž uložil ochranné léčení protialkoholní ústavní formou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 6. 2015, č. j. 6 T 31/2015-188, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému a obviněnému L. Č. uložil povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Ústí nad Labem, Mírové nám. 35/C, Ústí nad Labem, škodu ve výši 44 886 Kč. Pro úplnost je vhodné uvést, že obviněnému L. Č. soud uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a současně nad ním vyslovil dohled.
3. Proti citovanému rozsudku podal odvolání pouze obviněný J. Š. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 5 To 146/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení ochranného léčení protialkoholního ústavní formou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Dřevěné dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutečností, které vyplynuly z dokazování a měly mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu.
5. Dovolatel v podrobnostech rozvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně byl odsouzen za to, že fyzicky napadl poškozeného několika údery rukou sevřenou v pěst směřovanými na hlavu a srazil jej na zem, kde ho uchopil za hlavu a praštil s ní o zem, a dále jej napadal údery pěstí do obličeje, přičemž takto jeho jednání popsal obviněný L. Č. Tvrdil, že poškozenému dal jen jeden úder pěstí do obličeje. V této souvislosti vytkl soudům obou stupňů, že se vůbec nevypořádaly s jeho návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie k pravdivosti výpovědi obviněného L. Č. v návaznosti na výpověď svědka M. C. Zdůraznil, že tento svědek totiž zpochybnil výpověď obviněného L. Č. s tím, že tento se mu chlubil, že zbil svého švagra, a že věc spáchal s obviněným a dělá si alibi. Namítl, že k této části výpovědi jmenovaného svědka však soudy nepřihlédly, a rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí obviněného L. Č. hodnotily v jeho neprospěch. Vyslovil proto názor, že skutkový děj tak, jak jej popsal obviněný L. Č., nelze mít za prokázaný, a nelze mu jej tedy ani přičítat k tíži. Dodal, že žádný ze soudů nižších instancí nevzal v úvahu polehčující okolnost na jeho straně, kterou potvrdila ve své výpovědi i svědkyně M. R., a to, že jednak přivolal poškozenému zdravotní pomoc (sanitku) a dále, že přivolal i policii.
6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 5 To 146/2017, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 9. 2. 2018 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
10. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
11. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti úplnosti provedeného dokazování (soudům obou stupňů vytkl, že nejenže neprovedly, ale ani se nevypořádaly s jeho návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie ohledně pravdivosti výpovědi obviněného L. Č.), způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy (s poukazem na svou výpověď a výpověď svědka M. C. vyjádřil přesvědčení, že provedeným dokazováním nebyly zajištěny důkazy, které by svědčily o jeho vině, resp. že s ohledem na tyto výpovědi nebyl prokázán skutkový děj tak, jak jej popsal obviněný L. Č.) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje, jež spočívala v tvrzení, že poškozenému dal jen jeden úder pěstí do obličeje. Zde je vhodné připomenout, že uvedené verzi navíc předcházely dvě jiné skutkové verze obviněného, neboť v přípravném řízení tento nejprve zcela popíral, že by poškozeného vůbec udeřil, následně v hlavním líčení vypověděl, že jej udeřil omylem, když chtěl ve skutečnosti udeřit obviněného L. Č. z důvodu, že dal poškozenému ránu, a posléze v rámci své odvolací argumentace připustil zmíněnou jednu ránu pěstí poškozenému. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a pochybením pak měl za to, že soudy nesprávně právně posoudily daný skutek.
12. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do úplnosti dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
13. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což se v dané věci ani nestalo. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se i průběžně měněnou obhajobou obviněného (srov. zejména stranu 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se opětovně a podrobně zabýval obhajobou obviněného spočívající ve zpochybňování věrohodnosti výpovědi obviněného L. Č. a bagatelizaci míry jeho participace na napadení poškozeného s tím, že jej toliko jednou udeřil (srov. strany 3 až 5 usnesení tohoto soudu). Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
15. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu