ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.33.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 33/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněné A. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 14 To 134/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 11/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, uznal obviněnou A. V. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
dne 27. 1. 2016 kolem 16:00 hodin v K., okr. T., řídila po silnici I. třídy č. 19 a místní komunikaci vedoucí k rodinnému domu č. … ve směru jízdy od Ch. přesně nezjištěné motorové vozidlo, pravděpodobně vozidlo tov. zn. Hyundai Terracan, ačkoliv jí byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 T 141/2012 ze dne 25. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2013, uložen jako souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to vozidla tov. zn. Hyundai Terracan 2.9 X2LPN, VIN: …, reg. zn. …, barvy šedá-metal, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tři roky.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 14 To 134/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Plachého podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatelka uvedla, že jak napadeným usnesením odvolacího soudu, tak jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť v projednávané věci nebyly nalézacími soudy dostatečně respektovány některé základní zásady trestního práva, konkrétně princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada in dubio pro reo. Namítla, že soud druhého stupně zamítl její odvolání s odůvodněním, že v něm napadala způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, a jeho závěr o věrohodnosti výpovědi svědkyně L. K. a nevěrohodnosti výpovědí její a svědka R. B., ačkoliv ve skutečnosti ve svém odvolání nenamítala způsob hodnocení provedených důkazů, nýbrž to, že způsob, jakým soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním stran věrohodnosti výpovědí svědků a její výpovědi, je nezákonný. V tomto směru konkrétně poukázala na to, že soudy obou stupňů posoudily její výpověď jako nevěrohodnou na základě údajných rozporů ve výpovědi učiněné v rámci přípravného řízení a při hlavním líčení a ve vztahu k výpovědím svědků. Zdůraznila, že jednak mezi jejími výpověďmi žádné rozpory nejsou, a dále zejména to, že tento údajný rozpor byl zjištěn nezákonným způsobem, neboť výpověď v rámci přípravného řízení učinila dne 5. 4. 2016, tedy zjevně v době před sdělením obvinění, a tudíž takový důkaz nelze použít, a navíc soudy shledaly nevěrohodnost její výpovědi s odkazem na její trestní minulost a rovněž na usnesení o zahájení trestního stíhání proti ní v jiné věci, tj. na tomto podkladě předjímaly její vinu, a tudíž postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny.
6. Obviněná konstatovala, že jediným usvědčujícím důkazem provedeným v rámci daného trestního řízení byla výpověď svědkyně L. K., z níž však nevyplývá, že jmenovaná svědkyně by ji viděla řídit motorové vozidlo, nýbrž to, že svědkyně tuto skutečnost toliko dovodila ze souvisejících okolností. Označila proto její výpověď za pouze nepřímý důkaz, který jako jediný není dostatečný pro učinění závěru o její vině daným přečinem.
7. S ohledem na výše uvedenou argumentaci dovolatelka navrhla (aniž citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 14 To 134/2017, popř. i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 2. 1. 2018 sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje (přes jisté nedostatky závěrečného návrhu, v němž není uvedeno, podle jakých zákonných ustanovení má dovolací soud rozhodnout) i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
12. Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky obviněné ke způsobu, jakým soudy obou stupňů dospěly k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi a výpovědi svědka R. B., který označila za nezákonný jednak vzhledem k soudy tvrzenému rozporu mezi jejími výpověďmi v přípravném řízení a hlavním líčení a jednak s ohledem na soudy učiněný odkaz na její trestní minulost a na její trestní stíhání v jiné věci, a dále její výhrady ke způsobu hodnocení výpovědi svědkyně L. K., k níž uvedla, že je jediným usvědčujícím důkazem ve věci, avšak toliko důkazem nepřímým, neboť z ní nevyplývá, že tato svědkyně ji viděla řídit motorové vozidlo, nýbrž jen to, že tuto skutečnost dovozuje ze souvisejících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněná sice obecně poukázala na nesprávné „hmotněprávní posouzení“ (aniž však konkrétně uvedla, jaké otázky hmotného práva se mělo týkat a v čem mělo spočívat), nicméně z obsahu dovolání je současně patrné, že její výhrady primárně směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, výsledkům důkazního řízení a skutkovým zjištěním soudů. Nesprávný závěr obou soudů nižších instancí o její vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy nedovodila ze skutkových zjištění, jež tyto soudy učinily, naopak tato zjištění zpochybnila (což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné), když tvrdila, že oba soudy hodnotily nesprávně otázku věrohodnosti její výpovědi a výpovědi svědka R. B., a zejména, že jediným usvědčujícím důkazem v dané věci je toliko nepřímý důkaz, a to výpověď svědkyně L. K., jež ji však neviděla řídit.
13. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
14. Jestliže přitom dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů nerespektovaly princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, a tudíž nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
15. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což se v dané věci ani nestalo). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž se zabýval i obhajobou obviněné a podrobně vysvětlil, z jakého důvodu shledal její výpověď (a rovněž výpověď svědka R. B.) nevěrohodnou, a proč naopak nepochyboval o věrohodnosti výpovědi svědkyně L. K. (srov. zejména strany 3 až 5 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho stranu 3 a 4). Skutkovým zjištěním soudů nepochybně odpovídá rovněž právní kvalifikace jednání obviněné jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (v dané věci obviněné). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
18. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněné je v podstatě opakováním její obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
19. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu