ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.367.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 367/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání obviněné Š. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 143/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná Š. J. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 17 T 143/2016, uznána vinnou, že
dne 14. února 2016 kolem 20:16 hodin ve Z., na křižovatce místní komunikace ulice ř.– místní komunikace ulice F. K., jako řidička vozidla Škoda Octavia, registrační značky, u které bylo orientační dechovou zkouškou naměřeno v dechu nejméně 0,40 g/kg alkoholu, aniž by byl následně proveden rozbor žilní krve, což by umožnilo ověřit skutečnou míru ovlivnění a vlivu alkoholu na ovládání vozidla, jedoucí po ulici ř., ve směru od ulice D. M. H., prostorem křižovatky v přímém směru jízdy k ulici R. rychlostí mezi 30 km/h až 40 km/h, za snížené viditelnosti vlivem noční tmy dále zhoršené povětrnostními podmínkami vlivem deště, na vyznačeném přechodu pro chodce přehlédla, aniž by jí v tom bránila objektivní překážka, neboť se zejména soustředila na prostor svého jízdního pruhu, zleva doprava z jejího pohledu od levé krajnice přecházející chodkyni A. K., kterou vidět mohla, tuto však uviděla až přímo před vozidlem, na což reagovala prudkým brzděním, avšak střetu s chodkyní již nezabránila, přičemž pokud by přesto na její pohyb při vstupu do vozovky na přechod pro chodce reagovala, když před samotným vstupem by nebylo s ohledem na předchozí pohyb chodkyně důvodné očekávat snahu užít přechodu pro chodce, střetu by mohla zabránit, ale musela by snížit rychlost mírným brzděním či změnou směru jízdy, přičemž chodkyně A. K. se před vstupem do vozovky náležitě nepřesvědčila o pohybu vozidel, neboť o pohybu vozidla Škoda Octavia nevěděla, byť jeho pohyb zjistit mohla, taktéž nereagovala na volání, aby zastavila, následně jí bylo naměřeno v krvi nejméně 2,24 g/kg alkoholu, čímž v důsledku jednání obviněné i chodkyně A. K. došlo k jejímu sražení přední částí vozidla a k vzniku zranění, a to sdruženým poraněním, zlomenině pravé pánve tříštivé s posunem, vykloubení kyčle, zlomenině horního a dolního raménka kosti stydké vpravo, zlomenině těla křížové kosti vlevo bez posunu, zlomenině střední části levé stehenní kosti s posunem, tříštivé zlomenině 2. – 4. žebra vlevo, volnému vzduchu v dutině hrudní vlevo, zlomenině 3. – 7. žebra vpravo, volné krvi v dutině hrudní oboustranně, kolapsu plic oboustranně, zánětu plic oboustranně způsobenému klebsielou, kdy doba léčení a doba podstatného omezení obvyklé činnosti trvala déle než 6 týdnů, kdy před dopadem na vozovku A. K. odhodila svým tělem chodkyni I. B., která na přechod pro chodce z pohledu obviněné vběhla náhle od levého okraje vozovky, aby chodkyni A. K. uchopila a stáhla zpět ve snaze zabránit střetu, přičemž utrpěla otřes mozku, podvrtnutí a natažení krční páteře, podvrtnutí a natažení pletence ramenního kloubu, povrchní poranění zápěstí a palce levé ruky, u níž bylo naměřeno v krvi nejméně 1,48 g/kg alkoholu .
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Současně jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 696/10, 659 14 Brno, IČ 41197518, škodu ve výši 310 930 Kč, A. K., bytem J., H., nemajetkovou újmu ve výši 165 867 Kč a I. B., bytem Ú., nemajetkovou újmu ve výši 9 528 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal všechny poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podaly obviněná a obě poškozené ženy odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených A. K. a I. B. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené A. K., bytem J., H., nemajetkovou újmu ve výši 248 801 Kč a poškozené I. B., bytem Ú., nemajetkovou újmu ve výši 14 292 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal uvedené poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně rozhodl o odvolání obviněné tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Valy proti němu podala dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí s tím, že i v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V podrobnostech dovolatelka namítla, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a ve věci existují i opomenuté důkazy. Zdůraznila, že nemohla střetu s poškozenými zabránit, a vytkla oběma soudům, že se nezabývaly věrohodností svědeckých výpovědí a nevypořádaly se s řadou námitek, které vznesla ve vztahu k výpovědím poškozených a svědka F. K., a to konkrétně, že části jejich výpovědí jsou zjevně nepravdivé a zjevně vedeny snahou snížit míru jejich zavinění na vzniku dopravní nehody. Tak označila za nepravdivé například tvrzení poškozené I. B. o množství a době jí požitého alkoholu, stejně jako o tom, že její matka vypila dvě až tři piva, a dále o době konverzace na chodníku, a tvrzení poškozené A. K., že před vstupem na přechod a též v průběhu přecházení se rozhlížela, že neslyšela křik svědka F. K. od ní vzdáleného jen cca 6 m, ačkoliv tento křik slyšel svědek R. R. ze vzdálenosti 50 m a svědek I. J. ze vzdálenosti ještě větší a z jedoucího automobilu, a o době konzumace a množství vypitého alkoholu. V této souvislosti doplnila, že pokud by posledně jmenovaná svědkyně pouze šla, na křik by jistě zareagovala a ke střetu by nedošlo, avšak pokud tak neučinila, je zjevné, že přes přechod nešla a spíše utíkala (jak uvedl i svědek I. J.). Další výhrady vznesla k výpovědi svědka F. K. s tím, že i tato je v některých podstatných částech nepravdivá, například, že viděl auto přijíždět u celního úřadu v době, kdy poškozená A. K. byla v polovině přechodu, neboť v tom případě by tato poškozená v klidu přešla, nebo že nevcházel do vozovky, což nekoresponduje s výpovědí svědka R. R. Shrnula, že oba soudy výše uvedené zjevné nepravdy ve výpovědích svědků zcela pominuly a uměle, na základě domněnek a pravděpodobnosti konstruovaly skutkový děj jako kompilát jejich vybraných částí.
6. Obviněná poukázala dále na to, že soudy obou stupňů rovněž neosvětlily, proč nepřihlédly k výpovědi svědka I. J., jenž jako jediný z přímých svědků nemá zájem na výsledku řízení, nebyl ovlivněn alkoholem a plně se věnoval situaci v dopravním provozu před sebou, a který jasně uvedl, že poškozené na přechod vběhly, a tudíž nemohla střetu zabránit, a pokud by byl na jejím místě, srazil by poškozené on. V návaznosti na to zdůraznila, že znalec jasně uvedl, že v případě vběhnutí na přechod nemohla střetu zabránit. Soudu prvního stupně dále vytkla, že zatímco na jedné straně konstatuje, že poškozená A. K. střetu mohla zabránit, pokud by dodržovala obecně závazné právní předpisy, a na druhé straně uzavírá, že ona tak mohla učinit také, pomíjí současně skutečnost, že zatímco jmenovaná svědkyně při dodržení obecně závazných předpisů měla na zamezení střetu dobu v řádu několika sekund, ona by musela reagovat v řádech desetin sekundy. Nikdo totiž nemůže předpokládat, že chodec při přecházení přechodu pro chodce jdoucí zleva, tedy přes celou šíři vozovky, kdy mu po dobu přecházení protilehlého jízdního pruhu nic nebrání ve výhledu, nebude reagovat na osvětlený automobil blížící se k přechodu; za tohoto stavu není závěr o vině namístě ani tehdy, pokud by byl správným závěr soudu prvního stupně o tom, že svědkyně A. K. v době střetu přes přechod pouze šla, nikoliv běžela. V této souvislosti vyslovila názor, že jasno do věci by vnesl vyšetřovací pokus.
7. Dovolatelka vyjádřila povědomost o tom, že shora uvedené námitky, které vznesla již ve svém odvolání, směřují zejména vůči nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, jež dovolací soud zásadně nepřezkoumává. Současně však měla za to, že vzhledem k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů obou stupňů je namístě, aby se těmito výhradami Nejvyšší soud výjimečně zabýval a v rámci zachování jejího práva na spravedlivý proces, které jí bylo v dané věci upřeno, zasáhl. Porušení zmíněného práva spatřovala přitom jednak v tom, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy a ani neodůvodnily, proč jejich provedení zamítly, dále v tom, že nevysvětlily, z čeho při hodnocení důkazů vycházely, když odvolací soud se dokonce vůbec nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, a též v tom, že provedené důkazy hodnotily svévolně a na základě libovůle. Byla přesvědčena, že bylo namístě nechat vyhotovit znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, v němž by se znalec obecně vyjádřil ke stupni opilosti poškozených a s tím souvisejícím průvodním jevům, tedy jak opilost mohla ovlivnit rychlost chůze svědkyně A. K. a reakci svědkyně I. B. Lze totiž předpokládat, že v důsledku požitého alkoholu muselo nutně dojít k výraznému prodloužení reakční doby u svědkyně I. B. a výraznému zpomalení rychlosti chůze v důsledku vrávorání u svědkyně A. K., takže její pohyb po přechodu musel být nutně pomalejší, než je údaj, ze kterého vycházel znalec.
8. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněná namítla, že v dané věci došlo rovněž k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení nároku na náhradu škody s tím, že poškozeným nemělo být přiznáno ničeho, neboť závěr o její vině není namístě, a zejména proto, že tento nárok je zcela sporný. V tomto směru vytkla odvolacímu soudu, že náhradu škody dokonce ještě zvýšil, ačkoli nelze rozpoznat, na podkladě čeho usoudil, že podíl poškozených na vzniku dopravní nehody a jejím následku byl maximálně 25 %; rovněž není zřejmé, jak dospěl k závěru jednak o tom, že nalézací soud přecenil podíl poškozených na vzniku dopravní nehody a současně podcenil podíl obviněné, a dále o tom, že obviněná by měla být nezodpovědnou řidičkou a že jí v rozporu se zákonem nebyl uložen i trest zákazu činnosti.
9. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 17 T 143/2016, a podle §265m odst. 1 tr. ř. (obviněná zde zjevně v důsledku písařského pochybení citovala §365m odst. 1 tr. ř.) ji zprostil obžaloby, případně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněné předně uvedl, že tato své dovolací námitky fakticky směřuje téměř výhradně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, když přehodnocuje provedené důkazy způsobem pro ni jednostranně výhodným, odlišně od toho, jak je vyhodnotil zejména nalézací soud, a na tomto podkladě dovozuje svou nevinu, resp. výhradní zavinění poškozených. Takové její výtky ovšem nejsou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádný jiný) podřaditelné. V tomto směru navíc zdůraznil, že oba soudy vycházely z důkazů, jež jsou uvedeny a náležitě zhodnoceny v jejich rozhodnutích, jejich postup při dokazování a hodnocení důkazů nelze rozhodně označit za svévolný, dezinterpretující provedené důkazní prostředky a porušující právo obviněné na spravedlivý proces, a v jejím případě se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Poukázal rovněž na to, že v protikladu s tvrzením obviněné se nalézací soud velmi podrobně zabýval i hodnocením věrohodnosti poškozených a svědků a zcela logicky vysvětlil i rozpory, které zdánlivě mezi jednotlivými důkazy vznikly. K obviněnou vyjádřenému nesouhlasu s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů, konkrétně v otázce neprovedení vyšetřovacího pokusu a neopatření znaleckých posudků k ovlivnění poškozených alkoholem konstatoval, že ani tato procesní námitka není z pohledu uplatněných dovolacích důvodů relevantní; nadto současně uvedl, že v dané věci se rozhodně nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy.
11. Za námitku hmotněprávní povahy státní zástupce považoval jen tu výhradu dovolatelky, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily míru spoluzavinění poškozených a chybně stanovily poměr mezi jednáním poškozených a jednáním obviněné na jedné straně a nepříznivým následkem v podobě zranění obou poškozených vyjádřený procentně pro účely přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy na straně druhé (upozornil, že obviněná zde nesprávně použila pojem „náhrada škody“, který se však vztahuje k náhradě majetkové škody). Poukázal na to, že obviněná ovšem zastává stanovisko, že poškozeným nenáleží žádná náhrada proto, že závěr o její vině není namístě (tj. sama se na vzniku nepříznivého následku nijak nepodílela, nezavinila jej, újma na zdraví byla způsobena výhradně porušením povinností na straně poškozených), což neodpovídá správně zjištěnému skutkovému stavu věci, že příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví na straně poškozené A. K. bylo jednoznačně a v prvé řadě protiprávní jednání obviněné; obdobně tvrzení obviněné, že z rozsudku odvolacího soudu nelze rozpoznat, z čeho vycházel při přijetí závěru o přecenění podílu poškozených a podcenění podílu obviněné v rozsudku nalézacího soudu, neodpovídá skutečnosti, neboť tento soud shrnul nehodový děj a vyjmenoval zákonná ustanovení, která obviněná porušila, přičemž porušení těchto povinností obviněnou označil za významné a dovodil, že tak došlo k porušení důležité povinnosti, a naopak podíl poškozených spatřoval jen v tom, že se řádně nerozhlédly a nereagovaly na přijíždějící osvětlené vozidlo. Jako nesporné označil, že obviněná nerespektovala svislou dopravní značku IP 6 i vodorovnou dopravní značku V 7 upozorňující na přechod pro chodce a v době, kdy se k přechodu pro chodce blížila, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích. Jinak by v době, kdy se k přechodu – navíc osvětlenému pouliční lampou – blížila, musela zaregistrovat, že se v jeho blízkosti zdržuje hned několik osob. Jestliže vůbec nesledovala protisměrný jízdní pruh, respektive neregistrovala situaci v levé části přechodu pro chodce v tomto protisměrném pruhu, nechovala se současně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Své chování nepřizpůsobila zejména dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem. Připomněl, že obviněné ve výhledu na místo, kde se obě poškozené nacházely, ničeho nebránilo, jejich přítomnost mohla a měla vnímat, přesto jim při jízdě nevěnovala dostatečnou pozornost. Zdůraznil, že na přechodu pro chodce řidič nesmí vůbec ohrozit nebo omezit nejen chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, ale i chodce, který pozemní komunikaci po přechodu pro chodce zjevně hodlá přecházet. Shrnul, že v důsledku porušení těchto povinností svým motorovým vozidlem srazila chodkyni A. K. a způsobila dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví; pokud by nebylo jejího jednání, k popsanému následku by nedošlo. V předmětné věci tudíž byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a vznikem následku spolehlivě zjištěna.
12. Ve vztahu k obviněnou namítanému ovlivnění poškozených alkoholem státní zástupce poukázal nejprve na to, že na rozdíl od řidičů chodec, je-li ovlivněn alkoholem, není z provozu na pozemních komunikacích vyloučen. Byť samozřejmě taková okolnost snižuje možnosti jeho vnímání a schopnost ostražitosti a zpomaluje jeho reakce, v silničním provozu se pohybovat může s tím, že musí respektovat všechna pravidla, jakoby alkoholem ovlivněn nebyl. V případě poškozené A. K. lze hovořit o opravdu vysoké míře ovlivnění, a tedy omezené reakční schopnosti, která ve spojitosti s jejím vyšším věkem přitom nedává předpoklad k tomu, že by bylo možno od ní očekávat nějaké rychlé a zbrklé pohyby ve smyslu rychlého vběhnutí na přechod pro chodce pod vozidlo jedoucí ve vzdálenějším jízdním pruhu z pohledu chodce. Zdůraznil, že poškozená jako chodec přitom přecházela v místě, na němž měla povinnost vozovku přecházet. Vzhledem k tomu, že při přecházení porušila povinnost podle §54 odst. 3 věty páté zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) [kromě prevenční povinnosti podle §4 písm. a) tohoto zákona] a poškozená I. B. tak učinila taktéž (ovšem ta se již jen snažila zabránit střetu vozidla s tělem poškozené a na přechod vběhla záměrně postupujíc v souladu s prevenčními povinnostmi), neshledal důvod zpochybnit názor odvolacího soudu, že spoluzavinění poškozených dosahovalo hranice 25 %.
13. Za této situace státní zástupce vyjádřil souhlas s postupem odvolacího soudu, který se zřetelem k tomu k odvolání poškozených zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy vztahující se k oběma poškozeným a nově uložil obviněné povinnost nahradit jim újmu na bolestném činící 75 % z částky stanovené na podkladě bodového posouzení; míra spoluzavinění poškozených takto našla naprosto adekvátní odraz ve výroku o náhradě škody, když předtím zaujatý názor nalézacího soudu, že by míra spoluzavinění měla být rozdělena mezi poškozené a obviněnou rovným dílem, neodpovídal podílu účasti účastníků dopravní nehody na jejím vzniku a zejména rozsahu porušení zákonných povinností. Nakonec dodal, že lze mít za nezpochybnitelné, že spoluzavinění poškozených nemohlo ovlivnit rozsah trestní odpovědnosti obviněné za způsobený následek a v návaznosti na to i na výrok o vině, neboť právě její chování bylo rozhodujícím prvkem (conditio sine qua non) vzniku újmy na zdraví poškozených.
14. Z výše uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 18. 4. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že jednak k odvolání poškozených podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených A. K. a I. B. a nově o této rozhodl, a jednak odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (nikoliv v jeho variantě prvé, tj. proto, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jak nepřípadně namítla – vedle jeho druhé alternativy – dovolatelka).
21. Jak již bylo uvedeno, obviněná v dovolání dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu převážná část námitek, jež obviněná ve svém podání uplatnila, nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné (jak ve svém výstižném vyjádření konstatoval již státní zástupce). V tomto směru se jednalo o výhrady, kterými soudům obou stupňů vytkla, že ve věci učinily nesprávná skutková zjištění a uměle – na základě domněnek a pravděpodobností – konstruovaly skutkový děj v důsledku toho, že se nezabývaly věrohodností výpovědí poškozených a svědků a zcela pominuly zjevné nepravdy jimi uváděné (ve snaze snížit míru zavinění na vzniku dopravní nehody poškozených), přičemž současně s poukazem na jejich konkrétní nepravdivé části prováděla jejich vlastní hodnocení a tvrdila, že nemohla střetu s poškozenými zabránit s tím, že v tomto směru odkázala jednak na výpověď svědka I. J., jenž vypověděl, že poškozené na přechod vběhly, a dále na konstatování znalce Ing. Eduarda Procházky, Ph.D., který jasně uvedl, že v případě vběhnutí poškozených na přechod nemohla střetu zabránit. Obdobný charakter pak měly rovněž její námitky k rozsahu dokazování provedeného oběma soudy, a to ohledně neprovedení vyšetřovacího pokusu a neopatření znaleckých posudků ke zjištění stupně opilosti poškozených a skutečnosti, jak jejich opilost mohla ovlivnit rychlost chůze poškozené A. K. a reakci poškozené I. B. Z těchto tvrzených vad, jež rozvedla současně o výtku, že soudy ani neodůvodnily, proč provedení jí navrhovaných důkazů zamítly, a nevysvětlily, z čeho při hodnocení důkazů vycházely (odvolací soud se přitom dokonce vůbec nevypořádal s jejími odvolacími námitkami) pak dovozovala, že ve věci je dán extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů obou stupňů, a také, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
23. Takové námitky obviněné nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, a je tudíž zřejmé, že obviněná v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
24. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (rovněž ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 7 až 12 odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho stranu 4). Jelikož Nejvyšší soud nemá nic zásadního, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl, zcela postačuje na uvedené pasáže obou rozhodnutí soudů nižších instancí odkázat. Obdobně lze v tomto směru odkázat i na výše uvedené vyjádření státního zástupce (srov. shora odst. 11. a 12.).
26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Dovolatelka k citovanému dovolacímu důvodu rozvedla i další argumentaci, spočívající na tvrzení, že v dané věci došlo rovněž k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy (zde ovšem nesprávně použila pojem náhrady škody) s tím, že poškozeným nemělo být přiznáno ničeho, neboť závěr o její vině není namístě, a zejména proto, že tento nárok je zcela sporný. V tomto směru vytkla odvolacímu soudu, že – aniž by bylo zřejmé, jak k takovému závěru dospěl – poškozeným přiznal náhradu nemajetkové újmy v ještě vyšší částce než soud prvního stupně poté, co usoudil, že podíl poškozených na vzniku dopravní nehody a jejím následku byl maximálně 25%, a dospěl k závěru jednak o tom, že nalézací soud přecenil podíl poškozených na vzniku dopravní nehody, když jej posoudil jako 50%, a současně podcenil podíl obviněné.
28. Takové výhrady obviněné sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné (i když s určitou mírou tolerance, neboť i tyto námitky obviněná zčásti založila na tvrzení odlišném od učiněných skutkových zjištění, že poškozeným žádná náhrada nenáleží, neboť její závěr o vině není namístě, když nemohla střetu zabránit, a naopak újma na zdraví poškozených byla způsobena výhradně porušením povinností z jejich strany), Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
29. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné předně připomenout, že přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Uvedený trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky této skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu §112 tr. zákoníku. Pojem těžká újma na zdraví je upraven v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
30. Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto přečinu vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž takové zavinění není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 279).
31. Spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
32. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že (stručně shrnuto) obviněná jako řidička vozidla Škoda Octavia, u které bylo orientační dechovou zkouškou naměřeno v dechu nejméně 0,40 g/kg alkoholu, jedoucí prostorem křižovatky rychlostí mezi 30 km/h až 40 km/h, za snížené viditelnosti vlivem noční tmy dále zhoršené povětrnostními podmínkami vlivem deště, na vyznačeném přechodu pro chodce přehlédla, aniž by jí v tom bránila objektivní překážka, neboť se zejména soustředila na prostor svého jízdního pruhu, zleva doprava z jejího pohledu od levé krajnice přecházející chodkyni A. K., kterou vidět mohla , tuto však uviděla až přímo před vozidlem, na což reagovala prudkým brzděním, avšak střetu s chodkyní již nezabránila, přičemž pokud by přesto na její pohyb při vstupu do vozovky na přechod pro chodce reagovala, když před samotným vstupem by nebylo s ohledem na předchozí pohyb chodkyně důvodné očekávat snahu užít přechodu pro chodce, střetu by mohla zabránit, ale musela by snížit rychlost mírným brzděním či změnou směru jízdy , přičemž chodkyně A. K. se před vstupem do vozovky náležitě nepřesvědčila o pohybu vozidel, neboť o pohybu vozidla Škoda Octavia nevěděla, byť jeho pohyb zjistit mohla, taktéž nereagovala na volání, aby zastavila, následně jí bylo naměřeno v krvi nejméně 2,24 g/kg alkoholu, čímž v důsledku jednání obviněné i chodkyně A. K. došlo k jejímu sražení přední částí vozidla a k vzniku zranění , kdy doba léčení a doba podstatného omezení obvyklé činnosti trvala déle než 6 týdnů, kdy před dopadem na vozovku A. K. odhodila svým tělem chodkyni I. B., která na přechod pro chodce z pohledu obviněné vběhla náhle od levého okraje vozovky, aby chodkyni A. K. uchopila a stáhla zpět ve snaze zabránit střetu, přičemž utrpěla rovněž zranění, u níž bylo naměřeno v krvi nejméně 1,48 g/kg alkoholu.
33. Ze zjištěného skutkového stavu v dané věci je zřejmé, že obviněná se při jízdě soustředila pouze na část přechodu pro chodce ve svém jízdním pruhu, ale vůbec nesledovala jeho část v protisměrném jízdním pruhu, takže neměla představu o situaci na něm či u něho, přestože přechod pro chodce byl osvětlený pouliční lampou. Věděla přitom, že poškozené se po něm již pohybovaly, a nic jí nebránilo ve výhledu na místo, kde se poškozené nacházely, a tudíž jejich přítomnost mohla a měla vnímat. Své chování navíc nepřizpůsobila ani ztíženým povětrnostním podmínkám a tmě, kdy se měla řízení a situaci v provozu věnovat se zvýšenou pozorností, a nikoliv se soustředit jen na část úseku vozovky před ní, aniž by měla přehled o situaci na celém přechodu pro chodce, k němuž se blížila.
34. Takové jednání obviněné je pak v příčinné souvislosti s následkem, který nastal v podobě střetu s poškozenou A. K. a jejího zranění v jeho důsledku, a rovněž jeho prostřednictvím i v podobě sražení poškozené I. B.. Přestože poškozená A. K. se při přecházení přechodu pro chodce nechovala pozorně a nesledovala situaci v silničním provozu, její chování nebylo příčinou nehody, tou bylo v převážné míře právě jednání obviněné. Nelze ani přisvědčit tvrzení obviněné, že střetu nemohla zabránit také s ohledem na ovlivnění poškozených alkoholem a jejich chování, jež tím bylo poznamenáno. Jak uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, míra ovlivnění poškozených alkoholem nemůže být ve věci rozhodující, příčinou nehody a těžké újmy na zdraví poškozené A. K. (a újmy na zdraví poškozené I. B.) bylo jednání obviněné. Soudy přitom nemohly přehlédnout, že i ona byla v době nehody při řízení vozidla ovlivněna alkoholem (v jejím dechu bylo orientační dechovou zkouškou naměřeno nejméně 0,40 g/kg alkoholu). O tom se ovšem dovolatelka ve svém podání vůbec nezmínila. A pokud v té souvislosti označila za nepravdivé tvrzení poškozené I. B. o množství a době jí požitého alkoholu, nelze nepoznamenat, že obdobnou pochybnost lze mít v tomto směru i o jejím tvrzení.
35. Nejvyšší soud tudíž shledal v zásadě správným i posouzení míry spoluzavinění poškozených a výrok o náhradě nemajetkové újmy (byť považuje pro úplnost za vhodné poznamenat, že se bezezbytku neztotožnil s právními úvahami odvolacího soudu, které tento až nadbytečně v neprospěch obviněné – s ohledem na zákaz reformace in peius – rozvedl k právní kvalifikaci daného skutku).
36. Vzhledem ke shora zmíněným skutkovým zjištěním a při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek dopadajících na posuzovaný skutek Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace daného skutku jako přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná. Nelze totiž pochybovat o tom, že obviněná zjištěným jednáním, jímž porušila ustanovení §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), f) zákona o silničním provozu, naplnila všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, včetně subjektivní stránky a příčinné souvislosti.
37. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněné bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Proto její dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu