ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.368.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 368/2018-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 12 To 168/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 50/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 16 T 50/2016, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že
v době od března 2012 do 30. 6. 2015 v Č. v rodinném domě, kde žil společně se svou družkou poškozenou L. K., a dvěma jejími nezletilými syny z předchozího partnerského vztahu, XXXXX *) a PPPPP *) a následně i jejich nezletilým synem LLLLL *), poškozenou opakovaně po předchozích hádkách, které zpravidla on sám vyvolával, bezdůvodně slovně napadal a urážel, zprvu v intervalu jednou za měsíc, postupem času častěji, a to téměř každodenně, a to tak, že jí říkal, že je „blbá blondýna“, „vylízaná kráva“, „píča“, „kus masa s píčou“, že je „kurva s vytahanejma kozama“, že je „hnusnej chlap“, že je „sociál, když žije jen z dávek“, že je „neschopná“, „k ničemu“, že „nic neumí“, že je „bílej cikán“, vulgárně urážel její rodinné příslušníky včetně nezletilých synů poškozené, o kterých uváděl, že jsou „debilové“, asi po roce společného soužití začal poškozenou napadat i fyzicky, zpočátku docházelo k fyzickému napadání poškozené jednou za čtvrt roku, postupem času jednou za měsíc či dva, přičemž poškozenou napadal údery rukou do obličeje a hlavy, a to i v době jejího těhotenství, tahal ji za vlasy, v důsledku čehož poškozená několikrát padala na zem a v jednom případě se udeřila hlavou o zem, opakovaně tak utrpěla podlitiny či odřeniny na rukou, kolenech, nikdy však lékařské ošetření nevyhledala, kromě ošetření po napadení ze dne 22. 11. 2014, kdy obviněný udeřil poškozenou zezadu rukou do hlavy v oblasti ucha, a způsobil jí zranění spočívající v perforaci bubínku vpravo, což si vyžádalo ošetření odborného lékaře a následné kontroly, v jednom případě ve večerních hodinách, kdy obviněný po poškozené požadoval, aby před domem uklidila pytel s odpadky, uzamkl vstupní dveře do domu s tím, že do domu může jít, až odpadky uklidí, v jednom případě úmyslně vysypal do dřezu cukroví, které poškozená upekla, nejméně v jednom případě vypnul topení v domě, v důsledku čehož netekla v domě ani teplá voda, a sám v tu dobu odjel na chalupu a v domě ponechal poškozenou s nezletilými dětmi, vypínal v domě elektřinu, opakovaně poškozené zablokoval mobilní telefon a bez jejího souhlasu kontroloval její mobilní telefon, bez souhlasu poškozené si přeposlal její e-maily a komunikaci s kamarádkou, odmítal poškozené přispívat finančními prostředky na chod domácnosti a na potřeby pro jejich nezletilého syna, některé z věcí, které do domu pořídil obviněný, jako televizor, bazén, mohla poškozená se svými dětmi užívat jen na základě jeho svolení, neboť jí uváděl, že jim tyto věci nepatří, což vedlo poškozenou k tomu, že v průběhu období od dubna do června 2015 si s pomocí a s podporou členů své rodiny zajistila nové bydlení v T., a dne 30. 6. 2015 věc oznámila Policii ČR a téhož dne za asistence policejní hlídky Policie ČR, Obvodního oddělení J., ze společného bydliště v Č. i s nezletilými dětmi odešla a odjela do T.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin soud obviněnému uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČO 41197518, škodu způsobenou trestným činem ve výši 1 390 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 12 To 168/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Karoliny Kovácsové podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel namítl předně to, že ani jeden ze soudů nižších instancí se nezabýval otázkou, zda v daném případě vůbec byl naplněn zákonný znak předmětného trestného činu, a to znak „týrání“, které poškozená osoba pociťuje jako „těžké příkoří“, neboť ze soudy konstatovaného skutkového stavu těžké příkoří poškozené nevyplývá, a tudíž nemělo být jeho součástí. Argumentoval přitom tím, že poškozená sice popsala, co všechno zlého jí dělal, avšak nebyl proveden jediný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že jeho jednání vnímala jako těžké příkoří, resp. zda jeho jednání vůbec jako těžké příkoří vnímat mohla vzhledem ke své prokázané aktivitě a iniciaci jednotlivých potyček, a dále tím, že jednala vždy chladnokrevně, připustila, že hádky také vyvolávala sama, po svém odchodu ze společné domácnosti zvažovala, že by se opět vrátila, a též s ním měla intimní styk. V této souvislosti poukázal rovněž na taktizování poškozené po podání trestního oznámení, kdy poměrně dlouho a na opakované výzvy policejního orgánu uváděla, že si vše promyslí, neboť obviněný je vůči ní osobou blízkou, a tedy nebude v jeho neprospěch vypovídat, a v okamžiku, kdy nepřistoupil na její návrh na omezení jeho péče o společného syna a hodlal plnit své rodičovské povinnosti a naplňovat práva svá a dítěte, najednou změnila své rozhodnutí nevypovídat, v důsledku čehož bylo jeho trestní stíhání obnoveno; vzhledem k tomu, že úmyslem poškozené bylo maximálně jej vyloučit z péče o nezletilého syna, nevypovídala v dané trestní věci pravdivě a zejména zamlčela svůj díl viny. Uvedl, že její jednání je třeba posoudit jako jeho provokaci v rámci partnerského konfliktu, která končila partnerskou šarvátkou, nikoli jako její týrání. Pokud by totiž bylo možno chápat situaci jako týrání, pak by šlo nepochybně o týrání vzájemné, neboť bylo prokázáno, že poškozená ho slovně napadala, vulgárně jej urážela, a posléze napadala i fyzicky. Připustil, že ke vzájemným potyčkám docházelo, a nepopřel, že poškozenou uhodil a způsobil jí perforaci ušního bubínku, avšak vyslovil názor, že takové vzájemné potyčky a fyzické šarvátky v žádném případě nenaplňují znak „týrání“ a už vůbec ne „těžkého příkoří“ jednoho z aktérů. Poukázal rovněž jednak na závěry znaleckého posudku podaného PhDr. Květoslavou Dostálovou, podle nichž není osobou primárně agresivní, kontroluje se a až v zátěžových situacích může jeho kontrola selhávat, jednak na zprávu svědkyně PhDr. Zdeňky Rejtharové, jež s oběma spolupracovala v manželské a rodinné poradně a potvrdila, že hádky přerůstaly ve vzájemné fyzické šarvátky, na nichž se podíleli oba. Pakliže tedy soudy obou nižších stupňů posuzovaly jen jeho dílčí jednání a nezohlednily zároveň zcela zásadní aktivitu ze strany poškozené, která jej sama napadala, pak skutek posoudily nesprávně.
6. Obviněný dále vytkl oběma soudům, že neuvážily pečlivě všechny rozhodné souvislosti, které byly ve věci zjištěny, či které mohly být zjištěny dalším dokazováním navrženým z jeho strany, které však nebylo prováděno, neboť jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. Namítl, že nalézací soud nerespektoval povinnost opatřit a provést důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného a že dokazování bylo omezeno převážně jen na podepření verze poškozené. Nebylo přitom zohledněno, že poškozená například připomínala dětem události ze soužití s ním, takže ty poté vypovídaly tak, že pochopitelně hájily její zájmy, což jejich výpovědi znehodnocuje, dále že rodinné příslušníky a kamarádky poškozené nelze vnímat jako svědky nestranné, navíc když měli informace zprostředkovaně právě od ní a tyto se týkaly selektivně jen jeho chování, ale nikoliv již nevhodného chování poškozené. Za jediný objektivní důkaz proto označil výpověď a zprávu svědkyně PhDr. Zdeňky Rejtharové, která s poškozenou bezprostředně po rozhodném období mluvila, avšak poškozená se jí s žádným týráním či jiným popsaným jednáním nesvěřila a naopak uvedla, že se na fyzických šarvátkách podíleli oba. Vyjádřil povědomost o tom, že v rámci dovolacího řízení není předmětem přezkumu to, jak nalézací soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, ale uvedl, že nemohl nezmínit výše popsaná pochybení, neboť v jejich důsledku nebyl skutkový stav zjištěn úplně a rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zákaz diskriminace na základě pohlaví. Shrnul, že zatímco on verzi poškozené v několika významných bodech vyvrátil, avšak takové důkazy soud shledal nevěrohodnými, popřípadě bez významu, či jejich provedení zamítl, na tzv. usvědčující důkazy, tj. svědecké výpovědi strany poškozené soud nahlížel zcela bez zohlednění blízkého vztahu svědků k poškozené a jejich ovlivnění poškozenou selektivním sdělováním informací a účelovostí prezentovaných tvrzení. Konkrétně upozornil na to, že soud prvního stupně hodnotil jako nevýznamné výpovědi svědků – sousedů J. a E. Š. a kolegyně poškozené R. M., přestože i jejich svědectví, že nezaznamenali, že by se poškozené něco dělo, je nutno hodnotit jako důkaz objasňující věc, v daném případě prokazující jeho nevinu. Konečně vytkl tomuto soudu, že zhodnotil naprosto absurdním způsobem (čemuž přisvědčil i soud odvolací) znalecké závěry v posudku PhDr. Květoslavy Dostálové, když uvedl, že tato sice nedospěla k závěru, že jeho osobnost by byla osobností agresora, ale současně nebyly shledány okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že předmětné jednání je v příkrém rozporu s jeho charakteristikami.
7. V dalším textu svého podání se dovolatel zaměřil na charakteristické znaky tzv. domácího násilí a párového násilí a s poukazem na to, že v posuzovaném případě nebyly jednoznačně rozděleny role agresora a oběti, naopak jejich konflikty se vyznačovaly proměňováním těchto rolí, neboť byly vyvolávány střídavě jimi oběma, a tudíž šlo o vzájemné partnerské potyčky (zdůraznil, že byly prokázány minimálně tři situace, kdy se v pozici oběti nacházel on); proto vyslovil názor, že nenaplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Měl rovněž za to, že posouzení jeho případu Nejvyšším soudem svým významem přesahuje jeho zájmy, když nutnost vypořádat se s odlišením párového násilí (které není trestným činem) a týrání osoby žijící ve společném obydlí (které trestným činem je) dosud nebyla tímto soudem (jako orgánem určeným k sjednocování judikatury) řešena. Současně tvrdil, že jeho jednání i jednání poškozené z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zjevně nepřekročilo rámec obvyklého narušení rodinných vztahů, a jednostranná kriminalizace ve své podstatě analogického jednání obou partnerů je v rozporu s právem a porušením zásady subsidiarity trestní represe. Za další vadu navíc považoval i nesprávné hmotněprávní posouzení otázky, že jeho jednání (ale i jednání poškozené) má znaky činu trvajícího, ačkoliv vykazovalo znaky činu pokračujícího právě s ohledem na střídání rolí agresora a oběti, a sestávalo se z jednotlivých skutků, které ovšem mohly dosahovat maximálně intenzity přestupku (drobného ublížení na zdraví, urážky či hrubého jednání).
8. Konečně nesprávného posouzení se podle názoru obviněného soudy dopustily i tím, že jako k přitěžující okolnosti mající zejména vliv na ukládání trestu přihlédly k tomu, že čin byl páchán ke škodě osoby blízké a po delší dobu. Namítl, že soudy zcela přehlédly, že již v samotné definici trestného činu, jímž jej uznaly vinným, je uvedeno, že se vztahuje k osobě blízké a že je páchán po delší dobu, čili takové okolnosti jsou samy o sobě znakem této skutkové podstaty odůvodňující vyšší trestní sazbu, a proto nemohou být znovu posouzeny jako přitěžující okolnosti. Odvolacímu soudu vytkl i to, že v rámci přezkumu postupoval formálně, a nesouhlasil s tím, pokud shledal, že soud prvního stupně rozhodně nepochybil, pokud odmítl jím navrhované opakování a doplnění důkazů. Vyjádřil přesvědčení, že soud předem nemůže vědět, co z jakého důkazu vyplyne, a závěr odvolacího soudu tudíž budí dojem, že se zdráhal navržené důkazy provést právě proto, že by jimi byly zpochybněny důkazy již provedené.
9. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, tak rozsudek Okresního soudu v Náchodě, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), ve svém podrobném vyjádření uvedl, že i když obviněný ve svém dovolání namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jde z jeho strany jen o formální proklamaci, neboť podstatou jeho dovolání jsou výlučně výhrady proti provedenému dokazování, proti jeho rozsahu, hodnocení jednotlivých důkazů soudy, a v návaznosti na to i proti učiněným skutkovým zjištěním, a dále tvrzení, že jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně se nedopouštěl a mezi ním a poškozenou šlo jen o vzájemné partnerské neshody ve vztazích běžné; takové námitky se však s uplatněným dovolacím důvodem (i jakýmkoli jiným) zcela míjí a nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Poukázal na to, že shodnou povahu mají rovněž jeho výtky v bodě IV. dovolání založené na jeho tvrzení, že jednak byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a jeho jednání mohlo být posouzeno maximálně jako přestupek, a dále, že nemohl naplnit znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, který je trvajícím trestným činem, neboť v daném případě zjištěné okolnosti, zejména vzájemnost potyček a napadání, jakož i chybějící jednoznačné vymezení rolí „agresor – oběť“, brání závěru, že šlo o trvající trestný čin. Zdůraznil totiž, že jakkoli by se takové výhrady na první pohled mohly jevit jako námitky pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, opak je pravdou, protože obviněný i je spojil výlučně s výhradami proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů soudy, když závěr, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek, případně, že nebyly zjištěny okolnosti nasvědčující tomu, že šlo o trvající trestný čin, vyvozuje výlučně z vlastních představ o průběhu skutkového děje (vlastní protiprávní jednání zásadním způsobem zlehčuje, a v rozporu s realitou tvrdí, že mezi ním a poškozenou šlo o běžné, banální a zejména vzájemné partnerské konflikty), jež jsou diametrálně odlišné od zjištění, která učinily soudy.
11. Jestliže obviněný vytkl soudům též to, že bezdůvodně nevyhověly některým jeho návrhům na doplnění dokazování, tj. dovolával se existence vady v podobě tzv. opomenutých důkazů, vyslovil státní zástupce názor, že ani zmíněným nedostatkem rozhodnutí soudů zatížena nejsou. V tomto směru připomněl, že cílem dokazování v každé trestní věci je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu o vině či nevině pachatele (pachatelů), přičemž však není povinen každý nově navržený důkaz provést; jeho povinností nicméně je řádně se s navrženým důkazem vypořádat, a nehodlá-li ho provést, musí svůj postup patřičně odůvodnit. Následně vyjádřil přesvědčení, že v posuzované věci soudy této povinnosti dostály, neboť obstaraly dostatek důkazních prostředků, jež zákonným způsobem provedly, a hodnotily je v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř., a pokud nevyhověly návrhům obviněného na provedení některých dalších důkazů, patřičně zdůvodnily, proč šlo o důkazy nadbytečné (zde odkázal na protokol o hlavním líčení ze dne 25. 7. 2017 a příslušnou pasáž na straně 10 rozsudku soudu prvního stupně).
12. Státní zástupce shrnul, že obviněný je (i přes nelehkou důkazní situaci, která však není u obdobných trestných činů páchaných zpravidla „za zavřenými dveřmi“ nijak výjimečná) ze spáchání daného trestného činu usvědčován zejména výpovědí poškozené L. K. (přičemž nalézací soud se řádně zabýval její věrohodností a náležitě osvětlil, proč považuje její výpověď za pravdivou, a jaké skutečnosti naproti tomu svědčí o účelovosti výpovědi obviněného), která je navíc podporována výpověďmi jejích synů, svědkyň R. M. a M. K., jimž se poškozená svěřovala, a dále svědků M. K., M. K. a M. K., kteří všichni sice získávali informace o jednání obviněného zprostředkovaně, avšak současně pozorovali též změny v chování a fyzickém vzezření poškozené, jež nasvědčovaly problémům v soužití. Významným důkazem jsou rovněž lékařské zprávy dokumentující poranění ušního bubínku poškozené a znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie, zpracovaný znalkyní PhDr. Evou Havašovou, který se podrobně zabýval posouzením osobnostního profilu poškozené i jejích dětí, a z něhož přitom vyplynulo mimo jiné to, že psychické potíže poškozené odpovídají příznakům posttraumatické stresové poruchy či syndromu týrané ženy. Dospěl proto k názoru, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je odrazem provedených a řádně hodnocených důkazů a bylo důvodně kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
13. Ve vztahu k námitkám obviněného, které s poukazem na zákaz dvojího přičítání vyplývajícího z §39 odst. 4 tr. zákoníku směřoval proti výroku o trestu, konkrétně proti tomu, že soud nesprávně hodnotil jako přitěžující okolnost to, že se jednání dopustil vůči osobě blízké a že toto jednání trvalo delší dobu, ačkoli tyto skutečnosti jsou již znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu, státní zástupce předně poukázal na to, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku v obecné rovině prostřednictvím žádného dovolacího důvodu vytýkat nelze (je-li jinak uložen trest odpovídajícího druhu a výměry v rámci trestní sazby vymezené v trestním zákoníku). Současně ovšem uvedl, že si jistě lze představit výjimečnou situaci založenou na takovém zásadním pochybení soudů při hodnocení okolností vymezených v §39 až §42 tr. zákoníku, která ho bude činit extrémně nepřiměřeným (byť ještě v rámci zákonem stanovené trestní sazby), a bude tedy vyžadovat zásah do takového rozhodnutí s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že takový případ v dané věci nenastal s tím, že obviněnému byl uložen poměrně mírný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, a to při spodní hranici trestní sazby. K přitěžujícím okolnostem vymezeným v §42 písm. h) a m) tr. zákoníku, jež nalézací soud shledal naplněnými, konkrétně rozvedl, že pokud se obviněný daného jednání dopouštěl po dobu více než tří let, soud zohlednil tuto skutečnost, tj. že se jednání dopouštěl po dlouhou dobu, jako přitěžující okolnost podle §42 písm. m) tr. zákoníku důvodně. Delší dobou jako okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby se totiž ve smyslu judikatury rozumí období například několika měsíců, avšak jestliže obviněný týral poškozenou po dobu více než tří let, šlo o jednání natolik intenzivní, že soud zcela po právu jako přitěžující okolnost hodnotil i delší dobu, po kterou se tohoto dopouštěl. Obdobně důvodně jako k okolnosti přitěžující ve smyslu §42 písm. h) tr. zákoníku přihlédl ke skutečnosti, že obviněný poškozenou týral mj. v době, kdy byla těhotná, když takové jeho jednání bylo nebezpečnější, neboť bezpochyby mohlo negativně ovlivnit ještě nenarozené dítě. Za do jisté míry problematické státní zástupce označil to, že soud zmínil jako přitěžující okolnost podle §42 písm. h) tr. zákoníku navíc ještě druhovský poměr, který mezi obviněným a poškozenou byl, tedy že šlo o osobu blízkou. Současně se však domníval, že soud tak učinil s přihlédnutím k tomu, že předmětného trestného činu je možno se dopustit nejen vůči osobě blízké, s níž pachatel žije ve společném obydlí, ale i vůči osobě jiné, se kterou žije ve společném obydlí (a nikoli již osobě blízké ve smyslu §125 tr. zákoníku), a tedy zřejmě zohlednil skutečnost, že takový trestný čin pachatele spáchaný vůči osobě blízké je intenzivnější, než kdyby byl spáchán vůči osobě jiné, neboť pro osobu blízkou má zpravidla negativnější důsledky plynoucí z jejich blízkého vztahu (ty jsou odrazem například citových, rodinných či jiných vazeb, výchovy dětí apod.), než je tomu u jiných poškozených osob žijících s pachatelem ve společném obydlí. Doplnil, že i pokud by tato úvaha nalézacího soudu byla nesprávná, přitěžující okolnosti podle §42 písm. h) a m) tr. zákoníku jinak zohlednil v souladu se zákonem.
14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 21. 3. 2018). Obviněný ve své replice k němu ze dne 6. 4. 2018 vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, přičemž poukázal na svou námitku v úvodu dovolání, a to, že ze soudy zjištěného skutkového stavu není patrno, že by byl naplněn zákonný znak trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v „týrání“, které poškozená osoba pociťuje jako „těžké příkoří“, neboť tento znak nebyl prokázán, z níž je patrné, že nevznáší výhrady proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů, nýbrž proti posouzení těchto zjištění, či spíše nezjištění. Neztotožnil se rovněž s konstatováním státního zástupce, že svou výhradu nesprávného posouzení daného činu jako činu trestného s tím, že měl být posouzen pouze jako přestupek, případně že se nejednalo o trvající trestný čin, měl vyvodit výlučně ze svých představ o průběhu skutkového děje, které jsou diametrálně odlišné od zjištění, která učinily soudy; jednak označil za absurdní, pokud státní zástupce a soudy hovoří o jeho „představách“, když tito nebyli přítomni u předmětného jednání, a k tvrzení státního zástupce, že „v rozporu s realitou“ tvrdil, že mezi ním a poškozenou šlo jen o běžné, banální a zejména vzájemné partnerské konflikty, uvedl, že je „odvážené“ (zjevně měl na mysli „odvážné“), neboť realitu zažil na vlastní kůži právě a jen on. Zdůraznil, že své jednání nezlehčuje, avšak namítá nesprávné právní posouzení jednání poškozené, které naopak bylo soudy bagatelizováno a které mělo na jeho jednání a posouzení skutku zásadní dopad.
16. V další části své repliky dovolatel poukázal na silné genderové stereotypy jak v rozhodování soudů, tak vyjádření státního zástupce s tím, že vyplouvá na povrch, že domácí násilí není až tak jednoznačně doménou mužů a skutečnost, že v drtivé většině jsou odsuzováni muži, souvisí s genderovou předpojatostí společnosti, jež se promítá do rozhodování soudů. V této souvislosti konkretizoval procentním vyjádřením poměry fyzického a psychického násilí páchaného muži a ženami a dodal, že v úvahu je třeba vzít i subjektivní vnímání fyzického násilí oběma pohlavími, kdy u mužů je hranice toho, co považují za fyzické násilí vůči sobě, posunuta, zatímco ženy jsou v této otázce mnohem citlivější. Shrnul, že soudní rozhodování je tak zjevně ovlivněno společenskou objednávkou a předsudky, kdy ke kriminalizaci dochází u mužů ve výrazně vyšším procentu, než je reálný výskyt těchto negativních jevů.
17. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný zdůraznil, že jeho zásadní námitkou je právě skutečnost, že v posuzovaném případě došlo vlivem společenských stereotypů k přehlížení násilí ze strany údajně poškozené vůči němu, což mělo za následek, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání a podřadily je pod domácí násilí, ačkoliv v dané věci se jednalo o párové násilí charakterizované vzájemnými partnerskými potyčkami s intenzitou odpovídající přestupkům ze strany každého z nich a neexistencí neměnného rozdělení rolí agresora a oběti. Uvedenou námitku pak rozvinul ještě v tom směru, že vytkl soudům obou stupňů, že do zkoumání a posouzení skutkového stavu nezahrnuly vyšetření jednání údajně poškozené, a to vzhledem k tomu, že prokázání, že se nedopouštěla fyzického a psychického násilí vůči němu musí být integrální součástí prokázání jeho viny, přičemž v případě pochybností v této otázce by měl být obžaloby zproštěn z důvodu, že skutek není trestným činem, nebo dle zásady in dubio pro reo; tímto opomenutím pak soudy nesplnily svou povinnost zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, tj. nesprávně hmotněprávně posoudily, co je nezbytnou rozhodnou skutkovou okolností u daného trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolatel i ve své replice opět vyjádřil svou povědomost o tom, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě nelze napadat proces dokazování a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, a že tedy opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumávání otázek hmotněprávních, nikoli procesních. Vyjádření státního zástupce k relevanci námitek z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za jeho snahu odvést pozornost dovolacího soudu od merita dovolání (spočívajícího v námitce nesprávného posouzení toho, co je nezbytné prokázat pro odlišení týrání osoby žijící ve společném obydlí a párového násilí) a navedení dovolacího soudu k zamítnutí dovolání z důvodu namítaných vad dokazování a zjištěného skutkového stavu, které však fakticky neuplatnil. K tomu zdůraznil, že pokud by totiž napadal skutkový stav a průběh dokazování, namítl by zejména, že soud opřel své rozhodnutí o tvrzení poškozené a s ní spřízněných osob, ačkoliv v řízení byly doloženy důkazy, že spřízněné osoby poškozené od ní dostávaly výhradně informace o jeho závadovém chování, nikoli o jejím, dále, že soud nepřikládal dostatečnou váhu jedinému objektivnímu posouzení, a to svědectví z manželské poradny popisujícímu situaci jako vzájemné nevhodné chování, a že soud přecenil jednoznačně genderově podjatý posudek znalkyně PhDr. Evy Havašové. Své úvahy uzavřel konstatováním, že soud svým vadným hmotněprávním posouzením rozsahu nutného dokazování zakládá precedens obviňování mužů z týrání svěřené osoby ve všech vztazích, kde dochází k párovému násilí.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
21. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu značná část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž namítal neúplnost dokazování a zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně (jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), a to konkrétně, že nalézací soud nerespektoval povinnost opatřit a provést důkazy v jeho neprospěch i v jeho prospěch, omezil dokazování převážně jen na podepření verze poškozené, přičemž nezohlednil, že svědci XXXXX*) a PPPPP*) – nezletilí synové poškozené – vypovídali po ovlivnění z její strany tak, že hájili její zájmy, což jejich výpovědi znehodnocuje, a že rodinné příslušníky a kamarádky poškozené nelze považovat za nestranné, navíc když měli jen zprostředkované informace, jež se týkaly selektivně jen jeho chování, ale nikoli již nevhodného chování poškozené (srov. nečíslovanou stranu 5, odstavec druhý a čtvrtý dovolání), a že jako nevýznamné hodnotil výpovědi svědků – sousedů J. a E. Š. a kolegyně poškozené R. M. (srov. nečíslovanou stranu 6, odstavec první dovolání), případně že důkazy vyvracející verzi poškozené hodnotil jako nevěrohodné, či jejich provedení zamítl (srov. nečíslovanou stranu 5, odstavec čtvrtý dovolání). Stejný charakter pak měly rovněž jeho námitky ke způsobu hodnocení listinných důkazů soudem prvního stupně, a to jednak závěrů znaleckého posudku znalkyně PhDr. Květoslavy Dostálové, který označil za absurdní a nepřípustné zkreslování (srov. nečíslovanou stranu 6, odstavec druhý dovolání), a dále zprávy svědkyně PhDr. Zdeňky Rejtharové, na niž poukázal s tím, že ji soud adekvátně nezohlednil, resp. nepřiznal jí dostatečnou váhu, přestože svědčí v jeho prospěch a je jediným objektivním důkazem relevantním pro posouzení jeho jednání a též jednání poškozené (srov. nečíslovanou stranu 4, odstavec třetí a stranu 5, odstavec druhý dovolání). Jak ostatně sám výslovně uvedl, výše popsaná pochybení měla za následek neúplné zjištění skutkového stavu (srov. nečíslovanou stranu 5, odstavec třetí dovolání). Uvedenou argumentaci pak doplnil vlastním hodnocením shora citovaných důkazů a předložením vlastní verze skutkového děje spočívající na jeho tvrzení, jež představovalo podstatu jeho dovolacích námitek a které je odlišné od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), že poškozená jej provokovala, slovně (vulgárními urážkami) a posléze i fyzicky napadala, v důsledku čehož mezi nimi docházelo k vzájemným partnerským potyčkám a fyzickým šarvátkám s tím, že tyto konflikty se vyznačovaly střídáním rolí agresora a oběti (tvrdil, že byly prokázány minimálně tři situace, kdy se v pozici oběti nacházel on), a tudíž se řídily mechanismem párového násilí a nikoliv domácího násilí charakterizovaného týráním poškozené jako oběti (srov. nečíslovanou stranu 4, odstavec třetí, čtvrtý, nečíslovanou stranu 6, odstavec sedmý, nečíslovanou stranu 8, odstavec pod tabulkou, nečíslovanou stranu 9, odstavec šestý dovolání). Součástí výše popsané verze obviněného bylo i jeho přesvědčení, že poškozená jednala vždy chladnokrevně, podání trestního oznámení v dané věci a její následný postup v trestním řízení byly projevem jejího taktizování s cílem prosadit své zájmy v opatrovnickém řízení, a to maximálně jej vyloučit z péče o nezletilého syna a sebe prezentovat jako vzornou matku a trpitelku, a z těchto důvodů v předmětné trestní věci nevypovídala pravdivě a zejména zcela zamlčela svůj díl viny (srov. nečíslovanou stranu 3, odstavec šestý, sedmý a nečíslovanou stranu 4, odstavec první dovolání). V návaznosti na namítaná pochybení soudu prvního stupně pak obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že nalézací soud nepochybil, pokud odmítl jím navrhované opakování a doplnění důkazů, přičemž mu vytkl, že v rámci přezkumu postupoval formálně.
23. Takové námitky (jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření i státní zástupce) nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly do rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž i svou povědomost o tom, jaké námitky nejsou v jeho rámci relevantní), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
24. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což v dané věci obviněný ani neučinil. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy obviněným navrhované (srov. zejména strany 10 až 12 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 3).
26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu vlivem vad skutkového a procesního charakteru obviněný namítal, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Vzhledem k tomu, že dovolatel do své skutkové verze zakomponoval i názor, že soudy obou stupňů hodnotily jeho jednání jednostranně a pod vlivem silných genderových stereotypů přehlížely násilí ze strany poškozené, čímž porušily zákaz diskriminace na základě pohlaví, považuje Nejvyšší soud za vhodné a jen pro úplnost – třebaže nad rámec výše uvedených skutečností (neboť i takové výhrady obviněného vzhledem k jeho tvrzení, že poškozená se vůči němu dopouštěla psychického a fyzického násilí, což v posuzovaném případě nebylo prokázáno a zjištěno, jsou námitkami proti učiněným skutkovým zjištěním, přičemž navíc tento názor rozvedl podrobně až ve své replice, tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání, během níž je možné měnit důvody a rozsah dovolání, jak stanoví §265f odst. 2 tr. ř., s důrazem na to, že nesprávné posouzení toho, co je nezbytné prokázat pro odlišení týrání osoby žijící ve společném obydlí od párového násilí, tj. toho, že poškozená se fyzického ani psychického násilí vůči němu nedopouštěla, je hmotněprávním posouzením) – uvést následující. Obviněnému nelze přisvědčit, pokud tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, jaké skutkové okolnosti byly významné pro posouzení, zda jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a že tudíž nesplnil svou povinnost zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, a to proto, že přehlížel násilí ze strany poškozené. Soud prvního stupně (a rovněž soud odvolací, který dospěl k závěru o správném zjištění skutkového stavu věci, jak vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř., na podkladě provedených a správně hodnocených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.) se v rámci hodnocení výpovědi poškozené zabýval rovněž jejím jednáním, přičemž zejména pečlivě hodnotil hodnověrnost poškozené a pravdivost její výpovědi. Svůj kladný závěr v tomto směru přitom opřel nejen o podrobnou a přesvědčivou výpověď poškozené, ale i o závěry znalkyně PhDr. Evy Havašové (jež zde není třeba opakovat a postačí na ně odkázat, srov. stranu 8 a 10 jeho rozsudku) a další těmto důkazům korespondující důkazy, a to o výpovědi svědků – nezletilých synů poškozené XXXXX*) a PPPPP*), M. K., M. K., R. M., M. K., a rovněž o lékařské zprávy dokládající zranění pravého ucha poškozené po úderu obviněným. Nejvyšší soud nemá v tomto směru, co by mohl oběma soudům nižších instancí vytknout, a na obviněným vznesené námitky v této souvislosti je třeba nahlížet jako na projev jeho nespokojenosti se skutkovými zjištěními soudů ohledně jeho protiprávního jednání a s tím, že soudy nezjistily takové jednání na straně poškozené.
28. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
29. Obviněný však ve svém podání argumentoval rovněž tím, že ani jeden ze soudů obou stupňů se nezabýval otázkou, zda v daném případě vůbec byl naplněn znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to znak „týrání“, neboť ze zjištěného skutkového stavu „týrání“, které poškozená osoba pociťuje jako „těžké příkoří“, nevyplývá. Dále namítl i to, že jeho jednání a analogické jednání poškozené má znaky trestného činu pokračujícího, nikoliv trvajícího, a z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zjevně nepřekročilo (resp. jeho jednotlivé skutky vzhledem k proměňování rolí agresora a oběti v jejich případě) rámec obvyklého narušení rodinných vztahů a mohlo dosáhnout maximálně intenzity přestupku, takže pokud soudy jednostranně kriminalizovaly jeho jednání, porušily zásadu subsidiarity trestní represe.
30. Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené výhrady, ovšem se značnou mírou tolerance, neboť i tyto obviněný uplatnil téměř výhradně ve spojitosti s vlastní verzí skutkového děje spočívající na tvrzení, že rovněž poškozená byla v jejich vztahu agresorem a že se mezi nimi jednalo o vzájemné partnerské potyčky nevybočující z běžných partnerských konfliktů, lze (v podobě oproštěné od skutkových okolností tvrzených obviněným a při jejich zohlednění pouze ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním) pod dovolací důvod podřadit.
31. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.
32. Objektem uvedeného trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Předmětem útoku je nejen osoba blízká, ale i jiná osoba, za podmínky, že žije s pachatelem ve společném obydlí. Osobou blízkou se podle §125 tr. zákoníku rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1940 až 1943, dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1224/2013 aj.).
33. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.). Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).
34. Jakkoli mechanicky vzato by mohlo být uvažováno o tom, že týráním může být sled jednotlivých útoků, je třeba mít na zřeteli podstatu předmětného deliktu, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, neboť právě tak je založen znak týrání ve výše vymezeném smyslu. Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Závěr o povaze předmětného trestného činu jako trestného činu trvajícího je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky („týrá“), tj. užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího a rovněž z toho, že trestní zákoník při vymezení kvalifikačního znaku upraveného v písmenu d) odstavce druhého předmětného zákonného ustanovení užívá dikce „páchá-li takový čin po delší dobu“ [oproti dřívější právní úpravě v §215a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, jež tento znak vymezovala dikcí „pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu“; k tomu srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.].
35. Co se týče znaku po delší dobu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že ve smyslu výše vyložených znaků již vlastní týrání je zlé nakládání vyznačující se vedle vyššího stupně hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti též určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1937; dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 224/2017 aj.).
36. S ohledem na výše rozvedená skutková zjištění a shora uvedenou zákonnou úpravu a konstantní judikaturu dopadající na posuzovaný skutek je zřejmé, že dovolací argumentace obviněného týkající se otázky naplnění znaku „týrání“ není opodstatněná. Zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací ve svém usnesení, a rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, spočívající jednak ve vulgárním napadání a urážení poškozené, jejích dvou synů a dalších jejích rodinných příslušníků, a posléze též ve fyzickém napadání poškozené, konkrétně údery rukou do obličeje a hlavy, tahání za vlasy, a to i v době jejího těhotenství, v důsledku čehož tato několikrát padala na zem, případně se udeřila hlavou na zem, a opakovaně utrpěla podlitiny, odřeniny, a dokonce zranění ucha ve formě perforace bubínku, a rovněž v omezování osobních potřeb poškozené a jejím ponižování, když například po ní autoritativně požadoval uklizení odpadků a následně uzamkl vstupní dveře do domu s tím, že do domu může jít, až odpadky uklidí, vysypal do dřezu jí upečené cukroví, vypnul v domě topení, ponechal poškozenou v domě s dětmi a sám odjel, vypínal v domě elektřinu, opakovaně zablokoval její mobilní telefon, bez jejího souhlasu jej kontroloval a přeposlal si její e-maily a komunikaci s kamarádkou, zakazoval jí a jejím dětem užívat některé z věci, které pořídil, bez jeho svolení, odmítal poškozené finančně přispívat na chod domácnosti a potřeby jejich společného nezletilého syna, k němuž docházelo po dobu více než tři roky nejprve jednou za měsíc a později téměř každodenně, nepochybně bylo týráním. Obviněný s poškozenou jako svou družkou (tudíž osobou blízkou) zle nakládal jak v oblasti psychické, tak fyzické, choval se k ní nadřazeně, hrubě, necitelně, přičemž tohoto jednání se vůči ní dopouštěl po delší dobu, a to i v době jejího těhotenství a též v přítomnosti (a před zraky) jejích nezletilých synů a ve stupňující se intenzitě. Jak bylo v dané věci zjištěno, poškozená psychické a fyzické ataky obviněného pociťovala (vedle fyzické bolesti, kterou jí působil) jako velký psychický tlak, v důsledku čehož nemohla spát, bylo jí špatně od žaludku a trpěla bušením srdce, kdy její psychické obtíže podle závěrů znalkyně PhDr. Evy Havašové odpovídají příznakům posttraumatické poruchy a syndromu týrané osoby, a tedy soužití s obviněným pro ni bylo nepochybně velmi stresující a jeho jednání pociťovala jako těžké příkoří.
37. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je navíc v této části jeho podání v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní – byť jen stručně – vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3 jeho usnesení).
38. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost námitce dovolatele, že jeho jednání má znaky trestného činu pokračujícího, nikoliv trvajícího, a z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zjevně nepřekročilo (resp. jeho jednotlivé skutky) rámec obvyklého narušení rodinných vztahů a mohlo dosáhnout maximálně intenzity přestupku, takže pokud soudy jednostranně kriminalizovaly jeho jednání, porušily zásadu subsidiarity trestní represe.
39. Jak již bylo rozvedeno shora, obviněný tuto výhradu uplatnil v souvislosti s tím, že bagatelizoval své jednání vůči poškozené, tvrdil, že v posuzovaném případě se jednalo o vzájemné partnerské potyčky (párové násilí) se střídáním role agresora a oběti, a takto polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, z nichž takové skutečnosti nevyplývají. Nejvyšší soud nemohl takovým námitkám přiznat relevanci, avšak ve vztahu k jednání obviněného, jak bylo soudy zjištěno, považuje z hlediska těchto námitek za potřebné uvést následující.
40. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
41. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
42. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě nepostačovala. Jeho jednání, jež spočívalo ve vyvolání protiprávního stavu (v březnu roku 2012) a jeho následném udržování až do dne 30. 6. 2015, a které jednoznačně vykazovalo znaky trvajícího trestného činu, nelze posoudit pouze jako přestupek, a naopak je namístě trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť se dopustil daného zločinu způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá, a to v intenzitě dané především dlouhou dobou jeho páchání a rovněž způsobem jeho páchání, jakým s poškozenou, svou družkou, navíc i po určitou dobu těhotnou, zle nakládal. Zjištěné protiprávní jednání dovolatele se mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku vymyká, neboť nešlo o pouhé obvyklé narušení rodinných vztahů, a už vůbec ne oboustranné.
43. Rovněž v případě uvedených dovolacích námitek je vhodné poznamenat, že obviněný jimi zčásti opakuje obhajobu uplatněnou již v jeho odvolání, s níž se soud druhého stupně taktéž (třebaže stručně) vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3 jeho usnesení).
44. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže se ztotožnil s právním posouzením daného skutku soudem prvního stupně, který jej právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
45. Konečně dovolatel ve svém podání vytkl soudům obou stupňů, že se dopustily nesprávného posouzení i tím, že jako k přitěžující okolnosti mající vliv na ukládání trestu přihlédly k tomu, že čin spáchal ke škodě osoby blízké a páchal jej po delší dobu, přestože tyto okolnosti jsou samy o sobě znakem skutkové podstaty odůvodňující vyšší trestní sazbu.
46. Nejvyšší soud k těmto výhradám obviněného (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce) předně poukazuje na to, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 trestního zákoníku v obecné rovině prostřednictvím žádného dovolacího důvodu [například ani podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] vytýkat nelze (je-li jinak uložen trest odpovídajícího druhu a výměry v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným). Nad rámec tohoto konstatování však považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že ani tyto námitky obviněného nejsou opodstatněné. Soud prvního stupně při ukládání trestu správně jako k přitěžující okolnosti přihlédl k tomu, že obviněný páchal daný zločin po delší dobu [§42 písm. m) tr. zákoníku], neboť se protiprávního jednání dopouštěl po dobu více než tří let, tj. po dobu výrazně přesahující dobu řádově několika měsíců coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu. Obdobně nalézací soud přihlédl správně k další přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. h) tr. zákoníku, a to že obviněný spáchal předmětný trestný čin ke škodě osoby těhotné, neboť týral poškozenou mimo jiné i v době, kdy byla těhotná. Jestliže v rámci posledně jmenované přitěžující okolnosti odkázal též na to, že poškozená jakožto jeho družka byla osobou blízkou, již nemá na skutečnost, že výše citované přitěžující okolnosti zohlednil správně, vliv. Jak uvedl ve své úvaze státní zástupce, lze poznamenat, že vzhledem k tomu, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je možné se dopustit nejen vůči osobě blízké, ale i vůči osobě jiné, se kterou pachatel žije ve společném obydlí, chtěl soud prvního stupně patrně zdůraznit skutečnost, že intenzita takového trestného činu spáchaného vůči osobě blízké je ještě vyšší, než v případě jeho spáchání vůči osobě jiné, neboť pro osobu blízkou znamená právě vzhledem k jejímu blízkému (mnohdy závislému) vztahu (z důvodu citových, rodinných a majetkových vazeb, společné výchovy dětí, apod.) k pachateli ještě negativnější psychické a fyzické útrapy.
47. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.