ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.414.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 414/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 6 To 315/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 77/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 1 T 77/2016, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 19. 2. 2016 kolem 15.00 hod. na silnici mezi obcí Z. a městem T., okres P.-s., poté, co poškozená Š. B., bytem E. K., P., na Obvodním oddělení Policie České republiky v T. podala téhož dne v době od 09.05 hod. do 12.50 hod. na obviněného J. S. trestní oznámení, na jehož základě byly policejním orgánem podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny téhož dne úkony trestního řízení pro podezření z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, ji obviněný dojel svým vozidlem, předjel ji a zastavil u krajnice, načež poškozená se svým vozidlem zastavila za ním, poté obviněný přistoupil k jejímu vozidlu, otevřel dveře řidiče a křičel na ni, proč mu nezvedá telefon, a když mu řekla, že byla na policii, uhodil ji pěstí do hlavy a křičel na ni, že to musí okamžitě stáhnout, nebo ji zabije, a když se ho zeptala, kdo vyzvedne jejich dceru ze školy, řekl jí, že si vezme dceru k sobě a ona má jet na policii a okamžitě trestní oznámení stáhnout a poté přijet domů.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 6 To 315/2017, odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti tomuto usnesení prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že rozhodnutí soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení, neboť nebylo prokázáno, že se skutek uvedený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně stal a že by vykazoval všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.
5. Podle obviněného byl závěr o jeho vině založen na jediném důkazu, a to výpovědi poškozené Š. B., která nebyla podložena žádným jiným důkazem a je v rozporu s jeho výpovědí, a tudíž proti sobě stály dva naroveň postavené důkazy, které si v rozhodných bodech odporovaly. Zejména se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozené, která v přípravném řízení popsala skutkový děj jinak než při podání trestního oznámení. Žádný ze soudů tento rozpor nevyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Na poškozenou byly zpracovány znalecké posudky, podle nichž negativní účinky jednání obviněného na svou osobu zveličuje, ačkoli v její psychice nejsou přítomny v takovém rozsahu a intenzitě, jak tvrdí. K interpretaci minulých událostí a prožitků přistupuje nezávazně a lhostejně, a způsob, jakým hodnotí obviněného, vykazuje nejednoznačnost, rozporuplnost a postoje měnící v čase svoji podobu. Závěry znalců proto svědčí o nevěrohodnosti poškozené.
6. Ke skutkové podstatě zločinu vydírání podle §175 tr. zákoníku obviněný poukázal na to, že k jejímu naplnění je nezbytná obava, že pachatel výhrůžku vyplní, pokud se nezachová podle jeho požadavků. Z jednání poškozené, z popisu skutku a ze změny jejích postojů je zřejmé, že u ní reálně neexistovala obava, kterou uvedený trestný čin předpokládá. Sama poškozená při znaleckém zkoumání uvedla, že na policii se šla pouze poradit. Poukázal na to, že podle znalců poškozená ve vztahu k obviněnému věci zveličuje, a proto její výpověď nelze hodnotit jako usvědčující důkaz prokazující jeho vinu, a nejde dospět k závěru, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
7. Za rozhodné obviněný považoval, že se soudy nevypořádaly s tím, zda poškozená v době spáchání skutku skutečně byla v postavení svědka, když toliko uvedla, že byla na policii, aniž sdělila, z jakého důvodu tam byla. Nelze proto jen na základě jejího strohého sdělení dovodit, že obviněný si musel být vědom, že na něj podala trestní oznámení a že od toho okamžiku poškozená vystupovala vůči jeho osobě jako svědek. Takové právní posouzení má dopad na procesní úkon poškozené, která vzala svůj souhlas s trestním stíháním obviněného zpět, a bylo třeba dospět k závěru, že vůči němu jako svědek nevystupovala. Za nezákonný postup obviněný označil závěr soudů, že jeho vina je prokázána i lékařskými zprávami poškozené, které však nemají žádnou vazbu na uvedený den. Navíc to byla jen poškozená, kdo uvedl příčinu vzniku zranění, když jinak nebylo prokázáno, že by jí takové zranění způsobil obviněný. Nelze odhlédnout od toho, že lékař při lékařském vyšetření uvede do zprávy pouze informace od vyšetřované osoby, aniž by jakýmkoli způsobem tyto informace ověřoval, což ani nespadá do jeho kompetence.
8. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 6 To 315/2017, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 12. 3. 2018 k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda bylo podáno v souladu se zákonným vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodkládají ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
12. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Takový důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
IV. K námitkám o nedostatcích ve skutkových zjištěních
14. Obviněný v části dovolání zpochybňoval rozsah provedeného dokazování a hodnocení výpovědi poškozené jako jediného usvědčujícího důkazu, protože její výpovědi vykazují vzájemné rozpory a jsou v přímém rozporu i s jeho výpovědí. Těmito námitkami, které směřují proti dokazování, uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, protože jde o námitky vztahující se k procesním postupům soudů plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na nich zjištěným skutkovým okolnostem.
15. Nejvyšší soud ve vztahu k této části dovolání interpretoval a aplikoval podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž Nejvyšší soud bral na vědomí, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
16. Se zřetelem na tento princip Nejvyšší soud zkoumal, zda v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí byly dodrženy zásady spravedlivého procesu, a k rozsahu a způsobu provedeného dokazování shledal, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrná věcnost a vzájemná propojenost provedených důkazů, když soud prvního stupně vysvětlil, které důkazy provedl, jak je hodnotil a jaké právní závěry na základě učiněných skutkových zjištění vyvodil. Co do posouzení obviněným tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o trestné činnosti je možno učinit závěr, že soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání obviněného, který založily na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
17. Z provedeného dokazování soudy dovodily, že na místě činu byli přítomni pouze obviněný a poškozená. Jestliže verze průběhu skutkového děje, kterou uváděl obviněný a poškozená, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost obou aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení tvrzení nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je potvrzována nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení. Takové zhodnocení z pohledu Nejvyššího soudu odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů, k níž jsou obecné soudy povolány. Soud v souladu se zásadou nezávislosti rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Soudy se neopomenuly, jak již bylo výše naznačeno, zabývat věrohodností poškozené, a námitkám obviněného, že její věrohodnost je s ohledem na její charakterové vlastnosti oslabena, nepřisvědčily. Přitom se zřetelem na situaci „tvrzení proti tvrzení“ nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Soudy věnovaly výpovědi poškozené jako jedinému přímému důkazu potřebnou pozornost pečivě ji hodnotily [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)]. Osoba poškozené byla znalcem z oboru psychologie posouzena z hlediska obecné věrohodnosti jako neproblematická, a i když poukázal na její vztah k obviněnému, není pochyb, že jí uváděné skutečnosti nejsou osamocené ani v rozporu s dalšími zjištěnými souvislostmi, a proto jakožto stěžejní důkaz svědčí o vině obviněného.
19. Z těchto důvodů učiněná skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Soud ve prospěch obviněného oproti obžalobě upravil popis skutku ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku tak, aby odrážela jen to jeho jednání, které bylo výsledky provedeného dokazování spolehlivě zjištěno a prokázáno (srov. strany 2 až 7 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost učiněných postupů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění i vyvozených právních závěrů potvrdil, když neopomenul reagovat ani na jednotlivé výhrady obviněného (srov. strany 3 až 7 jeho usnesení).
20. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a nejedná se o případ tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně řádně zjištěn a výsledky provedeného dokazování objasněn.
V. K námitkám proti použité právní kvalifikaci
21. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání namítal nesprávnost právní kvalifikace podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, protože čin nespáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, brojil v souladu s označeným dovolacím důvodem proti správnosti této právní kvalifikace. Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání v této části opodstatněné.
22. Soud prvního stupně shledal naplněnými všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť obviněný poškozenou pohrůžkou zabitím a užitím fyzického násilí nutil, aby něco konala, konkrétně aby stáhla trestní oznámení, které věděl, že na něj ve stejný den na policii učinila. Neshledal přitom podstatným, že poškozená v době jednání obviněného neměla ještě procesní postavení svědka, neboť byla svědkem v materiálním smyslu, což je pro naplnění znaků předmětné skutkové podstaty zásadní a určující. Pokud bylo obviněným na poškozené žádáno stažení trestního oznámení, je dána i souvislost s výkonem její povinnosti coby svědka, aniž by bylo rozhodné, jaký byl její prvotní motiv návštěvy na policejním oddělení, zda se šla pouze poradit, jak postupovat, anebo již přímo podat trestní oznámení. Rozhodné není ani to, zda poškozená měla v úmyslu skutečně trestní oznámení podat a směřovat tím k zahájení trestního stíhání obviněného, anebo ho jenom vystrašit. Soud zároveň zdůraznil, že pozdější změnu postoje poškozené spočívající v prohlášení, že nedává souhlas s trestním stíháním obviněného v této trestní věci, zohlednil při rozhodování o trestu ukládaném obviněnému a nepovažoval za důležité, zda se poškozená jednáním obviněného cítila ohrožena, nebo že s obviněným komunikovala dobrovolně, neboť nejde o okolnosti významné z hlediska znaků posuzované skutkové podstaty. Pro ni bylo důležité, že obviněný věděl, že poškozená byla na policii a že vypovídala o okolnostech jejich soužití, v němž docházelo ze strany obviněného k násilí. Po posouzení všech rozhodných okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný popsaným jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť poškozenou pohrůžkou zabitím a užitím fyzického násilí nutil, aby konkrétně stáhla trestní oznámení na jeho osobu, a spáchal tento čin na poškozené jakožto na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. (srov. strany 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud se s uvedeným závěrem soudu prvního stupně o vině obviněného ztotožnil, protože jej považoval za správný i s ohledem na názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012, podle kterého není rozhodný typ řízení před orgánem veřejné moci, v němž svědek vypovídal či má vypovídat, ani to, že věc podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí byla policejním orgánem odevzdána k projednání přestupkové komisi. Důležité bylo, že poškozená jako svědek v materiálním smyslu vnímala nebo mohla vnímat určité skutečnosti, o nichž může v příslušném řízení podat svědectví, a že byla obviněným nucena, aby takové svědectví nepodávala, což bylo v posuzované věci splněno a zahrnuto zaviněním obviněného. Ke správnosti právního posouzení však odvolací soud zmínil jeho neúplnost, kterou pro zákaz reformationis in peius nemohl napravit, a proto nevykvalifikoval též další alternativně vymezený znak podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v užití násilí, který by byl jinak použit, protože obviněný se na poškozené dopustil násilí (úder pěstí do hlavy), avšak takové změně v odvolacím řízení bránil nedostatek odvolání podané v neprospěch obviněného (srov. strany 6 a 7 usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud uvedené právní závěry shledal správnými a připomíná, že zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil znaky předmětné skutkové podstaty v alternativě, že „jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“.
25. Za svědka v materiálním smyslu podle odstavce 2 písm. e) §175 tr. zákoníku lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení, přičemž vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení §97 a násl. tr. ř. Osoba, která je v uvedeném materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany citovaného ustanovení od počátku, to znamená od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. V krajním případě přichází v úvahu i ochrana v době před jejich získáním, pokud by vydírání této osoby směřovalo k tomu, aby v budoucím řízení porušila svědeckou povinnost, a toto jednání bylo spácháno před tím, než vydíraná osoba poznatky získala.
26. Jak správně odvolací soud poukázal, byl uvedený znak kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 písm. e) §175 tr. zákoníku vyložen tak, že když obviněná na policii dne 19. 2. 2016 popisovala skutečnosti, které vedly k zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř., neboť z jí uvedených skutečností vyplynulo důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, uvedla okolnosti, které vnímala. Rovněž šlo o sdělení, která byla podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Měla proto postavení svědka v materiálním smyslu. Rovněž s ohledem na průběh činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, je zřejmé, že když uvedenou skutečnost zjistil, poškozenou vydíral s úmyslem ji odradit od řádného plnění povinností svědka vyplývajících z trestního řádu. Nebylo proto důležité, že poškozená nebyla jako svědek formálně předvolána ke svědecké výpovědi [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 303/2001 (publikované pod č. 15/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], ale že svědectví fakticky podala. Svědkem v tomto smyslu se nestává osoba až v okamžiku, kdy je podle příslušných procesních předpisů vyzvána k podání svědecké výpovědi, neboť postavení svědka se nekonkretizuje ani nezařazuje do určitého přesně specifikovaného typu řízení.
27. S ohledem na námitky obviněného je rovněž vhodné připomenout, že není pro naplnění §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodné, že např. bylo po přešetření orgány činnými v trestním řízení na základě poškozenou podaného oznámení, tzn. svědectví, zjištěno, že u okolností, jež svými smysly vnímala (předmětu svědectví), nejde o trestný čin obviněného, ale že se bude jednat např. o přestupek, jenž bude šetřen v rámci správního řízení, případně, že by mohlo jít o zcela jiný typ řízení. I v takovém případě je totiž oběť trestného činu vydírání nucena, aby o okolnostech, které mohou být předmětem svědectví, jako svědek nevypovídala. V přezkoumávané věci nemá žádný význam ani to, že poté, co poškozená podala trestní oznámení a postupem podle §159a odst. 1 písm. a) tr. ř. byla policejním orgánem věc odložena a odevzdána příslušnému orgánu k projednání přestupku, neudělila jako družka obviněného souhlas s takovým projednáním věci (č. l. 84 až 91), a proto k projednání případného přestupku nedošlo, anebo pokud po podání trestního oznámení v nyní posuzované trestní věci vzala svůj souhlas s trestním stíháním obviněného zpět (č. l. 109).
28. Důvodně bylo proto shledáno, že šlo u obviněného o nátlak na poškozenou, jenž směřoval proti ní jako osobě, která vnímala svými smysly určitou realitu, a tak konal ve snaze ji odradit od toho, aby vypovídala na základě svých povinností svědka v řízení, kde se s rolí svědka jako důkazního prostředku počítá [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012 (uveřejněné pod č. 28/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
29. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na to, že poškozená odvolala trestní stíhání, z protokolu o trestním oznámení na č. l. 111 plyne, že poškozená na obviněného podala trestní oznámení již v roce 2014, avšak proto, že jí slíbil, že „se napraví a nebude se vůči ní již chovat agresivně, udělala vše proto, aby nebyl trestně stíhán“ (přesněji aby nebyl přestupkově projednáván), když nevyvinula potřebnou aktivitu k pokračování přestupkového řízení. Oznámení o jednáním obviněného v nyní posuzované věci se týkalo jiných útoků proti poškozené. Proto, měl-li obviněný v dovolání na mysli odvolání souhlasu poškozené s trestním stíháním v nyní posuzované trestní věci, v níž je podáno dovolání, je třeba připomenout, že §163 odst. 1 tr. ř. sice dopadá (mimo jiné) i na trestný čin vydírání, avšak toliko v jeho základní skutkové podstatě podle odstavce 1 §175 tr. zákoníku. V nyní projednávané trestní věci se ovšem jedná o jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu vymezenou v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kde již poškozený toto dispoziční právo ve vztahu k trestnímu stíhání nemá. Proto ani v tomto případě nebylo shledáno, že by obviněný byl trestně stíhán v rozporu se zákonem.
30. Protože obviněný jednal s vědomím a znalostí všech rozhodných okolností, naplnil znaky uvedeného trestného činu nejen po objektivní, ale i subjektivní stránce ve formě přímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť bylo vyvráceno, že by poškozená neměla postavení svědka ve smyslu předmětné skutkové podstaty, protože v době, kdy k jednání došlo, bylo i obviněnému zřejmé, že trestní oznámení na něj skutečně podala. Nic nesvědčí proto, že se jednalo jen o její snahu ho vystrašit a pomstít se mu za předchozí zlé jednání. Rovněž byla tato přísnější právní kvalifikace důvodná i se zřetelem na to, že policejní orgány čin obviněného, jehož se svědectví poškozené mělo týkat, neprojednaly, ale věc předaly k posouzení přestupku podle správního řádu, k němuž nakonec pro nedostatek iniciativy poškozené také nedošlo [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012 (uveřejněné pod č. 28/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), obdobně též usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1602/2010 (uveřejněné pod č. 13/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že čin obviněného, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, splňuje všechna popsaná kritéria „svědka v materiálním smyslu“ a dopadají na něj znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jak soudy správně a zcela v souladu se všemi zákonnými podmínkami shledaly. Protože tyto závěry plynou z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, Nejvyšší soud při závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu