ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.469.2018.2
8 Tdo 469/2018-I.-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2018 dovolání obviněného T. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 4 To 408/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 118/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 4 To 408/2017, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 4 T 118/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 4 T 118/2017, byl obviněný T. R. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, pobočce pro Liberecký a Ústecký kraj, na náhradě škody částku 743 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, jakož i jeho družka I. Š. odvolání směřující proti všem jeho výrokům; odvolání v neprospěch obviněného podala také státní zástupkyně, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 4 To 408/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při dílčí modifikaci skutkových zjištění uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to jej podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že od blíže nezjištěné doby, od podzimu roku 2016 do dne 4. 6. 2017 v okrese T., v místě jejich společného bydliště v bytě v B., A., opakovaně v nepravidelných intervalech verbálně, fyzicky a psychicky týral svou družku poškozenou I. Š., a to tak, že ji urážel osloveními „děvko, kurvo, svině“, vyčítal jí, že se zajímá o jiné muže, bil poškozenou otevřenými dlaněmi a pěstmi do hlavy, obličeje a trupu, tahal ji za vlasy, ležící na matraci ji zaklekával na hrudníku, rdousil ji a škrtil kabelem o nabíječky mobilního telefonu, v jednom případě během jízdy vozidlem jí jako řidičce vozidla ze sedadla spolujezdce zasahoval do řízení tím, že ji zatahoval ruční brzdu a vytahoval klíč ze zapalování se slovy, že pokud se vybourají, tak se alespoň vybourají spolu, vždy, když mu poškozená sdělila, že od ní odejde, jí vyhrožoval, že ji odejít nenechá, že ji radši zabije, v důsledku uvedeného jednání poškozená utrpěla četné pohmožděniny v oblasti obličeje, trupu, horních a dolních končetin.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 4 To 408/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřoval obviněný v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, když k naplnění základní skutkové podstaty je po objektivní stránce nezbytné, aby došlo k týrání. Z důkazů provedených před soudem vyplynulo, že se obviněný k poškozené vždy nechoval správně, v několika případech mezi nimi došlo nejen k verbálnímu napadání, ale i k fyzickému, když obviněný poškozenou v období od druhé poloviny roku 2016 do první poloviny roku 2017 ve čtyřech případech fyzicky napadl. Poškozená uvedla, že se jednalo o jednotlivé výbuchy afektu, nikoli o dlouhodobé a systematické týrání, což je vzhledem k délce období a počtu případů zjevné, dále uvedla, že se nikdy nebála přijít domů, nebála se, že by jí obviněný ublížil, neměla z něj strach, naopak se na něj těšila. Popsal, že poškozená znala jeho citlivé stránky a dokázala jej k násilnému jednání vyprovokovat. Dne 4. 6. 2017 zavolala Policii České republiky jen proto, že to tentokrát již přehnal a bylo by lepší, kdyby jej příslušníci policie na chvíli odvezli, aby se uklidnil a mohli se tak následně usmířit. Obviněný připomněl, že poškozená sama doznala určitou vinu na tom, co se mezi nimi dělo s tím, že jeho jednání jako žádné útrapy nepociťovala, s výjimkou posledního incidentu, který však jako ojedinělý případ nemůže skutkovou podstatu přisouzeného zločinu naplnit. Zdůraznil, že poškozené nikdy zásadně neublížil a pokud se v minulosti na ní nějaké známky násilí objevily, jednalo se o modřiny, které byly následkem pouze tří případů, jak popsali poškozená a obviněný, jejichž výpovědi korespondují s výpověďmi některých svědků. Uzavřel, že trvalost ani intenzita jednání obviněného nebyly takového rozsahu, aby došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Soudům obou stupňů pak vytýkal, že opakovaně nevyslechly poškozenou, ač se toho sama domáhala, přičemž poškozená je klíčovým svědkem, když se jedná o trestnou činnost, která se odehrává v ústraní, kam nedosahuje veřejná kontrola.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal, vyslechl poškozenou I. Š. v procesním postavení svědka a poté ve věci rozhodl, popř. aby rozhodl o zproštění obžaloby, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedla, že obviněný naplnil uplatněný dovolací důvod právně relevantní námitkou, neboť nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spatřuje v absenci zákonného znaku týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i v užití kvalifikované skutkové podstaty zohledňující dlouhodobost týrání, pokud byly prokázány v delším posuzovaném období pouze čtyři konkrétní incidenty.
8. Vzhledem k námitkám obviněného bylo podle názoru státní zástupkyně třeba řešit, zda šlo spíše o konfliktní soužití obviněného s jeho družkou, nebo již o domácí násilí, které je možné sankcionovat i v rámci režimu trestního práva podle §199 tr. zákoníku. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod číslem 20/2006 Sb. rozh. tr., podle něhož se týráním rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo fyzické útrapy. Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzívní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat.
9. V posuzovaném případě obviněný s poškozenou žili ve společném obydlí v bytě v B., A., přičemž poškozená byla pro obviněného jako přítelkyně, resp. družka, osobou blízkou. V rozhodném období bylo soužití obviněného relativně klidné a došlo v něm ke čtyřem incidentům, které byly iniciovány hádkami, které vyústily ve fyzické napadení poškozené. Hnacím motorem uvedených konfliktů tedy zřejmě nebylo získání generální vztahové kontroly nad tím druhým, ale zajištění krátkodobé kontroly spojené s řešeným problémem, což svědčí pro to, že docházelo k situačnímu párovému násilí, které bylo v několika případech i vyprovokované. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že sama poškozená dokázala fyzicky napadnout obviněného a zjednat si tak tzv. pořádek. Ve vztahu tedy neexistovala trvalá a neměnná diferenciace rolí na ohroženou a násilnou osobou.
10. Připomněla, že pro naplnění znaku týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným natolik zle nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí takové zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Nezpochybnila, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům partnerského soužití, neopomněla však skutečnost, že celkové jednání obviněného vůči poškozené nenabylo takové míry, intenzity a komplexní povahy a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Jeví se, že jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, aby je bylo možno právně posoudit způsobem, jak to nejprve učinil soud prvního stupně a po něm i soud odvolací. Navíc situace ve vztahu mezi obviněným a poškozenou nese podle její výpovědi rysy situačního párového násilí, ve kterém absentuje asymetrický vztah, tedy jasné rozdělení rolí na oběť a agresora, kdy se jeví, že ve většině případů šlo o násilí ze strany poškozené, pokud k němu ve vztahu docházelo, vyprovokované.
11. Státní zástupkyně zdůraznila, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie nebo oboru školství a kultury, odvětví psychologie, jehož prostřednictvím by mělo dojít k popisu vývoje a dynamiky partnerského vztahu i samotného domácího násilí, přičemž by měl být identifikován typ domácího násilí, včetně následků viktimizace, stejně tak jako specifická věrohodnost poškozené. Znaleckým zkoumáním by podle názoru státní zástupkyně mělo být především objasněno, zda výpověď poškozené věrně kopíruje realitu prožitou s obviněným nebo zda jde o účelovou výpověď, která je odrazem její závislosti na obviněném, která byla způsobena týráním, které však poškozená záměrně zlehčuje. I když se jeví, že prožitky popisované obviněnou jsou autentické a poškozená se sama jako oběť domácího násilí nikdy necítila, měl by být závěr o tom, že nešlo o týrání, podpořen provedeným dokazováním.
12. Konstatovala také, že poškozená nejprve v řízení před soudem využila svého zákonného práva odepřít výpověď, poté se však dožadovala, aby byla vyslechnuta, čemuž však soud nevyhověl, a to ani v řízení odvolacím.
13. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 4 To 408/2017, dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, případně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů. Je zjevné, že námitky obviněného byly uplatněny relevantně.
18. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání obviněného a uplatněného dovolacího důvodu je tak významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem, vykazuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
19. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., zprávu Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněnou pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [vyjma §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], nicméně se předpokládá, že se vyznačuje určitou trvalostí, nemůže se proto jednat o jednorázový nebo výjimečný exces nebo agresi (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1659/2016, dále srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněnou pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr.). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Týrání představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. I když se pachatel vůči poškozené dopouští neadekvátních ataků, hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012). Je třeba souhlasit se státní zástupkyní, když uvedla, že i v dobře fungujících vztazích nastávají vlivem různých okolností občasné verbální útoky, urážení, ponižování a obviňování mezi partnery, objevit se mohou i různé výhrůžky i zastrašování, kdy po uklidnění obou stran konfliktu se však obnovuje rovnocenné soužití. Jak naznačila i státní zástupkyně, pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že k němu dochází v soukromí, mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se v průběhu doby zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě schopností včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah; zkušenosti vypovídají, že rozdělení rolí „oběť“ – „agresor“ se prakticky nemění. Právě nerovný vztah mezi pachatelem a obětí je jedním z typických znaků domácího násilí. O domácí násilí se naopak nejedná, jde-li mezi partnery o (třeba i dramatický) spor, jednorázový incident nebo vzájemné partnerské potyčky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012).
20. Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
21. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný od blíže nezjištěné doby, od podzimu roku 2016 do dne 4. 6. 2017 v okrese T., v místě jejich společného bydliště v bytě v B., A., opakovaně v nepravidelných intervalech verbálně, fyzicky a psychicky týral svou družku poškozenou I. Š., a to tak, že ji urážel osloveními „děvko, kurvo, svině“, vyčítal jí, že se zajímá o jiné muže, bil poškozenou otevřenými dlaněmi a pěstmi do hlavy, obličeje a trupu, tahal ji za vlasy, ležící na matraci ji zaklekával na hrudníku, rdousil ji a škrtil kabelem od nabíječky mobilního telefonu, v jednom případě během jízdy vozidlem jí jako řidičce vozidla ze sedadla spolujezdce zasahoval do řízení tím, že ji zatahoval ruční brzdu a vytahoval klíč ze zapalování se slovy, že pokud se vybourají, tak se alespoň vybourají spolu, vždy, když mu poškozená sdělila, že od něj odejde, jí vyhrožoval, že ji odejít nenechá, že ji radši zabije, v důsledku uvedeného jednání poškozená utrpěla četné pohmožděniny v oblasti obličeje, trupu, horních a dolních končetin. Za klíčový důkaz považovaly oba soudy nižších stupňů výpověď poškozené I. Š. v přípravném řízení (č. l. 66 až 74). Z této výpovědi vyplývá, že s obviněným žila od prosince 2015, přičemž jejich vztah byl „jako na houpačce“. Poškozená připustila, že za spoustu věcí si může sama, a to proto, že obviněného, především v rámci sexuálních praktik, vyzývala, aby s ní tvrději zacházel. Uvedla, že obviněný byl již od počátku jejich vztahu velmi žárlivý. Jejich soužití však do prosince 2015 bylo prosté jakéhokoliv fyzického napadání. Připustila rovněž, že sama ve vztahu obviněného titulovala hanlivými výrazy jako např. debil a blbec. Poprvé ji obviněný uhodil, když už spolu bydleli v B. na A., domnívá se, že uvedené napadení bylo vyústěním hádky, protože byla se svým bývalým přítelem na kávě. Uvedené napadení však na ní nezanechalo žádné následky. Ke druhému napadení mělo dojít po Silvestru v lednu 2017, kdy ji už uhodil víc, a to pěstí, ale nedal do toho velkou sílu, protože měří dva metry a váží sto dvacet kilo. V uvedené době ji obviněný nechal odejít k bratru Jakubovi. K obviněnému se však vrátila poté, co slíbil, že svůj vztah spolu půjdou řešit do párové poradny. Poradnu skutečně navštívili a bylo jim doporučeno, jak mají svůj vztah řešit. Pokud následně došlo ke kolizím, obviněný byl zdrženlivější. Až před Velikonoci mezi nimi došlo k hádce, která vyvrcholila z jeho strany fyzickým napadením, a to proto, že od bývalého přítele dostala k narozeninám a Vánocům dohromady mobilní telefon, což mezi ní a obviněným dělalo zlou vůli a hádali se kvůli tomu. Když už byla ze žárlivých narážek unavená, řekla obviněnému, že s bývalým přítelem spala, na což obviněný reagoval tak, že ji chytil pod krkem. Od té doby byl zase klid, a to až do června 2017, kdy došlo ke konfliktu kvůli tomu, jak ona sama řídí, kdy se poškozené dotklo, že se zastává jiného řidiče. Poté šla se svým bratrem a jeho kamarádem večer na pivo a obviněný opravoval v garáži auto. Obviněný opět žárlil na bratrova kamaráda, kdy hádka gradovala i proto, že mu poškozená vracela jeho žárlivé výpady přes jeho minulost, na kterou byl citlivý, takže se trefovala do toho, že bral drogy a řekla mu, že je dobře, že nemůže mít děti. Na základě toho obviněný sáhl ke škrcení a ostatním násilným praktikám, kdy toho měla „plné zuby“, utekla a zavolala policii. Poškozená rovněž uvedla, že násilí v jejich vztahu běžné nebylo, a pokud k němu docházelo, nebylo pouze jednostranné, neboť i ona sama obviněnému dala sedm ran pěstí někam pod oko a pak chodil s monoklem. Na dotaz, zda jí obviněný někdy vyhrožoval zbitím či zabitím uvedla, že zbitím ne, pouze říkal, že ji radši zabije, než aby odešla za někým jiným, ale sama uvedla, že takové prohlášení brala s rezervou, nikdy se obviněného nebála, jen když ji škrtil, dále uvedla, že si nenechá nic líbit a že to s ní obviněný neměl jednoduché.
22. Nejvyšší soud rozhodně nechce zlehčovat či zpochybňovat zjištěná napadení poškozené ze strany obviněného, avšak nikoli každé násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Lze konstatovat, že v posuzovaném případě obviněný s poškozenou žili ve společném obydlí – v bytě v B. na ulici A., přičemž poškozená byla pro obviněného jako jeho přítelkyně, resp. družka, osobou blízkou. Jak již bylo uvedeno, aby byl naplněn znak „týrání“, musí se jednat o takové zlé nakládání s poškozenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, jakož i odůvodněním rozsudku soudu prvého stupně, na které soud odvolací ve svém rozhodnutí blíže odkazuje, nevyplývá trvalost zlého nakládání obviněného s poškozenou. V rozhodném období bylo soužití obviněného s poškozenou v zásadě klidné a došlo v něm ke čtyřem incidentům, které byly iniciovány hádkami, které vyústily ve fyzické napadení poškozené, a jednalo se o výjimečný exces z běžného jednání obviněného s poškozenou. Startérem vzniklých incidentů bylo ve třech případech provokující chování ze strany poškozené, neboť obviněnému zavdala příčiny k žárlivosti, kdy poté docházelo k názorovým střetům ohledně otázky, zda může či nemůže udržovat kontakt s bývalým přítelem a přijímat od něj dárky. Tyto incidenty navíc nelze za uvedených okolností hodnotit jako nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Poškozená se při těchto incidentech sama snažila zasáhnout obviněného na citlivých místech, provokovala jej a byla rovněž velice necitlivá. Z provedeného dokazování se rovněž podává, že poškozená obviněného nejméně v jednom případě také fyzicky napadla. Sama poškozená pak uvedla, že jako příkoří vnímala až poslední napadení obviněným, kvůli němuž pak zavolala Policii České republiky. Minimálně první tři ze čtyř předmětných incidentů lze proto definovat jako vzájemné partnerské potyčky či partnerské spory, při kterých nelze hovořit o domácím násilí. Obecně v jejich vztahu neměla poškozená z obviněného strach, nebála se přijít do společného obydlí, ani jí nebylo nepříjemné v něm trávit čas, nebála se obviněnému se bránit, a to ani slovně ani fyzicky. Představuje-li tak týrání vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, nelze tak s ohledem na uvedené skutečnosti a výpověď poškozené definovat jednání obviněného. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že by byla poškozená na obviněném závislá a že by mezi nimi existoval asymetrický vztah, kdy sebedůvěra poškozené byla takovým způsobem narušena až ochromena, že by nebyla schopna o ničem sama rozhodovat a byla zcela podrobena vůli obviněného. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům partnerského soužití, avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátních fyzických ataků, jeví se na základě dosavadního dokazování, že nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání podle §199 odst. 1 trestního zákoníku. Jinak řečeno, dosavadní zjištění vzbuzují pochybnosti nejen ve vztahu k závěru o vyšším stupni bezcitnosti a hrubosti jednání obviněného, ale i jeho trvalosti, což jsou nezbytné předpoklady pro rozhodnutí o vině obviněného zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
24. Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout a vytknout, že orgány činné v trestním řízení nepřibraly znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, k vypracování znaleckého posudku na poškozenou. V případě zjišťování, zda se stal trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 tr. zákoníku, je vhodné přibrat znalce, a to za účelem zjištění věrohodnosti poškozené osoby, možnosti zkreslování reality ve prospěch pachatele, zjištění závislosti poškozené osoby na pachateli, jakož i vývoje a dynamiky partnerského vztahu i samotného domácího násilí, přičemž by měl být identifikován typ domácího násilí, včetně následků viktimizace. Je třeba souhlasit se státní zástupkyní, že s ohledem na typickou závislost obětí domácího násilí na pachateli je třeba závěr o tom, zda šlo či nešlo o týrání, když prožitky popisované oběťmi domácího násilí mohou být ovlivněny právě touto závislostí, podpořit znaleckým zkoumáním.
25. Vedle doplnění dokazování v tomto rozsahu je nezbytné doplnit je také o výslech poškozené I. Š. Nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, neshledal-li vadným procesní postup soudu prvního stupě, který zamítl návrh na výslech jmenované svědkyně v hlavním líčení (str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Z obsahu spisového materiálu se podává, že tato svědkyně byla po řádném procesním poučení a po vyjádření, že nevyužívá svého práva odepřít svědeckou výpověď, vyslechnuta v přípravném řízení. V hlavním líčení dne 18. 8. 2017, poučena podle §99, 100, 101 tr. ř. (blíže nekonkretizováno), po sdělení, že případnou újmu obviněného by pociťovala jako vlastní, že s ním chce obnovit soužití, uvedla, že využívá svého práva odepřít výpověď, načež byl protokol o její výpovědi na č. listu 66-74 podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. čten (č. listu 176). Přípisem adresovaným a došlým Okresnímu soudu v Teplicích dne 25. 8. 2017 ale jmenovaná svědkyně požádala o možnost vypovídat a uvést věci na pravou míru (č. listu 182). Soud prvního stupně v hlavním líčení dne 1. 9. 2017 přítomnou svědkyni, která se bránila, že v předchozím hlavním líčení odepřela výpověď, nevyslechl, její žádost o nový výslech zamítl (č. listu 194, 195). Za takové situace a při vědomí objasňovaných okolností neobstojí argumentační rovina odvolacího soudu, že (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Podle odvolacího soudu i přes posléze najevo daný postoj poškozené, není třeba doplnit řízení o její výslech pro nadbytečnost, poněvadž poškozená byla v přípravném řízení zákonným způsobem poučena, velmi podrobně vyslechnuta a jde tak o důkaz, který je procesně použitelný v dalším řízení. Dovolací soud nezpochybňuje procesní použitelnost výpovědi svědkyně z přípravného řízení, rozhodně však nejde o důkaz, jehož provedení v hlavním líčení by bylo možno označit za nadbytečný. S akcentem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti jde naopak o důkaz potřebný k řádnému objasnění vzájemných vztahů mezi obviněným a poškozenou, jakož i k učinění závěru o věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědi svědkyně. Nic na tomto závěru nemění ani změna postoje svědkyně, která původně v hlavním líčení využila svého práva odepřít výpověď, ale posléze svůj postoj změnila a zřetelně jej dala najevo.
26. Teprve po doplnění dokazování v naznačeném rozsahu nechť soud prvního stupně opatřené a provedené důkazy znovu hodnotí podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. a vyvodí odpovídající závěry o vině obviněného.
27. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud shledal pochybným závěrem, že jednáním obviněného došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo třeba se již zabývat znakem kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v dlouhodobosti takového činu.
28. Výše uvedené závěry dovolacího soudu nevylučují, že spolehlivě zjištěné jednání obviněného je beztrestné. V úvahu přichází jeho posouzení jako trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, popř. ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, nelze však nedodat, že trestní stíhání pro trestné činy ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku i vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno souhlasem poškozené ve smyslu §163 tr. ř. (nenastane-li některá ze situací předvídaných v §163a tr. ř.). Bude proto na nalézacím soudu, aby k důslednému vyřešení případu zvažoval i tyto možnosti.
29. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, veden výše uvedenými závěry, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 4 To 408/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 4 T 118/2017. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Netřeba připomínat, že vyvstane-li k řádnému objasnění věci potřeba provedení důkazů dalších než explicitně zmiňovaných v tomto rozhodnutí, bude na soudu prvního stupně, aby opatřil a provedl i tyto. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu