ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.481.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 481/2018-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 7 To 152/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 1 T 15/2016, uznal obviněného R. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
v přesně nezjištěné době od 1. 3. 2013, do nejpozději poloviny července 2013, vyjma období od dubna 2013 do června 2013, kdy v bytě probíhala rekonstrukce a byl neobyvatelný, a poté od podzimu 2013 do podzimu 2014, v dalších nejméně čtyřech případech, v místě svého trvalého bydliště v P., O., poté, co nejprve navázal citový vztah s poškozeným nezletilým XXXXX * ), úmyslně pro své sexuální vzrušení a uspokojení nejméně ve třech případech pohlavně zneužil poškozeného tím způsobem, že poté, co se vysvlékli do naha, odešli společně do sprchy, kde došlo k dobrovolnému vzájemnému nechráněnému orálnímu styku a následně přešli do ložnice, kde došlo k dobrovolnému nechráněnému análnímu pohlavnímu styku, kdy obviněný byl v aktivní roli, tedy zasouval svůj ztopořený penis do análního otvoru poškozeného, ačkoli věděl, že poškozený dosud nedovršil věku patnácti let.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu uložil podle §82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřené omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakýchkoliv kontaktů a styků s poškozeným XXXXX * ).
3. Pro úplnost je vhodné zmínit, že tento rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí již jeho třetím rozsudkem. Svým prvním rozsudkem ze dne 13. 4. 2016 tento soud uznal obviněného vinným shodnými výše uvedenými trestnými činy a uložil mu tentýž trest, z podnětu odvolání obviněného však Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 7 To 236/2016, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že mu uložil doplnit dokazování o důkazy, jež obviněný předložil v rámci odvolání. Soud prvního stupně následně rozhodl (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 tak, že obviněného opětovně uznal vinným shodnými trestnými činy a znovu mu uložil i stejný trest. Městský soud v Praze (svým v pořadí druhým) usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 7 To 15/2017, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. mu věc opět vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že (soud prvního stupně) porušil ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. v souvislosti se změnou ve složení členů senátu a bude třeba toto procesní pochybení napravit. To soud prvního stupně učinil a poté rozhodl svým v pořadí třetím (v úvodu odůvodnění zmíněným) rozsudkem.
Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (svým v pořadí třetím) usnesením ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 7 To 152/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o uloženém přiměřeném omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Dity Zimmermannové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V dalším textu svého obsáhlého podání dovolatel rozvedl námitky, jež měly uplatněný dovolací důvod naplnit. Vytkl odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, jelikož vycházel z nedostatečně objasněných, zkreslených, a tudíž nesprávných skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně na základě rozporuplného dokazování, a tato zjištění pouze převzal za svá, aniž by objasnil a zohlednil rozpory, jež vyplynuly z provedeného dokazování a byly příčinou zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně; následně doplněné dokazování, které nasvědčovalo jinému průběhu událostí (totiž v jeho prospěch), než jak jsou uvedeny v rozsudku, již ale nezohlednil ani soud prvního stupně, ani soud odvolací.
7. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutné za dovolací důvod považovat též extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jenž pak nevyhnutelně vede také k nesprávné právní kvalifikaci. Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu celého trestního řízení docházelo k mnoha procesním pochybením, když orgány činné v trestním řízení od počátku shromažďovaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a nepřihlédly k důkazům vyvracejícím jeho vinu namísto toho, aby ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. náležitě objasnily skutek. Vyslovil názor, že v dvakrát opakovaném řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno ani to, že se daný skutek skutečně stal, a vedle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. soudy porušily i ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Popřel, že by se skutku, který je mu kladen za vinu a za nějž byl odsouzen, dopustil a uvedl, že se cítí být nevinným.
8. Následně se obviněný zaměřil na jednotlivé ve věci provedené důkazy. K výpovědím poškozeného (na nichž především rozsudek soudu prvního stupně spočívá) namítl, že jsou jednak navzájem rozporné, neboť v některých částech si zcela odporují a protiřečí, a dále některé jejich části jsou ve zřejmém rozporu s objektivně získanými důkazy a s dalšími svědeckými výpověďmi. Podrobně popsal rovněž průběh inkriminovaného roku 2013, zabýval se výpověďmi svědků V. Ž., V. S., P. K. a V. K., a poukázal na doklady k vybavení bytu, lékařské zprávy dokládající jeho špatný zdravotní stav v první polovině roku 2013, a fotografie bytu z období od června do července zmíněného roku. Z těchto důkazů pak mělo jednoznačně vyplynout, že až do léta roku 2013 (bez přerušení) byl jeho byt v O. ulici prokazatelně neobyvatelný, a tedy v tomto bytě na jaře roku 2013 nepochybně nemohlo dojít ke schůzkám mezi ním a poškozeným, jehož tvrzení v tomto směru je tudíž nepravdivé. Vytkl soudům obou nižších stupňů, že se s těmito důkazními rozpory nijak nevypořádaly a bez dostatečného odůvodnění přisoudily větší váhu a věrohodnost důkazům svědčícím proti němu, než těm, které svědčí pro jeho nevinu, když tyto přehlédly nebo případně je označily za nevěrohodné. Zdůraznil, že výpovědi svědků byly rozporné i ohledně věku poškozeného, resp. toho, zda mu byl skutečný věk poškozeného znám, přičemž soud prvního stupně nijak nepřihlédl k tomu, že poškozený zcela prokazatelně o svém věku v minulosti lhal, a to na seznamce, na níž se snažil navázat partnerský vztah, a tvrdil, že je mu osmnáct let. Za zcela zásadní důkaz prokazující pravdivost jeho výpovědi označil kopii elektronické komunikace z období od 21. 4. 2014 do 7. 7. 2015 (a pár nedatovaných zpráv z doby zřejmě od února do dubna roku 2014) založenou ve spise, z níž nic nenasvědčuje tomu, že by si s poškozeným psal o rok déle, jak tento tvrdí. Shrnul, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se s poškozeným intimně stýkal v roce 2013, a i když řada důkazů toto tvrzení naopak vyvrací (například důkazy ohledně jeho zdravotního stavu a obyvatelnosti jeho bytu), soudy obou nižších instancí se s nimi a se skutečnostmi z nich vyplývajícími nijak nevypořádaly a svá rozhodnutí postavily pouze na rozporuplné a dalším důkazům odporující výpovědi poškozeného, aniž zohlednily skutečnosti, které ji činí nevěrohodnou a s nimiž je v příkrém rozporu.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v souladu se zásadou in dubio pro reo jej obžaloby zprostil, neboť skutek uvedený v obžalobě nespáchal a ani nebylo prokázáno, že by se skutek, pro který je stíhán, stal.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření předně uvedla, že obviněný na podporu tvrzeného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Zdůraznila, že ze svého jednání byl přitom jednoznačně usvědčen výpovědí poškozeného XXXXX * ), jehož věrohodnost byla potvrzena zejména výpověďmi svědkyně B. K. a E. B., jakož i dalšími výpověďmi a listinnými důkazy. Poukázala na to, že námitkami vyjádřenými v jeho dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Konstatovala, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou naopak náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, tento soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního, přičemž stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, na jehož rozhodnutí a důvody v něm vyjádřené je možno bez dalšího odkázat. Vyslovila názor, že obviněný, ačkoliv uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti vznesl námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytkl způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, a tvrdil, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, tj. domáhá se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, sám vykládá tyto jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
11. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 12. 4. 2018). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát (jak uvedla i státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření), neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (vytýkal soudům, stejně jako dalším orgánům činným v daném trestním řízení, že porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť od počátku řízení shromažďovaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a nepřihlédly k těm, které jeho vinu vyvracely, nevypořádaly se s rozpory ve výpovědi poškozeného, jenž si ve svých tvrzeních odporoval a protiřečil, a ani s rozpory mezi touto výpovědí a dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy prokazujícími jeho nevinu, jež soudy přehlédly nebo je označily za nevěrohodné), a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně se domáhal odlišného hodnocení provedených důkazů, prováděl jejich vlastní hodnocení a předložil vlastní verzi skutkového děje, podle níž s ohledem na svůj zdravotní stav a neobyvatelnost předmětného bytu nemohlo na jaře roku 2013 dojít ke schůzkám mezi ním a poškozeným, s poškozeným se v roce 2013 intimně nestýkal a nemohl si být jistý ani věkem poškozeného, když tento o svém věku lhal a tvrdil, že je zletilý. V návaznosti na tyto vady stran skutkových zjištění pak tvrdil, že soudy dospěly ke zcela nesprávnému právnímu posouzení a pochybily, když jej uznaly vinným daným skutkem, přestože se jej nedopustil.
17. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jak ostatně i sám výslovně uvedl, když vytkl odvolacímu soudu, že „dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, jelikož vycházel z nesprávných skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, a to na základě rozporuplného dokazování, přičemž odvolací soud tato skutková zjištění pouze převzal za svá, aniž by objasnil a zohlednil rozpory, které z provedeného dokazování vyplynuly …“. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
18. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 3, 5 až 9, 11 až 12, 14 až 19 odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 6, 8 až 10). Ani Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům nižších instancí mohl v tomto ohledu vytknout.
20. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.