ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.492.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 492/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání obviněného J. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 257/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 35/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 257/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 1 T 35/2017, v části, v níž bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozsudky, resp. jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Kroměříži, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 1 T 35/2017, byl obviněný J. T. obžaloby, která mu kladla za vinu spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn, protože není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 257/2017, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek z podnětu odvolání obviněného ve výroku o uložení ochranného léčení zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. dovolání, v němž proti uložení ochranného léčení namítal, že mu bylo nesprávně uloženo v ústavní formě, když jde o kontraproduktivní rozhodnutí nesloužící k dosažení účelu ochranného léčení, protože by u něj postačovala forma ambulantní.
4. Obviněný v dovolání uvedl, že při ukládání ochranného léčení ve formě ústavní, které představuje podstatné omezení osobní svobody léčeného, a je radikálním zásahem do způsobu jeho života, musí soud pečlivě zvažovat jak charakter nemoci, tak i léčebné možnosti a povahu a závažnost trestné činnosti, včetně povahy a závažnosti nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Zdůraznil, že splnění podmínky jeho nebezpečnosti pro společnost soud opíral o znalecký posudek zpracovaný znalkyní MUDr. Želmírou Herrovou, která učiněné závěry uvedla i při svém výslechu před soudem, avšak z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 8. 2017 však nevyplývá, že by uvedla, že je jeho pobyt na svobodě nebezpečný, ani k tomu nebyla dotazována. O nebezpečnosti obviněného se zmínila jen v písemném vyhotovení svého znaleckého posudku, avšak bez bližší konkretizace takového závěru.
5. Nesprávnost uložení ochranné léčby v ústavní formě obviněný dovozoval i z toho, že před soudem prvního stupně deklaroval ochotu své psychické problémy léčit, avšak ve formě ambulantní, protože vyjádřil obavu, že by se jeho obtíže při kontaktu s ostatními pacienty spíše prohlubovaly.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 257/2017, a současně aby zrušil všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž tímto zrušením došlo, pozbyla zákonného podkladu, a aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněnému ukládá ochranné léčení ve formě ambulantní. Zároveň obviněný navrhl, aby samosoudce Okresního soudu v Kroměříži podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl přerušení výkonu uloženého ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě a aby předseda senátu Nejvyššího soudu, který bude o podaném dovolání obviněného rozhodovat, před rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku přerušil výkon ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, které bylo obviněnému uloženo.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného zasláno k vyjádření 17. 4. 2018, Nejvyššímu soudu do doby konání neveřejného zasedání své písemné stanovisko nedodalo.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
9. Dovolání obviněný zaměřil výhradně proti výroku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení ve formě ústavní, a brojil proti němu na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. j) i g) tr. ř. Prostřednictvím obou těchto důvodů vytýkal nesprávné posouzení okolností, z nichž soudy vyšly pro závěr o nutnosti uložení ochranného léčení ve formě ústavní, přičemž je třeba zdůraznit, že námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo léčení ambulantní, náleží pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Přestože na výhrady obviněného nedopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad právní povahy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který na námitky obviněného s ohledem na jeho zákonnou dikci dopadá. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
IV. Důvodnost dovolání
10. Jestliže jsou výhrady v dovolání zaměřeny proti výroku o uložení ochranného ústavního léčení proto, že soudy dostatečně nezkoumaly splnění podmínek §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku a v potřebné míře nezvažovaly nebezpečnost obviněného, povahu jeho nemoci a léčebné možnosti ani povahu a malou závažnost činu jinak trestného a opřely se pouze o znalecký posudek ohledně jeho duševního stavu, aniž by závěry znalkyně řádně přezkoumaly, Nejvyšší soud se s těmito námitkami dovolatele ztotožnil.
11. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně k okolnostem, pro které považoval za nutné uložit obviněnému ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní, přistoupil poté, co shledal, že obviněný trpí duševní nemocí a byl v době činu nepříčetný, a proto ho podle §226 písm. d) tr. ř. obžaloby zprostil. Ochranné léčení nesprávně uložil podle §99 odst. 2 písm. a) zákoníku. K jeho odůvodnění toliko uvedl, že ústavní léčba je zcela namístě, protože obviněný spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (srov. stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je zřejmé, že jde o závěr, který důvody, proč je nutná ústavní forma léčby, nevysvětluje, a lze přisvědčit obviněnému, že žádné důvody, v čem spočívala jeho nebezpečnost, neplynou.
12. Odvolací soud k odvolání obviněného napravil nedostatek v užití právní normy, k němuž došlo v rozsudku soudu prvního stupně, který nesprávně užil ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a obviněnému ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní uložil podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, avšak k důvodům, proč uvedenou formu léčení zvolil, zmínil toliko to, že „již v písemném posudku znalkyně uvedla, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný z důvodu přítomnosti duševní choroby v pravém slova smyslu a je nebezpečný pro něj samého, ale s ohledem na neléčenou chorobu, která není pod kontrolou žádného psychiatra, není vyloučeno, že by mohl být nebezpečný pro své okolí. Jeho stav vyžaduje psychiatrické ochranné léčení ústavní formou. Znalkyně zcela kategoricky u hlavního líčení prohlásila, že jeho stav ochranné léčení ve formě ústavní vyžaduje“. Další skutečnosti k tomuto závěru již nezmínil, a Nejvyšší soud se proto ztotožnil s dovolatelem, že pro závěr o jeho nebezpečnosti pro společnost chybí v odůvodnění podklad a soudy nerespektovaly zásadu přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku, k níž nepřihlížely a nekriticky vycházely ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
13. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
14. Vzhledem k tomu, že ochranné léčení, zejména ve formě ústavní je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v §96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku). Podle §96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle odstavce 2 téhož ustanovení újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71 (uveřejněné pod č. 30/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], jak učinily i soudy v této věci.
15. K zásadě přiměřenosti podle §96 odst. 1 tr. zákoníku, kterou je třeba vždy při ukládání ochranného opatření brát do úvahy, je vhodné též uvést, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Zásadně je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu přicházejících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Při hodnocení v této souvislosti je nutno vzít v úvahu, jak velká je pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalších trestných činů a v jakém časovém horizontu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144 - 1145).
16. Pokud jde o ústavní formu léčení, je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžaduje proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. K podmínkám ochranného léční v ústavní formě Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257) doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425) Ústavní soud připustil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, a že platí i zde princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.
17. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.
18. V přezkoumávané věci však Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně ani odvolací soud tato pravidla nerespektovaly. Není pochyb o tom, že je správný závěr, že obviněný trpí duševní chorobou, a to psychotickou poruchou – poruchou s bludy, která byla přítomna v době činu, a že v důsledku ní nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ani toto jednání ovládat, a byl tedy v době činu nepříčetný (§26 tr. zákoníku), čímž byly dány obligatorní důvody pro uložení ochranného psychiatrického léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. Se zřetelem na všechna další zjištění však nebyly prozatím splněny podmínky pro uložení tohoto léčení ve formě ústavní podle §99 odst. 4 tr. zákoníku.
19. Zejména je třeba zdůraznit, že soudy závěr o nutnosti obviněnému uložit ústavní formu léčby opřely výhradně o závěry znaleckého posudku MUDr. Želmíry Herrové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 87 až 95), která konstatovala, že obviněný je na svobodě nebezpečný z důvodu přítomnosti duševní choroby v pravém slova smyslu. Jeho nebezpečnost především k němu samému, protože je „nebezpečný pro něho samotného“. Pro obecnou nebezpečnost obviněného navenek vyšla jen z u něj neléčené zjištěné psychické choroby se závěrem, že „není vyloučené“, že by obviněný mohl být nebezpečný i pro své okolí. Pouze na základě těchto úvah znalkyně uzavřela, že stav obviněného vyžaduje ústavní léčbu (č. l. 157 a 157 verte). Soudy obou stupňů tento závěr bez dalšího převzaly, když soud prvního stupně jen poukázal na to, že obviněný nemá náhled na svou nemoc, nepřipouští si ji, má negativní vztah k léčbě a k návštěvám lékaře, preferuje léčbu bylinkami. Shledal tak, že léčba psychiatrická v ústavní formě je namístě (viz stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené nedostatečné posouzení všech rozhodných okolností nenapravil ani odvolací soud, jenž považoval závěry soudu prvního stupně za dostatečné, zejména za stěžejní označil znalecký posudek zpracovaný znalkyní MUDr. Želmírou Herrovou a dovodil nezbytnost uložit obviněnému ochranné léčení ve formě ústavní (viz strany 2 až 3 rozsudku odvolacího soudu).
20. Jestliže Nejvyšší soud shledal splnění podmínek pro uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku, za zásadní vadu považoval, že si soudy pro závěr o nutnosti uložit toto léčení ve formě ústavní neopatřily dostatek podkladů a úvahy o tom, že ústavní léčení bylo nutné uložit, dovozovaly výhradně ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Želmíry Herrové a z její výpovědi učiněné během hlavního líčení. Rezignovaly tak na svou povinnost vyplývající zejména z §96 tr. zákoníku, který je aplikovatelný i na rozhodnutí o konkrétní formě ochranného léčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017), a nezabývaly se povahou a závažností spáchaného trestného činu, osobou pachatele ani jeho poměry. Závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, se soudy vůbec nevěnovaly, stejně se nezabývaly tím, že újma, k níž dojde umístěním osoby stižené duševní poruchou do ústavu, nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu, jak ukládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71 (uveřejněné pod č. 30/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž soudy nerespektovaly, že pokud je ústavní forma léčení mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, bylo jejich povinností mimořádně pečlivě hodnotit ze všech hledisek, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a zvažovat i proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Povahu spáchaného činu a intenzitu ochranného léčení s ohledem na to, o jaký čin jinak trestný se jednalo, neposuzovaly vůbec. Nehodnotily, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli. Nebraly do úvahy, že kdyby připadal v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech. Takové posouzení podmínek pro aplikaci §99 odst. 4 tr. zákoníku v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích zcela chybí stejně jako zjištění, zda existuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být ústavní léčení nařízeno.
21. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích dostatek podkladů pro závěr o tom, že ústavní léčba v posuzované věci byla uložena při splnění všech zákonných a výše popsaných podmínek, považoval v této části přezkoumávané rozhodnutí za vadné. Pro úplnost připomíná, že čin jinak trestný, kterého se obviněný dopustil, nevykazoval vysokou nebezpečnost, a to mimo jiné i s ohledem na okolnosti, za nichž k němu došlo. V té souvislosti je třeba připomenout, že se podle obžaloby dovozovalo naplnění přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku za situace, že obviněný, který není sám výdělečně činný, nemohl z disciplinárních důvodů pobírat sociální podporu, z níž mu byla částka na výživné dětí jinak pravidelně strhávána. Sám tuto povinnost nesplnil, čehož si však byl vědom, jak v obhajobě uváděl, mimo jiné i proto, že neměl dostatek prostředků k životu, a jednak proto, že nevěděl, kde se matka jeho dětí v konkrétní době nacházela. Již z těchto skutečností lze dovodit, že se jedná o čin, který je na hranici bagatelnosti. Okolnosti, za nichž byl spáchán, vykazují nebezpečnost pro společnost toliko v tom, že pokud nebude pobírat dávky, z nichž zasílá dětem výživné, tohoto výživného ze strany obviněného se jim nedostane. V zásadě však s ohledem na význam nebezpečnosti tohoto činu obviněného pro společnost je třeba zmínit, že i v případě, když obviněný dávky plní sám, jsou tyto v zásadě hrazeny z finančních prostředků mu poskytnutých státem, což je obdobné situaci, kdy je za obviněného stát hradí přímo.
22. Pokud jde o poznatky, které jsou nyní k dispozici, je třeba uvést, že kromě symptomů obviněnému diagnostikované duševní poruchy se obviněný ve společnosti projevuje zcela neutrálně. Trpí bludy, které ovlivňují jeho chování a jednání, jak dokladují i závěry znaleckého posudku, ale tyto projevy nemají negativní odezvu ve společnosti, jíž se obviněný spíše straní, její výdobytky odmítá a snaží se žít v ústraní. Ani v těchto dosavadních projevech není patrno, že by v důsledku choroby, jíž trpí, vykazoval chování, z něhož by bylo možné dovodit jeho nebezpečnost pro společnost. Z uvedených důvodů měly soudy zvažovat, že předmětný skutek postrádal agresivní prvek, obviněný byl bezdomovec, příjem měl 2.200 Kč měsíčně. Uváží-li se jeho předchozí trestná činnost, byla stejného charakteru, když byl uznán vinným pro přečin zanedbání povinné výživy již dvakrát pravomocně odsouzen (č. l. 49), a to trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 14. 2011, sp. zn. 2 T 245/2010, a trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 1 T 133/2014. Ve věci tak existuje výrazný nepoměr mezi charakterem a závažností nyní projednávaného protiprávního činu na straně jedné a jeho následkem v podobě ochranného ústavního léčení na straně druhé. Již tato okolnost sama o sobě (bez uvažování dalšího hlediska) vzbuzuje pochybnosti o přiměřenosti jeho uložení.
23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v přezkoumávané věci nerespektovaly zásadu přiměřenosti a nebraly do úvahy zákonné podmínky, jak jsou výše popsány, ani rozhodovací činnost soudů. Do svého rozhodnutí nepromítly závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, když za jednání vyznačující se velmi malou společenskou škodlivostí přistoupily k takto radikálnímu zásahu do osobní svobody dovolatele. Požadavek Ústavního soudu na mimořádně pečlivé hodnocení, zda byly všechny podmínky pro uložení ústavního léčení naplněny, soudy také nesplnily, neboť ve svých rozhodnutích de facto převzaly názory MUDr. Želmíry Herrové, aniž by do nich promítly další okolnosti tohoto případu. V daných souvislostech neuvážily, že znalkyně věc hodnotila pouze z hlediska své odbornosti lékařské, resp. psychiatrické, nikoliv podle forenzních měřítek stanovených trestním zákonem pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Uvedené okolnosti, jak byly soudy doposud zjištěny, nevedou ke konkrétnímu předpokladu, že obviněný znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73 (uveřejněné pod č. 11/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud jde o závěry znalkyně, šlo v podstatě o pouhé doporučení znalce, neboť závěr o nebezpečnosti obviněného nebyl výsledkem celého dokazování, které by bylo dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68 (uveřejněný pod č. 59/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Přitom má význam i to, že z textu znaleckého posudku nebylo možné dovodit ani nebezpečí dostatečně konkrétní, jež hrozí aktuálně a nepostrádá nezbytnou míru reálnosti, když znalkyně MUDr. Želmíra Herrová shledala pobyt obviněného na svobodě nebezpečný pouze z důvodu přítomnosti duševní choroby v pravém slova smyslu a jeho nebezpečnost pouze vůči němu samému, tedy v rozporu se zásadou přiměřenosti [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013 (uveřejněné pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
24. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného rozhodl o naplnění důvodů podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 257/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 1 T 35/2017, v části, v níž bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozsudky, resp. jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Kroměříži, aby o uložení ochranného léčení znovu jednal a rozhodl.
25. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, kde bude nutné na základě všech shora vymezených skutečností a za jejich splnění znovu o uložení ochranného léčení rozhodnout, když se řízení neobejde bez toho, aby si soud opatřil pro své rozhodnutí všechny dostupné potřebné důkazy, přičemž bude nutné znovu ke všem naznačeným otázkám vyslechnout znalkyni, zejména k tomu, v čem by mohla být nebezpečnost obviněného objektivně spatřována.
26. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
27. Závěrem lze dodat, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu odpadly důvody pro další držení obviněného v ústavním ochranném léčení. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu dala proto Psychiatrické nemocnici H. B. příkaz, aby byl obviněný z ústavního ochranného léčení ihned propuštěn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu