ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.519.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 519/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněné I. R. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 3 To 545/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 108/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 32 T 108/2016, uznal obviněnou I. R. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
nejméně v době od 2. 6. 2006 do 23. 12. 2013, v Č. B., případně jinde, jako zaměstnankyně Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, IČ: 60076658, pracovně zařazená na pozici ekonomky, s místem výkonu práce ve Školním zemědělském podniku, organizační součásti Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v rozporu se zákoníkem práce a pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2004, resp. dohodou o převzetí hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování ze dne 1. 4. 2004, kterou převzala hmotnou odpovědnost za finanční prostředky a pokladnu, a dále v rozporu s dohodou o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování ze dne 1. 2. 2007, v zištném úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, neoprávněně pro svoji potřebu využila finanční prostředky zaměstnavatele, se kterými v souvislosti s funkcí ekonomky disponovala,
přičemž tak učinila jednáním popsaným v bodech 1) až 26) výroku o vině citovaného rozsudku a spočívajícím v tom, že
a) opakovaně z bankovního účtu vedeného u Komerční banky, a. s., majitele Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, prostřednictvím platební karty vydané k tomuto bankovnímu účtu z bankomatu uvedené banky v Č. B., ulice O., či z různých bankomatů umístěných v okresu Č. B. postupně v hotovosti vybrala finanční prostředky ve dnech a v částkách specifikovaných v rozsudku, které (nebo část z nich ve výších v rozsudku konkretizovaných) si následně bez souhlasu svého zaměstnavatele neoprávněně ponechala pro vlastní potřebu, použila je dosud nezjištěným způsobem a tyto fiktivně zaúčtovala jako náklady Školního zemědělského podniku Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,
b) opakovaně na pobočce Komerční banky, a. s., v Č. B., z bankovního účtu vedeného u Komerční banky, a. s., majitele Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v hotovosti vybrala finanční prostředky ve dnech a v částkách specifikovaných v rozsudku, které si následně bez souhlasu svého zaměstnavatele neoprávněně ponechala pro vlastní potřebu, použila je dosud nezjištěným způsobem a tyto fiktivně zaúčtovala jako náklady Školního zemědělského podniku Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,
c) opakovaně, prostřednictvím zadání příkazu k provedení bezhotovostního bankovního převodu pomocí elektronického bankovnictví, z bankovního účtu vedeného u Komerční banky, a. s., majitele Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, bez souhlasu svého zaměstnavatele neoprávněně postupně převedla finanční prostředky ve dnech a v částkách specifikovaných v rozsudku na bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s., jehož je majitelkou a jedinou disponentkou, a tyto finanční prostředky si následně bez souhlasu svého zaměstnavatele neoprávněně ponechala pro vlastní potřebu, použila je dosud nezjištěným způsobem a tyto fiktivně zaúčtovala jako náklady Školního zemědělského podniku Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,
a tímto způsobem si tedy neoprávněně ponechala pro vlastní potřebu finanční prostředky v celkové výši 4 008 154 Kč, přičemž k zakrytí svého jednání tyto prostředky fiktivně zaúčtovala jako náklady Školního zemědělského podniku Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a to tím způsobem, že v denních bankovních výpisech předmětné výběry hotovosti vydávala za převody finančních prostředků provedené za účelem úhrady závazků jejího zaměstnavatele a tyto zaúčtovala zejména na účet …-nájem z pozemku a přeúčtovávala na konečný nákladový účet …-nájem fyzické osoby, čímž Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, IČ: 60076658, se sídlem Branišovská 1645/31a, České Budějovice, způsobila škodu v celkové výši nejméně 4 008 154 Kč, přičemž dne 13. 1. 2014 převodem ze svého bankovního účtu č. …, vedeného u České spořitelny, a. s., na bankovní účet č. …, vedený u Komerční banky, a. s., majitele Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, uhradila částku ve výši 90 300 Kč, která představuje souhrn částek výběrů finančních prostředků z bankovního účtu č. …, vedeného u Komerční banky, a. s., prostřednictvím platební karty č. …, vydané k tomuto bankovnímu účtu na jméno K. H., ze dne 17. 10. 2013 ve výši 25 000 Kč, ze dne 4. 11. 2013 ve výši 25 000 Kč, ze dne 19. 11. 2013 ve výši 18 500 Kč a ze dne 1. 12. 2013 ve výši 21 800 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců, a vyslovil nad ní dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí současně uložil přiměřenou povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit trestným činem způsobenou škodu, resp. přiměřenou povinnost úředníkům Probační a mediační služby České republiky průběžně dokládat své příjmy. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu šedesáti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné rovněž povinnost nahradit poškozené Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, IČ: 60076658, trestným činem způsobenou škodu ve výši 3 917 854 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 3 To 545/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Dusila proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento trpěl vadami spočívajícími jednak v nesprávných skutkových závěrech, které neměly oporu v provedeném dokazování, v chybném hodnocení důkazů, jež zcela zjevně vybočovalo ze zákonných mezí, a v nesprávném vyčíslení škody jakožto zákonného znaku trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Na podkladě těchto tvrzených nedostatků pak dovodila, že nebylo prokázáno, že by naplnila zákonné znaky subjektivní a objektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a vyslovila přesvědčení, že v posuzované věci je vedle důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dán též dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutková zjištění a následné právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a chybným postupem těchto soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
5. V podrobnostech dovolatelka zopakovala a zdůraznila to, co již uvedla ve svém odvolání (a rovněž ve své předchozí obhajobě), že se jednání, jímž byla uznána vinnou, dopustila v podstatně menším rozsahu, přičemž namítla, že sice byl prokázán schodek na svěřených hodnotách, avšak nebylo prokázáno, tj. absentují jakákoli zjištění, že by si tyto hodnoty přisvojila v celém rozsahu, v jakém byla uznána vinnou, a tedy nad rámec jejího doznání; překlenutí tohoto důkazního nedostatku v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom označila za nepřesvědčivé a v návaznosti na to považovala za nesprávné i rozhodnutí soudu odvolacího, jenž skutkové a právní závěry nalézacího soudu shledal správnými. V této souvislosti poukázala na svoji ne zcela utěšenou životní situaci s tím, že pokud si měla v letech 2006 až 2013 zpronevěrou přisvojit cca 4 000 000 Kč, nemusela by se zadlužovat u banky, ani zůstat dlužná Městu Hluboká nad Vltavou, a ani se dřít v třísměnném provozu v dělnické profesi. Dodala, že ani nepřímý důkaz v podobě její nadstandardní životní úrovně závěr soudu o její vině nepodporuje, neboť žije poměrně nuzně. Vyslovila názor, že soudy obou stupňů se nechaly unést tím, že pokud se přiznala k části zpronevěry, která jí byla i prokázána, musela se zpronevěry dopustit v celém rozsahu chybějících prostředků. Shodně jako ve svém odvolání shrnula, že provedeným dokazováním před soudy obou stupňů nebyly prokázány skutečnosti, které by potvrzovaly závěr o její vině nad rámec jejího doznání, a tedy bez důvodných pochybností nebyla prokázána výše způsobené škody.
6. Obviněná připustila, že si jako zaměstnanec nepočínala odpovědně, když důsledně nerespektovala pokyn pro uložení a nakládání s platební kartou, a též to, že si je vědoma své odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, který se snažila zakrýt účetními operacemi, jež nebyly správné. Vyjádřila však přesvědčení, že takové porušení povinností zaměstnance ještě neznamená, že je pachatelkou trestného činu a že je odpovědná za předmětný schodek ve smyslu trestněprávního. Rozpory ve své výpovědi, které soud prvního stupně přecenil a zveličil, nepovažovala za podstatné, nýbrž za vysvětlitelné jejím rozrušením z trestního stíhání a obavou o její další osud, a rovněž tím, že dané trestné činnosti se dopouštěla za tíživých osobních okolností v situaci, kdy se jí rozpadla rodina; nalézací soud přecenil a kladl jí k tíži také to, že nebyla schopna uvést přesnou výši prostředků, kterou skutečně zpronevěřila, což však její obhajobu spíše podporuje. Stejně jako ve svém odvolání poukázala také na skutečnost, že pokud by trestnou činnost páchala v souzeném rozsahu již od roku 2006, bylo by i na poškozené organizaci, aby v rámci vnitřní kontrolní činnosti a interního auditu tato byla odhalena podstatně dříve. To, že se tak stalo až v roce 2013, svědčí o nedostatcích na straně poškozené organizace, jejíž vyjádření a svědectví jejích zaměstnanců však jsou i přes to pro soud prvního stupně stoprocentně věrohodná.
7. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatelka namítla, že orgány činné v trestním řízení mohly v jejím případě porušit zásadu subsidiarity podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť schodek na svěřených hodnotách je v prvé řadě odpovědnost podle jiného právního předpisu, a to zákoníku práce.
8. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby podle §265 l tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu ze dne 15. 2. 2018 sdělil, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento trpěl vadami ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež měly spočívat v nesprávných skutkových závěrech soudu prvního stupně, chybném hodnocením důkazů a nesprávném vyčíslení způsobené škody a které měly za následek jednak, že skutková zjištění a následné právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a dále porušení práva na spravedlivý proces.
13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
14. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Obviněná ve svém dovolání dále výslovně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Z tohoto pohledu je zřejmé, že naprostou většinu dovolacích námitek obviněné nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Podstatu její dovolací argumentace totiž představovalo tvrzení (známé již z jejího odvolání a obhajoby od počátku trestního řízení), že se jednání, jímž byla uznána vinnou, dopustila v podstatně menším rozsahu, a že sice byl prokázán schodek na svěřených hodnotách, avšak nebylo prokázáno, že by si tyto přisvojila v celém rozsahu způsobené škody, tedy nad rámec svého doznání, přičemž své tvrzení podpořila odkazem na svou tehdejší ekonomickou situaci a své jednání omlouvala nepříznivou životní situací, která měla rovněž odůvodňovat případné rozpory v její výpovědi, jež soud prvního stupně přecenil a zveličil s tím, že navíc jí kladl k tíži též to, že nebyla schopna uvést přesnou výši finančních prostředků, kterou skutečně zpronevěřila, což podle jejího názoru mělo její obhajobu spíše podporovat. Obviněná sice obecně poukázala na údajně nesprávné právní posouzení daného skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nicméně z obsahu dovolání je současně patrné, že její výtky primárně směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, který považovala za zcela zjevně vybočující ze zákonných mezí, a správnosti učiněných skutkových zjištění, o nichž byla přesvědčena, že neměla oporu v provedeném dokazování, zejména pokud šlo o výši jí způsobené škody, jak ostatně sama výslovně uvedla: „jsem toho názoru, že mne soud nemohl uznat vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry v tom rozsahu, v jakém v napadeném rozsudku učinil. Nebylo totiž prokázáno, že bych si svěřené prostředky přisvojila v takovém rozsahu, aby mé jednání bylo možno kvalifikovat jak zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ...“. Nesprávné právní posouzení skutku tak nedovodila ze skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších instancí, tato zjištění naopak zpochybnila, což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné.
17. Lze tak shrnout, že shora uvedené vady, které dovolatelka ve věci činným soudům vytýkala, měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, a jako takové je nebylo možno považovat z hlediska jí tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantně uplatněné.
18. Jelikož obviněná spatřovala naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jejím případě jsou skutková zjištění a následné právní závěry soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jí prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Nalézací soud spolehlivě zjistil skutkový stav na podkladě řady listinných důkazů, s nimiž byly v souladu jednak ucelená, logická a přesvědčivá výpověď svědkyně M. S., účetní a kolegyně obviněné, jež podezřelé transakce náhodně odhalila, jednak ji podporující výpověď auditorky Jihočeské univerzity B. Š., a též výpovědi dalších svědků – bývalých nadřízených obviněné M. Č. a K. H. a jejích spolupracovníků M. L., R. Ch. a M. B. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněné, s níž se bezezbytku a přesvědčivě vypořádal, hodnotil ji jako účelovou, v rozporu s listinnými důkazy a výpověďmi svědků, a shledal v ní i vzájemné vnitřní rozpory a nelogická vysvětlení, přičemž poukázal na to, že ke konkrétním dotazům obviněná mnohdy uváděla, že si na rozhodné skutečnosti nevzpomíná (srov. zejména strany 26 až 28 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními i právními závěry se po právu ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména strany 10 až 12 jeho usnesení) a ztotožňuje se s nimi i Nejvyšší soud, jenž nemá, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí mohl vytknout.
20. Jestliže obviněná rovněž namítla, že v důsledku výše uvedených vad bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, lze v obecné rovině připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
21. Z dovolací argumentace obviněné je relevantním dovolacím důvodem pouze výhrada, že orgány činné v trestním řízení mohly v jejím případě porušit zásadu subsidiarity podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť schodek na svěřených hodnotách je v prvé řadě odpovědnost podle jiného právního předpisu, a to zákoníku práce, a porušení povinností zaměstnance ještě neznamená, že je pachatelem trestného činu a že je namístě dovodit její trestněprávní odpovědnost.
22. Nejvyšší soud však současně takovou námitku, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojila proti posouzení daného skutku jako trestného činu a z toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, mířící k případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neshledal opodstatněnou.
23. Je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
24. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
25. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že jednání obviněné (jako zaměstnankyně Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích zařazené na pozici ekonomky s místem výkonu práce ve Školním zemědělském podniku jmenované univerzity) spočívající v neoprávněném (v rozporu se zákoníkem práce a pracovní smlouvou, resp. dohodou o převzetí hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování, kterou převzala hmotnou odpovědnost za finanční prostředky a pokladnu, a s dohodou o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování) přisvojení finančních prostředků (formou výběrů z bankomatů či na přepážce banky a dále bezhotovostních převodů) náležejících jejímu zaměstnavateli (s nimiž v souvislosti se svojí funkcí ekonomky disponovala) a jejich použití pro svoji potřebu, jehož se dopouštěla po dobu sedmi a půl roku, a vzhledem k výši způsobené škody, která několikrát (osmkrát) převyšuje značnou škodu (jež činí ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku částku 500 000 Kč) a než této škodě je blíže již škodě velkého rozsahu, a rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění [ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], její jednání takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala.
26. Nad rámec uvedeného je ještě vhodné poznamenat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněné je opakováním její obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly (srov. odkazy shora).
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu