ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.528.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 528/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného Č. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 7 To 271/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 72/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Č. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 T 72/2016, byl obviněný Č. M. uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou a půl roku, dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku a podle §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu jedno sto denních sazeb ve výši sto padesát Kč, tedy v celkové výši patnáct tisíc (15 000) Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v délce tří měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 7 To 271/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označených přečinů dopustil tím, že dne 11. 9. 2015 kolem 23:00 hod. v obci Ř., okres P.-j., řídil po silnici III. tř. č. 1882 ve směru od obce K. na obec O. osobní automobil zn. Audi A8, a to pod vlivem alkoholu, když se nacházel nejméně na hranici střední opilosti, v důsledku čehož pak v km 10,203 uvedené silnice při projíždění pravotočivé zatáčky vyjel s vozidlem vlevo mimo vozovku ve směru své jízdy na travnatou plochu hospodářského stavení bez č. p., kde vozidlo přední částí narazilo do svislého betonového sloupu elektrického vedení, telefonního vedení a veřejného osvětlení, který se nárazem zlomil a při pádu poškodil trám krovu hospodářského stavení majitele M. K., došlo též k poškození kabelu telefonního vedení upevněného na tomto sloupu majitele a. s. Česká telekomunikační infrastruktura, k poškození lampy veřejného osvětlení, svislého betonového sloupu elektrického vedení a kabelu elektronického vedení, čímž byla způsobena a. s. ČEZ Distribuce škoda ve výši 75 582 Kč, a v důsledku toho došlo dále k přerušení dodávky elektrické energie v celé obci Ř. od dopravní nehody do 02:34 hod. dne 12. 9. 2015.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 7 To 271/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítal, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání ve výroku o vině u přečinu podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
5. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že skutek, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, se nestal a nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozebral a hodnotil výpovědi svědků a tvrdil, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o výpovědi policistů, které nadřadil nad výpovědi ostatních svědků, což bylo podle dovolatele v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu. Na základě vlastního hodnocení důkazů dále dovozoval, že při nehodě mohl utrpět otřes mozku nebo jiné neurologické poranění s poúrazovým mrákotným stavem, v jehož důsledku se jevil jako osoba opilá. Ze svého hlediska obviněný dále hodnotil znalecké posudky a vytkl soudům, že daly za pravdu znalci MUDr. Petru Hrubému, který zpracoval posudek bez řádných podkladů, a nezdůvodnily, proč se neztotožnily se závěry znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře. Obsáhle reprodukoval závěry znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, který podle dovolatele konkrétně bez jakýchkoli pochybností vysvětlil, proč nelze z provedených důkazů stanovit, zda měl obviněný před dopravní nehodou v krvi alkohol či nikoli. Dále obviněný s odkazem na výpověď svědka K. Č. prezentoval tvrzení, že pil až po dopravní nehodě. Odvolacímu soudu vytkl, že nebyly odstraněny rozpory mezi svědeckými výpověďmi a rozpory mezi znaleckými posudky.
6. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítal, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/4, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a stanovisko pléna ÚS ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) a znovu uvedl, že se nestal a nebyl prokázán bez jakýchkoli pochybností skutek kladený mu za vinu, tj. přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. 4 ÚS 260/05, jehož závěry týkající se tzv. deformace důkazů následně citoval. Dále provedl obecný výklad zásad presumpce neviny a in dubio pro reo . Vytýkal, že při hodnocení důkazů bylo postupováno v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 520/016, a znovu uvedl výhrady proti hodnocení výpovědí policistů a proti znaleckému posudku znalce MUDr. Hrubého. Připomněl, že trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, jaký lze od lidského poznání požadovat, tedy alespoň na úrovni pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Podle dovolatele bylo rozhodováno rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v dovolání citovanou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, 8 Tz 15/2015, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1706/2016). Dovolatel měl za to, že přečin podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku měl být z výroku o vině rozsudku vypuštěn, popř. měl být tohoto trestného činu zproštěn, a věc měla být postoupena podle §222 odst. 2 tr. ř. správnímu orgánu.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, a aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl vázán právním názorem, že stíhaný skutek kvalifikovaný jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není trestný čin, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí, dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by podatel vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů, v jehož rámci zpochybnil prakticky všechny důkazy svědčící v jeho neprospěch, odmítal skutkové zjištění, podle kterého vozidlo řídil pod vlivem alkoholu a nacházel se minimálně ve stavu střední opilosti, a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které havaroval v důsledku mikrospánku a alkohol pil až po dopravní nehodě. K tomu státní zástupce konstatoval, že obviněný v původním řízení uváděl, že si po nehodě toliko vypláchl ústa slivovicí. V této souvislosti dovolatel odkazoval na procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo . Podle státního zástupce je zmínka o absenci subjektivní stránky trestného činu podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v této souvislosti poněkud mimoběžná; kdyby dovolatel před jízdou žádný alkohol nepožil, nedalo by se samozřejmě o subjektivní stránce uvedeného trestného činu vůbec uvažovat.
9. K dovolatelem namítanému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními se státní zástupce vyjádřil tak, že o tzv. extrémní rozpor se jedná v případě, kdy skutková zjištění učiněná soudy nemají žádnou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z těchto důkazů při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce opakem provedených důkazů. Takovéto vady však dovolatel nevytýkal a dokazování v předmětné trestní věci ani není takovými vadami zatíženo. Dovolatel se domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Pokud podatel brojil proti nesprávnému hodnocení svědeckých výpovědí a přeceňování výpovědí policistů zasahujících na místě nehody, podle kterých se obviněný choval jako osoba podnapilá a byl z něho cítit alkohol, pak k tomu odvolací soud zcela přiléhavě uvedl, že tito svědci komunikovali s obviněným z bezprostřední blízkosti a mohli proto jeho stav a chování nepochybně posoudit lépe než náhodní svědci, kteří se ocitli na místě nehody. Taktéž závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Hrubého, podle kterých chování obviněného v inkriminované době odpovídalo chování osoby pod vlivem alkoholu na hranici střední až těžké opilosti, nemohly být zpochybněny závěry obhajobou opatřeného znaleckého posudku znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, který k výpovědím svědků vůbec nepřihlížel (podle znalce jde pouze o subjektivní hodnocení svědků) a který obecně zpochybňoval možnost stanovit množství alkoholu v krvi na základě výsledků dechové zkoušky. K tomu státní zástupce dodal, že nemožnost exaktně stanovit množství alkoholu v krvi obviněného dechovou zkouškou nebo vyšetřením krve přivodil sám obviněný, který po první pozitivní dechové zkoušce provedené dne 11. 9. 2015 ve 23:41:12 hod. (2,34 promile) odmítl druhou dechovou zkoušku a odmítl i odběr krve ke zjištění hladiny alkoholu v krvi. Konstatoval, že zatímco odmítnutí odběru krve snad lze teoreticky vysvětlit obavami řidiče z tohoto nepříjemného lékařského úkonu, pak odmítnutí dechové zkoušky lze stěží racionálně vysvětlit jinak nežli snahou řidiče znemožnit objektivní zjištění jeho ovlivnění alkoholem. Skutková zjištění učiněná soudy nejsou podle jeho názoru v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uzavřel, že námitky dovolatele svým obsahem směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nelze podle státního zástupce v dovolacím řízení přihlížet, neboť jeho uplatnění je podmíněno existencí rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné trestní věci žádný výrok o zamítnutí odvolání neobsahuje, když odvolací soud shledal odvolání obviněného částečně důvodným, byť pouze ohledně výroku o trestu.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
12. V podání ze dne 10. 5. 2018, jímž reagoval na vyjádření státního zástupce, obviněný zopakoval, že se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nedopustil, a opětovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmiňovaná v jeho dovolání, s nimiž je podle něj rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
14. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa).
15. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítal, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, a to do výroku o vině u přečinu podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však v dané věci nepřichází v úvahu, a to v žádné jeho variantě. Předpokladem existence tohoto důvodu dovolání by v konkrétním případě bylo rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž však nedošlo. Odvolací soud sice shledal odvolání obviněného částečně důvodným, byť toliko ohledně výroku o trestu, v důsledku čehož sám znovu o trestu rozhodl. Za takové situace se rozhodnutím ve věci samé rozumí rozhodnutí jmenované v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., nikoliv v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Odkaz na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je tudíž nepřípadný; adekvátní je odkaz na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a neexistuje tak rozpor mezi dovoláním napadeným rozhodnutím a rozhodnutími Ústavního a Nejvyššího soudu, na která obviněný ve svém dovolání odkazoval, když tyto se týkaly případů, ve kterých nebyly dostatečně prokázány skutkové okolnosti pro učinění závěru o vině. O správnosti skutkových závěrů napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, však ve věci dovolatele nelze pochybovat. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo , na něž obviněný odkazoval , jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
20. K námitkám obviněného, kterými zpochybňuje, že se skutek stal tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, je třeba zdůraznit, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován řadou důkazů, např. výpovědí svědků T. K., V. B., F. K., M. K. či J. B., dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaným MUDr. Petrem Hrubým (č. listu 52-55) a doplňkem tohoto znaleckého posudku (č. listu 191-198), protokolem o nehodě v silničním provozu vč. náčrtku a fotodokumentace (č. listu 3-7), protokolem o dechové zkoušce (č. listu 57) či úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů (č. listu 105-106). Tyto důkazy vylučují verzi skutkového děje tvrzenou obviněným a zpochybnění, která ve svém dovolání uvádí. Je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku (k tomu srov. př. rozhodnutí pod č. č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
21. Pokud obviněný namítal, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o výpovědi policistů, které nadřadil nad výpovědi ostatních svědků, aniž by se vypořádal s rozpory mezi svědeckými výpověďmi, pak je třeba poukázat, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud zhodnotil pravdivost a věrohodnost svědků, a teprve ve spojení s ostatními důkazy na nich založil své rozhodnutí (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Svědecké výpovědi nejen policistů, ale i ostatních svědků, neobsahovaly žádné významné odlišnosti. Jak navíc zdůraznil ve svém rozhodnutí i odvolací soud, právě policisté po příjezdu na místo dopravní nehody s obviněným komunikovali v bezprostřední blízkosti a mohli nejlépe posoudit jeho stav a chování, a to nepochybně lépe než náhodní svědci. Odkazoval-li obviněný na výpověď svědka K. Č., jehož výpověď obsahovala jisté odlišnosti od výpovědí ostatních svědků, a to ohledně koordinovanosti pohybů obviněného či skutečnosti, že tento svědek z obviněného necítil alkohol, pak je nutno upozornit, že s ohledem na to, že svědek K. Č. předtím, než dorazil na místo činu, požíval alkoholické nápoje, soud při výslechu znalce MUDr. Petra Hrubého zjišťoval i skutečnost, zda bylo možné, aby tento svědek alkohol z obviněného necítil z důvodu vlastního požití alkoholu (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Tato hypotéza byla znalcem jako možnost potvrzena. Pokud jde o výpověď svědka F. K., který byl rovněž přítomný na místě činu, tento především sám uvedl, že s obviněným příliš nekomunikoval a jeho chůzi moc nesledoval. Jeho výpověď nebyla v rozporu s výpověďmi policistů. Obviněný dále zdůrazňoval, že skutečnost, že se obviněný napil alkoholu či si s ním vypláchl ústa až po předmětné autonehodě, je rovněž podpořena výpovědí svědka K. Č., když uvedl, že si ve vozidle obviněného všiml PET lahve, ze které viděl obviněného se napít. Tato skutečnost je však zcela bezvýznamná, když nelze zjistit, co bylo obsahem této PET lahve, a když obviněný sám ve své výpovědi uváděl, že alkohol měl v placatici. Nelze tedy říci, že by byly výpovědi policistů nadřazovány výpovědím ostatních svědků, když výpovědí policistů obsahovaly zejména doplňující informace. Nalézací soud se v tomto ohledu rozhodně neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, publikovaným s právní větou: „V situaci ,tvrzení proti tvrzení' jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi“. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejednalo.
22. Rovněž nelze přisvědčit názoru obviněného, že soud prvního stupně dal přednost znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Petra Hrubého před znaleckým posudkem MUDr. Zdeňka Šenkýře z téhož oboru, aniž by tuto skutečnost zdůvodnil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud měl za to, že znalecké posudky MUDr. Petra Hrubého a MUDr. Zdeňka Šenkýře se zásadně nelišily. Znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř však nebral v úvahu výpovědi svědků, které nepovažoval za objektivní hodnocení situace. Sám znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř ve svém znaleckém posudku na str. 9 (č. listu 136) uvedl, že rozdíly se znaleckým posudkem MUDr. Petra Hrubého vyplývají z toho, že tito znalci vycházeli z jiných časových údajů o posledním požití či vypláchnutí úst alkoholem před provedením dechové zkoušky a že MUDr. Petr Hrubý vycházel rovněž z výpovědí svědků a záznamu Protialkoholní záchytné stanice v P. Vypracované znalecké posudky se tak v zásadních otázkách nevylučovaly a soud prvního stupně se přiklonil ke znaleckému posudku MUDr. Petra Hrubého, který zohlednil i výpovědi svědků a korespondoval s ostatními důkazy provedenými před soudem.
23. Vytýkal-li obviněný, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud, učinil závěr o jeho ovlivnění alkoholem, aniž by vzal v úvahu, že mohl při nehodě utrpět otřes mozku či jiné neurologické poranění s poúrazovým mrákotným stavem, v jehož důsledku se jevil jako opilá osoba, pak je nutno podotknout, že soud tuto skutečnost vyloučil na základě vyjádření MUDr. Petra Hrubého v jeho znaleckém posudku (č. listu 195) a výslechu tohoto znalce v hlavním líčení dne 27. 6. 2017 (č. listu 231 a 232). Znalec MUDr. Petr Hrubý uvedl, že vystřelení airbagů může vést ke zranění krční páteře, avšak nesetkal se s tím, že by došlo k poruše vědomí ve smyslu mrákotného stavu, a chování obviněného po autonehodě popsané samotným obviněným nehodnotil jako mrákotný stav. MUDr. Zdeněk Šenkýř v hlavním líčení k této věci jako znlec uvedl, že poúrazový mrákotný stav může být způsoben otřesem mozku (č. listu 234), avšak, jak již upozornil MUDr. Petr Hrubý ve svém znaleckém posudku, obviněný po dopravní nehodě nevykazoval žádné příznaky typické pro otřes mozku, jako bolest hlavy, zvracení či ztráta paměti na událost před inkriminovanou nehodou (č. listu 195). Obhajoba obviněného uvedená před soudy prvního i druhého stupně a zopakovaná v dovolání se z těchto důvodů jeví jako účelová.
24. Měl-li obviněný za to, že skutek nebyl prokázán mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, je třeba dodat, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů i z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že přesné množství alkoholu v krvi obviněného nebylo zjišťováno, neboť obviněný po první pozitivní dechové zkoušce provedené měřicím přístrojem Dräger dne 11. 9. 2015 ve 23:41:12 hodin (2,34 promile) po poučení odmítl provedení opakované dechové zkoušky i odběr tělních tekutin za účelem zjištění přesného množství alkoholu v krvi. O tom, že obviněný požil před řízením motorového vozidla alkohol, svědčí úřední záznam o výsledcích provedené silniční kontroly. Obviněný předmětného dne podle zjištění soudů také navenek vykazoval známky požití alkoholu. Podle zjištění soudů, vyplývajících ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů T. K. a V. B. a dále svědků F. K. a J. B. byl z obviněného cítit alkohol, měl zarudlé oči, jeho chůze a vyjadřování byly malátné, chůze byla vrávoravá a artikulace špatná, byl verbálně agresivní (srov. str. 4 – 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 napadeného rozsudku soudu druhého stupně). Tvrzení obviněného, že dechovou zkouškou byl u obviněného zjištěn alkohol v krvi, jelikož si po dopravní nehodě vypláchl ústa alkoholem, bylo vyvráceno znaleckými posudky a opodstatněně bylo soudy hodnoceno jako zcela účelové. Souhrn těchto procesně použitelných důkazů představoval dostatečný podklad pro následné skutkové, jakož i právní závěry.
25. Nutno upozornit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání výstižně upozornil i na určitou mimoběžnost zmínky obviněného o absenci subjektivní stránky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nepožil-li by dovolatel žádný alkohol před jízdou. Za takových okolností by vskutku naplnění znaků uvedeného trestného činu, a to ani po stránce subjektivní, nepřicházelo v úvahu. Z obsahu dovolacích námitek obviněného je však zřejmé, že tyto směřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Obviněný nevznáší žádné konkrétní hmotněprávní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně (a potažmo i odvolacím soudem), žádnou konkrétní hmotněprávní námitku neuplatnil. Ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takto formulované námitky však formálně deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř. obsahově neodpovídají.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu