ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.550.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 550/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5 2018 o dovolání obviněného F. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 10 To 386/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2017, byl obviněný F. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se tím, že
dne 21. 4. 2016 v době od 00.20 do 00.40 hod. řídil nákladní automobil tovární značky Mercedes Sprinter, po silnici číslo I/3, ve směru od P. na T., na km 26,1 v katastru obce O. ve dvojité zatáčce, první vpravo, vjel do protisměru, kde se čelně střetl s vozidlem VW Golf, řízeným M. H., který při střetu utrpěl mnohočetná zranění neslučitelná se životem, jimž na místě podlehl z důvodů rozsáhlých pohmoždění mozku, přičemž smrt poškozeného nastala proto, že obviněný jako řidič porušil povinnosti uložené ustanovením §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších změn (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), podle něhož se na pozemních komunikacích jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, ustanovením §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povaze a dopravně technickému stavu pozemní komunikace.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře tři sta šedesáti pěti denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 365.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří set šedesáti pěti dnů. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 10 To 386/2017, rozhodl o odvoláních obviněného a poškozených (pozůstalých po poškozeném M. H.) proti rozsudku soudu prvního stupně tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, vyjma výroku týkajícího se Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra, a podle §265 tr. ř. poškozené s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájců z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. dovolání.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu, který nepostupoval podle §253 a násl. tr. ř., ale znovu sám rozhodl toliko o nároku na náhradu škody, když po věcné stránce neučinil žádné rozhodnutí, z něhož by vyplývalo, jak se vypořádal s jeho odvoláním, jímž vytýkal i vady ve výroku o vině a trestu. O této části dovolání však podle obviněného odvolací soud nerozhodl, neboť takový výrok v jeho rozsudku zjevně chybí.
6. Další výhrady obviněný soustředil k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož základě namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem spočívající v tom, že přesná výchozí předstřetová poloha vozidla VW Golf řízeného poškozeným v kritickém okamžiku poslední možné reakce obou řidičů nebyla zjištěna. Obviněný poukázal na svou obhajobu, že v protisměrném pruhu se nacházel z důvodu reakce na nesprávný způsob jízdy poškozeného, jenž vybočil ze svého směru jízdy, ve snaze odvrátit takto vyvolaný střet s ním. Ke srážce bohužel došlo, neboť poškozený začal odbočovat do svého řádného jízdního pruhu, kde se již v té době nacházel obviněný v důsledku reakce na nesprávnou jízdu poškozeného, na niž již obviněný nebyl schopen reagovat.
7. Soudům obviněný vytknul, že jím uplatněné obhajobě neuvěřily, shledaly ji nedůvodnou a za příčinu dopravní nehody považovaly jízdu obviněného v protisměru v důsledku jeho nepozornosti či únavy, ačkoli takový závěr z výsledků provedeného dokazování nevyplynul, v čemž obviněný spatřoval porušení zásady in dubio pro reo . Rovněž poukázal na dva znalecké posudky ve věci vypracované. Jednak na závěry znalce Ing. Pavla Winklera, což byl posudek zpracovaný z podnětu orgánů činných v trestním řízení, který měl pro svou znaleckou činnost omezené množství podkladů, zejména pokud se týká způsobu jízdy vozidla řízeného poškozeným, a pro své závěry vycházel jen z předpokládané rychlosti tohoto vozidla, údaje o místě, kde předstřetový děj končil a počínala samotná srážka, a z údaje o konečné poloze obou vozidel. Přestože nebyly opatřeny jiné důkazy (brzdné stopy nebo svědecké výpovědi), na základě nichž by bylo možné s potřebnou mírou jistoty stanovit výchozí polohu a pohyb vozidla poškozeného, znalec v grafickém znázornění průběhu nehody zakreslil vozidlo poškozeného celým jeho profilem v pravém jízdním pruhu obviněného. Nevysvětlil, jak k takovému závěru dospěl, když v přílohách znaleckého posudku jsou polohy vozidla poškozeného označovány jako „možné“, nikoli jako „jisté“ nebo „jediné možné“. Podle obviněného jsou takové závěry posudku nedostatečné, protože nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nejsou znalcem řádně objasněny. Obviněný poukázal na obsah příloh s tím, že znalec analyzuje srážku za pomoci diagramů dráha-čas a rychlost, čímž dává do souvislosti pohyb obou vozidel z hlediska jejich rychlosti a času zbývajícího do srážky v konkrétních vzdálenostech od místa střetu. Na podkladě těchto skutečností nebylo možné s potřebnou mírou jistoty stanovit jedinou možnou výchozí polohu vozidla poškozeného, neboť existovalo více možností jeho poloh před srážkou.
8. Další v této věci znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Vojtěchem Martererem byl vyžádán obhajobou poté, co orgány činné v trestním řízení revizní posudek k žádosti obviněného odmítly nechat vyhotovit, přestože obhajoba od počátku poukazovala na potřebu revizního znaleckého posudku z oboru dopravy, a to zejména za účelem vyjasnění, zda vozidlo poškozeného bylo v předstřetové fázi v protisměru a zda obviněný mohl jízdu poškozeného v této části děje v protisměrném jízdním pruhu vidět. Uvedenému požadavku však nebylo vyhověno, přestože výsledky zpracování druhého znaleckého posudku vyústily v názorový rozpor mezi oběma znalci, který v průběhu řízení před soudy neodstranily, a proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo , jak již ukládal soudu prvního stupně odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí, a obviněný měl být obžaloby zproštěn.
9. Vůči posudku znalce Ing. Pavla Winklera obviněný poukázal na nesprávné závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu o jeho přesvědčivosti, když nebyla provedena konfrontace obou zpracovatelů, a proto závěr, že tento posudek je přesnější proto, že jmenovaný znalec provedl za pomoci počítačového programu detailní analýzu nehodového děje, podle obviněného nemůže obstát. Obviněný zdůraznil, že ani v tomto posudku obžaloby nejsou podklady pro závěr, jaký byl způsob jízdy vozidla poškozeného před nehodou. Znalec Ing. Vojtěch Marterer sice neprováděl vlastní analýzu nehodového děje, ale vycházel z té, kterou učinil již dříve přibraný znalec Ing. Pavel Winkler, a na jejímž základě připustil jako možnou tu verzi průběhu nehodového děje, kterou v rámci své obhajoby uváděl obviněný, tedy jízdu poškozeného v protisměru v okamžiku poslední možné reakce. Obviněný na rozdíl od odvolacího soudu nespatřuje rozpor v závěrech učiněných znalcem Ing. Vojtěchem Martererem, jenž uvedl, že „automobil poškozeného mohl svým profilem zasahovat do pravého jízdního pruhu a mohl být od dělicí čáry až po levý okraj vozovky prakticky kdekoliv“, čímž obhajobě obviněného přisvědčil. Takovému závěru však nelze vyčítat neurčitost a nepodloženost, neboť oba znalci v zásadě potvrdili, že o pohybu vozidla poškozeného v době před srážkou není v podstatě nic známo, vyjma jeho rychlosti, a tudíž žádný ze znalců nemohl dospět ke spolehlivému a jednoznačnému závěru o výchozí předstřetové poloze vozidla poškozeného. Z uvedeného pohledu je pochybný a ničím nepodložený závěr znalce Ing. Pavla Winklera, který při své výpovědi v prvním hlavním líčení vyloučil možnost jízdy poškozeného v protisměru v kritické době před srážkou. Obviněný též připomenul, že v místě nehody je silnice ohraničena kovovými svodidly, která by obviněný pravděpodobně neprorazil, a odbočením vpravo by tak srážce stejně nezabránil, jakož i to, že nelze pomíjet jeho výhledové možnosti na vozidlo poškozeného těsně před nehodou (cca 150 metrů).
10. Vzhledem k tomu, že podle obviněného nebylo možné přesvědčivě zodpovědět otázku, kde se nacházelo vozidlo poškozeného před střetem, tj. v okamžiku poslední možné reakce obou účastníků dopravní nehody, nebylo možné přesvědčivě dospět k určitému a jednoznačnému skutkovému závěru, že obhajoba obviněného je nedůvodná, a proto ho nelze shledat vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Skutkový závěr, který soudy učinily, nevyplývá ze žádného důkazu, když znalec Ing. Pavel Winkler pro něj neměl pádné důvody, jeho tvrzení jsou nepodložená a nepřesvědčivá. Vzhledem k uvedeným nedostatkům, když se soudům nepodařilo vyřešit rozpor mezi oběma posudky, a především závěry znalce obžaloby jsou nepřesvědčivé a nepodložené, měl být vypracován revizní znalecký posudek, což se však chybně nestalo. Proto obviněný shledal provedené dokazování neúplným, nesprávným a nacházejícím se mimo spravedlivý proces, neboť soudy učiněné skutkové závěry jsou ve zjevném extrémním nepoměru s provedeným dokazováním.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 10 To 386/2017, i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2017, a poté aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným pokynem k provedení konfrontace obou znalců, případně ke zpracování revizního znaleckého posudku.
12. K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Námitku podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. označil za nedůvodnou, neboť dovolatel se jí domáhal částečného zamítnutí svého odvolání, které ovšem ustálená judikatura ani nauka nepřipouští. K tomu poukázal na rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr., NS 17/2002-T 417 a NS 23/2003-T 531, a proto v této části považoval dovolání za zjevně neopodstatněné. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal naplněným, protože soudy své závěry náležitě popsaly a vysvětlily a státní zástupce se s nimi ztotožnil. Připustil, že dovolatel si mohl myslet, že protijedoucí vozidlo poškozeného viděl vpravo, a tedy „v protisměru“, avšak jednalo se o zjevný zrakový klam daný jízdou v noci. V každém případě se jednalo o úsek nebezpečný, čemuž odpovídalo i dopravní značení, které dovolatel zcela ignoroval, o čemž svědčí střetová rychlost po intenzivním brzdění kolem 80 km/h, namísto rychlosti omezené na 60 km/h. Poukázal také na reakci dovolatele při brždění, když namísto snahy uhnout co nejvíce doprava, pokračoval v přímém směru jízdy. Vypracování revizního znaleckého posudku nebylo třeba, což soudy přiléhavě vysvětlily přesvědčivostí již podaného posudku znalce Ing. Pavla Winklera. Státní zástupce nezjistil rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Protože i zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, v této části podané dovolání neodpovídá tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem mimo jakékoliv dovolací důvody vymezené v §265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a učinil tak v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Z obsahu podaného dovolání rovněž zjistil, že dovolání splňuje i další formální požadavky vymezené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., a proto zkoumal, zda je dovolání učiněno v souladu s jím označenými důvody.
IV. K výhradě o chybějícím výroku
16. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný usnesení odvolacího soudu vytýkal, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání směřujícím proti výroku o vině a trestu. Tvrdil, že pokud odvolací soud k jeho odvolání rozhodl jen o výroku o náhrady škody a nemajetkové újmy, pochybil, jestliže současně neučinil některý z výroků podle §253 a násl. tr. ř. Pokud tak nepostupoval, ve výroku přezkoumávaného rozhodnutí chybí část o tom, jak rozhodl o vině a trestu.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
18. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedený důvod shledával ve výroku, který v rozhodnutí odvolacího soudu postrádal, tj. některý výrok podle §253 a násl. tr. ř., a tedy považoval ho za chybějící, případně neúplný. Podle obviněného tak nepostačovalo, že odvolací soud přezkoumávaným rozhodnutím o jeho odvolání rozhodl pouze tak, že z jeho podnětu změnil výrok o náhradě škody ohledně poškozených a již neuvedl, jak se vypořádal s výhradami obviněného proti výroku o vině a trestu, když dále jen uvedl, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozených.
19. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným by byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
20. K tomu je třeba zdůraznit, že posuzovaná námitka obviněného nemá opodstatnění a je nedůvodná, protože ve způsobu, jak odvolací soud rozhodl, se o chybějící ani neúplný výrok nejedná.
21. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Jestliže soud druhého stupně alespoň částečně vyhověl odvolání, které podal obviněný, byl jeho opravný prostředek zčásti úspěšný a následně již nelze ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítat, protože na jeho podkladě došlo k částečnému zrušení a změně prvostupňového rozhodnutí ve prospěch obviněného. Odvolání je v tomto směru nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002)]. Zákonná podmínka uvedená v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních napadených výrocích (např. ve výroku o vině či ve výroku o trestu) zůstal nedotčen [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003 (uveřejněné pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
22. Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval za vadnou jen část výroku o náhradě škody, rozhodl tak, že ohledně ní zrušil jen tento výrok a o nárocích poškozených znovu rozhodl, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu [viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003)].
23. Pro úplnost lze zmínit, že odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí rozvedl na stranách 8 až 10 usnesení, jak reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání ohledně otázky viny, a je tedy patrné, že se jimi v rámci své přezkumné činnosti z podnětu odvolání obviněného zabýval. Stejné platí i o výhradách proti výroku o trestu, neboť i takové úvahy v odůvodnění, přezkoumávaného rozhodnutí jsou uvedeny.
24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neshledal důvodnými.
V. K výhradám uplatněným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Jestliže obviněný podstatnou část dovolání podřadil pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o ten lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
26. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, a to jak v nesprávnosti použité právní kvalifikace, tak i k nápravě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
28. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
29. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Důvodem dovolání zde nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
30. Nejvyšší soud je však povinen v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
31. Tyto principy Nejvyšší soud respektoval zejména proto, že obviněný s odkazem na porušení zásad spravedlivého procesu v dovolání soudům vytýkal, že se nesprávně vypořádaly s důkazními prostředky, o něž svá rozhodnutí o jeho vině opřely. V této části dovolání se obviněný nespokojil s tím, jak soudy hodnotily znalecké posudky, které v této věci byly z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční vypracovány, a že mu nebylo vyhověno, jestliže se domáhal zpracování revizního znaleckého posudku. Poukázal tak na porušení principu in dubio pro reo a existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což by v případě existence takové vady mohlo svědčit o porušení zásad spravedlivého procesu, a proto i na podkladě těchto výhrad Nejvyšší soud správnost dovolání posuzoval.
32. Nejvyšší soud s ohledem na průběh dosavadního řízení poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v pořadí již druhými rozhodnutími ve věci, když odvolací soud usnesením ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 243/2017, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 10 T 1/2017, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, za účelem doplnění dokazování o provedení znaleckého posudku obhajoby zpracovaného Ing. Vojtěchem Martererem. Soud prvního stupně tyto pokyny odvolacího soudu splnil a jmenovaného znalce při hlavním líčení vyslechl a jeho závěry porovnal se závěry vyslovenými již dříve přibraným znalcem Ing. Pavlem Winklerem, přičemž nepominul do dokazování zahrnout i obviněným tvrzené skutečnosti, jakož i podklady zpracované při prvotním ohledání místa činu policejními orgány (viz protokol o nehodě v silničním provozu s plánkem a fotodokumentací na č. l. 30 až 38). Po provedeném dokazování soud hodnotil všechny zjištěné skutečnosti a vysvětlil, z jakých důvodů obhajobu obviněného nepovažoval za věrohodnou a závěry znalce Ing. Vojtěcha Marterera za nepřesvědčivé a vnitřně rozporné, a naopak vyložil, proč považoval za správné závěry vyjádřené ve znaleckém posudku Ing. Pavla Winklera. V souladu s pravidly §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistil skutkový stav, jenž nevybočuje ani z pravidel, jež ovládají zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Provedené důkazy a jejich obsah soud prvního stupně shrnul na stranách 3 až 5 svého rozsudku, konkrétní argumenty a úvahy týkající se jejich hodnocení (viz strany 5 až 6 téhož rozsudku).
33. Odvolací soud správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o vině a trestu, a to jak procesních postupů, tak i právních argumentací potvrdil, a přitom uvedl i svá vlastní stanoviska, která vyjadřovala úvahy korespondující s těmi, jež učinil již soud prvního stupně. Jedinou částí rozsudku soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud neztotožnil, byl výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, který (až na výjimku uvedenou výše v bodě 3.) zrušil a poškozené s jejich nároky za podmínek §265 tr. ř. odkázal na řízení občanskoprávní.
34. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud k výhradám obviněného, že odvolací soud jím uplatněné námitky v odvolání řádně nepřezkoumal a že se s nimi dostatečně nevypořádal a nerozhodl ve vztahu k nim o správnosti výroku o vině a trestu, zdůrazňuje, že nemají v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu oporu. Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí neshledal obviněným vytýkaná pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně a při provádění dokazování důvodná. Neopomenul reagovat na žádnou z podstatných výhrad obviněného ohledně rozsahu a způsobu dokazování o průběhu nehodového i předstřetového děje, se zaměřením na posouzení závěrů učiněných soudem prvního stupně k věrohodnosti a správnosti obou znaleckých posudků. Zabýval se i tím, zda na základě jeho pokynů dokazování v potřebném rozsahu doplnil provedením znaleckého posudku Ing. Vojtěcha Winklera a výslechem jeho zpracovatele tak, že odstranil pochybnosti o průběhu nehody, jež obviněný v rámci své obhajoby nastiňoval (viz strany 7 až 10 napadeného usnesení).
35. Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností zjistil, že se oba soudy zabývaly všemi v úvahu přicházejícími možnostmi příčin dopravní nehody, zvažovaly opodstatněnost a přesvědčivost metod použitých znalcem Ing. Pavlem Winklerem, a to na základě zásady, že hodnocení toho, který z důkazů, a tedy i které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, provádí zásadně obecné soudy na základě zásady ústnosti a přímosti důkazního řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Důkazy pečlivě posuzovaly a měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jimiž v posuzovaném případě byly při absenci svědeckých výpovědí zejména znalecké posudky z oboru doprava, jež sice nedokazují přímo vinu či nevinu obviněného, ale objasňují skutečnosti týkající se přednehodového děje a způsobu jízdy obou aktérů dopravní nehody, z nichž lze na jeho vinu usuzovat. Je třeba připomenout, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, a proto odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě nepřímých důkazů, které si navzájem v podstatných okolnostech případu přímo neodporují, nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy, což však v posuzované věci s ohledem na místo a dobu spáchání trestného činu možné nebylo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
36. K takto provedenému dokazování Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebném rozměru zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti, a to zejména se zaměřením na to, zda výsledky všech důkazů svědčí pro závěr, že pachatelem činu, tzn. tím, kdo zavinil předmětnou dopravní nehodu, byl obviněný. Podle obsahu spisu i způsobu, jak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly, je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti.
37. Lze pouze připomenout, jak na straně 8 napadeného usnesení naznačil již odvolací soud, že znalecký posudek byl hodnocen jako každý jiný důkaz ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., když jím nebyl bezpodmínečně vázaný [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
38. K požadavkům a námitkám obviněného zdůrazňujícím porušení pravidel spravedlivého procesu je vhodné v této souvislosti též připomenout, že právo na něj nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).
39. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněným zmíněného principu in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním, zejména znaleckým posudkem z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, se specializací technické posudky o příčinách dopravních nehod Ing. Pavla Winklera vyvrácena, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli, neboť rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
40. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, a tudíž Nejvyšší soud neshledal v procesním postupu, na nějž poukázal výše, vady, neboť přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). (srov. usnesení ÚS ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
VI. Závěr Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněného zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak nedůvodnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu