ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.554.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 554/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný H. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 14 To 294/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného H. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný H. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 T 9/2017, uznán vinným, že
1. v období od 1. 6. 2004 do 15. 7. 2016 v P., v ulici K. – v místě jejich společného bydliště, a ve dnech 11. 7. 2016 a 15. 7. 2016 v obci Š., okres T., převážně pod vlivem alkoholu, opakovaně slovně i fyzicky napadal a ponižoval svou družku, respektive manželku P. M., rozenou N., a to zejména hlasitým urážením vulgárními výrazy, vynucováním si sexu, nadřazeným despotickým chováním, údery převážně pěstí do obličeje, hrudi a břicha, někdy i otevřenou dlaní do obličeje, v jednom případě železnou tyčí do levého stehna a v jednom případě stojanem na housle, následkem čehož jí tekla krev z nosu a úst, měla vyražený zub, různé hematomy a pohmožděniny a jizvu na levém stehně, dále vzteky rozbíjel věci, v jednom případě jí vyhodil z okna mobilní telefon, cca od listopadu 2015, když se dozvěděl, že se s ním chce rozvést, jí opakovaně vyhrožoval mj. zabitím, v Š. tyto výhrůžky navíc doprovodil i gestem naznačujícím podřezání krku, a vyhrožoval, že pokud půjde dolů on, půjdou s ním dolů i oni tři, čímž myslel poškozenou a jejich dvě nezletilé děti: *) XXXXX a *) YYYYY a dne 15. 7. 2016 kolem 21.30 – 22.00 hodin v Š. – před hostincem nechtěl jejich dceru YYYYY pustit z auta (v němž seděl na místě řidiče), zpět k poškozené, která si pro ni přišla, a když ji vytáhla z auta, obviněný poškozenou opět fyzicky napadl, nakopl ji do stehna, přimáčkl ji k autu, tahal ji za vlasy, a nutil ji, aby si nastoupila k němu do auta, což ona odmítala, přičemž v jejím napadání ustal, až když z hostince vyběhli příbuzní a známí poškozené a zastali se jí,
2. v období nejméně od 5. 7. 2016 do 15. 7. 2016 převážně na přesně nezjištěných místech v P., dne 11. 7. 2016 z obce Š., okres T., od domu do P., a dne 15. 7. 2016 nejprve z místa svého trvalého bydliště v P., K. do obce Š., okres T., a téhož dne kolem 22.00 – 22.35 hodin, navíc pod vlivem alkoholu, ještě po obci Š.– od na nezjištěné místo a zpět po silnici II. třídy č. 125 ve směru na obec S., řídil zapůjčené osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, ačkoliv mu byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Praha, Odborem dopravně správních činností, oddělením správního řízení ze dne 1. 6. 2016 pod sp. zn. S-MHMP485997/2016/Špa, č. j. MHMP 972537/2016/ Špa, pravomocným téhož dne, uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, na dobu 8 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž do doby zákazu činnosti se započítává doba zadržení řidičského průkazu, a to od 28. 11. 2015, čili doba zákazu činnosti plynula od 28. 11. 2015 do 28. 7. 2016.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku o vině rozsudku), a jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině rozsudku). Za uvedené trestné činy a sbíhající se pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 3 T 32/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 223/2017, které nabyly právní moci dne 12. 7. 2017, mu uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to příborového nože, který je příslušenstvím spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 32/2017. Současně zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 3 T 32/2017, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 223/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 14 To 294/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně právně posouzen.
5. V dalším textu svého podání dovolatel předně namítl, že v celém trestním řízení byla neustále porušována jeho práva na řádný proces, když ve věci vedla přípravné řízení místně nepříslušná složka jak policie, tak státního zastupitelství, přípravné řízení bylo vedeno jednostranně ve prospěch obžaloby a nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou.
6. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněný uvedl, že poškozená vyvolala trestní řízení zcela účelově, a to po zahájení rozvodového řízení s cílem získat neomezené vlastnictví privatizovaného bytu v ulici K., který spolu spláceli. Dále tvrdil, že státní zástupkyně se snažila vytvořit konstrukci, že poškozenou psychicky týral, k čemuž však ve spisu není jediný důkaz, a vzhledem k tomu, že v takovém případě by u ní jednoznačně muselo dojít ke změně psychického profilu – rozvinutí syndromu týrané ženy, resp. týrané osoby – navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie u poškozené i obou dětí. Zdůraznil, že celý výrok o vině stojí na výpovědích poškozené a obou dětí, a že výpovědi rodinných příslušníků poškozené jsou zcela nepoužitelné. Vyslovil názor, že není možné zaměňovat občasné fyzické násilí, navíc bez prokazatelných škodlivých následků, s týráním jako specifickým chováním pachatele. Závěrem označil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně za návod pro české ženy, jak se zbavit svých manželů – cizinců poté, co splnili svou roli, tj. vychovali děti a splatili většinu dluhů za bydlení. V této souvislosti upozornil na to, že podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odsouzení držitele pobytového statusu trvalého pobytu za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody delšímu než 3 roky je důvodem k obligatornímu zrušení trvalého pobytu, což se také v jeho případě v současné době děje, když Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra zahájil vůči jeho osobě řízení o odebrání trvalého pobytu.
7. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 14 To 294/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 T 9/2017, pro jejich nezákonnost, a aby jej zprostil obžaloby z důvodu, že „skutky popsané v obžalobě pod body 1 a 3 nejsou trestnými činy“.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 13. 4. 2018 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
12. Z tohoto pohledu námitky, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod, nemohly obstát. Šlo jednak o procesní výhrady, jimiž (opakovaně jako již před soudy obou nižších instancí) namítal místní nepříslušnost orgánů činných v trestním řízení (jak policie, tak státního zastupitelství), a dále o (rovněž již z jeho předchozí obhajoby známé) skutkové výhrady k neúplnosti dokazování (když soudům vytýkal, že nebyly provedeny důkazy jím navrhované a domáhal se vypracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie k osobě poškozené a k oběma dětem) a ke způsobu hodnocení provedených důkazů a učiněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), které spočívaly na jeho tvrzení, že dané trestní řízení bylo vedeno jednostranně ve prospěch obžaloby, přičemž státní zástupkyně se snažila vytvořit konstrukci o psychickém týrání poškozené přesto, že v tomto směru chybí ve spisu jakýkoliv důkaz, že poškozená vyvolala trestní řízení zcela účelově, a to po zahájení rozvodového řízení s cílem získat výlučné vlastnictví ke společně splácenému bytu a v podstatě se jej zbavit poté, co pomohl vychovat děti a splatit většinu dluhů za bydlení, a že celý výrok o vině stojí na výpovědích poškozené a obou dětí a že výpovědi rodinných příslušníků poškozené jsou zcela nepoužitelné; současně vyslovil názor, že v posuzovaném případě občasné fyzické násilí nelze zaměňovat s týráním.
13. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jednak brojily proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, a jednak směřovaly do rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
14. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což v dané věci obviněný ani neučinil. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
15. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy obviněným navrhované (srov. zejména strany 5 a 7 až 12 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, jakož i skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 4 a 5). Nejvyšší soud nemá v tomto směru, co by mohl oběma soudům nižších instancí vytknout, a na obviněným vznesené dovolací námitky je tudíž třeba nahlížet jako na projev jeho nespokojenosti se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů ohledně jeho protiprávního jednání.
16. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení, resp. porušení řádného procesu v důsledku vad skutkového a procesního charakteru obviněný namítal, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
17. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného, jak vyplývá již ostatně z textu shora, je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.