ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.578.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 578/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovoláních obviněných H. C. , a V. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 371/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 103/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných H. C. a V. T. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 37 T 103/2014, byly obviněné H. C. a V. T. uznány vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byly podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jim byl uložen trest propadnutí věci, a to magnetického odčipovače kulatého tvaru o průměru 7 cm.
2. Rozsudek nalézacího soudu napadly obviněné odvoláními, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 371/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněné přečinu krádeže dopustily tím, že dne 4. 10. 2014 v 18:00 hod. v P., R., v OC Ch., v prodejně H&M, s. r. o., společně odcizily 19 ks dámských oděvních svršků a doplňků – 1× jeansové kalhoty za 949 Kč, 1× šortky za 499 Kč, 1× šortky za 699 Kč, 1× pletenou čepici za 249 Kč, 1× blazer v hodnotě 899 Kč, 1× pletený svetr za 899 Kč, 1× pletený doplněk za 249 Kč, 1× pletený svetr za 899 Kč, 2× pletené svetry za 1 598 Kč (2×799 Kč), 1 těhotenské triko Maminka Jersey v hodnotě 249 Kč, 1× halenku za 399 Kč, 2× kabát Workout v hodnotě 2.598 Kč (2× 1 299 Kč), 1× jeansové kalhoty za 999 Kč, 1× halenka za 1 299 Kč, 3× dětské sportovní bundy za 1 497 Kč (3× 499 Kč), a to tak, že ve zkušební kabince zboží za užití magnetického odčipovače zbavily bezpečnostních čipů, zboží vložily do batohu a igelitové tašky, prošly přes pokladny mimo prodejnu, aniž by zaplatily, čímž společnosti H&M, Hennese & Mauritz CZ, s. r. o., IČO 26755475, se sídlem Roztylská 2321/19, 148 00 Praha 4 – Chodov vznikla škoda v celkové výši 13 981 Kč.
4. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že soudy v trestní věci obviněných H. C. a V. T. rozhodovaly opakovaně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 37 T 103/2014, byly obviněné uznány vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byly podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jim byl uložen trest propadnutí věci, a to magnetického odčipovače kulatého tvaru o průměru 7 cm. Citovaný rozsudek napadly obviněné v celém rozsahu odvoláními, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 184/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuta. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1589/2015, obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil (zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci pak rozhodl soud prvního stupně a odvolací soud výše uvedenými rozhodnutími (body 1., 2. tohoto usnesení).
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 371/2017, podaly obviněné prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě společně dovolání. Odkázaly na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkly nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Podle jejich názoru nebyl skutkový děj prokázán tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a dovoláním napadené rozhodnutí je proto vadné.
6. Mají za to, že doplnění důkazů po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu proběhlo ryze formálně a soudy se nevypořádaly se skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů vyplynuly. Většina obhajobou navržených důkazů provedena být nemohla, neboť orgány činné v trestním řízení je včas nezajistily. Jsou přesvědčeny, že soudy nedodržely zásady obsažené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., porušily jejich právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a dopustily se tzv. extrémního rozporu. Odvolací soud konstatoval, že dovolací soud v zásadě nezpochybnil konečné skutkové závěry jako takové, ale pouze upozornil na pochybení spočívající v neprovedení některých důkazů, což nalézací sond následně napravil. Z rozhodnutí dovolacího soudu však neplyne, že postačovalo doplnit dokazování toliko formálně. Každý provedený důkaz měl být hodnocen samostatné i v souvislosti s ostatními. Nově byly provedeny výslechy svědků T. S., K. P. a K. Ch. a byla provedena rekonstrukce. Pochybnosti týkající se otázky, zda se mohlo šatstvo vměstnat do zavazadel obviněných, však odstraněny nebyly. Protokol o zjištění pokusu krádeže nepodepsala obviněná V. T., podepsali jej pouze svědek T. S. a obviněná H. C., která tak učinila pod tlakem, což vyplývá z výpovědí svědků T. S. a K. P. Orgány činné v trestním řízení proto neměly důvod jakkoli zajišťování důkazů omezovat. Jejich procesní pochybení spočívající v nezajištění záznamu z bezpečnostních kamer nemůže jít k tíži obviněných. Nezajištěním uvedeného záznamu jako i fotodokumentace zavazadel obviněných bylo ztíženo právo se před soudem úspěšně obhájit a došlo k porušení spravedlivého procesu.
7. Dovolatelky nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle nichž ve výpovědi svědka T. S. jsou sice rozpory, nikoliv však rozpory zásadní, které by její věrohodnost snižovaly. Upozornily na to, že rozporné skutečnosti se týkaly přímo skutkového děje, přičemž vzhledem k tomu, že žádný další svědek je z krádeže neusvědčuje (svědkyně K. P. uvedla pouze to, že jí byly obě obviněné podezřelé, poněvadž si do zkušebních kabinek nosily větší množství ošacení), je třeba výpověď T. S. posuzovat velmi kriticky a každý rozpor (zda se událost odehrála v jedné kabince nebo ve dvou, zda a jakým způsobem se obviněné mezi kabinkami přesunovaly, zda byly všechny kabinky plné, zda byl svědek na chování obviněných upozorněn, zda zástupkyně vedoucí byla v záchytové místnosti, jaká měly obviněné zavazadla) pečlivě zvážit. Soudem prvního stupně zmiňované skálopevné přesvědčení svědka, tj. toliko jedné osoby, nemůže být podkladem pro závěr o vině. Procesní předpisy soudci obecného soudu sice ponechávají při hodnocení důkazů volnost, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. V projednávané věci je důkazní situace založena na tvrzení proti tvrzení. Povinností soudů nižších stupňů je tudíž důkladné posuzování věrohodnosti jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a obzvláště pečlivý a obezřetný postup při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Hodnocení výpovědi svědka T. S. jako věrohodnější než výpovědi obviněných je v rozporu s ustálenou judikaturou (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11). Soudy nevzaly v úvahu, že obě obviněné jsou doposud netrestané a nikdy nebyly v souvislosti s jakoukoli trestnou činnosti prošetřovány, což je v rozporu s tím, že způsob provedení krádeže, tak, jak jej popsal svědek T. S., svědčí o jisté „profesionalitě“, a to nejen pokud jde o souhru obviněných, ale i o pomůcky, které měly být ke krádeži použity.
8. V rámci rekonstrukce se svědek T. S. pohyboval po prodejních prostorách natolik sebejistě, že to působilo, jako by popisoval událost nanejvýš pár dní starou, nikoliv událost, která proběhla před více než dvěma a půl lety. Je s podivem, že byl schopen detailního popisu krádeže, jež se podle jeho slov ničím nelišila od těch, které jako pracovník ostrahy sám řešil. Soudy nevzaly v potaz, že s ohledem na své zkušenosti v oblasti security mohl popisovat běžný průběh jakékoliv krádeže. Z videozáznamu rekonstrukce je zjevné, že svědek svou výpověď tvořil. Obhajoba v průběhu rekonstrukce upozorňovala na to, že do kabinek není vidět, že pozorováni z pozice, ve které se svědek nacházel, zcela vylučovalo, aby viděl cokoli, co se v kabinkách odehrává. Svědek v této souvislosti uvedl, že obviněné pozoroval dírou pode dveřmi, a to tak, že se ohnul a nahlédl dovnitř. Jeho původní tvrzení, že chování obviněných v kabince určil na základě stínů mezerou dole, nebylo rekonstrukcí potvrzeno. Ani kdyby se ohnul a nahlédl dovnitř, neviděl by více než nohy obviněných do půl lýtek. Nahrávka z provedené rekonstrukce jednoznačně prokazuje, že z místa, kde se nacházel, nemohl dění v kabince – odčipování a ukládání zboží do kabelek – pozorovat.
9. Dovolatelky dále namítly rozpory ve výpovědích svědkyně K. P. a upozornily na výpověď svědkyně K. Ch. Z uvedených výpovědí není zcela jasné, kdo nesl oblečení, zda policista či prodavačky, a kdy svědkyně K. P. přišla do záchytové místnosti a co tam mohla vidět. Každý tento detail (podle soudů nepodstatný) je součástí posuzované události. V situaci, kdy stojí obžaloba na výpovědích svědků, vyvolávají tyto odlišnosti otázky a pochybnosti. Svědkyně mohly popisovat jiný případ krádeže, když krádeže v prodejně řešily pravidelně.
10. Podle Nejvyššího soudu bylo pro řízení významné zjištění, zda je možné, aby bylo zboží označené na výlukové účtence zakoupeno v jiné prodejné H&M, zda má každá prodejna H&M své vlastní identifikační čárové kódy. Z výpovědi svědkyně K. Ch. vyplynulo, že všechny prodejny H&M mají shodné čárové kódy zboží a nejde odlišit, z jaké prodejny pocházejí. Tuto výpověď však soud prvního stupně nijak nezohlednil, přičemž soud odvolací konstatoval, že sice existuje možnost, že se na výlukové účtence mohly dostat již dříve zakoupené věci, avšak podle zjištění měly být tyto věci uloženy v batohu s výztuží, nikoli v igelitových taškách, a obviněné k těmto věcem nepředložily účtenky. Dovolatelky v této souvislosti podotkly, že vzhledem k tomu, že zavazadla nebyla nijak zdokumentována, není zřejmé, o jakou výztuž se mělo jednat. Nedostatek dokumentace pak zabánil provedení vyšetřovacího pokusu. Kdyby ovšem fotodokumentace byla pořízena, nebylo by sporu o tom, že se jednalo o prostou integrovanou malou kabelku, která se užívá k oddělení drobností od ostatních věcí v zavazadle uložených a do níž ženy obyčejně ukládají kosmetiku. K argumentaci odvolacího soudu, že postrádá logiku, aby si obviněné – které měly údajný zájem si u téhož prodejce zakoupit zboží – zboží u něj předtím nezakoupily, poznamenaly, že u žen není výjimkou, že si oděv předtím, než si jej zakoupí, několikrát vyzkouší nebo si vezmou pár dnů na rozmyšlenou. Uzavřely, že podle skutkových zjištění soudů měly u sebe magnetický odčipovač. Na tomto magnetickém odčipovači však nebyly zjištěny jejich otisky prstů a nikdo ze svědků výslovně a s jistotou nevypověděl, kdo a odkud jej vytáhnul.
11. Obviněné shodně navrhly, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 9 To 371/2017, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněné zprostil obžaloby, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelky na podporu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnily argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Přitom je zcela evidentní, že obě donesly do kabinek obchodního domu velké množství zboží, které potom zbavené čipů odnesly v taškách, s tímto zbožím byly zadrženy, přičemž pouze tvrdily, že je nakoupily v jiném obchodním domě. Byl u nich zajištěn odčipovač, zboží v inkriminovaném obchodním domě nezaplatily, toto zde bylo evidováno. Státní zástupkyně v této souvislosti poznamenala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelky uplatnily již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
13. Kromě toho se obviněné v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dovolání, a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Podle státní zástupkyně jsou ale skutkové závěry soudu náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněné uplatnily důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatelky však ve skutečnosti uplatňují námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkají způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch. Domáhají se tak odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládají provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřují své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
14. Uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelkami nelze mít za důvodné. Měla za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem ke shora uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K nesprávné realizaci důkazního řízení, v důsledku níž dovolací soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1589/2015, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc nalézacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, v řízení následujícím po přikázání věci již nedošlo.
20. Nutno připomenout, že podle pokynu dovolacího soudu, který byl obsažen v citovaném zrušujícím usnesení, bylo na soudu prvního stupně, aby k odstranění vytknutých nedostatků provedl, a to i případně ve spolupráci s policejním orgánem, rekonstrukci podle §104d tr. ř. zaměřenou na objasnění, zda mohl svědek T. S., stojící u kabinky, mezerou dole pozorovat pohyby osob, které jsou uvnitř kabinky, a ze stínů poznat oddělování čipů pomocí magnetu, případně slyšet i zvuk, který takové oddělování vydává, a dále aby vyslechl svědkyni K. Ch. k otázkám, zda byla skutečně přítomna jako svědek sepisování protokolu o zjištění pokusu krádeže, jaký byl psychický stav obviněné H. C. v době podepisování protokolu, za jakých okolností přišla do kontaktu s obviněnými, jaká měly obviněné zavazadla, jaký druh zboží byl u obviněných zajištěn, zda bylo sepisování zboží zachyceno na kamerový záznam (pokud ano, bylo vhodné tento záznam předložit) a zda je možné, aby bylo zboží, jež bylo označeno ve „výukové účtence, dodatečné účtence“ zakoupeno v jiné prodejně H&M, resp. zda má každá prodejna H&M své vlastní identifikační čárové kódy. Podle pokynu bylo k řádnému objasnění věci a k prověření obhajoby obviněných namístě vyhovět návrhům na provedení vyšetřovacího pokusu, před jehož provedením se jevilo vhodným vyslechnout k označení rozměrů zavazadel obviněné a svědky T. S., příp. K. P. Teprve poté měl nalézací soud učinit odpovídající skutkové a právní závěry. Dovolací soud současně nevyloučil, že ke spolehlivému objasnění věci a zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i další důkazy.
21. Nejvyšší soud má za to, že nalézací soud v souladu s výše uvedeným pokynem postupoval, dokazování v intencích pokynu doplnil a následně učinil i odpovídající skutkové závěry. Soud provedl ve spolupráci s policejním orgánem rekonstrukci podle §104d tr. ř. a audiovizuální záznam pořízený z této rekonstrukce (č. listu 213) v hlavním líčení konaném dne 6. 6. 2017 přehrál (č. listu 222). Z tohoto záznamu se podává, že svědek T. S. si předmětnou událost velmi dobře pamatoval, neboť podrobně a přesvědčivě popisoval celý její průběh, od zpozorování podezřelého jednání obviněných až po jejich zadržení mimo prodejnu s oblečením. Vybavil si způsob, jakým se obviněné po prodejně pohybovaly, vzpomněl si na to, z jakých částí prodejny si zboží nosily do kabinek a jak se mezi kabinkami pohybovaly. Popsal jejich postup při odčipovávání zboží i polohu, kterou v kabince zaujaly. Názorně předváděl, jak je v prodejně sledoval, jak se před nimi ve snaze, aby si nevšimly, že je sleduje, ukrýval, a označoval místa, kde stál a odkud měl o jejich jednání dobrý přehled. Sdělil, že obviněné v kabince, jejíž dveře nezabírají celý její vstupní prostor, nýbrž začínají až přibližně 20-30 cm nad zemí, bezpečně identifikoval na základě jejich dolní části těla, resp. především bot, kterých si při jejich předchozím pohybu po prodejně všiml, ukazoval, jak se do úrovně prostoru, jímž lze do kabinky zvenku nahlédnout, shýbal, a uváděl, co v rámci takového pozorování vnímal. Zmínil i slovní reakci jedné z obviněných, která jeho sledování v určité fázi zaznamenala a prohodila, že ji jeden pán neustále pozoruje, a za pomoci rukou vyluzoval zvuky, které se ozývaly z kabinky, v níž byly obviněné, a které vzhledem k tomu, že pracuje v prodejně s oblečením, automaticky považoval za zvuky provázející odčipovávání zboží.
22. Dovolací soud shledává výpověď svědka učiněnou v rámci prováděné rekonstrukce věrohodnou a v podstatných bodech korespondující s jeho výpověďmi z hlavních líčení. Je zcela přirozené, že si na místě činu, v autentickém prostředí, kde se stal svědkem a také přímým aktérem určité události, která se z jeho pohledu řadila k těm závažnějším, s nimiž se ve své profesi kdy setkal, vybavoval dílčí detaily, na které si v hlavním líčení nevzpomněl. Jeho jednotlivá vyjádření k dotazům samosoudce působí naprosto spontánně a nevykazují známky fabulace. Pokud jde o tvrzení svědka, jež mělo být provedenou rekonstrukcí potvrzeno či vyvráceno, tj. tvrzení, že mezerou dole pozoroval pohyby osob, které byly uvnitř kabinky, ze stínů poznal oddělování čipů pomocí magnetu a slyšel rovněž zvuk, který oddělování čipů vydávalo, dovolací soud vzhledem k audiovizuálnímu záznamu rekonstrukce sdílí přesvědčení soudu prvního stupně, že svědek mohl vidět pohyb osob v kabince a pozorovat stíny a slyšet zvuky svědčící o odčipovávání zboží. Jak bylo výše naznačeno, mezera pode dveřmi kabinek činí zhruba 20-30 cm, tudíž osoby stojící před kabinkami mají o činnosti osob vyskytujících se uvnitř kabinek, obzvláště pokud se na to cíleně zaměří, poměrně dobrý přehled. Mezera pod dveřmi kabinek umožňuje běžnému pozorovateli stojícímu před kabinkou zjistit, v jakém místě se osoba uvnitř kabinky nachází, zda se po kabince pohybuje, zda je obutá či vyzutá, zda má oblečeny dlouhé kalhoty či dlouhou sukni, zda na zem odkládá nějaké věci, přičemž ve spojení se stíny, jež tato osoba a předměty, s nimiž v kabince manipuluje, vrhají na zem, a rovněž se zvuky ozývajícími se z kabiny, lze velmi přesně určit činnost, k níž v kabince dochází.
23. Co se týče vyšetřovacího pokusu, ten nalézací soud neprovedl, neboť naznal, že jej nelze z objektivních důvodů uskutečnit. Poukázal na to, že žádný z účastníků nepopsal batoh tak, aby mohl být alespoň v hrubých rysech ztotožněn, přičemž nebylo možné ani účelné a pro skutkové závěry podstatné postupně naplňovat batohy různých objemů. Navíc bylo prokázáno, že zboží nebylo pouze v batohu, nýbrž i v (igelitové) tašce, jež měly obviněné, tudíž by nebylo možné určit, kolik kterého zboží má být do obou zavazadel uloženo. Dodal, že vyšetřovací pokus by nemohl skutkový děj osvětlit relevantním způsobem. Dovolací soud důvody soudu nižšího stupně vedoucí k nevyhovění návrhu na provedení vyšetřovacího soudu akceptuje. Na základě výpovědí svědků T. S. a K. P. vyslechnutých v hlavním líčení konaném dne 29. 6. 2017 skutečně nelze rozměry zavazadel, jež měly obviněné při sobě, bezpochyby určit. Svědkyně hovořila toliko o dvou kabelkách, igelitce a velkém batohu, jehož typ ani značku nebyla schopna specifikovat. Svědek zmiňoval kabelky, igelitovou (plátěnou) tašku a batoh velikosti krosny, bez výztuhy a bez rámu, tmavý, cca 90 cm vysoký, v němž měly obviněné vloženou papírovou krabici, jež napomáhala vytvořit dojem, že batoh byl v okamžiku vstupu do prodejny plný.
24. Pokud jde o svědkyni K. Ch., nalézací soud ji k otázkám specifikovaným v rozhodnutí dovolacího soudu, až na tu týkající se případného kamerového záznamu ze záchytové místnosti, vyslechl. Svědkyně v hlavním líčení konaném dne 6. 6. 2017 vypověděla, že obviněné, jejichž zavazadla neviděla, zaznamenala až v okamžiku, kdy je z prodejny odváděla policie, v záchytové místnosti při sepisování protokolu o zjištění pokusu krádeže přítomna nebyla a uvedený protokol podepsala ve své kanceláři jakožto vedoucí pracovník. Odcizené zboží, jež jí bylo ze záchytové místnosti podáno a jehož kódy za účelem zjištění celkové výše škody posléze spolu se svědkyní K. P., jež v záchytové místnosti předtím přítomna byla, načítaly na pokladně, mělo velký objem, byla jej hromada – dvě velké náruče. Z její výpovědi se rovněž podává, že pokud je zboží přineseno z jiné prodejny, načte se na účtenku tak, jako by bylo zakoupeno v prodejně, do níž je přineseno. Dovolací soud má za to, že výpověď svědkyně koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy, mimo jiné podporuje i nově učiněné výpovědi svědků T. S. a K. P., kteří se ve shora zmíněném hlavním líčení konaném dne 29. 6. 2017 vyjadřovali nejen k otázce rozměrů zavazadel, nýbrž i k celkovému průběhu skutkového děje. Ačkoliv svědkyně K. Ch. připustila, že čtečka čárového kódu nerozpozná, na které prodejně bylo zboží zakoupeno, tvrzení obviněných, že si zboží do prodejny na Ch. přinesly, bylo provedeným dokazováním vyvráceno.
25. Nejvyšší soud tedy s ohledem na shora uvedené nesdílí přesvědčení dovolatelek, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 6 usnesení odvolacího soudu) naopak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy již postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelek, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Protože obviněné v dovolání neuplatnily žádnou konkrétní hmotněprávní námitku a svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založily na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po řádně provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se právním posouzením skutku nezabýval.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež jim předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu