ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.589.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 589/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 6 To 31/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 46 T 6/2016, byl obviněný J. S. uznán vinným v bodě 1/ přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě 2/ přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Taktéž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uvedený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal z podnětu odvolání obviněných J. S. i J. B. a rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 6 To 31/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny, obviněného J. S. podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (obviněného J. B. podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku). Obviněného J. S. odsoudil za tento přečin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jenž zůstal tímto rozsudkem nezměněn v podobě uvedené pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně, a uložil mu podle §348 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s výkonem podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve věznici s ostrahou. Rozhodl rovněž o trestu obviněného J. B.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku o vině uvedeném v bodě 1/ a proti navazujícímu výroku o trestu, neboť přezkoumávaná rozhodnutí považoval za hmotněprávně nesprávná, pokud byl v uvedeném činu shledán přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
4. Nesprávnost uvedené právní kvalifikace obviněný spatřoval v subjektivní stránce, pokud mu je kladeno za vinu, že zaviněně v České spořitelně předložil padělanou plnou moc, kterou mu za tím účelem předal druhý z obviněných. Obviněný poukázal na to, že předmětná plná moc byla tvořena dvěma listinami, protože plná moc je soukromou listinou, a další samostatnou listinou je ověřovací doložka notářky, která je veřejnou listinou ve smyslu §6 ve spojení s §74 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších právních předpisů (dále „zákon č. 358/1992 Sb.“). Tento názor plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, podle něhož pouze ta část plné moci, v níž je uveden rozsah zástupčího oprávnění, je soukromou listinou, zatímco listina, v níž je potvrzeno, že zmocnitel plnou moc vlastnoručně podepsal před notářem, je samostatným dokladem. Proto pouze úmysl, který by směřoval k uvedení v omyl o pravosti ověřovací doložky, by mohl naplnit subjektivní stránku předmětného přečinu, což však ze skutkových zjištění soudu prvního ani druhého stupně nevyplývá. Soudy v této věci vycházely z chybného názoru, že ověřovací doložka „přeměňuje“ celou plnou moc na veřejnou listinu, a proto podle nich stačilo prokázat, že obviněný musel vědět, že ho podepsaný zmocnitel ve skutečnosti nezmocnil. Podvodný úmysl by přicházel v úvahu i tehdy, kdyby ověřovací doložka byla pravá, ale snaha pachatele by se vztahovala k jiné podstatné okolnosti, než je pravost ověřovací doložky.
5. K povaze předložených listin obviněný poukázal na zdařilou podobu ověřovací doložky, neboť ani pracovníci banky nebyli schopni několik dní rozpoznat nepravost předložené plné moci, a také samotná notářka JUDr. Alena Procházková prohlásila, že razítka vykazují totožný text i podobu s jejími originálními razítky. Za této situace je absurdní žádat po obviněném, který je osobou bez domova a bez povědomí o tom, jak rozpoznat pravost či nepravost notářské ověřovací doložky, i bez znalostí týkajících se bankovních transakcí a ověřovacích mechanismů, aby to byl právě on, kdo na rozdíl od bankovních úředníků bude schopen rozeznat nepravost ověřovací doložky jako veřejné listiny, a tuto pak s tímto vědomím použít jako pravou. Obzvláště, když neznal okolnosti pozadí celého případu, neboť se s obviněným J. B. seznámil prostřednictvím svědka M. K. na hlavním nádraží v P., kde obviněný J. B. sháněl osobu ochotnou provést určitou službu a oslovil ho, zda si chce přivydělat. Dovolatel byl ochoten službu provést, pokud půjde o legální činnost, o čemž byl ujištěn, a proto převzal plnou moc s ověřovací doložkou JUDr. Aleny Procházkové, s nimiž šel do banky. Nebyl seznámen s podrobnostmi případu a na opatření listiny, jak potvrdil i obviněný J. B. ve své výpovědi, se nepodílel. Jeho jedinou úlohou bylo předložit předmětnou plnou moc v České spořitelně.
6. Z uvedených důvodů má obviněný za to, že soudy nerespektovaly judikaturu, podle níž se za veřejnou listinu považuje pouze ověřovací doložka, a nikoliv předmětná plná moc, a rovněž neprokázaly ani nezdůvodnily, jakým způsobem se měl obviněný uvedeného trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, dopustit. Skutkové zjištění učiněné Vrchním soudem v Praze obviněný považoval za neurčité, neboť podle něj nelze dospět k závěru, že úmyslně spáchal přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 6 To 31/2017, ve výroku o vině, kterým byl shledán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se s námitkami dovolatele neztotožnil. K obviněným namítané absenci subjektivní stránky uvedl, že zavinění je možné spolehlivě dovodit z okolností, za nichž byl čin spáchán. Přisvědčil názoru obviněného o odlišném charakteru plné moci a ověřovací doložky, avšak při hodnocení znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu nelze účelově vycházet pouze z části důkazů a zbylé pomíjet, jak činil dovolatel. V posuzované věci zdůraznil nutnost posuzovat všechny detaily vztahující se k jednání obviněného v návaznosti na okolnosti, za nichž se k padělané plné moci, k níž se ověřovací doložka vztahovala, dostal, tak i potřebu zohlednění okolností souvisejících s jejím vznikem, a to včetně osoby obviněného, který, byť je bezdomovcem a uživatelem drog, netrpí žádnou duševní poruchou či chorobou.
8. Státní zástupce zdůraznil, že významným je pro hodnocení subjektivní stránky i to, že obviněný věděl, že se uvolil k nekalému jednání, protože spoluobviněného J. B. ani poškozeného T. K. neznal, přesto přijal plnou moc s ověřovací doložkou, která mu zajišťovala neoprávněný přístup k účtu jemu neznámé společnosti, aniž by se zajímal o podrobnosti (sám tvrdí, že nad tím nepřemýšlel). Rozhodný význam mělo pro jeho vědomost o nepravých listinách i to, že byl pro účel jednání v bance ošacen, ubytován, a instruován, jak má s jejími pracovníky jednat a před nimi vystupovat, nadto mu byla slíbena také finanční odměna. Na základě těchto skutečností lze podle státního zástupce jen stěží dovozovat, že obviněný o pravém charakteru plné moci a také ověřovací doložky, tj. že jde v obou případech o padělky, nevěděl.
9. Podle soudy popsaných okolností, za kterých byl čin obviněnému J. S. kladený za vinu, spáchán, státní zástupce dospěl k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, od nějž Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
III. Přípustnost a důvody dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud odvolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jen na základě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání zaměřil proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl uznán vinným činem, jenž byl v rozsudku soudu prvního stupně popsán v bodě 1/ (proti činu v bodě 2/ dovolání nesměřovalo), a protože vytýkal, že činem, jímž byl vrchním soudem uznán vinným, nenaplnil znaky přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, protože v jeho případě k tomuto trestnému činu nebylo dáno zavinění, Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal v souladu s podmínkami stanovenými zákonem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádření obviněného s označeným dovolacím důvodem korespondují, protože soudům v zásadě vytýkal nedostatky v právním posouzení skutku, resp. v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pokud brojil proti povaze plné moci opatřené ověřovací doložkou notáře jako veřejné listiny, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou tyto výhrady důvodné.
15. Nejvyšší soud důvodnost obviněným podaného dovolání zkoumal na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], který spočíval podle vrchním soudem popsaných skutkových zjištění v tom, že
poté, co obviněný J. B. využil svých znalostí z dřívější pracovní činnosti v pozici správce počítačové sítě ve společnosti TORAFLEISCH, s. r. o., jednatele a společníka T. K. (dále „společnost TORAFLEISCH“), kdy měl přístup k jeho osobním i bankovním údajům, opatřil v období od 25. 5. 2015 do 26. 5. 2015 padělanou plnou moc vystavenou na jméno J. S., která byla opatřena padělanou ověřovací doložkou notářky JUDr. Aleny Procházkové, zastoupené notářskou tajemnicí L. S., označenou pod sp. zn. I2148/2015 ze dne 25. 5. 2015, jejímž prostřednictvím měl být zajištěn neoprávněný přístup k účtu majitele společnosti TORAFLEISCH vedený u České spořitelny, a. s., k němuž měl dispoziční právo pouze T. K., a oprávnění k veškerému jednání s ním, a za účelem následného výběru větší finanční částky pohybující se minimálně ve výši 50.000 Kč oslovil dne 25. 5. 2015 v době kolem 9.00 hodin před S. N., U B., v P. obviněného J. S., aby za slíbenou úplatu 100.000 Kč tuto padělanou plnou moc použil dne 26. 5. 2015 v pobočce České spořitelny, a. s., ve V., P., a aby se vydával na jejím základě za zmocněnce T. K. s oprávněním neomezeně disponovat s tímto bankovním účtem, a instruoval ho, jak má jednat se zaměstnanci České spořitelny, a. s., a za účelem zvýšení jeho důvěryhodnosti mu opatřil oblečení v obchodním domě P., které uhradila neztotožněná osoba, obviněný J. S. se do této pobočky České spořitelny, a. s., dostavil a žádal o přijetí zmocnění své osoby k veškerému jednání souvisejícímu s předmětným bankovním účtem ve snaze znemožnit disponovat s účtem a na něm uloženými penězi T. K., přičemž ho obviněný J. B. za tímto účelem instruoval i v následujících dnech, kdy Česká spořitelna, a. s., připravovala tuto změnu, a dne 1. 6. 2015 poté, co bylo zjištěno, že jde o padělanou plnou moc, a co se obviněný J. S. do pobočky České spořitelny, a. s., V., P., na výzvu pracovníků banky dostavil, byl zadržen přivolanými policisty, a ke změně dispozičního práva k předmětnému účtu ani k následnému výběru peněz z něj tak nedošlo.
16. Uvedené skutkové okolnosti mají podklad ve výsledcích dokazování provedeného soudem prvního stupně, jež doplnil i odvolací soud, a opírají se zejména o výpověď obviněného J. B., který okolnosti, za nichž k činu došlo, včetně své motivace a způsobu, jakým si obviněného J. S. najal, popsal. Vycházel i z výpovědi poškozeného T. K., a to zejména k jeho známosti s obviněným J. B. a jejich vzájemným kontaktům, jakož i z podmínek k dispozici s uváděným bankovním účtem. Vyslechnuti byli i další svědci, z nichž lze především zmínit výpověď M. K., který obviněnému J. S. zprostředkoval setkání s obviněným J. B. Opatřeny a provedeny byly i listinné důkazy, mezi nimi zejména předmětné padělané doklady, a to plná moc a ověřovací doložka notářky (viz č. l. 52 spisu).
17. Na základě těchto důkazů rozhodl Vrchní soud v Praze o odvolání obviněného J. S. (rovněž i z podnětu odvolání obviněného J. B.) tak, že v dovoláním napadeném činu shledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, který v něm spatřoval naplněným i pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, u obou obviněných pouze přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku (u obviněného J. B. podle alinea druhá téhož ustanovení). Z pohledu námitek, které obviněný J. S. uplatnil v přezkoumávaném dovolání, je třeba zdůraznit, že odvolací soud se obdobnými námitkami zabýval (viz např. bod 18. jeho rozsudku) a zdůraznil, že navázal na závěry soudu prvního stupně, jenž ve svém rozsudku uvedl, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě, že dovolatel v podstatě nevěděl, co a proč dělá, jednal toliko na základě pokynů spoluobviněného J. B. a sám o celé věci nepřemýšlel, což považoval za účelovou snahu vyhnout se trestní odpovědnosti. Poukázal na to, že tvrzená nevědomost byla vyvrácena zejména výpovědí T. H. (zaměstnance České spořitelny), neboť obviněný při předložení plné moci tvrdil, že jeho šéf je na dovolené a zplnomocňuje ho proto, že je potřeba vyřídit nějakou neodkladnou záležitost. Protože taková skutečnost nenastala, byl si vědom, že toto tvrzení je lživé. Rovněž předání plné moci J. B. jako cizí osobou je zcela nekorespondující s obvyklými podnikatelskými postupy, obzvláště týká-li se zmocnění k nakládání s bankovním účtem. Rovněž okolnost spojená s pořízením nového oblečení za účelem zdání důvěryhodnosti dokresluje podvodnost celého záměru, a to především z hlediska subjektivních poznatků, v jejichž rámci obviněný J. S. konal, a jak soud prvního stupně shledal, v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz strany 13, 15 rozsudku soudu prvního stupně).
18. Odvolací soud na podkladě těchto skutečností rozvedl i své vlastní úvahy směřující k naplnění přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a u obviněného J. S. shrnul, že si byl vědom, že nezná ani zmocnitele T. K. ani poškozenou společnost, což platilo i naopak, a že obviněný J. B. si jej náhodně našel na hlavním nádraží jako bezdomovce. Proto neměl žádný důvod se domnívat, že jej osoba, která ho nikdy neviděla, zmocnila k nakládání s bankovním účtem obchodní společnosti. Rovněž způsob, jakým obviněný v bance jednal se zaměstnancem banky T. H., jemuž tvrdil, že byl zmocněn svým nadřízeným, jímž však T. K. nikdy nebyl, svědčí o tom, že věděl, že předložené plné moci opatřené ověřovací doložkou notářky nejsou pravé, ač je jako takové v bance předkládal a ve smyslu jejich pravosti se zaměstnancem banky i komunikoval. Jednal proto s úmyslem uvedené listiny užít jako pravé, což také učinil (viz strany 9, 11 rozsudku odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při svém přezkumu byl vázán rozsahem podaného dovolání směřujícího výhradně proti výroku, o němž nově rozhodl odvolací soud (původně v rozsudku soudu prvního stupně uvedený v bodě 1/), zaměřeného proti právní kvalifikaci podle §348 odst. 1 tr. zákoníku (§265i odst. 3 tr. ř.), a protože bylo dovolání podáno toliko obviněným, též zásadou zákazu reformationis in peius (§265p odst. 1 tr. ř.), a proto nemohl v rozsudku soudu druhého stupně posuzovat nesprávnost závěru o tom, že v daném případě nebyly naplněny znaky pokusu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, ač by takové posouzení mělo opodstatnění jak ve skutkových zjištěních, tak i v právní úpravě.
20. Z podnětu námitek obviněného směřujících výhradně proti nesprávným závěrům o zavinění u přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku je třeba uvést, že se ho dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Veřejnou listinou je podle §131 odst. 1 tr. zákoníku listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je i listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis.
21. V přezkoumávané věci výhrady obviněného směřovaly proti povaze padělané plné moci a notářské ověřovací doložky, vůči nimž brojil proto, že jde o dvě listiny, a soudy ve vztahu k nim nesprávně určily jeho zavinění, které se podle něj nemohlo, s ohledem na jeho neznalost všech okolností, vztahovat k ověřovací doložce, protože nemohl vědět, že je padělaná, když tuto skutečnost nezjistili včas ani mnohem zkušenější pracovníci banky.
22. Nejvyšší soud považuje za důvodnou námitku obviněného, že plná moc a k ní připojená ověřovací doložka notářky JUDr. Aleny Procházkové (viz č. l. 52 spisu) jsou dvě samostatné listiny, přičemž veřejnou listinou nemůže být plná moc udělená mezi dvěma soukromoprávními subjekty, a proto sama o sobě není veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §348 tr. zákoníku, a to ani tehdy, byly-li podpisy na příslušné listině ověřeny notářem. Veřejnou listinou je plná moc jedině tehdy, byla-li pořízena formou notářského zápisu o právním úkonu podle §62 odst. 1 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., a to se zřetelem k ustanovení §2a §6 tohoto zákona [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. 2 Tzn 25/97 (uveřejněný pod č. 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Charakter veřejné listiny ve smyslu §131 odst. 1 tr. zákoníku má ověřovací doložka notáře, která obsahuje údaje o ověření podpisu určité osoby na listině [§6, §72 odst. 2, §73 a §74 zákona č. 358/1992 Sb.)], byť samotná listina, na níž se nachází tato ověřovací doložka, nemá povahu veřejné listiny. Proto i padělání nebo pozměnění ověřovací doložky notáře na takové listině a její užití jako pravé lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011, (uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
23. V přezkoumávaném případě padělek uvedené plné moci se týkal zplnomocnění právnické osoby uděleného fyzické osobě, což neodpovídá definici veřejné listiny uvedené v §131 odst. 1 tr. zákoníku, protože sama plná moc nebyla pořízena formou notářského zápisu, ale toliko podpis na ní byl stvrzen ověřovací doložkou notářky. Je proto třeba přisvědčit obviněnému, jestliže v dovolání uváděl, že veřejnou listinou může být toliko předmětná ověřovací doložka. K ní je třeba uvést, že byla vytvořena v podobě razítka s textem; „Ověření – legalizace“. Běžné číslo ověřovací knihy I2148/2015. Ověřuji, že T. K., bytem T., P., tuto listinu přede mnou vlastnoručně podepsal. Totožnost byla prokázána z úředního průkazu. V P. dne 25. 5. 2015“. Otištěna jsou dvě další razítka se jmény JUDr. Aleny Procházkové a L. S.
24. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v daném případě šlo o legalizaci (stvrzenou na příslušné listině vyznačením legalizační, tj. ověřovací doložky) podle §74 odst. 1, 3 zákona č. 358/1992 Sb., kterou notář ověřuje, že fyzická osoba před ním v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině se již nacházející před ním uznala za vlastní, a provedením legalizace neodpovídá za obsah listiny. Ověřovací doložku je možno vyhotovit přímo na předložené listině, tedy na opisu nebo kopii listiny, jejichž shoda s touto listinou je ověřována, nebo na listině, na níž jsou podpisy, jejichž pravost se ověřuje, nebo je možno tuto doložku vyhotovit samostatně. V tomto případě zákon ukládá, aby byla doložka s předloženou listinou pevně spojena. V důsledku toho, že zákon stanoví, že se ověřuje podpis, který se na listině již nachází, nebo podpis, kterým určitá osoba v přítomnosti notáře listinu podepsala, je zcela jednoznačné, že ověřit pravost samotného podpisu bez listiny zákon nepřipouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007 (uveřejněný pod sp. zn. 32/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních), případně BÍLEK, P., DRÁPAL, L. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví . 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 273, 302).
25. K uvedenému Nejvyšší soud z hlediska přezkoumávané věci dodává, že z dokladů, které obviněný v bance předložil, je možné za veřejnou listinu ve smyslu §131 odst. 1 tr. zákoníku a tedy i §348 odst. 1 tr. zákoníku považovat nikoli plnou moc, ale její část (zadní stranu), kde je vyznačena ověřovací doložka. Ve vztahu k ní bylo třeba zkoumat naplnění znaku uvedeného přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, jehož se podle tzv. právní věty napadeného rozsudku dopustil v alternativě, že „úmyslně užil padělanou veřejnou listinu jako pravou“.
26. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít o předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro potřeby nemocenského pojištění apod. Pachatel přitom musí vědět, že jde o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3257).
27. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že obě listiny (plná moc i ověřovací doložka) byly padělány a obviněný je předložil v bance zaměstnanci T. H. s tím, že chce zplnomocnění k účtu, a tím je užil jako pravé, soudy zcela správně dospěly k závěru, že obviněný uvedeným činem naplnil objektivní znak skutkové podstaty přečinu podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku spočívající v užití padělané veřejné listiny jako pravé.
28. Přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr zákoníku je úmyslným trestným činem, a proto se u něj vyžaduje po subjektivní stránce úmysl (§15 tr. zákoníku), přičemž k jejímu naplnění postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, o nějž se jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
29. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci je zřejmé, že obviněný J. S. byl „najat“ k tomu, aby realizoval záměr obviněného J. B., a nebyl sám tím, kdo plnou moc i notářskou doložku na ni padělal, ani neznal podrobně okolnosti, o nichž věděl pouze obviněný J. B., bylo třeba zkoumat všechny rozhodné okolnosti, za nichž obviněný J. S. jednal, což také zejména soud prvního stupně učinil a věnoval subjektivnímu vztahu obviněného J. S. potřebnou pozornost. Na jeho zavinění usuzoval zejména z okolností, které se vztahovaly k tomu, jak se o svém úkolu dověděl, jak byl na něj připraven a jak jej splnil. Je proto třeba zdůraznit, že soudy nižšího stupně své závěry o nepřímém úmyslu obviněného J. S. založily na výsledcích provedeného dokazování, z nichž logicky vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, když na podkladě zásad logického myšlení posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah tohoto pachatele k povaze a smyslu plné moci i celé trestné činnosti, při níž nepravdivými tvrzeními o tom, že byl pověřen svým zaměstnavatelem, utvrzoval personál banky o pravdivosti předkládaných listin. Soudy tak plně respektovaly způsob, jakým se má objasňovat subjektivní stránka, jakožto vnitřní vztah pachatele ke způsobenému následku, jestliže jej sám nedoznal [srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III. (publikované pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále zprávy trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
30. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že jestliže soudy shledaly v jednání obviněného nepřímý úmysl, pak ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný J. S. srozuměn s tím, že plná moc i podpis na ní stvrzující notářská doložka, nejsou a ani nemohou být pravdivé. Vše, co s trestným jednáním obviněného souviselo, bylo založeno na nepravdě a neexistujících skutečnostech. Soudy své závěry o zavinění zcela správně opřely o to, že on sám byl osobou bez domova a stálého příjmu, závislou na pervitinu, z čehož je možné uzavřít, že byl člověkem na okraji společnosti, který neměl žádný majetek, žádné obchodní přátele, nebyl známým žádného podnikatele, neměl zaměstnavatele. Jestliže ho v této jeho situaci vyhledala jemu úplně neznámá osoba a nabídla mu, že mu poskytne finanční výhodu za určitou protislužbu, bylo ze subjektivního hlediska obviněného zřejmé, že je najímán k činu, který nemá žádné racionální ani legální zázemí. Pokud obviněný souhlasil s tím, že se nechá slušně obléci a po instrukcích vykoná to, co je po něm žádáno, žádná ze skutečností, které měl předstírat, nebyla pravdivá. Pravdivé proto nemohly být ani žádné údaje na plné moci, stvrzené zřejmým a jasným otiskem razítka viditelně dokládajícím pravost podpisu na plné moci. To obviněný musel vědět, protože věděl, že s žádnou osobou jménem T. K. nejednal, neboť ho neznal, a proto ho nemohla taková osoba zplnomocnit doložitelně ověřeným popisem k tomu, aby za ni jednal a v bance uváděl vědomě nepravdivé informace. Ty tvrdil jen ve shodě s instrukcemi od spoluobviněného J. B. a s tím, k čemu jej falešná plná moc měla opravňovat.
31. Jde o fakta svědčící o fabulaci všeho, co se obviněný uvolil provést a co také realizoval zcela podle pokynů obviněného J. B., který obviněného pro takový účel plně připravil (viz nové oblečení, úprava jeho celkového vzezření) tak, aby vypadal co nejdůvěryhodněji, což mu i výslovně zdůraznil. Před jednáním v bance jej vybavil potřebnými informacemi, jak a co má požadovat, a rovněž padělanou plnou mocí s padělanou ověřovací doložkou, které obviněný J. S. v bance podle instrukcí předložil.
32. Pro závěr o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, že nejde o pravé listiny, ale o padělky, a to i ve vztahu k notářské doložce, postačují všechny uvedené skutečnosti a souvislosti, za nichž k činu došlo. Pro závěr o eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku obviněný nemusel vědět, že jde o padělek veřejné listiny, ale postačovalo, že byl smířen s tím, že tomu tak může být. Významné je, že při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší, neboť zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat, a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223).
33. Nejvyšší soud shledal, že soudy na naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu u obviněného J. S. usuzovaly v souladu s těmito právními názory, pro které vycházely ze skutkových okolností založených na nepřímých důkazech tvořících ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují subjektivní vztah obviněného k vzniklému následku, z nichž bylo možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/1968 (uveřejněný pod č. 38/1968-IV. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/1969 (uveřejněné pod č. 38/1970-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Použití souhrnu uvedených nepřímých důkazů dostačovalo k prokázání subjektivní stránky trestného činu, konkrétně nepřímého úmyslu obviněného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1620/2014).
34. Se zřetelem na tyto skutečnosti je nepochybné, že obviněný jednal po subjektivní stránce v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jak soudy správně uzavřely (srov. stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně), neboť věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Nejvyšší soud proto na podkladě všech uvedených skutečností shledal, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
V. Závěr
35. Nejvyšší soud poté, co z rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, avšak nedůvodné, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu