ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.590.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 590/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání obviněného M. N. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 5 Tmo 39/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 15/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 3 Tm 15/2017 (v němž chybí označení, že šlo o „soud pro mládež“), uznal obviněného M. N. vinným spolu s obviněným L. T. a obviněným mladistvým *) AAAAA, že
dne 9. 8. 2017 kolem 01.00 hodiny společně pronásledovali od Kulturního domu kolem K. do ulice W. v L. L. Z., křičeli na něj, aby zastavil, což neučinil a utíkal ke svému bydlišti ve W. ulici, kde jej u vchodových dveří panelového domu dostihli, obstoupili a opakovaně mu vyhrožovali zbitím, pokud jim nedá všechny věci, které má u sebe, poškozený jim ze strachu vydal částku 400 Kč a po dalších výzvách a strkání i celou peněženku, z níž odcizili nejméně jednu stravenku v hodnotě 80 Kč a drobné mince, pak požadovali mobilní telefon, o němž se domnívali, že ho má v kapse, na což jim poškozený z kapsy vydal krabičku cigaret zn. Marlboro .
2. Takto popsané jednání obviněného M. N. soud právně kvalifikoval jako (zvlášť závažný) zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Pro úplnost lze dodat, že soud uvedeným rozsudkem uznal vinnými (shodným trestným činem, resp. proviněním) i obviněného L. T. a obviněného mladistvého AAAAA a uložil jim tresty, resp. trestní opatření.
4. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. N. a v jeho neprospěch do výroku o trestu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích. Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, o nich rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 5 Tmo 39/2017, tak, že je obě podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. N. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Malečka dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadl jak hmotněprávní, tak procesněprávní posouzení soudy obou stupňů.
6. V podrobnostech dovolatel předně vytkl soudům obou stupňů, že nerespektovaly ustanovení §251 a násl. tr. ř., neboť – přestože podal proti rozsudku soudu prvního stupně pouze blanketní odvolání (označené datem 20. 11. 2017) – bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání, při němž, ač měl obhájce, byl postaven do řečniště s tím, aby vyjádřil svými slovy, proč nesouhlasí s napadeným rozsudkem, a současně až při něm se dozvěděl o tom, že proti danému rozsudku podal odvolání (v jeho neprospěch) rovněž státní zástupce.
7. Dále obviněný uvedl, že těžištěm jeho dovolání jsou výhrady, které směřují do procesního postupu soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i soud odvolací. V tomto směru namítl, že orgány činné v daném trestním řízení, resp. následně nalézací soud, již od jeho počátku nepostupovaly vždy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když i odvolací soud pouze uzavřel, že dokazování nemůže být bezbřehé. Vyjádřil přesvědčení, že právě z tohoto důvodu nemohl soud prvního stupně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. při volném hodnocení důkazů posuzovat správně skutkový stav, v důsledku čehož vznikl pak nesoulad i mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. Konkrétně zdůraznil, že na jedné straně nebyly dostatečně prověřeny poznatky a důkazy svědčící v jeho prospěch a na straně druhé ty, které svědčí v jeho neprospěch, a rovněž nebyly provedeny důkazy jím řádně označené a žádané. Vzhledem k tomu, že dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v rozporu se zákonem, porušil pak odvolací soud svým postupem zejména procesní předpisy týkající se přezkumu napadeného rozsudku.
8. V závěru svého podání dovolatel s ohledem na porušení základních procesních pravidel trestního řádu, zásady ústnosti, práva na spravedlivý proces, jakož i nerespektování ustanovení trestního zákoníku, a dokonce i pravidel zakotvených v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, navrhl, aby Nejvyšší soud (jak v tomto případě, tak při označení soudů nižších instancí opomněl dodat „soud pro mládež“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 5 Tmo 39/2017, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 3 Tm 15/2017, a věc přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 24. 4. 2018 Nejvyššímu soudu, soudu pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti vedení dokazování a jeho rozsahu, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (vytýkal orgánům činným v trestním řízení včetně soudů obou stupňů, že porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť neprověřovaly poznatky a důkazy svědčící v jeho prospěch i neprospěch a neprovedly důkazy jím navržené, v důsledku čehož zejména nalézací soud neposoudil správně skutkový stav věci a následně pochybil i v právním hodnocení, a odvolací soud, jenž se s jeho skutkovými i právními závěry ztotožnil, pak porušil zejména procesní předpisy týkající se přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k těmto vadám tvrdil, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, základní procesní pravidla trestního řádu, jakož i ustanovení trestního zákoníku, a dokonce i pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána (aniž by však tato svá obecná tvrzení jakkoli rozvedl uvedením takových konkrétních pravidel, resp. zákonných ustanovení, jež měla být porušena, s výjimkou výše zmíněných ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.).
14. Takové výhrady dovolatele rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jimi zpochybňoval výlučně správnost a zákonnost provedeného dokazování, způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a skutková zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
15. Stejný charakter pak měly i výhrady obviněného, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení §251 a násl. tr. ř., neboť – přestože podal proti rozsudku soudu prvního stupně pouze blanketní odvolání (označené datem 20. 11. 2017) – bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání, při němž, ač měl obhájce, byl postaven do řečniště s tím, aby vyjádřil svými slovy, proč nesouhlasí s napadeným rozsudkem, a současně až při něm se dozvěděl o tom, že proti danému rozsudku podala odvolání (v jeho neprospěch) rovněž státní zástupkyně. Tyto procesní námitky totiž rovněž nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud však nad rámec tohoto konstatování považuje za vhodné pro úplnost uvést, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně datované dnem 20. 11. 2017 sice jeho obhájce podal jako tzv. blanketní s tím, že je odůvodní ve lhůtě deseti dnů, což neučinil, avšak sám obviněný rozvedl odvolací argumentaci ve svém podání datovaném dnem 21. 11. 2017 a označeném jako „Odvolání proti rozsudku č. j. 3 Tm 15/2017-219“ (založeném na č. l. 236 až 238 spisu). Při veřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2017 pak obhájce obviněného, jenž se k dotazu předsedy senátu vyjádřil pouze tak, že na odvolání trvá, přednesl závěrečný návrh, aniž by k okolnostem odůvodnění odvolání cokoliv namítl, a obviněný následně nevyužil ani práva posledního slova (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 253 až 254 spisu). Je tedy zřejmé, že za popsané situace odvolacímu soudu nic nebránilo ani v nařízení veřejného zasedání, ani v přezkumu rozsudku soudu prvního stupně a ani v následném rozhodnutí o odvolání obviněného (a odvolání státní zástupkyně podaném do výroku o trestu v neprospěch obviněného), neboť měl k dispozici jednak včas prostřednictvím obhájce podané odvolání obviněného, jež bylo odůvodněno jak písemně obviněným, tak ústně obhájcem při veřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné poukázat – ke shora rozvedeným skutkovým, resp. procením námitkám obviněného – na to, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními a právním posouzením zjištěného skutku se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 2 a 3).
18. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.