ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.635.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 635/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání obviněného L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 13 To 295/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 14 T 7/2016, byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit způsobenou škodu poškozené VZP ČR, IČ 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 57 127,49 Kč a poškozenému L. K., bytem L., N. P., ve výši 29 155,59 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená CALL Servis, s. r. o., IČ 65415124, se sídlem Praha 3, Laubova 3/1626, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 4. 4. 2015 v době od 18:00 do 18:21 hodin v obci L., okres M., v prostoru vstupních dvířek a parkoviště v ulici Š., před budovou TJ Sokol L., před více než dvěma osobami, fyzicky napadl L. K., a to tak, že jej uchopil za klopy bundy, začal s ním cloumat, toto jednání se L. K. nelíbilo, proto L. M. od sebe rukama odstrčil, následně L. M. se slovy: „Tys mě praštil první“ chytil L. K. za ruku a dal mu ránu pěstí na levé oko, strhl ho na zem, kde se nacházel nad L. K., a tohoto začal bít pěstmi do oblasti hlavy do doby, než byl několika dosud neustanovenými osobami z L. K. strhnut, v důsledku tohoto jednání byl L. K. od 4. 4. 2015 do 8. 4. 2015 hospitalizován v ÚVN v Praze pro svalovou slabost, resp. přechodné ochrnutí svalů pravostranných končetin a neschopnost mluvení, při přijetí do nemocnice byla dále konstatována tato poranění: pohmoždění čela provázené krevními výrony do podkoží, tržná rána v levém obočí, vymknutí horního mezičlánkového kloubu prsteníku levé ruky, poranění L. K. podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo vyhodnoceno jako středně těžké, a v důsledku těchto poranění byl L. K. v pracovní neschopnosti od 4. 4. 2015 maximálně do 15. 7. 2015, přičemž po tuto dobu byl omezen v obvyklém způsobu života, nejednalo se však o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněný L. M. a poškození L. K. a CALL Servis, s. r. o. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na všechny výroky rozsudku, poškození brojili proti výrokům o náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 13 To 295/2017, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému L. M. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému L. K. způsobenou škodu ve výši 75 050 Kč a poškozené společnosti CALL Servis, s. r. o., způsobenou škodu ve výši 4 745 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli uvedení poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP ČR odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že soudy ve věci obviněného L. M. rozhodovaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 14 T 7/2016, byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §146 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené VZP ČR, IČO 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, způsobenou škodu ve výši 57 127,49 Kč a poškozenému L. K., bytem L., N. P., způsobenou škodu ve výši 29 155,59 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená CALL Servis, s. r. o., IČO 65415124, se sídlem Praha 3, Laubova 3/1626, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a poškození L. K. a CALL Servis, s. r. o. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině a trestu, poškození brojili proti výrokům o náhradě škody, jimiž byli se svými nároky na náhradu škody, resp. zbytkem tohoto nároku, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 13 To 243/2016, bylo ve výroku pod bodem I) odvolání obviněného podle §253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto. Ve výroku pod bodem II) byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným L. K. a společnosti CALL Servis, s. r. o., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému L. K. způsobenou škodu ve výši 109 614,59 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému taktéž uložena povinnost nahradit poškozené CALL Servis, s. r. o., škodu ve výši 4 745 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1520/2016, byl z podnětu dovolání obviněného L. M. označený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen (současně byla zrušena také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 13 To 243/2016, byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 14 T 7/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Mělníku. Následně bylo soudy rozhodnuto, jak je uvedeno pod body 1., 3. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 13 To 295/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
6. Namítl, že se odvolací soud nevypořádal s celým obsahem řádného opravného prostředku. Obviněný podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soud druhého stupně rozhodl pouze o části odvolání směřující do výroku o náhradě škody. Z jeho výroku tak není patrné, jak bylo rozhodnuto o části odvolání zaměřené na výroky o vině a trestu; takové rozhodnutí ve výroku jeho rozsudku absentuje, a to přesto, že z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že v této části bylo odvolání nejspíše zamítnuto. Obviněný se domníval, že vzhledem k tomu, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, resp. část výroku zcela chybí, je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
7. Dále vytkl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že odvolací soud nedostatečně zohlednil zásadu in dubio pro reo a skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska hmotného práva. Podle jeho přesvědčení existuje zásadní pochybnost o tom, zda způsobený následek spočívající ve vymknutí horního mezičlánkového kloubu čtvrtého prstu levé ruky se současným poraněním šlach hlubokého a povrchního ohýbače tohoto prstu jsou v příčinné souvislosti s násilným jednáním obviněného. Stěžejním důkazem svědčícím o jeho vině má být výpověď poškozeného L. K. v hlavním líčení, která je v rozporu s jeho výpovědí z přípravného řízení, zejména pokud jde o to, kterou ruku poškozený po útoku obviněného přestal ovládat. Odvolací soud opomenul závěry znaleckého posudku, které připustily několik způsobů poranění prstu levé ruky, kdy jako nejpravděpodobnější byl uveden mechanismus následného pádu poškozeného na zem, který nesouvisel s jednáním obviněného. Soud druhého stupně tak z provedených důkazů selektivně vybral ty svědčící o vině, přičemž některé důkazy hodnotil v neprospěch obviněného. Pokud by plně respektoval zásadu in dubio pro reo , musel by vzhledem k pochybnosti o příčinné souvislosti mezi násilným jednáním obviněného a následky takového jednání dospět k závěru, že se obviněný nemohl dopustit přečinu ublížení na zdraví, a že poškození L. K. a CALL Servis, s. r. o., proto nemají nárok na náhradu škody.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Soudu prvního stupně navrhl, aby dal Nejvyššímu soudu podnět k odložení vykonatelnosti rozhodnutí, poněvadž neprodlený výkon rozhodnutí, jež podstatnou měrou zasahuje do jeho majetkové sféry, mu způsobí závažnou újmu.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., napadený rozsudek netrpí vadou chybějícího výroku. V situaci, kdy výsledkem přezkumného řízení na odvolací úrovni byla zjištěná nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody (který byl ve svých odpovídajících částech napaden úspěšnými odvoláními poškozených L. K. a společnosti CALL Servis, s.r.o.), bylo odvolání obviněného úspěšné pouze ve vztahu k poškozené VZP ČR, o jejímž nároku na náhradu škody bylo nově rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že se s ním poškozená odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže tedy odvolací soud na podkladě postupu podle §254 odst. 1 tr. ř. shledal obviněným současně napadené výroky o vině a trestu správnými a jeho odvolání tak jen částečně důvodným, pak mu nelze ve smyslu výše uplatněného dovolacího důvodu vytýkat, že o části jím podaného odvolání nerozhodl. Podle §256 tr. ř. by tak mohl postupovat toliko v případě, že by shledal nedůvodnost celého rozsahu podaného odvolání.
10. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že ze znění uplatněné dovolací argumentace je především zřejmé, že obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že svůj závěr o vině neopřely o taková skutková zjištění, ze kterých by bylo zřejmé, že se předmětný skutek stal za přisouzených okolností. V daném případě pak těch, které se týkají takového průběhu jeho fyzického útoku proti tělu poškozeného, ze kterých by bylo zřejmé, že mezi způsobem jeho provedení a utrpěnou újmou na zdraví poškozeného, spočívající ve vymknutí horního mezičlánkového kloubu prsteníku levé ruky, je dána příčinná souvislost . Podstatné výhrady ke způsobu hodnocení provedených důkazů, výše konstatované skutkové námitky, jež byly součástí obou předcházejících řádných opravných prostředků, však nelze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. úspěšně vznášet. Vytýkaná nesprávnost právního posouzení skutku není po stránce věcné založena na hmotněprávních důvodech, presumovaných v citovaném ustanovení trestního řádu.
11. V projednávané věci navíc nebylo možné dospět k závěru o tzv. extrémním rozporu, neboť nalézací soud vyhodnotil provedené důkazy za splnění předepsaných podmínek (§2 odst. 6 tr. ř.) tak, že výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Státní zástupkyně akcentovala příslušné hodnotící pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně (str. 13 až 14), ze kterých při respektu k ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývají naprosto přesvědčivé, logické a výsledky provedeného dokazování podložené úvahy. Ty vedly soud k odmítnutí obhajoby, že k poranění prstu levé ruky poškozeného nedošlo při vzájemné potyčce, ale až při následném neurologickém kolapsu poškozeného, provázeném jeho (samovolným) pádem na zem, s tím, že se k takové variantě mechanismu úrazového děje přiklání i znalkyně MUDr. Andrea Vlčková v závěrech doplněného znaleckého posudku. Znalkyně takovou eventualitu vzniku zranění teoreticky nevyloučila, stejně tak ale nevyloučila ani možnost, že ke zranění došlo následkem kroucení, páčení, popř. zachycení prstu v předchozí fázi skutkového děje, v níž došlo ke vzájemné potyčce dovolatele a poškozeného. Tuto část průběhu konfliktu, sestávající z napadení poškozeného po odložení jeho brýlí, a to nejprve ve stoje údery do obličeje a poté, co jejich nápor nevydržel a svezl se na zem a snažil se i dále inkasované rány oběma rukama odrážet, potvrdil vedle svědka J. S. i sám dovolatel, byť zjevně obrannou reakci ležícího, resp. jím zakleknutého poškozeného označoval jako údernou. Jestliže se poškozenému po stržení útočníka z jeho těla podařilo vstát a opřít se o pevnou překážku za účelem telefonického oznámení předmětného napadení orgánům policie a až v tomto momentu zjistil, že nezvládá úchopovou funkci levé ruky, a následně se mu v důsledku − znalkyní akceptované možnosti - velmi bolestivého zranění podlomily nohy a on omdlel, pak není pochyb o tom, že se utrpěné zranění nachází v příčinné souvislosti s přisouzeným způsobem dovolatelova útoku. Soudy tak neměly důvodu nevěřit výpovědi poškozeného, kterou mohly zcela oprávněně vnímat jako věrohodný podklad rozhodných skutkových zjištění, neboť podstatný průběh předmětného konfliktu popisoval neměnným způsobem i přes tu (dovolatelem poukazovanou) dílčí odchylku v jeho tvrzení v rámci přípravného řízení, že v posledně uvedené fázi skutkového děje přestal plně ovládat pravou ruku. Tuto dílčí nepřesnost totiž uvedl v rámci své výpovědi u hlavního líčení ze dne 29. 2. 2016 na pravou míru tak, že se (ve smyslu příslušné objektivizace lékařskými zprávami zdravotnických zařízení v rámci aplikovaného léčebného postupu) jednalo o vykloubený prst ruky levé, přičemž k doplňujícímu dotazu předsedkyně senátu znovu potvrdil, že se levou rukou snažil z levé kapsy kalhot vyndat mobilní telefon, což se mu však nepodařilo, neboť měl vykloubený prsteníček a musel tak postupovat za pomoci ruky pravé.
12. Uzavřela, že skutkový stav věci nevychází z takových výsledků provedeného dokazování, které by umožňovaly více než jednu variantu skutkového děje, a které by tak byly způsobilé k aplikaci dovoláním poukazované procesní zásady in dubio pro reo. Muselo by se tak stát za stavu, že by soudy po stránce skutkové pracovaly s hodnotícími úvahami pouze v rovině vyšší míry pravděpodobnosti, která je podle judikatury Ústavního soudu zcela nedostačující (viz jeho nálezy pod sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 398/97 či sp. zn. IV. ÚS 260/05). Skutkové námitky byly komentovány pouze nad rámec podaného vyjádření k dovolání, aniž by byly způsobilé zvrátit zcela správný způsob právního posouzení skutku.
13. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Z hlediska obsahu námitek dovolatele není od věci v obecné rovině připomenout, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku, resp. neprokázané příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, však založil v podstatě na přesvědčení o nedostatečných skutkových zjištěních. Podle jeho názoru nebylo s ohledem na rozporuplné výpovědi poškozeného L. K. postaveno najisto, kterou ruku přestal poškozený po útoku obviněného ovládat.
19. Dovolací soud považuje v této souvislosti za vhodné poznamenat, že poškozený v hlavním líčení konaném dne 29. 2. 2016 opakovaně a s jistotou uváděl, že když si po útoku obviněného a předtím, než samovolně upadl na zem, chtěl strčit levou ruku do levé kapsy a vyndat odtud mobilní telefon, kterým by si přivolal Policii České republiky, zjistil, že toho není schopen, neboť má vykloubený prst. Vzhledem k tomu, že pravou rukou, kterou v té chvíli hýbal, se mu telefon z levé kapsy vytahoval obtížně, požádal v blízkosti stojícího muže, aby mu policii zavolal on. Vyjádření obsažené v úředním záznamu o podání vysvětlení (který ostatně nebyl jako důkaz před soudy nižších stupňů proveden) nemůže výše popsané podrobné, logické a jako celek přesvědčivé sdělení učiněné i v reakci na výslovný dotaz předsedkyně senátu zpochybnit. Poškozeným popisovaný skutkový průběh děje navíc neodporuje závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaných znalkyní MUDr. Andreou Vlčkovou, podle nichž k poranění levého prstu poškozeného, k vymknutí mezičlánkového kloubu, mohlo dojít i při potyčce s obviněným (č. listu 74, 421). Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s nalézacím soudem, že poranění levého prstu lze dávat do souvislosti s jednáním obviněného, které je jeho jedinou příčinou (str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Sdílí názor odvolacího soudu, že k poškození prstu nemohlo dojít až při následném neurologickém kolapsu poškozeného, a že vzniklé zranění je tak v příčinné souvislosti s jednáním obviněného (str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
20. Co se týče ostatních skutkových zjištění, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Pravidlo „in dubio pro reo“, jehož uplatnění se výslovně obviněný domáhal, je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn přímých a nepřímých důkazů však tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jejich spáchání právě obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo , presumpce neviny či obecně spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Protože obviněný svou námitku nesprávného právního posouzení skutku založil na přesvědčení o nedostatečných skutkových zjištěních, dovolací soud toliko v krátkosti konstatuje, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, výstižně obsahují všechny znaky obviněným popíraného přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tím, že na poškozeného v přítomnosti dalších osob agresivně fyzicky zaútočil, udeřil jej pěstí do oblasti levého oka a poté, co jej strhl na zem, jej začal opakovaně bít pěstmi do oblasti hlavy, v důsledku čehož obviněný utrpěl zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině, jinému úmyslně ublížil na zdraví. Mezi násilným jednáním obviněného, zmiňovaným agresivním atakem vůči poškozenému, a způsobeným následkem, poraněným prstem levé ruky, je dána příčinná souvislost, a obviněný za tento následek tudíž odpovídá. Proti právnímu posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví obviněný žádnou výhradu neuplatnil, dovolací soud se tudíž správností této části výroku o vině explicitně nezabýval, poznamenává toliko, že ani zde žádné pochybení neshledal.
22. Pokud jde dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Citovaný dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
23. Obviněný namítl, že z výroku rozsudku odvolacího soudu není patrné, jak bylo rozhodnuto o části jeho řádného opravného prostředku zaměřené na výroky o vině a trestu. Odvolání podal do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soud druhého stupně rozhodl pouze o části odvolání směřující do výroku o náhradě škody. Rozsudek odvolacího soudu je tudíž neúplný, resp. část jeho výroku zcela chybí.
24. V kontextu výtky obviněného je vhodné připomenout, že chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002). Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, aj.), což je přesně situace, k níž v posuzované věci došlo.
25. Z obsahu trestního spisu se podává, že v hlavním líčení konaném dne 31. 5. 2017 si bezprostředně po vyhlášení rozsudku ve věci sp. zn. 14 T 7/2016 odvolání podali obviněný L. M. a poškození L. K. a CALL Servis, s. r. o. (č. listu 439). Z obsahu posuzovaného trestního spisu, resp. z písemných odůvodnění řádných opravných prostředků, dále vyplývá, že obviněný, který zdůraznil, že po vyhlášení rozsudku podal odvolání do výroků o vině a trestu, směřoval své výtky proti výrokům o vině a náhradě škody (č. listu 472 a 473) a poškození L. K. a CALL Servis, s. r. o., brojili proti výrokům, kterými byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních (č. listu 460, 465). Krajský soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému L. M. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému L. K. způsobenou škodu ve výši 75 050 Kč a poškozené CALL Servis, s. r. o., způsobenou škodu ve výši 4 745 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. uvedené poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou VZP ČR odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud druhého stupně, který výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené VZP ČR přezkoumal na podkladě odvolání obviněného, konstatoval, že soud prvního stupně (mimo jiné) pochybil, pokud obviněného zavázal uhradit této poškozené škodu ve výši 57 127,49 Kč. Poškozená svůj požadavek na náhradu škody sice uplatnila řádně a včas, nicméně nelze přehlédnout, že úkony léčebné péče byly prováděny i ve vztahu k pravému rameni, které bylo z výroku o vině vypuštěno. Vzhledem k tomu, že vyúčtování poškozené náklady spojené s léčením pravého ramene obsahuje a prokazování výše škody toliko ve vztahu k poškozenému prstu přesahuje rámec trestního řízení, nezbylo než poškozenou (po zrušení příslušného výroku o náhradě škody) odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Poté, co odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu správným a zákonným, z podnětu odvolání obviněného a poškozených L. K. a CALL Servis, s. r. o., napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o náhradě a podle §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině a trestu, nově rozhodl. Odvolací soud správně rozhodl o uplatněných nárocích poškozených L. K., CALL Servis, s. r. o., a VZP ČR, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně byl v této části nesprávný. To, že výroky o vině i trestu shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to nutně muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině a výroku o trestu nebylo možno zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze je zamítnout pouze zčásti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
27. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
28. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
29. Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, který učinil soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu