ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.80.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 80/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovoláních obviněných mladistvého XXXXX *) , a mladistvého YYYYY *) , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, soudu pro mládež, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 14 Tmo 8/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 5 Tm 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého XXXXX *) odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého YYYYY *) odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku, soudu pro mládež, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 5 Tm 4/2016, byli obvinění mladiství XXXXX *) a YYYYY *) uznáni vinnými v bodě 4. proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnými mladistvými ZZZZZ *), a mladistvým QQQQQ *), a jehož se dopustili skutkem popsaným tak, že
dne 7. 8. 2016 okolo 20.40 hodin v P., okres P., v ulici B., po předchozí dohodě v úmyslu získat různé věci od nezletilých AAAAA *), a jeho bratra BBBBB *), těmto společně zastoupili cestu a oznámili jim, že pokud s nimi nepůjdou do parku, tak přes ně neprojdou, nezletilé ze strachu z fyzického napadení tak donutili, aby nepokračovali v cestě domu, ale šli s nimi do přilehlého parku, kde YYYYY *), XXXXX *) a ZZZZZ *) obstoupili nezletilého BBBBB *) a pod smyšlenou záminkou, že jim dluží peníze, tomuto sdělili, že buď jim vydá svůj mobilní telefon nebo jízdní kolo, které měl sebou, nebo ho zbijí, načež posléze jízdní kolo odmítli a požadovali vydání mobilního telefonu značky SONY Xperia Miro v hodnotě 2.900 Kč, a nezletilý BBBBB *) ze strachu z napadení je poslechl, vyndal z telefonu svou SIM kartu a telefon jim dal, současně s tím QQQQQ *) si vzal stranou k lavičce nezletilého AAAAA *), po kterém pod smyšlenou záminkou úhrady dluhu, požadoval uhrazení smyšleného dluhu částkou 500 Kč, kterou mu AAAAA *) odmítl vydat a v nestřežený okamžik mu odcizil z kapsy mikiny mobilní telefon značky Lenovo typ A5 36 v hodnotě 3.900 Kč, včetně SIM karty Vodafone, poté chtěl po BBBBB *) přístupové heslo, poškozeným nezletilým BBBBB *) tak způsobili škodu ve výši nejméně 2.900 Kč a AAAAA *) způsobili škodu ve výši nejméně 3.900 Kč, celkem tedy škodu ve výši nejméně 6.800 Kč.
2. Za uvedené provinění byli dovolatelé mladiství YYYYY *) a XXXXX *) odsouzeni podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §33 odst. 1 z. s. m. na zkušební dobu dvou let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestech spoluobviněných mladistvých ZZZZZ *) a QQQQQ *), a také o dalších mladistvých odsouzených v jiných bodech rozsudku, jakož i o náhradě škody.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako odvolací soud pro mládež usnesením ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 14 Tmo 8/2017, odvolání obou dovolatelů a dalších mladistvých podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Podaná dovolání a vyjádření k nim
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali mladiství XXXXX *) a YYYYY *) prostřednictvím obhájců dovolání proti skutku v bodě 4. rozsudku soudu prvního stupně, oba pro důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a mladistvý YYYYY *) i podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
5. Mladistvý XXXXX *) v dovolání vytýkal, že odvolací soud nesprávně přisvědčil soudu prvního stupně, že se spolupodílel na loupeži, když tento závěr učinil pouze na základě výpovědí poškozených bratrů AAAAA *) a BBBBB *) aniž existovaly i jiné důkazy. Přitom se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. S ohledem na názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, mladistvý zdůraznil, že nelze akceptovat shledání jeho viny za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. Zdůraznil též princip presumpce neviny a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 314/2016, plynoucí způsob posuzování věrohodnosti svědků. Tímto způsobem však soudy nižších stupňů nepostupovaly. Zejména ohledně mobilního telefonu Sony Xperia Miro vypovídají proti sobě na straně jedné ZZZZZ *) a dovolatelé a na straně druhé poškozený BBBBB *), a i když je mezi těmito dvěma skupinami zřejmý rozpor, soudy uvěřily poškozenému. Tím svá rozhodnutí zatížily extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
6. Podle mladistvého nebylo možné shledávat ve skutkovém ději, jak je v bodě 4. popsán, jen jeden skutek, ale dva skutky, protože soud neučinil žádné zjištění o společné dohodě všech pachatelů, a je zřejmé, že se v parku vytvořily dvě samostatné skupinky, přičemž mladiství XXXXX *), YYYYY *), ZZZZZ *) a BBBBB *) nevěděli, o čem se mezi sebou baví a co se odehrává v rámci druhé skupiny tvořené mladistvými QQQQQ *) a AAAAA *). Na jednání této dvojice se nepodíleli a nevěděli, co se mezi nimi událo, a proto jim údajné odcizení mobilního telefonu mladistvým QQQQQ *) poškozenému AAAAA *) nelze klást za vinu.
7. Došlo též k porušení práva na obhajobu, protože soudy neprovedly jím navržené důkazy, konkrétně zvukový záznam s přiznáním BBBBB *), že dluh skutečně existoval a že svůj telefon odevzdal na jeho úhradu dobrovolně, a rovněž písemné potvrzení o uhrazení části dluhu za zcizený telefon. Odvolací soud neprovedl ani navrhovaný důkaz výslechem policisty z obvodního oddělení Policie České republiky P., ačkoli za dané důkazní situace nelze tyto důkazy považovat za nadbytečné. Toto odepření provedení dalších důkazů mladistvý považoval za zásadní i vzhledem k tomu, že předmětný telefon Sony Xperia Miro, který měl být vlastnictvím poškozeného, byl dne 5. 10. 2017 vydán odsouzenému YYYYY *), neboť poškozený BBBBB *) ani jeho rodiče neuplatnili k této věci vlastnické právo.
8. V závěru dovolání mladistvý XXXXX *) navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
9. Mladistvý YYYYY *) v podaném dovolání vytýkal nesprávné právní posouzení skutku kladeného mu za vinu v bodě 4., založené na extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními nedostatečnými v naplnění znaků skutkové podstaty provinění loupeže. Bez opory ve výsledcích provedeného dokazování jsou zejména zjištění ohledně předchozí dohody všech údajných pachatelů daného trestného činu, kdo, s kým a o čem se měl dohodnout, jaké věci měli v úmyslu získat, neboť nebyla prokázána ani v její konkludentní podobě.
10. Právní kvalifikaci provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku považoval za vadnou pro neobjasnění spolupachatelství, v čemž spatřoval s poukazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu extrémní nesoulad, neboť nic o jejím obsahu nevyplývá ze spisu ani z provedeného dokazování. Přitom nebylo prokázáno ani to, že by byla dotčena osobní svoboda BBBBB *), když zásah do osobní sféry tohoto poškozeného vyplynul jen z jeho lživého tvrzení, které bylo výpověďmi ostatních spoluobviněných vyvráceno. Na extrémním nesouladu spočívají i závěry o odebrání mobilního telefonu poškozenému, a ani ohledně této skutečnosti se soudy dostatečně nezabývaly tím, že proti sobě stojí na straně jedné tvrzení čtyř obviněných, kdy tvrzení mladistvého XXXXX *) a mladistvého ZZZZZ *) jsou v naprosté shodě, a na straně druhé tvrzení toliko dvou poškozených AAAAA *) a BBBBB *).
11. Mladistvý YYYYY *) na podporu svých výhrad proti učiněným skutkovým zjištěním citoval doslovný obsah přepisu protokolu o hlavním líčení, a to pasáže z výpovědí mladistvých XXXXX *), ZZZZZ *) a QQQQQ *). K výpovědi mladistvého ZZZZZ *) dovolatel konstatoval, že z ní není možné dovodit jakoukoli dohodu mezi mladistvými, tím méně dohodu o oloupení BBBBB *). Rovněž citoval obsah své vlastní výpovědi u hlavního líčení, k níž uvedl, že z ní rozhodně nevyplývá, že by mohlo dojít k předchozí dohodě, kde by se jednotliví účastníci domluvili ohledně rolí, které podle obžaloby měli zastávat, ani že by mělo dojít k násilí či pohrůžce násilím. Citoval výpovědi mladistvého XXXXX *) a QQQQQ *) a na jejich podkladě zdůraznil, že z nich žádná dohoda není patrná. Učiněné skutkové zjištění je podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což je z hlediska zásad demokratického právního státu zcela nepřijatelné, tím spíše za situace, kdy byli zcela účelově obviněni další svědci tak, aby byla snížena jejich věrohodnost a hodnota jejich výpovědi. Mladistvý XXXXX *) nevyvíjel v průběhu skutkového děje žádnou aktivitu, když celému dění pouze přihlížel. Taktéž z výpovědi poškozeného BBBBB *) nevyplynulo nic, co by svědčilo o použití násilí vůči němu ani při zastavování, ani při plnění rolí jednotlivých spolupachatelů, přičemž tento svědek navíc popisuje průběh události odlišně od svého bratra. Z provedených důkazů proto nejen, že nevyplývá existence jakékoli dohody mezi pachateli, ale dokonce ani to, že ke skutku, jak byl popsán, vůbec došlo. Napadená rozhodnutí považoval za nepřezkoumatelná, protože z nich neplyne, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy.
12. Jestliže je stěžejním důkazem tvrzení BBBBB *), jenž má evidentní zájem na výsledku řízení, bylo povinností soudů vypořádat se s tímto důkazním nedostatkem v intencích nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, či ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 194/03, vyjadřujících se k situaci „tvrzení proti tvrzení“, obdobně jako usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 314/2016. Na tuto svoji povinnost soudy dosud činné v této trestní věci rezignovaly a tím zatížily napadená rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Za důležité proto považoval provést jím navrhované důkazy, konkrétně potvrzení BBBBB *) ohledně dluhu z krádeže telefonu a záznamem, který tento poškozený nahrál a předal odvolateli jako důkaz svědčící o tom, že v přípravném řízení ani v hlavním líčení nevypovídal pravdu o existenci tohoto dluhu.
13. Pro dotvrzení přesvědčivosti svých námitek mladistvý poukázal na usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 5 Tm 4/2016 (č. l. 872), jímž bylo rozhodnuto o vrácení telefonu SONY Xperia Miro, protože je absurdní, aby mu jako obviněnému bylo vráceno to, co mělo být získáno jeho trestnou činností. Tímto rozhodnutím soud připustil, že vlastníkem věci je právě dovolatel, který se měl údajně dopustit zločinu. Pokud mu soud vrátil předmětný mobilní telefon, pak uznal jeho vlastnické právo k němu, a tedy že ho nemohl získat trestným činem (násilím). Má za to, že citované rozhodnutí jednoznačně popírá jeho vinu.
14. Znak použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí k překonání odporu poškozeného ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku nebyl naplněn, neboť žádný odpor ze strany poškozeného vyvíjen nebyl a nebylo možné jej ani očekávat. Z provedeného dokazování žádné překonání odporu ani užití násilí nevyplynulo, neboť údajní poškození se sami zastavili a šli s mladistvými dobrovolně do parku, kde nebyli nikterak zadržováni a poškozený BBBBB *) dobrovolně vydal telefon poté, co z něj vyjmul všechny karty. Ani z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, na základě jakých úvah soudy dospěly k závěru o jeho vině, neboť odvolací soud nepřezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v intencích zákona a práv zaručených Ústavou a Listinou. Oba soudy jednoznačně popřely presumpci neviny a základní zásady trestního řízení.
15. Nedostatky mladistvý shledal i v subjektivní stránce předmětného provinění, když v celém řízení nebyl zkoumán jeho úmysl ve vztahu k popsanému jednání. Pouze dokázáním existence dohody mezi obviněnými by se dala prokázat existence jeho úmyslu spáchat dané provinění, avšak k tomu se v odůvodnění rozhodnutí nenachází jediná zmínka, vyjma tvrzení obsaženého přímo ve skutkové větě výroku o vině „ …po předchozí dohodě v úmyslu získat různé věci od nezletilých… “. Zavinění tedy nebylo žádným ze soudů nižších stupňů prokazováno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014), což vylučuje právní posouzení podle §173 odst. 1 a §23 tr. zákoníku.
16. V návaznosti na výtky proti právnímu posouzení věci dovolatel zpochybnil i naplnění znaků spolupachatelství všech pachatelů, a to s ohledem na výše rozvedené výhrady, a proto mu nemohlo být přičítáno k tíži to, co učinil jiný mladistvý. Uvedený nedostatek vztáhnul i k výroku o náhradě škody, podle něhož byl k úhradě částky 6.690 Kč poškozenému AAAAA *) zavázán pouze mladistvý QQQQQ *), což svědčí o plné odpovědnosti mladistvého QQQQQ *) za to, co učinil sám. Výrok o vině, který klade za vinu celé jednání pod bodem 4. všem obviněným jako spolupachatelům, což zakládá vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a odporuje závěru o vině ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. S ohledem na tento rozpor měl být skutek rozdělen na tu část jednání, které se dopustil společně s mladistvými XXXXX *) a ZZZZZ *), a na tu, kterou spáchal sám mladistvý QQQQQ *). Tak by byl zohledněn exces mladistvého QQQQQ *) z případné dohody všech spoluobviněných, byla-li by prokázána, a odpovídal by tomu i výrok o náhradě škody.
17. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, k níž soudy nepřihlížely, mladistvý zdůraznil, že neměly být užity normy trestního práva. Měl být kladen důraz na nízký věk mladistvých, popis skutku a trestní minulost zúčastněných, což svědčí o nízké intenzitě jednání, která nedosáhla závažnosti trestného činu, ale nanejvýš přestupku. Při zohlednění všech těchto okolností nebylo možné dospět k jinému závěru, než že se jedná o „klukovinu“, a proto měl být obžaloby zproštěn.
18. V závěru svého dovolání proto mladistvý YYYYY *) navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 14 Tmo 8/2017, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 5 Tm 4/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. K dovoláním obou mladistvých v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství upozornila, že námitky v dovolání jsou identické s těmi, které mladiství vznášeli od počátku trestního řízení v rámci své dosavadní obhajoby, a oba soudy nižšího stupně se s nimi již vypořádaly. Odmítla tvrzení dovolatelů o extrémním nesouladu s argumentem, že soudy se hodnocením výpovědí poškozených zabývaly a jednání mladistvých bylo násilné, neboť poškozeným zastoupili cestu, nutili je vydat jejich mobilní telefon nebo kolo, přičemž poškozenému vyhrožovali zbitím pro případ, že jejich požadavky neuposlechne. Protože neshledala v napadených rozhodnutích dovolateli vytýkané vady, přičemž deklarovaný dovolací důvod jejich námitkami naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Mladiství ani jejich obhájci, jimž bylo vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zasláno k případné replice, na něj do doby konání neveřejného zasedání nereagovali.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) shledal, že oba dovolatelé dovolání podali jako osoby oprávněné podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a jsou přípustná. Byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit. Protože dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit zásadně pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání mladistvých z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u mladistvého YYYYY *) navíc i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s jejich zákonným vymezením korespondují.
22. Důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř., o nějž dovolání opřel mladistvý YYYYY *), lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání tohoto mladistvého a rovněž proto, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že jde o uvedený důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně bylo dovolání opřeno i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za zmíněný důvod není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
24. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Takový důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
25. Podkladem pro posouzení správnosti právních podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
IV. Ke skutkovým zjištěním a k procesním námitkám
26. Nejvyšší soud podle obsahu obou podaných dovolání zaměřených toliko proti bodu 4. rozsudku soudu prvního stupně, jenž je dovolatelům kladen za vinu, shledal, že oba mladiství shodně vytýkali, že nebyla sjednána žádná vzájemná dohoda mezi pachateli, nedošlo k násilnému jednání vůči poškozeným, kteří věci vydali dobrovolně, ani se nejednalo o násilí, čin měl být rozdělen na dva skutky, nebyly správně vyhodnoceny jednotlivé výpovědi, a proto za situace tvrzení proti tvrzení bylo zapotřebí provést důkazy další. Jde o námitky, jimiž dovolatelé vytýkali nesprávný procesní postup soudů, zejména nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jenž vadný popis skutku, což jsou výhrady proti soudy realizovanému procesnímu postupu, které nejsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě toliko právních vad, podřaditelné.
27. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám, byť by obecně nebyl povinen se jejich obsahem zabývat, interpretoval a aplikoval podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
28. Se zřetelem na tyto principy Nejvyšší soud zkoumal, zda byly dodrženy v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí zásady spravedlivého procesu. K výhradám mladistvých o tom, zda byla ujednána dohoda a zda tato skutečnost vyplynula z výsledků provedeného dokazování, anebo zda bylo možné skutkové závěry opírat o výpovědi poškozených, považuje za nutné poukázat především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který vysvětlil, z jakých důvodů se opíral, pro své závěry především o výpovědi poškozených AAAAA *) a BBBBB *). K tomu je třeba zdůraznit, že o jejich věrohodnosti nepochyboval, proto, že poškození na rozdíl od pachatelů vypovídali po celou dobu trestního řízení konstantně a ve vzájemné shodě, a to i v hlavním líčení před soudem, v přítomnosti mladistvých, a tudíž s rizikem případné odvety za lživá tvrzení (viz strany 16, 17 a 20 rozsudku). Z obsahu tohoto hodnocení nejen výpovědí poškozených, ale i mladistvých, je zřejmé, že soud prvního stupně dodržel zákonem stanovený důkazní postup, protože uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, zejména s důrazem na hodnocení věrohodnosti vypovídajících osob.
29. Odvolací soud konstatoval, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně odpovídá obsahu provedených důkazů, které nalézací soud hodnotil v souladu se všemi zákonnými principy, přičemž zdůraznil, že odvolací argumentace mladistvých byla založena výlučně na jejich vlastním náhledu na hodnocení důkazů s tendencí abstrahovat či bagatelizovat ty důkazy, které svědčí v jejich neprospěch (strany 13 až 16 usnesení odvolacího soudu).
30. Nejvyšší soud na základě uvedených zjištění vyplývajících z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal k námitkám o nevěrohodnosti poškozených, že nebylo porušením zásady presumpce neviny ani jiných pravidel spravedlivého procesu, jestliže soudy srozumitelným a logickým způsobem vysvětlily, proč výpovědím poškozených uvěřily a mladistvým nikoli. Rovněž dostatečně vyjádřily, jak překlenuly rozpory ve výpovědích poškozených, pokud je shledaly [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Je třeba mít též na zřeteli, že důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není v případech trestných činů loupeže a vydírání nikterak výjimečná, což opakovaně vyjádřil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, v nichž dovodil, že „z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obviněného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (srov. zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09)“ [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 4819/12, či nález ze dne 22. 6. 2016, I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)]. Je přitom třeba připomenout, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
31. Vedle uvedených výhrad, které namítali shodně oba dovolatelé, mladistvý XXXXX *) vytýkal neúplný rozsah provedeného dokazování, protože soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, zejména nahrávkou s doznáním BBBBB *) o dluhu vůči mladistvým, a potvrzením dokazujícím tutéž skutečnost. Na tento důkazní návrh soudy v přezkoumávaných rozhodnutích reagovaly a vysvětlily, proč další doplnění dokazování nebylo nutné ani potřebné, když okolnosti, za nichž byl skutek spáchán, byly výsledky provedeného dokazování objasněny (viz stranu 20 svého rozsudku soudu prvního stupně). Ani odvolací soud nepovažoval za nutné dokazování podle návrhu mladistvého doplnit s tím, že shromážděná důkazní materie byla dostatečná ke zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k jednotlivým mladistvým, a další navrhované důkazy by nebyly způsobilé ovlivnit závěry soudu prvního stupně, jež byly založeny na vyčerpávajícím a kompletním dokazování, a nejsou o nich důvodné pochybnosti (viz stranu 14 usnesení).
32. Tímto postupem se soudy nezpronevěřily povinnosti provést dokazování za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, protože jsou povinny tak postupovat v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Neprovedením uvedeného důkazního návrhu nezaložily ani vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, za něž se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další].
33. Nepřipuštění důkazu „nahrávkou výpovědi poškozeného“ rovněž nelze považovat za rozporné se zásadami spravedlivého trestního řízení, protože poškozený byl vyslechnut procesním postupem za účasti stran, a tedy i mladistvých. Sám poškozený se změny svého stanoviska před soudem nedomáhal. Je proto nutné zdůraznit, že toto nahrané vyjádření nepředstavuje klíčový přímý důkaz, a proto k námitce o jeho neprovedení (údajně potvrzující, že poškozený dlužil pachatelům peníze za mobilní telefon), je vhodné připomenout, že i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzuje závěr, podle kterého neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek B., M. a J. proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Ústavní soud na tento názor navazuje tvrzením, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§2 odst. 5 tr. ř.], a je na úvaze rozhodujícího soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Ze soudního rozhodnutí by pak mělo být patrno, z jakého důvodu nepovažovaly soudy za nutné provádět další důkazy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3175/14). Této povinnosti soudy, jak bylo výše zdůrazněno, v zásadě dostály. Z celkového odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakého důvodu by bylo provedení navrhovaného důkazu pro závěry o vině a trestu zcela irelevantní, a to i kdyby snad navrhovaný výslech korespondoval se stěžovatelovými tvrzeními.
34. Námitka mladistvého XXXXX *), že telefon patřil poškozenému BBBBB *), nebyla doložena ani tím, že soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 5 Tm 4/2016, podle §80 odst. 1, 3 tr. ř. o vrácení předmětného telefonu Sony Xperia Miro mladistvému YYYYY *), z něhož dovozoval, že takové rozhodnutí vylučuje jeho vinu, neboť nelze vrátit věc, která byla předmětem trestného činu, pachateli tohoto činu, a pokud tak soud učinil, musel být přesvědčen o tom, že mladistvý je jejím oprávněným vlastníkem. Zmíněný názor dovolatele nemá opodstatnění, protože s otázkou viny či neviny není možné rozhodnutí podle §80 tr. ř. spojovat. Mimo to je třeba upozornit, že důvodem k uvedenému procesnímu postupu byla skutečnost, že poškozený BBBBB *) ani jeho zákonný zástupce řádně nevznesli požadavek na to, aby jim byl telefon vrácen, což je nezbytná podmínka pro vydání věci podle §80 odst. 1, 3 tr. ř., podle něhož, když není věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Protože v posuzovaném případě byla věc (mobilní telefon Sony Xperia Miro) vydána orgánům činným v trestním řízení mladistvým YYYYY *) a poškozený BBBBB *) k ní neuplatnil své vlastnické právo, aby mu mohla být podle §80 odst. 1 tr. ř. vrácena, byl jedinou bezpečně známou osobou, jíž ji bylo možné vrátit, mladistvý YYYYY *). Rozhodnutím o vrácení předmětu doličného se přitom neřeší otázka vlastnického práva k věci a v rozhodnutí o vydání, popř. vrácení doličné věci také nelze stanovit, jak má být poté s věcí naloženo [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. 7 Tz 24/99, ze dne 21. 5. 1969, sp. zn. 10 Tz 12/69 (uveřejněné pod č. 2/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 15. 2. 1990, sp. zn. 6 Tz 4/90 (uveřejněné pod č. 58/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 774/2010]. Orgán činný v trestním řízení nemůže sám podle §80 odst. 1 tr. ř. odstraňovat pochybnosti o právu k věci a provádět dokazování zaměřené jen na tuto otázku, jestliže takové pochybnosti nemají právní význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněného a jejich objasňování by přesahovalo potřeby trestního stíhání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 Tz 22/2000). Týž názor vyslovil a potvrdil také Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553)], v němž zdůraznil, že rozhodnutí podle §80 odst. 1 tr. ř. nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní ani deklaratorní účinek, a nejde o rozhodnutí o vlastnictví věci. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl námitkám mladistvého XXXXX *) přisvědčit.
35. Rovněž nemůže obstát požadavek, aby byl čin rozdělen do dvou skutků, protože dovolatelé za jiné jednání považovali část skutkového děje, podle něhož mladistvý QQQQQ *) si vzal stranou k lavičce poškozeného AAAAA *) a samostatně vůči němu jednal. Způsob, jakým je skutek ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního popsán, tvoří jedno jednání všech čtyř spolupachatelů. Je třeba připomenout, že „skutek“ se jako zákonný pojem nepoužívá (je používán pouze v několika ustanoveních, např. v §11 odst. 2 tr. ř., §12 odst. 11 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř., §160 odst. 1 tr. ř., 176 odst. 2 tr. ř., §177 písm. c) tr. ř., §220 tr. ř. atd.). Vymezení tohoto pojmu je ponecháno na teorii hmotného a procesního práva a soudní praxi. Otázku, co tvoří konkrétní skutek v projednávané věci, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji stanovených hledisek. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení. Skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. Podstata skutku jako pojem hmotněprávní je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73 (uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Obecně je možno konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů, anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení.
36. Podle popisu skutku v přezkoumávané věci je zřejmé, že jednání všech pachatelů bylo vedeno jedním stejným záměrem, a to „úmyslem získat různé věci od nezletilých AAAAA *) a jeho bratra BBBBB *)“, v rámci realizace tohoto záměru jim proto všichni „společně zastoupili cestu a oznámili jim, že pokud s nimi nepůjdou do parku, tak přes ně neprojdou“. Byli to opět všichni společně, kdo „nezletilé ze strachu z fyzického napadení tak donutili, aby nepokračovali v cestě domů, ale šli s nimi do přilehlého parku“. Pokud při tomto jednotném záměru a společném jednání všech každý z mladistvých činil to, co v rámci svého záměru poškozeným naznačili, nebylo pro vymezení „skutku“ podstatné, zda tak jednali všichni společně, anebo se rozdělili, jak k tomu došlo, když „YYYYY *), XXXXX *) a ZZZZZ *) obstoupili nezletilého BBBBB *) a pod smyšlenou záminkou….“, zatímco „QQQQQ *) si vzal stranou k lavičce nezletilého AAAAA *), po kterém pod smyšlenou záminkou….“. Rozhodné je i to, že uvedeným způsobem jednali všichni proto, aby se zmocnili věcí patřících poškozeným, k čemuž došlo, protože „nezletilým BBBBB *) tak způsobili škodu ve výši nejméně 2.900 Kč a AAAAA *) způsobili škodu ve výši nejméně 3.900 Kč, celkem tedy škodu ve výši nejméně 6.800 Kč“. Z těchto důvodů je třeba v uvedeném činu mladistvých shledávat jeden skutek, protože všichni čtyři jednali společně ve snaze docílit následku, který zamýšleli v rámci společné dohody. Jednání žádného z nich z tohoto ujednání nevybočilo, a proto se ani nemohlo jednat o exces, jak dovolatelé tvrdili.
37. Nejvyšší soud podle těchto zjištění shledal, že soudy dostály všem svým povinnostem a provedly potřebné důkazy (ty, které ve věci za účelem objasnění skutkových okolností bylo možné provést), jež hodnotily v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Mohl proto učinit závěr, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady mladistvých vznášených v předchozích stadiích trestního řízení. Skutkové závěry, které soudy uzavřely v rámci svých rozhodnutí, jsou výsledkem procesu, při němž byly respektovány všechny zásady trestního řádu, a tudíž nejsou ani v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
38. Ve vztahu k uplatněným dovoláním je třeba uvést, že v případě mladistvého XXXXX *), který jiné než uvedené námitky neuplatnil, přičemž všechny jsou pouhou polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, na niž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, bylo jeho dovolání podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu, a proto Nejvyšší soud ve vztahu k němu správnost napadených rozhodnutí nezkoumal. V další části se Nejvyšší soud zabýval již jen dovoláním mladistvého YYYYY *), který kromě shora rozvedených výhrad uplatnil i námitky zaměřené proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, ve vztahu k níž posuzoval, zda jsou uvedené námitky opodstatněné.
V. K použité právní kvalifikaci
39. Mladistvý YYYYY *) v dovolání vytýkal, že činem, jenž mu je kladen za vinu, nebyly naplněny formální znaky provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zejména proto, že v popsaném jednání nešlo o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a rovněž se dovolával použití zásady subsidiarity trestní represe, což lze v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za vady právní povahy, s nimiž se v přezkoumávaných rozhodnutích již soudy nižších stupňů vypořádaly.
40. Soud prvního stupně vysvětlil, že ač všichni mladiství čin, jenž jim je kladen za vinu, nepovažovali za trestné jednání, ale záležitost ze dne 7. 8. 2016 s bratry AAAAA *) a BBBBB *) popisovali „jako idylický rozhovor“, jehož předmětem byly údajné finanční závazky bratrů AAAAA *) a BBBBB *) vůči jejich osobám, výpověďmi všech zúčastněných osob vzal za prokázané, že šlo o násilnické chování, které bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, kterou měli poškození u sebe (kola nebo mobilního telefonu), přičemž využili své početní a silové převahy. Posoudil všechny okolnosti, za nichž se čin stal, a dospěl k závěru, že šlo o provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr dovodil u každého ze spolupachatelů s ohledem na spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v němž se činu dopustili. Odvolací soud poté, co potvrdil správnost všech procesních postupů soudu prvního stupně, lakonicky konstatoval i správnost právního posouzení (srov. stranu 15 jeho usnesení).
41. Nejvyšší soud, jenž se s uvedeným právním závěrem soudů nižších stupňů ztotožnil, jen pro úplnost dodává, že trestný čin (provinění) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
42. V posuzované věci je vhodné zmínit, že v souladu se znaky skutkové podstaty podle §173 odst. 1tr. zákoníku byl (u obou dovolatelů) shledán naplněným znak „užití násilí“, kterým se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, jež musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněné pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podle judikatury se trestného činu (provinění) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačování úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní [k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 (uveřejněné pod č. 11/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku), který se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
43. O spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, když byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, kdy každá z těchto osob odpovídá, jako by trestný čin (provinění) spáchala sama.
44. Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je obecně založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. Vztáhnou-li se tyto obecné teze na trestný čin loupeže, platí, že spolupachatelem loupeže je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/1994 a č. 67/1946 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 2/1980-12-I. v Bulletinu Nejvyššího soudu). Spolupachatelstvím při trestném činu loupeže je i jednání, jímž se pachatel dopustí na jiném násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s vědomím, že další pachatel se chce tímto způsobem zmocnit cizí věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/1980-14 v Bulletinu Nejvyššího soudu). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho kupříkladu využije a zmocní se věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 67/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
45. Tyto zásady soudy důsledně aplikovaly na jednání popsané pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně a v souladu s nimi věc po všech stránkách posoudily. Všichni mladiství (QQQQQ *), ZZZZZ *), YYYYY *) a XXXXX *)) předmětného dne, když spatřili poškozené bratry AAAAA *) a BBBBB *), jak jedou na kolech směrem k parku, šli společně za nimi s tím, že jim dluží peníze za mobilní telefon a oni si to s nimi potřebují vyřídit. Všichni společně se odebrali do parku se společným úmyslem a s vědomím společného cíle, jímž bylo vymožení finančního dluhu z údajné krádeže mobilního telefonu BBBBB *) XXXXX *). Před parkem opět společně a ve vzájemné souhře zastoupili poškozeným cestu a vědomi si své početní převahy (čtyři obvinění proti dvěma poškozeným) a pod pohrůžkou, že neprojdou, poškozené přinutili odejít hlouběji do parku, kde mladiství YYYYY *), XXXXX *) a ZZZZZ *) obstoupili poškozeného BBBBB *), na němž pod smyšlenou záminkou dluhu za odcizený telefon požadovali vydání jeho mobilního telefonu nebo jízdního kola, jinak ho zbijí. Poškozený ze strachu se podvolil a chtěl jim jízdní kolo vydat, avšak mladiství změnili svůj požadavek na vydání mobilního telefonu zn. Sony Xperia Miro, čemuž poškozený vyhověl. Souběžně s tím na poškozeného BBBBB *) mladistvý QQQQQ *) opodál požadoval rovněž vydání mobilního telefonu, opět pod smyšlenou záminkou úhrady dluhu, který mu však poškozený odmítl vydat, a proto mu jej obviněný QQQQQ *) v nestřeženém okamžiku vytáhl z kapsy.
46. Toto jednání bylo společným konáním všech mladistvých, a byť dohoda mezi nimi nebyla výslovná, vycházela z jejich společného chování, které nevyžadovalo předem přesné rozdělení úloh jednotlivých pachatelů, neboť to se odvíjelo od konkrétního průběhu a sledu událostí, jemuž obvinění přizpůsobovali svoji roli, která u všech nevyžadovala stejně aktivní přístup a zapojení do skutkového děje. Ze všech takto rozvedených okolností je zřejmé propojení jednotlivých jednání každého z mladistvých, které bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z mladistvých byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni mladiství postupovali jednotně a koordinovaně, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala. Nejvyšší soud z těchto důvodů přisvědčil závěrům o tom, že všichni jednali na základě společně vytyčeného cíle, se shodným úmyslem a v rámci společně vyvíjeného jednání, za něž také nesou společnou odpovědnost (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 247/04, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 122/07, či ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 770/15, aj.). Postačuje, že méně aktivní spolupachatelé přispívají svojí přítomností na místě činu na jedné straně k posílení vědomí a sebevědomí ostatních pachatelů a na straně druhé k umocnění strachu a oslabení obranných aktivit u poškozených, což se také stalo, neboť poškození jim z obavy z jejich převahy a z realizace pohrůžky a uplatnění násilí vůči nim nekladli prakticky žádný odpor a vydali jim mobilní telefony, které byly ve vztahu k obviněným věcí cizí, jak skutková podstata provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá.
47. K námitce proti výroku o náhradě škody, jímž bylo uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. toliko mladistvému QQQQQ *) zaplatit poškozenému AAAAA *) na náhradě škody částku 6.690 Kč, je třeba uvést, že lze dovolateli přisvědčit, že při závěru o spolupachatelství měl tento výrok být založen na solidární odpovědnosti všech mladistvých, jimž měla být škoda způsobená poškozeným BBBBB *) a AAAAA *) uložena k náhradě „společně a nerozdílně“. Pokud tak soudy nepostupovaly a takový závěr neučinily, sice pochybily, avšak ve prospěch dovolatelů, a proto nápravu nelze pro zákaz reformationis in peius napravit, neboť dovolání byla ve věci podána jen ve prospěch mladistvých (srov. §265p odst. 1 tr. ř.).
VI. Subsidiarita trestní represe a zásada ultima ratio
48. Na podkladě tohoto shrnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že mladistvý YYYYY *) (stejně jako i zbylí obvinění mladiství) naplnil po formální stránce znaky provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství za podmínek §23 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů lze logicky dovodit, že v tomto případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin natolik společensky málo škodlivý, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na odsouzení mladistvého, jak se s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku domáhal. Rozhodně nebylo možné v této souvislosti přisvědčit jeho názoru, že šlo jen o „klukovinu“, která neměla být trestána buď vůbec, anebo jen podle správních předpisů jako přestupek. Společenská škodlivost jednání je dána tím, že mladiství jednali jako spolupachatelé ve fyzické i početní přesile proti dvěma nezletilým poškozeným, a za tím účelem si vymysleli nepravdivou legendu o neexistujícím závazku poškozeného BBBBB *) vůči mladistvému XXXXX *). Nešlo proto rozhodně o nevinné jednání, ale o závažný čin naplňující znaky uvedeného provinění.
49. Požadavky mladistvého YYYYY *) ani ohledně této skutečnosti nejsou odůvodněné, protože z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, tedy o tzv. bagatelní delikt, ale s ohledem na vzniklý následek v podobě útoku na osobní svobodu a majetek druhého (nadto hned dvou osob), jehož se mladiství jako spolupachatelé zmocnili, o kriminální čin, při němž byl vážnější formou narušen objekt, resp. dva objekty, jež jsou §173 odst. 1 tr. zákoníku chráněny (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
VII. Závěr
50. Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů shledal závěry vztahující se k výroku o vině učiněné v souladu se zákonem, když soudy správně jednání všech dovolatelů právně posoudily.
51. Protože mladistvý XXXXX *) v podaném dovolání nevznesl hmotněprávní námitku, která by byla způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit, Nejvyšší soud jeho dovolání posoudil jako podané nejen mimo zvolený, ale i jakýkoli jiný z důvodů dovolání vymezených v §265b tr. ř. a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
52. Dovolání mladistvého YYYYY *) Nejvyšší soud shledal dílem neodpovídající zvolenému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, dílem v námitkách proti použité právní kvalifikaci provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku za uplatněné sice relevantně, avšak nedůvodně, a proto je coby celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Tyto závěry přitom mohl Nejvyšší soud učinit pouze na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byly použity pseudonymy ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb. a zákona č. 45/2013 Sb.