ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.200.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 200/2019-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch i ve prospěch obviněného G. O., nar. XYv XY, státního příslušníka Nigérie, v České republice bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 80/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, ve výroku, jímž byl obviněný G. O., nar. XY, podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 1 ZT 90/2017.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 44 T 80/2017, byl obviněný G. O. pod body II. 1. až 3. uznán vinným spácháním zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění, že:
II.
1. v přesně nezjištěné době, v období nejméně od měsíce prosince 2015 do 5. 4. 2017, v XY, na blíže nezjištěných místech v centru XY a dále zejména v ul. XY, po předchozí telefonické dohodě poskytl zdarma V. N., nar. XY, nejméně v 10-ti případech drogu marihuanu v množství jednotlivé dávky vždy okolo 0,5 g, naposledy dne 5. 4. 2017 kolem 18:00 hod. v XY, XY, ve vestibulu stanice metra M. této předal plastový sáček s obsahem zeleného sušeného rostlinného materiálu, kdy následnou chemickou expertízou byla v rostlinném materiálu o celkové hmotnosti 0,670 g zjištěna přítomnost cannabinoidních látek, včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrocannabinolu, které jsou charakteristické pro rostlinu konopí,
2. v přesně nezjištěné době, v období nejméně od konce roku 2016 do 5. 4. 5017, v XY, zejména v okolí ulice ve S., po předchozí telefonické domluvě prodal osobě R. S., nar. XY, nejméně v 15-ti případech drogu marihuana v blíže nezjištěném množství odpovídajícím částkám 300,- Kč a 500,- Kč, a dále nejméně v 5-ti případech drogu kokain v blíže nezjištěném množství,
3. v přesně nezjištěné době, v první polovině měsíce února 2017, v XY, ul. XY, v hotelu I., dále v ul. XY., v blíže nezjištěném baru, a vXY., ul. XY, po předchozí telefonické dohodě přes zprostředkovatele, obviněného Ch. Ch. O., prodal osobě D. Z., nar. XY, nejméně ve třech případech drogu kokain, a to vždy v množství jednotlivé dávky 1 g, celkově za částku 7.500,- Kč, a v jednom případě drogu marihuanu v množství 1 g za částku 200,- Kč,
přičemž droga zvaná marihuana obsahuje účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), přičemž delta-9-tetrahydrocannabinol je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoli věděl, že dne 22. 11. 2015 byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 103/2015, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2015, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12-ti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15-ti měsíců, tj. do 22. 2. 2017, přičemž se do současné doby neosvědčil, a k trestu propadnutí věci.
2. Za tento zločin byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl obviněnému podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy v trvání pěti let a podle §70 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia, typ RM-908, včetně baterie a SIM karty zn. Vodafone, a finanční částky ve výši 400 Kč.
3. Současně Obvodní soud pro Prahu 1 v rámci rozsudku ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 44 T 80/2017, ve vztahu k osobě obviněného G. O. vypustil ze skutkové věty výroku o vině jednání popsané pod bodem II. 4. obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 1 ZT 90/2017, jehož se měl dopustit tím, že:
dne 24. 3. 2017 v P., ul. XY., po předchozí telefonické dohodě přes zprostředkovatele, obviněného Ch. Ch. O., prodal M. E., nar. XY, drogu kokain v množství 1 g za částku 2.000,- Kč.
4. Proti citovanému rozsudku podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného odvolání do výroků o vině a trestu, na jehož podkladě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, podle §259 odst. 2 tr. řádu per analogiam při nezměněném výroku o vině a trestu ohledně obviněného G. O. doplnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že se jmenovaný obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 26. 4. 2017 v XY, ul. XY, po předchozí telefonické domluvě přes zprostředkovatele Ch. Ch. O. prodal M. E., nar. XY, drogu kokain v množství 1 g za 2.000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch i ve prospěch obviněného dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce předně ve stručnosti poukázal na závěry soudů obou stupňů ohledně možnosti posouzení jednání, které bylo obviněnému obžalobou kladeno za vinu, jako jednoho skutku, načež konstatoval, že s postupem odvolacího soudu a jeho závěry ve vztahu k pojetí jednání popsaného pod body II. 1. až 4. obžaloby, jež podle odvolacího soudu nepředstavují jednotlivé části trvajícího trestného činu, nýbrž dílčí útoky pokračujícího trestného činu, které tvoří procesně samostatné skutky, o nichž tak lze rozhodnout samostatným výrokem, se nelze ztotožnit. Nejvyšší státní zástupce v tomto ohledu odkazuje na ustálenou praxi Nejvyššího soudu založenou na aplikaci závěrů vyplývajících z rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, jež bylo zveřejněno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., jakož i na toto rozhodnutí navazující judikaturu Nejvyššího soudu (zejména na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016) zabývající se problematikou, zda jednání pachatelů drogové trestné činnosti páchané formou opakované distribuce či formou opakované výroby a na ni navazující distribuce, představuje pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, či zda se nejedná o trvající trestný čin, jehož všechna dílčí jednání tvoří jeden skutek, pročež jakékoli pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu (v důsledku novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 55/2017 Sb. , s účinností od 18. 3. 2017, má být správně uvedeno písm. h) . V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že jednání pachatelů, kteří distribuují nebo vyrábí a distribuují omamné a psychotropní látky v určitém časovém období, které je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si drogu opakovaně obstarávají, je jediným skutkem, nikoli však pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
7. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti vymezil základní zákonná východiska pro vymezení skutku, pro který nelze ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu [správně má být uvedeno písm. h)] vést opakovaně trestní stíhání, když o jeden skutek se z hlediska hmotného práva jedná ve vztahu ke všem projevům vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva, jsou-li kryty zaviněním. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se přitom jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, pakliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného. V praxi sice nelze zcela vyloučit ani skutkové situace, kdy bude možné jednání obviněného spočívající v nedovoleném nakládání s omamnými a psychotropními látkami považovat za více dílčích útoků pokračujícího trestného činu, což však není případ jednání obviněného G. O. v dovoláním napadené věci, kdy mu bylo obžalobou kladeno za vinu, že v období nejméně od měsíce prosince 2015 do 5. 4. 2017 v dále podrobněji specifikovaných užších údobích opakovaně distribuoval v přesně nezjištěném počtu případů a množství, nejméně však v rozsahu uvedeném v obžalobě, dalším osobám drogu marihuana a kokain, čímž měl naplnit zákonné znaky trestného činu uvedené v §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takto vymezené jednání nelze dle nejvyššího státního zástupce dělit na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. řádu, neboť obviněný měl uvedené omamné a psychotropní látky distribuovat i dalším osobám též v období, které se časově překrývá se dnem 24. 3. 2017, kdy měl podle podané obžaloby předat kokain rovněž M. E. V rámci tohoto žalovaného období a jednání přitom nelze dovodit žádné dělící momenty, které by umožnily dospět k závěru, že se jednalo o oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Naopak v obžalobě popsané jednání, jehož se měl obviněný dopouštět distribucí drog jednotlivým odběratelům, se časově prolínalo, překrývalo se a nerozpadalo se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v §116 tr. zákoníku.
8. V návaznosti na úvahy odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že spojovacím článkem zakládajícím charakter trestného činu trvajícího nemusí nutně být přechovávání velkého množství návykových látek, ale postačí prosté přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného. V případě jednání G. O. onen spojovací článek zakládající znaky trvajícího trestného činu dle nejvyššího státního zástupce tvoří jeho kontinuální jednání spočívající ve vlastní distribuci marihuany a kokainu. Pokud přitom městský soud v této souvislosti rozvádí své ryze pravděpodobnostní úvahy o tom, že obvinění získávali návykové látky od třetí osoby, která operovala s větším množstvím těchto látek určených k prodeji, nelze takovou skutečnost z jinak správných skutkových zjištění soudů dovodit, když bližší pozadí vlastní distribuční činnosti obviněného G. O. rozkryto nebylo. Soud prvního stupně tedy podle nejvyššího státního zástupce postupoval správně, pokud v tom rozsahu, v jakém nepovažoval jednání obviněného za prokázané, tuto část jednání z popisu skutku pouze tzv. vypustil, neboť se nejednalo o samostatný skutek ani o dílčí útok pokračujícího trestného činu, nýbrž o část jediného celistvého jednání obviněného. Pokud za tohoto stavu městský soud vyslovil napadený zprošťující výrok, nastolil tím stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu tak nyní vedle sebe existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož skutku, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku obviněného je přitom z hlediska právní jistoty na újmu jeho právního postavení v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní látky i dalším osobám. Tento vadný právní stav by totiž dle nejvyššího státního zástupce umožňoval zacházení s posuzovaným skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, a na to navazující postup podle §45 tr. zákoníku.
9. Nejvyšší státní zástupce současně poukázal na skutečnost, že napadeným zprošťujícím výrokem odvolací soud rozhodl o jednání, které však nebylo obviněnému vůbec kladeno za vinu, neboť jednání popsaného pod bodem II. 4. obžaloby se měl obviněný O. dopustit dne 24. 3. 2017 a nikoli dne 26. 4. 2017, jak uvedl odvolací soud. Dne 26. 4. 2017, kdy mělo podle zprošťujícího výroku dojít k údajně žalované trestné činnosti, se obviněný již nacházel ve vazbě v této trestní věci na podkladě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2017, sp. zn. 43 Nt 34/2017. V daném případě se přitom zjevně nejedná o písařskou chybu při písemném vyhotovení napadeného rozsudku, neboť s tímto nesprávným datem byl předmětný rozsudek i vyhlášen při veřejném zasedání odvolacího soudu. Již z tohoto důvodu je tak dle nejvyššího státního zástupce třeba považovat napadený zprošťující výrok za zcela nepřezkoumatelný.
10. Na základě výše uvedených důvodů tak bylo dle nejvyššího státního zástupce namístě jednání obviněného posoudit jako trvající trestný čin, ohledně jehož dílčích částí nelze samostatně procesně rozhodnout. Odvolací soud tedy jednání obviněného nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že se obviněný dopustil pokračujícího trestného činu, ohledně jehož jednoho dílčího útoku rozhodl dovoláním napadeným zprošťujícím výrokem, čímž odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, ve výroku, kterým byl obviněný G. O. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, a dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok napadeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, neshledá-li podmínky pro vlastní rozhodnutí ve smyslu §265m odst. 1 tr. řádu.
11. Obviněný G. O. se prostřednictvím svého obhájce i přes řádně zaslané dovolání nejvyššího státního zástupce k jeho obsahu nikterak věcně nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo dovolání podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
14. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, kterak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, nýbrž procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, byť se může týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, avšak je nesprávně vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží.
16. Skutečnosti, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou přitom již zcela jednoznačně uvedeny mimo jiné i v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
18. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je rozhodné, zda jednání obviněného popsaná pod body II. 1. až 4. obžaloby ve vztahu k distribuci omamných (kokain) a psychotropních (marihuana) látek určitým odběratelům, která se měla odehrávat nejméně od měsíce prosince 2015 do 5. 4. 2017 (bod II. 1. obžaloby), resp. nejméně od konce roku 2016 do 5. 4. 2017 (bod II. 2. obžaloby), dále v první polovině měsíce února 2017 (bod II. 3. obžaloby) a dne 24. 3. 2017 (bod II. 4. obžaloby), tedy v podrobněji specifikovaných užších časových úsecích v rámci jednoho určitého časového období, by bylo možno posoudit ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku jako jeden pokračující trestný čin skládající se z více dílčích útoků (skutků) ve smyslu ustanovení §12 odst. 12 tr. řádu, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, nebo zda představuje trvající trestný čin sestávající se z více částí tvořících jeden skutek, v důsledku čehož jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu.
19. K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a toliko v obecné rovině) uvést, že pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podle §12 odst. 12 tr. řádu se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
20. Co se rozumí skutkem ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu, pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem nikterak definováno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není sice jako pojem v trestním právu definován zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného (obžalovaného) na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, pak tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
21. V návaznosti na tato teoretická východiska je nutno připomenout, že Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, podle §259 odst. 2 tr. řádu per analogiam při nezměněném výroku o vině a trestu ohledně obviněného G. O. doplnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že se jmenovaný obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 26. 4. 2017 v XY, ul. XY, po předchozí telefonické domluvě přes zprostředkovatele Ch. Ch. O. prodal M. E., nar. XY, drogu kokain v množství 1 g za 2.000 Kč, mimo jiné na základě úvahy, že: „…jednání obžalovaných nelze posoudit jako jednání trvající. … O trvající trestný čin půjde v těch případech, kdy jsou jednotlivé útoky (v tomto případě jednotlivé prodeje návykových látek) spojeny jednotícím prvkem, přičemž se jedná v souhrnu buď o výrobu nebo přechovávání velkého množství k prodeji určených návykových látek, či o přechovávání návykových látek po delší časové období, neboť taková trestná činnost má charakter trvajícího trestného činu. Ze skutkové věty napadeného rozsudku ani z provedeného dokazování … nevyplývá a ani nic nenaznačuje tomu, že by se mělo jednat o trvající trestný čin. Odvolací soud je toho názoru, že je pravděpodobné, že obžalovaní získávali návykové látky, které následně prodávali dál, od třetí osoby, která operovala s větším množstvím těchto látek určených k prodeji. Dle názoru odvolacího soudu tak jde o jednání pokračující a ne trvající, a tak obžalovaného G. O. ve smyslu §259 odst. 2 per analogiam tr. řádu a podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 26. 4. 2017 v XY, v XY, po předchozí telefonické domluvě přes zprostředkovatele Ch. Ch. O. prodal M. E. drogu kokain v množství 1 g za 2.000,- Kč, jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že spáchání tohoto skutku nebylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno nade vší pochybnost …“ (bod 10. napadeného rozsudku).
22. Podle Nejvyššího soudu však tato argumentace dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nemůže obstát.
23. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení §116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout, ať již odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu, se ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to např. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (publikováno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (publikováno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.), ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017. Právě ve dvou posledně uvedených usneseních Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje (nebo vyrábí a distribuuje) omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, se pak dále podává, že z citovaného rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 19/2015 nikterak nevyplývá, že by pro posouzení jednání pachatele jako jediného „nedělitelného“ skutku bylo zapotřebí, aby takové jednání bylo propojeno výrobní činností pachatele.
24. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
25. S odkazem na výše uvedené lze ve shodě s dovolacími námitkami nejvyššího státního zástupce konstatovat, že soud prvního stupně postupoval v dané trestní věci správně, pokud v rozsahu, v němž nepovažoval na podkladě provedeného dokazování jednání obviněného G. O., které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, za prokázané, tuto část jednání (popsanou pod bodem II. 4 obžaloby) z popisu skutku výrokové části odsuzujícího rozsudku pouze vypustil, neboť se nejednalo o samostatný skutek ani o dílčí útok pokračujícího trestného činu, nýbrž o část jediného celistvého jednání obviněného majícího charakter trvajícího trestného činu. Jak totiž správně poukázal i nejvyšší státní zástupce, obviněný měl v dané trestní věci dle podané obžaloby omamné a psychotropní látky (konkrétně kokain a marihuanu) distribuovat i dalším osobám, nikoli jen M. E., a to v období, které se časově překrývá se dnem 24. 3. 2017, kdy měl podle podané obžaloby předat kokain též M. E. Ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaných pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr., jakož i výše citované judikaturní činnosti tohoto soudu zabývající se ve vztahu k drogové trestné činnosti otázkou, zda je určité jednání pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, lze konstatovat, že v rámci jednání, které bylo obviněnému G. O. pod body II. 1. až 4. obžalobou kladeno za vinu, ani v rámci žalovaného období, nelze dovodit žádné aspekty, jež by jednotlivé části tohoto jednání oddělovaly, v důsledku čehož by bylo možno dospět k závěru, že se jednalo o jednotlivé, navzájem oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu.
26. Odvolací soud tak zjevně vycházel z nesprávného předpokladu, že posuzované jednání spáchané v témže časovém období na témže místě distribucí drog více osobám představuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu, jež tak tvoří procesně samostatné skutky, ohledně kterých lze rozhodnout samostatným výrokem, byť je toto jednání ve světle shora citované konstantní judikatury Nejvyššího soudu třeba posuzovat jako jeden celistvý skutek mající povahu trvajícího trestného činu. Svým rozsudkem tak odvolací soud v podstatě navodil situaci, kdy doplněním zprošťujícího výroku ve vztahu k žalovanému prodeji kokainu osobě M. E. (bod II. 4. obžaloby) namísto pouhého vypuštění této části důkazně neprokázaného jednání, jak to správně učinil soud prvního stupně, který jinak obviněného uznal vinným ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. 1. až 3. obžaloby, rozhodl o části jednání samostatným výrokem, ačkoli byl pro stejný skutek obviněný dříve uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně.
27. Ve světle shora uvedené judikatury se tedy nejednalo o pokračující trestný čin sestávající ze čtyř dílčích útoků vymezených formou jednání ve smyslu ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku, resp. osobami jednotlivých odběratelů, jimž měl obviněný v překrývajících se časových úsecích drogy poskytovat, ale o jedno souvislé jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek, o němž nelze rozhodnout jednak zprošťujícím a jednak odsuzujícím výrokem. V hmotněprávním smyslu je totiž popsané jednání nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že časově blíže specifikované jednání obviněného bylo kontinuální a jednotlivé akty byly spolu kauzálně propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněného. Podle nauky o jednotě skutku i soudní praxe je za jeden skutek třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).
28. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud ve shodě s názorem dovolatele dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo v daném případě tvořeno v řadou navazujících aktů spočívajících v opakované distribuci marihuany a kokainu různým osobám, kterých se měl obviněný dopouštět v rámci vymezeného časového úseku, aniž by tyto jednotlivé akty bylo možné specifikovat přesnými časovými údaji, a které byly propojeny jednotným záměrem obviněného soustavně nakládat s různými druhy omamných nebo psychotropních látek, přičemž u něj nelze vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více samostatných skutků či více útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Podstatné je, že jednotlivé části jednání obviněného nelze v rámci uvedeného celku vymezit způsobem, jakým to učinil soud odvolací, tj. celek rozdělit na jednotlivé dílčí útoky (představující procesně samostatné skutky) podle počtu osob, jimž obviněný omamné a psychotropní látky poskytoval, ale v souladu s aktuální judikaturou je třeba mít za to, že jednání obviněného je nutno posuzovat jako celek v rámci rozsudkem soudu prvního stupně vymezeného časového úseku, o jehož dílčích částech nelze zároveň rozhodnout odsuzujícím i zprošťujícím výrokem. Z toho pak vyplývá, že jakékoli pravomocné rozhodnutí ohledně části takového jediného skutku by mohlo založit překážku věci rozhodnuté ohledně dalších částí žalovaného jednání ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu a z toho vyplývající možné porušení zásady ne bis in idem.
29. Za této situace Nejvyšší soud shledal správnými úvahy nejvyššího státního zástupce, že pokud v předmětné věci Městský soud v Praze na základě dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. 4. obžaloby nebyla vina obviněného nade vší pochybnost prokázána, měl odvolání podané státní zástupkyní v neprospěch obviněného G. O. zamítnout, aniž by o tomto jednání rozhodl zprošťujícím výrokem, neboť tuto neprokázanou část jednání obviněného již dříve z popisu skutku vypustil soud prvního stupně, jenž obviněného uznal vinným zbylými částmi žalovaného jednání (body II. 1. až 3.). Nejednalo se totiž o dílčí útok pokračujícího trestného činu, ale pouze o část jediného celistvého (trvajícího) jednání obviněného.
30. Byť se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku zabýval úvahami o povaze posuzovaného jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu složeného z více samostatných dílčích útoků či jednoho skutku nedělitelného na samostatné (pokračující) útoky, nelze se podle dovolacího soudu s odkazem na aktuální právní názory obsažené ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu se závěry odvolacího soudu ztotožnit. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Nejvyšším soudem bylo v rámci jeho judikaturní činnosti již opakovaně konstatováno, že jednání pachatelů, kteří distribuují nebo vyrábějí a distribuují omamné a psychotropní látky v určitém časovém období, které je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si drogu opakovaně obstarávají, je jediným skutkem, nikoli však pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Spojovacím článkem zakládajícím charakter trestného činu trvajícího přitom nemusí nutně být přechovávání velkého množství návykových látek, kterak v napadeném rozhodnutí konstatuje odvolací soud, nýbrž postačí prosté přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného. V případě jednání G. O. onen spojovací článek zakládající znaky trvajícího trestného činu tvoří jeho kontinuální jednání spočívající ve vlastní distribuci omamných a psychotropních látek, konkrétně marihuany a kokainu. Rozvádí-li odvolací soud v této souvislosti své ryze pravděpodobnostní úvahy o tom, že obvinění získávali návykové látky od třetí osoby, která operovala s větším množstvím těchto látek určených k prodeji, je třeba přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, že takovou skutečnost z jinak správných skutkových zjištění soudů nelze dovodit, neboť bližší pozadí vlastní distribuční činnosti obviněného rozkryto nebylo.
31. Tím, že městský soud v projednávané věci opomenul existenci nyní již ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dospěl oproti výše citovaným relevantním rozhodnutím Nejvyššího soudu k jiným právním závěrům, tak nesprávně rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. 4. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
32. Nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání současně důvodně namítl, že odvolací soud napadeným zprošťujícím výrokem, jímž časově vymezil jednání spočívající v prodeji 1 g kokainu v XY osobě M. E. prostřednictvím zprostředkovatele Ch. Ch. O. dnem 26. 4. 2017, rozhodl ohledně jednání, které nebylo obviněnému vůbec kladeno za vinu, neboť podle podané obžaloby se měl obviněný tohoto jednání dopustit dne 24. 3. 2017 (bod II. 4.). V této souvislosti nelze přehlédnout, že dne 6. 4. 2017 si obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci, načež byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2017, sp. zn. 43 Nt 34/2017, vzat do vazby, jež započala okamžikem jeho zadržení, tj. dnem 5. 4. 2017. Dne 26. 4. 2017, kdy mělo dle zprošťujícího výroku rozsudku odvolacího soudu dojít k údajně žalované trestné činnosti, se tak obviněný již po dobu cca 21 dnů nacházel ve vazbě. Současně je třeba nejvyššímu státnímu zástupci přisvědčit, že se zjevně nejedná o písařskou chybu při písemném vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, neboť z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 5. 4. 5018, jakož i zvukového záznamu z tohoto jednání, je zřejmé, že s tímto nesprávným datem byl napadený rozsudek i veřejně vyhlášen. Nejvyšší soud tak konstatuje, že dané námitky lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za právně relevantní, neboť odvolací soud i v tomto ohledu své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
33. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, pročež podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, ve výroku, jímž byl obviněný G. O. podle §226 písm. c) tr. řádu částečně zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 1 ZT 90/2017. Podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Úkolem Městského soudu v Praze, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného G. O. projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že odvolací soud při stávajících skutkových zjištěních ve vztahu k jednání obviněného popsanému pod bodem II. 4. obžaloby znovu adekvátně posoudí povahu tohoto jednání stran naplnění znaků trvajícího či pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Zároveň je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
35. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík