ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.707.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 707/2019-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2019 o dovolání obviněného R. S. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2018, č. j. 68 To 357/2018-327, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 143/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný R. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2018, č j. 1 T 143/2015-303, uznán vinným ze spáchání přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom dopustil tím, že:
v době nejméně od počátku dubna 2013 do 21. 2. 2014 v zahradní chatce nacházející se v zahradní kolonii v obci XY, okres Jeseník, neoprávněně přechovával kyselinu chlorovodíkovou a toluen, které jsou uvedeny jako prekursory drog v kategorii 3 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 i Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a dále jód a červený fosfor společně s dalšími předměty, které byly použity k nedovolené výrobě metamfetaminu (skutek č. 1);
nejméně dne 6. 7. 2014 v Jeseníku předal J. Š., nar. XY 2 kusy igelitových sáčků s 0,0155 g a s 0,1367 g bílé krystalické látky, v níž byla kvalitativní analýzou prokázána přítomnost metamfetaminu, přičemž dne 5. 5. 2014 v době od 00.30 do 01.07 v XY nejméně v průběhu jízdy ve vozidle taxislužby zn. Škoda Superb 3U, reg. zn. XY, u sebe jako cestující na zadním sedadle přechovával 126,1479 g metamfetaminu určeného k další distribuci, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaného na základě zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako psychotropní látka (skutek č. 2).
2. Za tyto trestné činy soud prvního stupně odsoudil obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků za současného vyslovení dohledu. Dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud prvního stupně obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku daného rozsudku a v neposlední řadě podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 2 T 73/2016-100, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jeseníku (dále jen „státní zástupce okresního státního zastupitelství“) odvolání, k němuž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 68 To 357/2018-327, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Nově pak odvolací soud, za podmínek stanovených §259 odst. 3 tr. řádu a při nezměněném výroku o vině, obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odvolací soud obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku daného rozsudku a v neposlední řadě podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 2 T 73/2016-100, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu. Naplnění označených dovolacích důvodů přitom obviněný spatřuje v tom, že shora uvedený skutek č. 2 byl soudem prvního stupně nesprávně právně kvalifikován jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Onu nesprávnost obviněný spatřuje v tom, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně si měl opatřit a přechovávat celkem 126,3001 g metamfetaminu, přičemž uvedené množství neodpovídá zákonnému znaku „značného rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jak jej vymezuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. a dále usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Podle obviněného proto měl odvolací soud z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a uznat jej stran skutku č. 2 vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i přesto, že odvolání podal v dané trestní věci toliko státní zástupce, a to v jeho neprospěch a pouze do výroku o trestu.
5. Obviněný dále prostřednictvím svého dovolání brojí proti výroku o trestu, jenž mu byl uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a který považuje za nepřiměřeně přísný. Uvedené přitom dovozuje jednak z chybného právního posouzení věci, jak bylo uvedeno výše, jakož i z toho, že v době rozhodování soudu prvního stupně i odvolacího soudu vedl řádný život. Skutečnost, kterou akcentoval odvolací soud, totiž že se dle zprávy Probační a mediační služby stýkal se závadovými osobami, neměla dle jeho mínění vliv na splnění účelu dříve stanoveného dohledu. Dále obviněný odmítá tvrzení státního zástupce okresního státního zastupitelství, dle něhož účelem jeho cesty dne 5. 5. 2014 byla distribuce pervitinu za účelem opatření si prostředků k obživě, a to jako spekulativní, neboť naopak nijak nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že zajištěný pervitin měl u sebe pro svoji vlastní spotřebu. Podle obviněného nelze ani souhlasit se závěry odvolacího soudu stran jeho předchozích odsouzení a možností nápravy, kdy mu tento kladl k tíži předchozí odsouzení, jejichž zkušební doba již dávno uplynula. Obdobně pak dle obviněného neobstojí ani závěr odvolacího soudu o „téměř kontinuálním pokračování v páchání závažného protiprávního jednání“, který nemá oporu ve spisovém materiálu. Závěrem obviněný zdůrazňuje, že od počátku roku 2016 již žádnou trestnou činnost nespáchal, a z tohoto důvodu je třeba trest, který mu odvolací soud uložil, považovat za nepřiměřeně přísný. S uloženým trestem propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naopak obviněný souhlasí a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a vadné řízení mu předcházející zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a aby ve věci při zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. řádu, a to shora předestřeným způsobem.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), se k dovolání obviněného vyjádřil předně v tom smyslu, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze státní zástupce okresního státního zastupitelství, a to v neprospěch obviněného jen do výroku o trestu. Je tudíž otázkou, zda obviněný může prostřednictvím svého dovolání zpochybnit závěr o vině, který řádným opravným prostředkem napaden nebyl a zda jsou tedy jeho výhrady uvedené v dovolání v daném směru vůbec přípustné (k tomu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Podle státního zástupce přitom odvolací soud v bodu 17. odůvodnění rozsudku svoji argumentaci zaměřil na přezkum výroku soudu prvního stupně o vině, a to přesto, že k takovému postupu neměl žádný důvod. Za takové situace považuje státní zástupce výhrady obviněného stran viny za přípustné a spadající pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, avšak nikoliv za opodstatněné. K tomu státní zástupce poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž část zmiňoval již obviněný, ze které se podává, že primárním kritériem pro určení příslušného rozsahu u drogových trestných činů je množství účinné látky v předmětné droze, které zde činilo více než 126 g metamfetaminu. Přitom znak „značeného rozsahu“ je v tomto případě stanoven hranicí 150 g drogy pervitinu, anebo 50 g účinné látky metamfetaminu ve formě volné báze, popřípadě 60 g účinné látky metamfetaminu ve formě soli hydrochloridu metamfetaminu. Daný kvalifikační znak ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku proto byl dle státního zástupce v této věci naplněn.
7. Pokud jde o námitky obviněného směřující proti uloženému trestu, resp. jeho druhu a výměře, připomněl státní zástupce, že tyto nelze (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) podřadit pod žádný dovolací důvod, k čemuž odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Výjimku představují toliko tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, které zasahují ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Trest uložený obviněnému však podle státního zástupce takový případ nepředstavuje. V neposlední řadě státní zástupce uvedl, že v dané věci nejde ani o situaci, na niž dopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když žádné pochybení ohledně právního posouzení podmínek pro uložení daného trestu neshledal.
8. Ohledně druhého dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] uplatněného obviněným státní zástupce uvedl, že napadený rozsudek, ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně, nejsou vybudovány na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ze všech těchto důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
9. Obviněný na vyjádření státního zástupce následně reagoval replikou, v níž na úvod uvedl, že kvituje úvahu státního zástupce týkající se přípustnosti jeho dovolání. Nesouhlasí však se shora rozvedenými závěry stran výkladu kvalifikačního znaku „značného rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je nadále přesvědčen, že množství metamfetaminu, které u něj bylo zajištěno, není s to naplnit příslušný kvalifikační znak, přičemž samotné množství účinné látky ve formě volné báze či soli hydrochloridu metamfetaminu, o němž hovoří státní zástupce, nebylo v dané věci nijak odborně zjišťováno. Obviněný proto nadále setrvává na svém petitu v podobě, v jaké je uveden shora.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, s výjimkou jeho přípustnosti, jíž se musel (s ohledem na učiněná zjištění) zabývat podrobněji.
11. Při posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněného ve smyslu §265a tr. řádu Nejvyšší soud vycházel z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal toliko státní zástupce okresního státního zastupitelství, a to v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu (uvedené ostatně shodně potvrzují státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného i obviněný v rámci své repliky). Jak přitom uvádí státní zástupce v rámci svého vyjádření, odvolací soud se, i přes vázanost rozsahu jeho přezkumu podaným odvoláním (§254 odst. 1 tr. řádu), v odůvodnění svého rozsudku zabýval rovněž otázkou viny obviněného (viz bod 17.). Takový postup, který odvolací soud uvedl slovy, že „považuje za nutné z obecného hlediska konstatovat, že na napadené rozhodnutí soudu I. stupně (pokud se týká problematiky viny) je nutno pohlížet jako na rozhodnutí zcela správné, důvodné a zákonné (…)“ , načež stručně zhodnotil odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně a konstatoval zákonnost procesu dokazování, podle státního zástupce vede k závěru o přípustnosti dovolání obviněného stran otázek viny.
12. Nejvyšší soud se však neztotožňuje s úvahami státního zástupce a obviněného, podle nichž skutečnost, že odvolací soud postupoval nad rámec své zákonné povinnosti a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který odvoláním nebyl napaden, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, vede k závěru o přípustnosti dovolání v té části, v níž obviněný brojí proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž odkázal i státní zástupce, se totiž podává, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z uvedené právní věty by se přitom mohlo podávat (a takový výklad zjevně volí i státní zástupce), že přezkoumával-li odvolací soud zákonnost a odůvodněnost i jiného výroku, než který byl odvoláním napaden (aniž byl přitom povinen tak učinit na základě §254 odst. 2 tr. řádu), může dovolatel dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu i v té části, jíž se odvolací soud zabýval nad rámec rozsahu své přezkumné povinnosti vymezené podaným odvoláním (ev. dalšími ustanoveními trestního řádu).
14. Nastíněný závěr však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítl s argumentací, že „skutečnost, že soud druhého stupně se zcela nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru, že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že soud druhého stupně bez splnění podmínek §254 odst. 2 tr. řádu, přezkoumal i výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a vytýkaná vada neměla podklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k podání dovolání do výroku o vině.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019).
15. K tomu je třeba pro úplnost doplnit, že projednávaný případ je odlišný od toho, jímž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1629/2018, a to již proto, že v dané trestní věci podali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jak obvinění (resp. obviněný D. G., který následně nepodal dovolání, a obviněný S. K., jehož odvoláním se odvolací soud zabýval toliko ve vztahu k výroku o trestu, byť jeho odvolací argumentace se dotýkala rovněž otázky viny), tak i státní zástupce (pouze proti výroku o trestu). Naopak v projednávané věci rozhodoval odvolací soud toliko na podkladu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství, který jej podal výslovně v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu (viz č. l. 309). Současně je třeba dodat, že odvolací argumentace státního zástupce okresního státního zastupitelství se otázky viny obviněného (oproti odvolací argumentaci užité obviněným ve shora označené věci) nijak nedotýkala. Nebyl proto vytvořen prostor pro postup odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. řádu a následný přezkum odvoláním výslovně, ale ani argumentačně, nenapadeného, výroku o vině (srov. č. l. 309-310). Zde totiž platí, že „odvolací soud nepřihlíží k vadám, které odvolatel nevytýká a které mají svůj původ v jím nenapadeném výroku rozsudku“ (viz PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3034-3035.). Konečně se aktuálně projednávaná věc obviněného liší od shora uvedeného případu rovněž v tom směru, že odvolací soud v rámci svého rozsudku výslovně uvedl, že „podle ust. §254 tr. řádu, na základě podaného odvolání, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost toho výroku rozsudku, který byl odvoláním okresního státního zástupce napaden, jakož i správnost postupu řízení, které vyhlášení napadeného rozsudku předcházelo“ (bod 15.).
16. Nejvyšší soud tak má za to, že rozsah přezkoumání napadeného rozsudku odvolacím soudem je zcela zřejmý. Skutečnost, že se nad rámec nezbytného, odvolací soud vyslovil i k výroku o vině, který neměl důvod přezkoumávat (když odvolací argumentace státního zástupce okresního státního zastupitelství důvod aplikace §254 odst. 2 tr. řádu nezaložila), nemění nic na posouzení otázky přípustnosti dovolání, kterou je třeba vyložit ve smyslu právního závěru, který byl zaujat ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019). Vyjádření odvolacího soudu stran výroku o vině proto nelze vnímat jako ratio decidendi jeho rozhodnutí, nýbrž jako obiter dictum .
17. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poukazoval-li obviněný ve svém odvolání na „R 43/2013“ , je třeba říci, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 Tvo 2/2013, uveřejněné pod č. 43/2013 Sb. rozh. tr. se týká zcela odlišných právních otázek.
18. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného přípustným, avšak toliko v rozsahu, v němž obviněný brojil proti výroku o vině. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. řádu a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru meritorně přezkoumat. V takovém případě by bylo namístě podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné.
19. Otázkou viny obviněného však není obsah dovolání zcela vyčerpán. Zbývající část dovolací argumentace obviněného se totiž dotýká otázky trestu, která byla na podkladu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství odvolacím soudem meritorně řešena, a proto mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení, zda námitky obviněného lze podřadit pod některý z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu.
20. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
21. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
22. Vedle toho dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že zbývající obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.
24. Daná dovolací argumentace totiž směřuje proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, popřípadě zhodnocení podmínek pro jeho uložení odvolacím soudem. K tomu je však třeba říci, že tato námitka nespadá pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž s ohledem na způsob, jakým odvolací soud rozhodl o odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství, nepřichází v úvahu ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
25. K nápravě případných vad výroku o uloženém trestu totiž slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž platí, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Z uvedeného se tedy podává, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
26. Obviněný přitom svoji dovolací argumentaci vystavěl primárně právě na tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu. Uvedené dovozuje jednak z chybného právního posouzení věci, jímž se však Nejvyšší soud (s odkazem na §265i odst. 3 tr. řádu a contrario ) zabývat nemohl, jakož i z tvrzení, že v době rozhodování obou soudů nižších stupňů vedl řádný život.
27. K tomu Nejvyšší soud toliko dodává, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že naplnění této polehčující okolnosti podle §41 písm. o) tr. zákoníku nic nenasvědčuje, když naopak odvolací soud zjistil, že obviněný se dopustil předmětných úmyslných trestných činů ve zkušební době podmíněného odsouzení (viz rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 2. 2013, sp. zn. 2 T 148/2012), byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu (č. l. 206), a konečně dle závěrečné zprávy Probační a mediační služby, na niž odkázal jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, obviněný (mimo jiné) nadále zůstával v kontaktu s kriminálně závadovými osobami a užíval THC. Namítá-li přitom obviněný, že na naplnění účelu dříve stanoveného dohledu neměla vliv skutečnost, že se nadále stýkal s kriminálně závadovými osobami, je třeba říci, že tato skutečnost představovala jen jeden z vícera poznatků, které soudy vedly k závěru o tom, že u obviněného nejsou dány žádné polehčující okolnosti [tedy ani polehčující okolnost podle §41 písm. o) tr. zákoníku]. Co se týče otázky naplnění účelu stanoveného dohledu, odkazuje Nejvyšší soud na bod 25. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud k této otázce podrobně vyjádřil, přičemž jeho závěr o tom, že stanovený dohled nad obviněným neplnil svůj účel, považuje Nejvyšší soud ve světle zde rozvedených skutečností za přesvědčivý.
28. Pokud jde o další související námitku obviněného, týkající se tvrzení státního zástupce okresního státního zastupitelství, že účelem jeho cesty dne 5. 5. 2014 byla distribuce pervitinu za účelem opatření si prostředků k obživě, postačí dodat, že uvedené se do odůvodnění výroku o trestu v rámci napadeného rozsudku nijak neodrazilo. Namítá-li dále obviněný, že odvolací soud mu kladl k tíži předchozí odsouzení, jejichž zkušební doba již dávno uplynula, je třeba říci, že uvedená zjištění odvolacího soudu mají význam při posuzování osobnosti obviněného ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich zhodnocení odvolacím soudem proto Nejvyšší soud považuje za správné, stejně jako závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný v páchání trestné činnosti pokračoval téměř kontinuálně (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud proto konstatuje, s odkazem na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu stran podřaditelnosti námitek proti výroku o uloženém trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 49. a násl., především bod 56.], že v projednávané věci není dán žádný z důvodů, pro které by se mohl přezkumem výroku o uloženém trestu meritorně zabývat.
30. Lze tedy shrnout, že shora uplatněné námitky obviněného nespadají pod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod, a jeho dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu].
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2018, č. j. 68 To 357/2018-327, nevykazuje žádné vady, pro které by musel z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu přistoupit k jeho zrušení, resp. že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. řádu. Na tomto základu proto nezbylo, než aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
| Poučení:
| Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
|
V Brně dne 29. 8. 2019
|
JUDr. Antonín Draštík
|
|
předseda senátu
|
|
Vypracoval:
|
|
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
|