ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1256.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1256/2019-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 554, proti povinným 1/ AIR for Life z.s.p.o. , se sídlem v Praze 1, Křemencova 178/10, identifikační číslo osoby 72090421, 2/ J. V. , narozenému XY, bytem XY, a 3/ S. Z. , narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného 2/ R. V., narozené XY, bytem jako povinný 2/, pro 191 935 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 18 EXE 616/2017, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 26 Co 167/2018-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 31. 1. 2018, č. j. 18 EXE 616/2017-85, jímž Okresní soud v Mělníku částečně zastavil exekuci, vedenou Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, v rozsahu, v němž je prováděna dle exekučního příkazu č. j. 134 EX 7043/17-227 ze dne 6. 10. 2017 přikázáním pohledávky z blíže označených bankovních účtů manželky povinného 2/ u MONETA Money Bank, a. s., a dále dle exekučního příkazu č. j. 134 EX 7043/17-228 ze dne 6. 10. 2017 přikázáním pohledávky z bankovních účtů manželky povinného 2/ u FIO banka, a. s. Krajský soud současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil předpoklady pro částečné zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž vycházel ze zásady vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, podle níž návrh manžela povinného na zastavení exekuce z důvodu postižení majetku ve společném jmění manželů (případně jeho výlučného majetku), který podle právních předpisů exekučně postihnout nelze, je třeba posoudit podle současně platného procesního předpisu s tím, že hmotně právní aspekty přípustnosti postižení takového majetku posoudí soud podle právní úpravy platné v době, kdy exekvovaný závazek povinného vznikl. V projednávané věci závazek povinného 2/ vznikl převzetím ručení dne 10. 5. 2011 (tedy ještě před uzavřením manželství povinného 2/ a jeho manželky dne 17. 8. 2014). Jelikož tedy v době vzniku závazku nešlo o závazek ve společném jmění manželů (§143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a právní úprava v době jeho vzniku neumožňovala, aby pro výlučný dluh jednoho z manželů byl exekučně postižen majetek ve společném jmění manželů, nebyla splněna podmínka stanovená v §42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění od 1. 7. 2015, dále jen „e. ř.“, za níž lze bankovní účty manželky povinného postihnout.
Usnesení krajského soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (jaká právní úprava je rozhodná pro posuzování možností exekučního postihu společného jmění manželů, je-li vymáhán výlučný závazek jednoho z manželů), která v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, na něž oba soudy ve věci odkázaly), avšak dle dovolatele má být vyřešena jinak. Dovolatel prosazuje názor, že rozhodným pro výběr aplikovatelné právní úpravy by měl být okamžik, kdy je možné dluh vymáhat v exekučním řízení (po vydání exekučního titulu). Uvedl, že manželka povinného v projednávané věci by nebyla exekucí podle novější právní úpravy krácena, neboť předmětem exekuce by mohl být pouze podíl, který by při vypořádání připadl povinnému. To odpovídá hlediskům spravedlnosti i dobrých mravů. Nová právní úprava lépe chrání věřitele a neumožňuje již dlužníku uzavřením manželství znemožnit vymožení pohledávky. Dovolatel uvedl, že považuje smlouvu o zúžení společného jmění manželů ze dne 1. 12. 2017 za neplatnou, neboť povinnému 2/ podle smlouvy nenáleží žádný vypořádací podíl. Připomněl také, že neudělil souhlas dle §42 odst. 2 e. ř. Podle dovolatele ve věci do úvahy přichází jako rozhodný i okamžik uzavření manželství s tím, že okamžik vzniku závazku, popřípadě okamžik, kdy lze závazek vymáhat, by se uplatnil jen u závazků vzniklých za trvání manželství. Povinný a jeho manželka uzavřeli manželství již za účinnosti nového občanského zákoníku (jehož §732 stanoví možnost postihu společného jmění manželů při vymáhání výlučného dluhu jednoho z manželů, vzniklého před uzavřením manželství) dne 17. 8. 2014, tj. v průběhu nalézacího řízení. Otázku, podle které právní úpravy se má posuzovat rozsah postižitelného majetku, zákon výslovně neřeší a judikatura Nejvyššího soudu, na niž soudy v této věci odkázaly, byla vydána až 23. 8. 2016, tj. několik let po uzavření manželství, takže manželka povinného tedy musela počítat i s případným dopadem nového občanského zákoníku na režim vymáhání dluhu manžela. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný 2/ ve svém vyjádření k dovolání popřel některá skutková tvrzení právní zástupkyně oprávněného. Vysvětlil, že ve smlouvě o zúžení společného jmění manželů ze dne 1. 12. 2017 žádný vypořádací podíl nepožadoval, neboť do manželství žádnou hodnotu nepřinesl. Odmítá tvrzení, že se manželstvím vyhýbá plnění. Stále se snaží dluh splácet, byť (vzhledem ke stávající finanční situaci) v malých měsíčních částkách.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve shora zmiňovaném usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, přijal závěr, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., ve znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb., bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce (soudní výkon rozhodnutí) zahájena. „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017 či usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016).
Otázkou přechodných ustanovení, zabývajících se exekučním postižením majetku ve společném jmění manželů pro vymáhání pohledávky, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky, se Nejvyšší soud zabýval již také v rozsudku ze dne 1. 4. 2016, č. j. 20 Cdo 4368/2015 (ústavní stížnost proti němu byla Ústavním soudem dne 19. 6. 2016 pod sp. zn. I. ÚS 1951/16 odmítnuta), případně v usnesení ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018. Nejvyšší soud vyložil, že v exekučním řízení, zahájeném v době do 31. 12. 2013, nelze pro pohledávku za povinným, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně před účinností nového občanského zákoníku (před 1. 1. 2014), vést exekuci na majetek ve společném jmění povinného a jeho manželky (nebo majetek, který se za takový pro účely exekučního řízení považuje). V souladu se zákazem pravé retroaktivity a s principem legitimního očekávání v době vzniku závazku je výklad, podle něhož se ustanovení §42 odst. 1 e. ř., ve znění od 1. 1. 2014, uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky, došlo v době od 1. 1. 2014. K témuž závěru se Nejvyšší soud, vedený stejnými úvahami, přihlásil v usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 28/2019, a to za situace obdobné nyní projednávané věci, kdy vymáhaný dluh povinnému vznikl před uzavřením manželství a současně před účinností nového občanského zákoníku, avšak exekuční řízení bylo zahájeno až po 1. 1. 2014. Nejvyšší soud již též opakovaně vysvětlil, že rozhodujícím okamžikem pro řešení nastolené otázky nemůže být okamžik uzavření manželství, ale to, kdy došlo ke vzniku pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II ÚS 1912/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3654/2018). Ze stejných důvodů nelze akceptovat ani (argumentačně ničím novým nepodpořený) názor dovolatele, že rozhodným pro výběr aplikovatelné právní úpravy by měl být okamžik, kdy lze dluh vymáhat, případně názor, že u závazků vzniklých za trvání manželství a vzniklých před uzavřením manželství lze zaujmout odlišná řešení.
K otázce namítané nespravedlnosti dřívější právní úpravy Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4591/2018, konstatoval, že nejen věřitel (jenž má právo očekávat, že jeho závazek bude splněn z majetku, který nabyl povinný), ale i manžel povinného disponuje ospravedlnitelným očekáváním, že ze společného jmění nebude uspokojen dluh, který manžel povinného nezpůsobil a případně o něm ani nevěděl. Je věcí zákonodárce, aby vymezil, jakým způsobem a do jaké míry má být poskytnuta ochrana majetkovým zájmům manžela nebo bývalého manžela povinného na straně jedné a věřitelům povinného na straně druhé (…) Fakt, že nynější právní úprava vyvažuje mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného do jisté míry jiným způsobem, sám o sobě nevede k závěru, že předchozí právní úprava a její aplikace ze strany obecných soudů byly zjevně nespravedlivé (…) Vyvážení mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného odvisí od aktuální právní úpravy, aniž by bylo na místě tento fakt pokládat za neúnosný.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s uvedenými závěry. Dovolatelem přednesená argumentace odchýlení se od dříve přijatých závěrů neodůvodňuje. Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu