ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2462.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2462/2019-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně TRUCKPARK a. s. , se sídlem Loukov u Mnichova Hradiště č. 55, identifikační číslo osoby 25447203, zastoupené doc. JUDr. Janem Kocinou Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti žalované RA+spol., s. r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, mjr. Frymla č. 532, identifikační číslo osoby 25917111, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 203/9, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 13/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2019, č. j. 13 Co 161/2019-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. dubna 2019, č. j. 30 C 13/2019-50, zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou. Uvedl, že v dané věci byl výkonem rozhodnutí, z něhož žalobkyně požaduje vyloučení nemovitých věcí, pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Mlynarčík Obvodním soudem pro Prahu 4, a to pověřením soudního exekutora ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 68 EXE 4287/2015-12, pověřením soudního exekutora ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 72 EXE 23357/2016-46, a pověřením soudního exekutora ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 68 EXE 2691/2017-16. Místní příslušnost zdejšího soudu je tedy dána na základě ustanovení §88 písm. e) o. s. ř., a soudu proto nezbylo, než námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou zamítnout.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2019, č. j. 13 Co 161/2019-82, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že usnesení soudu I. stupně stojí na správném závěru, že předmětem řízení o žalobě požadující vyloučení nemovitostí z exekuce podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu a ustanovení §267 o. s. ř. není „právo k nemovitosti“ ve smyslu ustanovení §88 písm. b) o. s. ř., a proto je podle písmene e) téhož ustanovení k projednání žaloby místně příslušný exekuční soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ a že „výklad aplikovaný odvolacím soudem neobstojí, když není kompatibilní s ustálenou rozhodovací praxí vyšších soudů“ (s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009). Má za to, že místně příslušným soudem k projednání žaloby o vyloučení nemovité věcí z exekuce není exekuční soud, ale okresní soud, v jehož obvodu se nachází nemovitost, která má být vyloučena. Nesouhlasí tak se závěrem odvolacího soudu, jenž ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že soudem, který je výlučně místně příslušný k projednání žaloby o vyloučené nemovité věci z exekuce, je soud, u něhož se exekuce vede [§88 písm. e) o. s. ř.].
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná dovolání podala účelově s cílem prodloužit řízení. Dle jejího názoru jsou rozhodnutí soudů obou stupňů správná a argumentačně podpořená pozitivní právní úpravou a konstantní judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Neuvedla však konkrétní judikaturu dovolacího soudu, která je podle jejího názoru kontradiktorní. Pouze v závěru dovolání naznačila, že by dovoláním napadené rozhodnutí nemělo být v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009. Předmětné rozhodnutí se však právní otázky nastolené dovolatelkou ani v náznaku netýká, protože se v něm řeší výhradně právní otázka, zda soud prvního stupně je oprávněn rozhodnout o procesním nástupnictví na straně žalující podle ustanovení §107a o. s. ř., aniž by nejprve rozhodl o námitce místní nepříslušnosti vznesené žalovaným. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem dovolatelky, pokud naznačuje, že dovoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že dovolatelka nevymezila řádně předpoklad přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), což je důvodem pro odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Zbývá dodat, že z ustanovení §88 písm. e) o. s. ř. se podává, že namísto obecného soudu je k řízení příslušný soud, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí (exekuce), jde-li o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (z exekuce). A to bez ohledu na to, zda má být z výkonu (z exekuce) vyloučena movitá nebo nemovitá věc. Tento vývod je z dikce zákona zcela bez pochyb, je odrazem skutečnosti, že řízení o vyloučení věci z výkonu (z exekuce) je bezprostředně spjato s výkonem (s exekucí), z níž má být věc vyloučena; nejde tedy o řízení, které by se týkalo práva k nemovitosti ve smyslu ustanovení §88 písm. b) o. s. ř. Dovodil-li tedy odvolací soud, že soudem, který je výlučně místně příslušný k projednání žaloby o vyloučení nemovité věci z exekuce, je soud, u něhož se exekuce vede [§88 písm. e) o. s. ř.], odpovídá jeho právní závěr nepochybnému znění zákona. Je-li text zákona naprosto zřejmý a odvolací soud jej respektoval, nemůže být vyhodnoceno jako přípustné dovolání, jež se proti takovému právnímu závěru odvolacího soudu vymezuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4299/2018, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016). Právě uvedené je dalším důvodem, pro který musí být dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu