ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1698.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1698/2019-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova č. 519, proti žalovanému ESR Enterprises Czech s. r. o. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Varhulíkové č. 1582/24, IČO 03847675, zastoupenému Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem v Bykoši č. 41, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 338/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2019 č. j. 23 Co 365/2018-106, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Pukla, advokáta se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova č. 519.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019 č. j. 23 Co 365/2018-106 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
V posuzovaném případě nejde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel uvedl, že „se odvolací soud ve svém rozhodování o otázkách hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a předmětné otázky mají být posouzeny jinak ve smyslu §237 o. s. ř.“, aniž by (v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí) vymezil tyto rozhodné právní otázky a současně uvedl, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při jejich řešení odchýlil, případně od kterého svého (dosavadního) řešení se má při svém rozhodování (v nyní projednávané věci) odchýlit dovolací soud. Namítá-li dovolatel, že „pokud jde o vyslání žalobce na konkrétní pracovní cestu, zákon nestanoví pro takovéto vyslání podmínku písemné formy“, pak přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud vyšel ze závěru, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení o vyslání žalobce na pracovní cestu „pro práci v termínu 5. – 11. 7. 2017“ [„po poučení odvolacím soudem podle ustanovení §118a o. s. ř. (…) nezazněla žádná konkrétní tvrzení o tom, kdy a jak byl žalobce na pracovní cestu vyslán (přidělena mu práce)“].
V části dovolání žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li s hodnocením provedených důkazů a skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že „žalovaný neprokázal, že žalobce měl vykonávat práci v zahraničí na pracovní cestě ve Valčianské dolině v době od 5. 7. 2017 do 11. 7. 2017“ (namítá-li, že z „účastnického výslechu“ žalobce vyplývá, že žalobce „se dne 4. 7. 2017 k výkonu práce do Valčianské Doliny dostavil“, že „dne 4. 7. 2017 zde práci vykonával, avšak poté toto místo v rozporu se svými povinnostmi opustil“, že z listiny nazvané „Pracovný kalendár N.“ vyplývá, že „ve svém autentickém barevném provedení obsahuje odkazovaná listina údaje o dnech výkonu práce, místě výkonu práce i pracovní době zcela v souladu s §84 a souvisejícími zákoníku práce“ a že z „komunikace mezi žalobcem a žalovaným vedené prostřednictvím aplikace Messanger“ vyplývá, že „si byl žalobce svých pracovních povinností vůči žalovanému vědom, těchto povinností však nedbal“), předestírá-li svůj vlastní skutkový závěr (že žalobce „si byl vědom svého vyslání na předmětnou pracovní cestu, tj. že toto vyslání bylo žalovaným učiněno korektně a v souladu se zákoníkem práce“) a činí-li na jeho základě svůj – od odvolacího soudu odlišný – právní závěr o tom, že uplatněný nárok „představuje účelové zneužití práva, jemuž by neměla být soudy poskytnuta ochrana s odkazem na ust. §3 občanského soudního řádu, §2 odst. 3 občanského zákoníku“. Ani tyto námitky, ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nepřipustil“ provedení dovolatelem navržených důkazů (výslechy svědků K. a Š.), čímž „zasáhl nepřípustným způsobem“ do jeho „práva a současně povinnosti ve smyslu §101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“, a do „principu rovnosti zbraní účastníků řízení ve smyslu §18 odst. 1 o. s. ř. a čl. 37 odst. 3 LZPS, když shora popsaným způsobem překročil odvolací soud v jeho neprospěch diskreční oprávnění dle §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.“, že odvolací soud „rozhodl mimo rámec předmětu řízení“, „aniž by došlo ke změně žalobního návrhu“, a že byl-li „barevný“ listinný důkaz vytištěn soudem „černobíle“, „nelze jeho výslednou nesrozumitelnost“ přičítat k tíži žalovanému a tento postup „zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Odvolací soud navíc postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud dovolatelem navržené důkazy výslechem svědků M. K. a T. Š. neprovedl, jestliže jimi měly být teprve zjištěny skutečnosti o vyslání žalobce na pracovní cestu, které dovolatel – přes poučení o povinnosti tvrzení, kterého se mu od odvolacího soudu dostalo – netvrdil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. 29 Odo 953/2004 a v něm vyslovený závěr, že nesplnění povinnosti tvrzení má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo, obvykle nebude předmětem dokazování).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu