ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4436.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4436/2018-116
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně VELITAN s.r.o., se sídlem v Praze 5 , Jeremiášova č. 2722/2a, IČO 04129237, proti žalovanému M. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky č. 972, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 56.250,- Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 16/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2018 č.j. 12 Co 75/2018-94, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15.11.2016, který byl žalobkyni doručen dne 16.11.2016, žalovaný (prostřednictvím svého zástupce – advokáta JUDr. Jana Kollára) sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že ze strany žalobkyně, u níž byl na základě pracovní smlouvy ze dne 28.4.2016 uzavřené na dobu určitou do 31.12.2017 zaměstnán na pozici „řidič tahače“, „mu nebyla řádně a včas vyplácena mzda“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 56.250,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný ve svém přípise ze dne 15.11.2016 „nijak blíže nespecifikoval, která mzda mu nebyla včas a řádně vyplacena“, a že žalobkyně „neeviduje za žalovaným žádné nedoplatky z titulu nevyplacené mzdy“. Protože se žalovaný bez řádné omluvy nedostavil k výkonu práce, nemohla žalobkyně po dobu 5 pracovních dní vykonávat svoji činnost, než se jí podařilo zajistit náhradu. Jednáním žalovaného jí tak vznikla škoda ve výši 56.250,- Kč, sestávající z nákladů za pět dní stání tahače a nákladů na přepravu nového pracovníka z Makedonie. Žalobkyně označila v žalobě bydliště žalovaného (jinak občana Severní Makedonie) na adrese: XY.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 12.4.2017 uvedl, že podle pracovní smlouvy ze dne 28.4.2016 uzavřené na dobu určitou od 2.5.2016 do 31.12.2017 měl sjednanou hrubou mzdu ve výši 12.100,- Kč měsíčně. Sjednanou práci řidiče tahače vykonával do 13.7.2016, kdy byl jednatelem žalobkyně odeslán na turnusové volno (týden). Protože neobdržel žádnou výzvu k nástupu do práce, telefonicky kontaktoval ve dnech 30.7.2016, 20.8.2016 a 5.9.2016 jednatele žalobkyně, který mu však pokaždé sdělil, že ještě musí čekat. Protože po celou dobu čekání žalovaný neobdržel od žalobkyně žádnou výplatu, přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy za ½ měsíce července, měsíc srpen, září a říjen a dále ½ měsíce listopadu 2016.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 16.11.2017 č.j. 7 C 16/2017-57 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.734,- Kč k rukám jeho „právního“ zástupce. Soud prvního stupně poté, co k námitce žalobkyně dovodil svou mezinárodní, věcnou i místní příslušnost (s odůvodněním, že podle sdělení Ministerstva vnitra a cizinecké policie měl žalovaný v době podání žaloby „adresu pobytu v obvodu OS Sokolov“), dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného je „platné a oprávněné“, neboť mu žalobkyně od poloviny července 2016 nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv žalovaný měl o další přidělení práce zájem, a „nehradila mu od poloviny července ani sjednanou mzdu“. Protože soud „nepovažuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné“, „vyplývá z toho i zamítavý výrok ohledně nároku žalobkyně na náhradu škody“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 12 Co 75/2018-94 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.740,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného. Odvolací soud s poukazem na příslušná ustanovení „přímo aplikovatelného“ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012 (nařízení Brusel I bis) dovodil, že za situace, kdy „žalovaný proti mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Sokolově ničeho nenamítal, řízení se účastnil a sám uváděl adresu svého bydliště v obvodu tohoto soudu“, není opodstatněná odvolací námitka žalobkyně o nedostatku mezinárodní a místní příslušnosti soudu prvního stupně. Věc samou pak odvolací soud posuzoval s „ohledem na sjednané místo výkonu práce, odkud měl být žalovaný vysílán“, podle českého práva [čl. 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008]. Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce po 13.7.2016 nepřidělovala žalovanému práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv žalovaný „byl připraven práci vykonávat“, dospěl k závěru, že žalobkyně za tohoto stavu „měla povinnost platit žalovanému náhradu mzdy ve smyslu §208 zák. práce i za období po 13.7.2016“, a jestliže tak nečinila, žalovaný s ní důvodně okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Námitku žalobkyně, že pracovní poměr účastníků zanikl podle ustanovení §48 odst. 3 písm. c) zák. práce, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalovanému bylo od 14.7.2016 povoleno pracovat na území ČR až do dne ukončení řízení o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Zdůraznila, že nařízení Brusel I bis by bylo možno v projednávané věci použít pouze tehdy, pokud žalovaný zaměstnanec měl v době zahájení řízení bydliště na území členského státu EU. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis je třeba pro posouzení toho, zda má (měl) žalovaný bydliště na území České republiky, použít české právo, konkrétně ustanovení §80 o.z. V daném případě však nelze podle názoru dovolatelky pouze z existence dočasného pracovního poměru žalovaného na území ČR dovozovat, že zde žalovaný bydlel s úmyslem zdržovat se zde trvale, jestliže veškeré rodinně-sociální vazby měl v době podání žaloby v Makedonii. Navíc žalovaný „vzhledem k časové omezenosti víza nad 90 dní ani nemohl být v dobré víře, že by mu v ČR vzniklo obvyklé bydliště ve smyslu nařízení Brusel I bis“. V tomto směru měla být otázka bydliště žalovaného předmětem dokazování, soudy se však touto skutečností nijak nezabývaly a vycházely pouze z toho, že žalovaný proti mezinárodní příslušnosti českých soudů nic nenamítal. Článek 26 nařízení Brusel I bis o podřízení se příslušnosti však nelze v daném případě použít, neboť jej lze aplikovat „pouze na osoby mající bydliště ve členském státě EU, jsou-li žalovány v rozporu s pravidly pro určení mezinárodní příslušností podle tohoto nařízení“. Odvolací soud tak „potvrdil mezinárodní příslušnost podle vadného právního předpisu“, ačkoli „správně měl postupovat dle ZMPS 91/2012 §6, podle kterého je pravomoc českých soudů dána tehdy, lze-li podle procesních předpisů určit místně příslušný soud“. Vzhledem k tomu, že pro tento spor není dána mezinárodní pravomoc českých soudů, nýbrž „pravděpodobně mezinárodní příslušnost soudů makedonských“, pochybil odvolací soud též v tom, že meritorně posoudil věc podle českého práva, ačkoli měl postupovat podle kolizních norem makedonských. Kromě toho dovolatelka vytkla soudům, že nepřihlédly k tomu, že prekluzívní „lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru za měsíc červenec skončila dne 4.11.2016“, zatímco pracovní poměr byl okamžitě zrušen až 16.11.2016. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky byla dne 28.4.2016 uzavřena pracovní smlouva na dobu určitou do 31.12.2017, na jejímž základě byl žalovaný zaměstnán u žalobkyně jako řidič tahače. Dopisem ze dne 15.11.2016, který žalobkyně převzala dne 16.11.2016, žalovaný (prostřednictvím svého zástupce – advokáta JUDr. Jana Kollára) sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce, protože „mu nebyla řádně a včas vyplácena mzda“. Dne 17.1.2017 žalobkyně podala proti žalovanému, který je občanem Severní Makedonie a – jak se podává ze sdělení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytu cizinců Karlovarský kraj, ze dne 3.5.2017 – v době podání žaloby měl na území České republiky povolen pobyt za účelem „zaměstnání“ na adrese: XY, u Okresního soudu v Sokolově žalobu, kterou se domáhala jednak určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru, jednak náhrady škody vzniklé žalobkyni v souvislosti s (tvrzenou) neomluvenou absencí žalovaného v práci. Podáním ze dne 12.4.2017 se žalovaný prostřednictvím advokáta JUDr. Jana Kollára vyjádřil k žalobě, uvedl skutkové okolnosti, v nichž spatřuje nedůvodnost uplatněného nároku žalobkyně, a navrhl zamítnutí žaloby. Při prvním jednání ve věci konaném dne 24.4.2017 žalobkyně namítla mezinárodní (i místní) nepříslušnost Okresního soudu v Sokolově s odůvodněním, že se žalovaný na území České republiky nezdržuje, ani zde toho času nemá povolen pobyt cizince. Žalovaný v průběhu řízení mezinárodní nepříslušnost místního soudu nenamítal.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu mezi Českou republikou a Severní Makedonií neupravuje podmínky mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů v pracovněprávních věcech (dosud platná) smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 20.1.1964 (vyhláška č. 207/1964 Sb.), soudy obou stupňů tuto otázku správně posuzovaly podle přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie (srov. §2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů). Za výše popsaného skutkového stavu tedy záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky podmínek pro založení mezinárodní příslušnosti soudu podle článku 26 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Protože uvedená otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Dovolací soud sdílí námitky dovolatelky potud, že skutkové okolnosti projednávané věci neumožňují učinit závěr, že žalovaný měl v době podání žaloby bydliště v České republice, jestliže „veškeré rodinně-sociální vazby měl v té době v Makedonii“ (k tomu srov. §85 odst. 1 o.s.ř., jehož pravidla jsou vzhledem k článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis rozhodná pro posouzení, zda má žalovaný bydliště na území České republiky, a které pojímá bydliště fyzické osoby jako místo, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale). Uvedené však znamená pouze to, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky v projednávané věci nemůže být založena podle článku 22 nařízení Brusel I bis, který stanoví, že zaměstnavatel může podat žalobu pouze u soudů toho členského státu, v němž má zaměstnanec bydliště.
Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis ovšem platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.
V této souvislosti dovolací soud již v minulosti dovodil, že článek 26 odst. 1 Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc), ale také místní příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána. Vyjádří-li se žalovaný k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením namítl nedostatek příslušnosti dotčeného soudu, pak – nejde-li o některý z případů výlučné příslušnosti vypočtených v článku 24 nařízení Brusel I bis – se nejpozději k tomuto okamžiku stane dotčený soud (mezinárodně i místně) příslušným (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2016 sp. zn. 29 Nd 130/2016 nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2008 sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod poř. č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Mezinárodní a místní příslušnost českého soudu přitom může být založena postupem podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis i v řízení proti žalovanému s bydlištěm mimo území některého členského státu Evropské unie [srov. ve vztahu k obsahově obdobné právní úpravě obsažené v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014, uveřejněné pod poř. č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017]. Uvedené vyplývá též z judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 20.5.2010, ve věci Michal Bilas, C-111/09, body 21 až 26, a rozsudek Soudního dvora ze dne 13.7.2000, ve věci Group Josi, C-412/98, bod 44).
V projednávané věci není pochyb o tom, že nejde o žádný z případů tzv. výlučné (mezinárodní) příslušnosti upravených v článku 24 nařízení Brusel I bis. Z obsahu spisu se zároveň podává, že se žalovaný v průběhu řízení vyjádřil k žalobě, u prvního jednání ve věci, jehož se zúčastnil prostřednictvím svého zástupce, mezinárodní (ani místní) nepříslušnost Okresního soudu v Sokolově nenamítal (a neučinil tak ani nikdy později), naopak se sám osobně zúčastnil dalšího jednání konaného před tímto soudem dne 16.11.2017, ve kterém přednesl svoji účastnickou výpověď, a i nadále činil vůči tomuto soudu (a následně i v odvolacím řízení) příslušné úkony za účelem bránění svého práva (kupř. vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 13.3.2017, účast na jednání před odvolacím soudem dne 16.5.2018). I když k námitce žalobkyně byla otázka mezinárodní (i místní) příslušnosti Okresního soudu v Sokolově v průběhu řízení opakovaně posuzována, žalovaný nikdy obdobnou námitku nevznesl. I přes absenci poučení ve smyslu čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak dal žalovaný svým jednáním v průběhu řízení jednoznačně najevo, že souhlasí (je srozuměn) s tím, aby věc byla projednána a rozhodnuta dotčeným soudem. Za tohoto stavu je – bez ohledu na ostatní skutečnosti plynoucí z obsahu spisu (významné pro posouzení mezinárodní a místní příslušnosti) – odůvodněn závěr, že Okresní soud v Sokolově je mezinárodně i místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci přinejmenším podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
Dovolací soud sdílí rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že práva a povinnosti účastníků, o nichž nebylo v pracovní smlouvě ze dne 28.4.2016 ujednáno, jakým právem se řídí, je třeba ve smyslu čl. 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 (Řím I) posoudit s „ohledem na sjednané místo výkonu práce, odkud měl být žalovaný vysílán“, podle českého práva, tedy – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, které jí bylo doručeno dne 16.11.2016 – zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2016, tedy přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 377/2015 Sb., č. 264/2016 Sb. a č. 440/2016 Sb. (dále jen „zák. práce“).
V rámci vlastního posouzení věci samé pak nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy obou stupňů při svém rozhodování, zda okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného je (ne)platné, nepřihlédly k tomu, že prekluzívní „lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru za měsíc červenec skončila dne 4.11.2016“, zatímco pracovní poměr byl okamžitě zrušen až 16.11.2016.
Otázka, kdy začíná běžet dvouměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru uvedená v ustanovení §59 zák. práce v případě, že zaměstnanec zrušil se zaměstnavatelem okamžitě pracovní poměr podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce a že důvodem k tomuto opatření bylo nevyplacení mzdy za několik po sobě následujících výplatních období a mzda za tato období nebyla zaměstnanci vyplacena ani v době okamžitého zrušení pracovního poměru, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již v minulosti vyřešena. Byl vysloven názor, že zaměstnanec se ve smyslu ustanovení §59 zák. práce doví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce dnem, kdy získal vědomost (dověděl se) o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část), ačkoliv od jejich splatnosti již uplynulo 15 dnů. Spatřuje-li zaměstnanec důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak určených výplatních období, doví se zaměstnanec o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru pokaždé, kdy získá vědomost o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) za jednotlivá výplatní období; v tomto případě je pro závěr, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo včasné, rozhodující, kdy získal vědomost (dověděl se), že mu zaměstnavatel za rozhodné výplatní období nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) do 15 dnů po uplynutí její splatnosti (k tomu srov. ve vztahu k obsahově totožné dřívější právní úpravě právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1275/2004). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žalovaný dne 16.11.2016 okamžitě zrušil se žalobkyní pracovní poměr – jak bylo soudy zjištěno – z důvodu, že žalobkyně mu od poloviny července 2016 nevyplácela mzdu, byla dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení §59 zák. práce zachována, neboť nemohla uplynout dříve než dnem, kdy se žalovaný dozvěděl o tom, že mu nebyla do 15 dnů po uplynutí splatnosti vyplacena mzda i za poslední výplatní období, jímž své okamžité zrušení pracovního poměru odůvodnil. V tomto směru je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu konformní s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu