ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.601.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 601/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. J. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova č. 16/13, proti žalovanému ATUM, spol. s r. o. se sídlem v Hosíně, Dobřejovice č. 105, IČO 60851805, zastoupenému JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 402/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 19 Co 1331/2018-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Fořtla, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2018 č. j. 19 Co 1331/2018-104 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce způsobu přijetí rozhodnutí o organizační změně srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, podle kterých rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno, že takové rozhodnutí sice musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, avšak postačí, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4585/2015, v němž byl vysloven závěr, že rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se měl stát zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, bylo-li přijato proto, že zaměstnavatel byl nespokojen s pracovními výsledky tohoto zaměstnance, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než je dán v projednávané věci, a proto uvedený závěr v nyní projednávané věci neobstojí; zatímco v dovolatelem zmiňované věci zaměstnavatel přijal rozhodnutí o organizační změně z toho důvodu, že pro neuspokojivé pracovní výsledky pozice zaměstnance „neplnila svou funkci“, v nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že „žalovaný přijal rozhodnutí o organizační změně – zrušení pozice konstruktéra z důvodu, že již neměl pro konstruktéra práci, neboť neměl další zakázku od společnosti SNOP Písek.“
V části dovolání dovolatel uplatil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale především skutková zjištění odvolacího soudu [namítá-li, že „ze svědeckých výpovědí všech 3 svědků na jednání dne 16. 5. 2018“ vyplývá, že „žalobce nedostal od žalovaného výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti dle §52 písm. c) zákoníku práce, ale z důvodu §52 písm. f) zákoníku práce“], a předestírá vlastní skutková zjištění [že „žalobce dostal výpověď z pracovního poměru dle písm. c), přestože nebyl ze strany žalovaného žádným způsobem upozorněn na neuspokojivé pracovní výsledky a nedostal možnost své pracovní výsledky zlepšit“], na základě čehož pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci [že „výpovědní důvod dle písm. c) nebyl dán změnou úkolů žalovaného, technického vybavení, rozhodnutím o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, ale byl dán nedůsledným zaškolením a zaučením žalobce a neaktivitou žalovaného, při níž by si žalobce byl vědom svých pochybení“]. Ani tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu