ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1160.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1160/2019-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. René Gemmelem, advokátem se sídlem úřadu v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované Obci Ostravice se sídlem v Ostravici 577, IČ 00297046, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 361/9, o přikázání nemovitostí do vlastnictví zřizovatele stavby za náhradu a o zaplacení 47 090 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 245/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2018, č. j. 57 Co 300/2017-334, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 42 C 245/2015-215, ve spojení doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 42 C 245/2015-294, přikázal do vlastnictví žalované pozemky parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře XY, parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře XY, a parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře XY, tak, jak jsou pozemky odděleny geometrickým plánem pro rozdělení pozemků, vyhotoveným V. S. pod č. XY, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, z pozemků parc. č. XY - zahrada, parc. č. XY - travní plocha a parc. č. XY - orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY, pro k. ú. XY, obec XY, okres Frýdek-Místek (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě za přikázané pozemky specifikované ve výroku I. rozsudku částku ve výši 55.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), za užívání pozemků specifikovaných ve výroku I. rozsudku za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015 částku ve výši 6.648 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), dále na náhradě nákladů řízení částku 189.540,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok IV.), a České republice plnou náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku, rovněž do tří dnů od právní moci usnesení (výrok V). Žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci za užívání pozemků specifikovaných ve výroku I. výroku rozsudku za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015 dalších 40.442 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl (výrok VI.).
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 , č. j. 57 Co 300/2017-334, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., V. a části výroku VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci za užívání pozemků za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015 dalších 30.500 Kč, potvrdil (výrok I. ), změnil rozsudek okresního soudu v odstavci II. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě za přikázané pozemky 138.500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve výroku VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci za užívání pozemků za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015 dalších 9.942 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalš,ích 9 942 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů 148 138 Kč a odvolacího řízení 26 272 Kč (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Podstata věci je v tomto: Na pozemku ve vlastnictví žalobce byla v době, kdy jej vlastnili jeho předchůdci, někdy v polovině 70. let minulého století, zřízena asfaltová cesta; pozemek byl však již v té době užíván jako veřejná cesta (žalovaný tvrdil, že z leteckého snímku z roku 1950 se podává, že již v té době byl pozemek užíván jako veřejná komunikace, soud však k tomu neučinil skutkové zjištění); předchůdci žalobce proti tomu nic nenamítali, zřejmě si nebyli vědomi toho, že cesta zasahuje do jejich pozemku; tato skutečnost vyšla najevo v roce 2007. Žalobce se pak domáhal vypořádání neoprávněné stavby tak, že pozemek bude přikázán žalované obci; spor je nyní o výši náhrady za pozemek, žalobce žádá, aby mu byla přiznána ve výši odpovídající náhradě za nezastavěný stavební pozemek, zatímco odvolací soud vyšel z ceny „obvyklé pro výkupy neveřejných komunikací pro soukromé účely“, určené znaleckým posudkem.
Dovolatel spatřuje právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a která v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena v tom, zda při určení výše náhrady za pozemek zastavěný neoprávněnou stavbu přikazovaný vlastníkovi neoprávněné stavby se má vycházet „z ocenění učiněného při zohlednění existence stavby (skutečného stavu pozemku) i tehdy, pokud se jedná o stavbu neoprávněnou…která hodnotu pozemku snižuje“.
Podle názoru dovolacího soudu jde v dovolání jen o jinou formulaci otázky již v judikatuře konstantně řešené; podle judikatury je totiž třeba přihlížet k újmě postihující vlastníka pozemku, a tato újma zahrnuje i fakt, že pozemek určený k zastavění např. obytnou či jinou budovou je zastavěn pozemní komunikací. Ovšem v první řadě je třeba vzít do úvahy, že soudy možnost využití části zastavěné komunikací k zástavbě rodinným domem (kdyby tu stavba komunikace nebyla) vyloučily, a tuto úvahu zdůvodnily (viz str. 18 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 doplňujícího rozsudku, odvolací soud pak možnost zástavby vyloučil „s ohledem na velikost a tvar pozemku, na kterém je stavba zřízena“ a „historické využití předmětných pozemků jako komunikace“). Pak ovšem nelze o újmě způsobené tím, že žalobce nemůže pozemek zastavět jinou stavbou, uvažovat (skutkovým zjištěním o nezastavitelnosti je dovolací soud vázán), a rozhodnutí odvolacího soudu na uvedené otázce nezávisí.
Dále: Pro dovolatele méně příznivé rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud změnil v jeho prospěch, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; správností názoru odvolacího soudu, pokud náhradu zvýšil s přihlédnutím k ceně obvyklé „pro výkupy neveřejných komunikací pro soukromé účely“ a který vyšel z Rc 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se týká náhrady za odnětí spoluvlastnického podílu, přičemž je tu i hojná judikatura ke stanovení náhrady při vypořádání neoprávněné stavby, se dovolací soud, vázán obsahem dovolání, nemohl zabývat.
Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou stanovení náhrady za zatížení pozemku při rozhodování o neoprávněné stavbě podle §135c obč. zák.; tuto judikaturu lze aplikovat i na případ, kdy je pozemek pod neoprávněnou stavbou přikazován jejímu vlastníkovi.
Náhrada za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. se nestanoví podle cenových předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto je pro tuto věc výklad §9 odst. 5 tohoto zákona v zásadě nevýznamný.
„Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 ObčZ nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka) a k újmě postihující vlastníka pozemku; výše náhrady je stanovena úvahou soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, ve kterém též konstatoval, že „stanovení náhrady za pozemek zastavěný neoprávněnou stavbou je otázkou právní, a nikoliv skutkovou, jejíž řešení tudíž přísluší soudu, a nikoliv znalci, jehož znalecké zkoumání ohledně ceny pozemku či ceny věcného břemene má být toliko vzato za základ pro rozhodování o náhradě“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010).
Ustanovení §135c odst. 2 obč. zák. o zřízení věcného břemene za náhradu, resp. o jiném způsobu vypořádání, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C.H.Beck č. C 1404). V takových případech, ve kterých právo poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu jen, je-li zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007).
Úvaha odvolacího soudu, který nestanovil náhradu částkou vyšší než 500 Kč/m 2, jak žalobce požadoval, není zjevně nepřiměřená. Soud sice vyšel ze znaleckého posudku, podle kterého jde o cenu obvyklou pro výkupy neveřejných komunikací pro soukromé účely, nicméně vysvětlil, proč se od této ceny neodchýlil a nestanovil náhradu částkou vyšší, kterou by bylo možno dosáhnout za nezastavěný stavební pozemek. K tomu uvedl, že tyto pozemky byly již v 70. letech minulého století užívány „bez ohledu na zpracování povrchu“ jako cesta, v roce 2007, kdy vyšly vlastnické poměry najevo, žalobce souhlasil se stavbou silničního tělesa a uzavřel s obcí smlouvu o budoucí smlouvě, ve které byla cena stanovena částkou 50 Kč/m 2 . Žalobce má podíl na tom, že na jeho pozemku je silnice – v roce 2008 mohl vyjádřit nesouhlas se stavbou a řešit věc jiným způsobem, než ke kterému přistoupil. Jeho předchůdci sice se stavbou nevyslovili souhlas, neboť nemuseli vědět, že silnice zasahuje do jejich pozemků, to však svědčí o nedostatku jejich bdělosti. Žalobce udělil později ke stavbě „minimálně dočasný souhlas“ a neměl by tak těžit z toho, že „v následujících letech zjistil, že hodnota pozemků se neustále zvyšuje“.
Újmu spočívající v tom, že část stavebních pozemků žalobce je zastavěna jinou stavbou, pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyloučil „s ohledem na velikost a tvar pozemku, na kterém je stavba zřízena“ a „historické využití předmětných pozemků jako komunikace“. K tomu lze dodat, že stavba komunikace byla zřízena okolo roku 1975 a předchůdci žalobce proti ní nic nenamítali; patrně o zásahu ani nevěděli a obec tenkrát vycházela z průběhu původní (nezpevněné) komunikace; podle soudu prvního stupně tak na vzniklém stavu mají podíl obě strany (str. 18 rozsudku).
Z uvedeného je zřejmé, že na žalobcem vytýčené právní otázce rozhodnutí nezávisí a navíc úvaha odvolacího soudu, pokud nevyšel při stanovení výše náhrady z ceny nezastavěných stavebních pozemků, není zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu