ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1187.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1187/2019-203
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce T. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalované Královéhradecké unii sportu, z. s. , identifikační číslo 00435732, se sídlem v Hradci Králové, Habrmanova 192/2, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, o žalobě na ochranu věcného břemene průchodu domovní chodbou a dvorkem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 40/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2018, č. j. 26 Co 205/2018-166, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce JUDr. Jiřího Všetečky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost strpět žalobci procházení domovní chodbou a dvorkem budovy č. p. XY k domu č. p. XY.
Žalobce je vlastníkem nemovitých věcí - pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY. Tyto nemovité věci nabyl kupní smlouvou ze dne 8. 4. 2016 („kupní smlouva”), a to včetně věcného břemene, které bylo ke dni zápisu vlastnického práva žalobce zapsáno v katastru nemovitostí. Žalovaná je vlastnicí nemovitých věcí - pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, na listu vlastnictví XY, nacházející se tamtéž. Věcné břemeno bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě hospodářské smlouvy ze dne 23. 9. 1976 („hospodářská smlouva”). Po nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem vyzval žalobce žalovanou, aby mu umožnila průchod domovní chodbou a dvorkem; ta však žádosti nevyhověla. Žalobce věcné břemeno nabyl v dobré víře, za úplatu a od osoby k tomu oprávněné.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Věcné břemeno na základě hospodářské smlouvy nevzniklo, neboť ta založila pouze právo průchodu ve prospěch původního vlastníka domu č. p. XY A. P.; zápis věcného břemene pro každého vlastníka domu č. p. XY tak byl v katastru nemovitostí proveden chybně. V době kdy žalobce nabyl nemovitosti, zapsaný stav neodpovídal skutečnému právnímu stavu. Při uzavírání kupní smlouvy žalobce nemohl být v dobré víře, že mu věcné břemeno svědčí. Žalobce měl k dispozici kupní smlouvu ze dne 3. 1. 1977, ze které mohl dovodit, že přístup k domu č. p. XY je zajištěn jen souhlasem vlastníka domu č. p. XY, nikoliv věcným břemenem; uvádí i další argumenty pro své tvrzení. Také znal místní situaci a z toho mohl dohodit, že takové břemeno neexistuje; ostatně pro případ, že by podle soudu vzniklo, navrhovala žalovaná zamítnutí žaloby, neboť zaniklo promlčením, protože nebylo vykonáváno. Vzájemnou žalobou se žalovaná domáhala, aby soud určil, že věcné břemeno neexistuje, případně aby jej zrušil.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 9 C 40/2017-96, ve výroku I. uložil žalované povinnost strpět žalobcův průchod domovní chodbou a dvorkem budovy č. p. XY k domu č. p. XY. Dále zamítl vzájemné žaloby žalované, kterými se domáhala určení neexistence (výrok II.) a zrušení (výrok III.) věcného břemene. Ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení a výroku V. o soudním poplatku.
Soud prvního stupně vycházel z §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a konstatoval, že hospodářská smlouva pojednává o tom, že nabyvatel nemovitostí přijímá závazek, kterým je právo průchodu domovní chodbou a dvorkem k domu č. p. XY pro A. P.; věcné břemeno touto smlouvou nevzniklo a s ohledem na tehdejší právní úpravu ani vzniknout nemohlo; zápis věcného břemene v katastru nemovitostí je tak chybný. V době, kdy žalobce nabyl nemovité věci, stav zapsaný neodpovídal skutečnému právnímu stavu; tento závěr nenarušuje ani prohlášení v kupní smlouvě ze dne 20. 7. 1973, ani smlouva o převodu vlastnictví ze dne 24. 9. 1998 a její následný vklad do katastru nemovitostí. Žalobce v roce 2016 jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, byl v dobré víře. Z dokazování nezjistil, že by v letech 1973-2016 byly věcné břemeno a zápis v katastru nemovitostí zpochybňovány. Soud dospěl k závěru, že vznikl takový právní stav, jehož posouzení vyžaduje znalosti právních předpisů účinných v daném období. Žalobce neměl povinnost studovat již zrušené právní předpisy a analyzovat stav v katastru nemovitostí (soud interpretoval §984 o. z. argumentem a contrario). I když bylo oprávnění průchodu nemovitostmi ve vlastnictví žalované v katastru nemovitostí chybně zapsáno jako věcné břemeno, svědčí současný zapsaný stav podle §984 o. z. žalobci, protože věcné břemeno nabyl v dobré víře, za úplatu a od osoby k tomu oprávněné.
K vzájemné žalobě soud uvedl, že věcné břemeno existuje na základě dobré víry žalobce v zápis v katastru nemovitostí ve spojení s kupní smlouvou a žalobci svědčí od roku 2016.
Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. rozsudku ze dne 6. 11. 2018, č. j. 26 Co 205/2018-166, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně vyhověl vzájemnému návrhu žalované a určil, že věcné břemeno neexistuje. Ve výrocích II. a IV. rozhodl o nákladech řízení a ve výroku III. zastavil řízení v části týkající se výroku V. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud rozsudek postavil na této judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozsudku ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3698/2016, usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 552/2017, rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015 a usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017. Dále zmínil i rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to nález ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, a usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3361/14.
Podle odvolacího soudu by žalobce byl v dobré víře ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí, pokud by v okamžiku podání návrhu na vklad kupní smlouvy nevěděl a při zachování obvyklé míry opatrnosti vědět nemohl, že ke vzniku věcného břemene chyběl způsobilý právní důvod a že by neexistovaly ani jiné okolnosti schopné objektivně vzbudit pochybnosti o existenci věcného břemene. Pokud existují takové objektivní okolnosti, musí být vzaty v potaz. Soud prvního stupně existenci dobré víry zkoumal pouze ve vztahu k správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Okresní soud provedl listinný důkaz navržený žalovanou k vyvrácení dobré víry žalobce, avšak v rozsudku jej již nezmínil a neuvedl, jaká zjištění z něj učinil a nijak je nepromítl do právního hodnocení; stejně tak nevzal v potaz ani další argumentaci žalované proti dobré víře žalobce. Soud prvního stupně sice zpřístupnil svůj názor, nicméně neposkytl žalované, kterou tížilo důkazní břemeno ohledně nedostatku dobré víry žalobce, poučení a nevyzval ji k doložení tvrzení a navržení důkazů. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, rozsudek ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 a rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010. Okresní soud tak zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalobce se orientoval v sousedských a vlastnických poměrech ohledně dotčených nemovitostí, nemohl vidět svoji právní předchůdkyni, že by domem a dvorem procházela, a ta nejpozději v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy informovala žalobce, že během svého vlastnictví věcné břemeno nevykonávala (ostatně nemovitosti jako předmět koupě žalobci rovněž ukázala bez realizace věcného břemene), že nikdy neměla klíče od domu zatíženého služebností a že „snahy tyto klíče dostat do držení narazily na neochotu žalované průchod domem a dvorem umožňovat“. Při prohlídce převáděných nemovitostí se k domu dostali jinak, než využitím věcného břemene. Tyto informace objektivně svědčily o tom, že žalovaná existenci věcného břemene neuznává (navzdory tomu, že nastalý stav nijak neřešila); tyto okolnosti musely u žalobce vyvolat pochybnosti o souladu skutečného stavu a stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Takové pochybnosti musela vyvolat i kupní smlouva ze dne 15. 10. 1991, kterou právní předchůdkyně žalobce nabyla nemovitosti a ve které se o věcném břemeni nehovoří. Žalobce tak v okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva nebyl v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. Nelze uzavřít, že s vlastnictvím k nemovitým věcem nabyl i věcné břemeno.
Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, a to např. na rozsudek ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, dále rozsudek sp. zn. 21 Cdo 762/2001, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 a rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2959/2010. Dále má za to, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K tomu odkazuje na rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3209/2009, rozsudek ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 4174/2017. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“).
K prvnímu kritériu přípustnosti uvádí, že odvolací soud rozhodl bez představení svého názoru ohledně jeho dobré víry ve správnost zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí; dovolatel měl až do vyhlášení rozsudku za to, že jeho dobrá víra je prokázána. Odvolací soud rozhodl bez poskytnutí poučení dovolateli podle §118a o. s. ř. Pokud se žalované podařilo vyvrátit dobrou víru dovolatele, přešlo důkazní břemeno na dovolatele. Odvolací soud měl protistranu uvědomit o tomto názoru a poskytnout mu poučení a vyzvat k poskytnutí potřebných tvrzení, navržení důkazů a jejich prokázání. Neprokázání tvrzení dovolatele, tedy že věcné břemeno je zapsáno v souladu s právním stavem a na základě způsobilého právního titulu (kupní smlouvy), vedlo odvolací soud k vyhovění vzájemného návrhu žalované. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Napadený rozsudek hodnotí jako překvapivý, protože jej nebylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat; tím byla dovolateli odňata možnost argumentovat k relevantní otázce, a hájit svá práva (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013). Takový postup mohl založit vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel nesouhlasí ani s právním posouzením otázky dobré víry. Z doplněného dokazování nelze dospět k závěru, že nebyl v dobré víře. Poukazuje na to, že věcné břemeno je evidováno na listech vlastnictví u obou dotčených pozemků. I když v roce 1976 nebylo možné zřídit věcné břemeno, toto břemeno však do dne nabytí nemovitých věcí dovolatelem nebylo nikým zpochybňováno. Z katastru nemovitostí nemohl dovolatel poznat, zda žalovaná, resp. její právní předchůdci, zpochybňovali věcné břemeno; to však nemůže jít k tíži dovolatele. Žalovaná se měla v souladu s §980 odst. 2 o. z. domáhat zpochybnění věcného břemene (např. podle §985 o. z.). Po dovolateli nelze vyžadovat znalost právní úpravy účinné v roce 1976. Z doplněného dokazování vyplynulo, že žalovaná bránila ve výkonu věcného břemene poté, co dovolatel nabyl nemovité věci, což nelze hodnotit jako zpochybnění existence věcného břemene nebo nezpůsobilost právního titulu.
Dovolatel věděl, že jeho právní předchůdkyně během trvání svého vlastnického práva nechodila přes nemovitosti žalované (neboť neměla klíče), nýbrž přes sousední dům č. p. XY, přičemž i tak je možno se k domu č. p. XY dostat pouze přes nemovitosti žalované. Žalovaná během této doby nezpochybňovala existenci věcného břemene; tu zpochybňuje až od zahájení tohoto řízení.
Dále namítá, že odvolací soud z doplněného dokazování vyvodil skutkový závěr nemající v něm oporu a nesprávně právně posoudil otázku dobré víry dovolatele. Dovolatel při koupi nejednal nedbale a je tak v dobré víře, protože existenci věcného břemene si ověřil výpisem z katastru nemovitostí; nadto bylo věcné břemeno potvrzeno i v kupní smlouvě. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce zjištění dobré víry (nezjišťoval skutečnosti, které by při objektivním posouzení vedly k závěru, že dovolatel jakožto osoba práva neznalá nemohl vědět, že nenabývá věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí).
Dovolatel uvádí, že otázka dobré víry v zápis ve veřejném seznamu podle §984 o. z. za použití §3064 a §980 o. z. nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Odvolací soud nesprávně zkoumal dobrou víru dovolatele a nesprávně aplikoval uvedená ustanovení. Pokud měla žalovaná pochybnosti o vzniku věcného břemene, měla k tomu učinit adekvátní kroky, což však nikdy neučinila. Ke dni vkladu vlastnického práva dovolatele bylo věcné břemeno v katastru nemovitostí zapsáno a bylo součástí kupní smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje, že není přípustné a vymezenou přípustnost hodnotí jako nerelevantní. Opakuje argumentaci popírající vznik a existenci věcného břemene. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (k přípustnosti dovolání viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud tak nepřihlédl k námitce, že odvolací soud vyvodil skutkový závěr nemající oporu v dokazování.
K otázce dobré víry žalobce ve stav zapsaný ve veřejném seznamu (§984 odst. 1 o. z.)
Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje (§980 odst. 2 o. z.).
Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis (§984 odst. 1 o. z.).
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§7 o. z.).
Ustanovení §980 odst. 2 o. z. stanoví vyvratitelnou domněnku souladu stavu veřejného seznamu se skutečným právním stavem; připouští tak rozpor uvedených stavů. Nabyl-li někdo ve skutečnosti neexistující věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu, stává se subjektem tohoto práva, i když převodci toto právo nenáleželo. Podmínkou však je, že nabyvatel jednal v dobré víře; ta se presumuje (§7 o. z.) a je tedy na tom, kdo nabytí popírá, aby tvrdil a prokázal, že nabyvatel nejednal v dobré víře.
Dovolatel tvrdí, že „odvolací soud měl zkoumat dobrou víru žalobce pouze v tom rozsahu, zda žalobce měl a mohl vědět, že věcné břemeno není v katastru nemovitosti zapsáno v souladu s právním stavem, popř. že zde byly okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že věcné břemeno není v katastru nemovitostí zapsáno v souladu s právním stavem“. Až potud lze s dovolatelem souhlasit; nelze mu však přisvědčit, pokud tvrdí, že odvolací soud takto nepostupoval, jen dospěl k závěru pro dovolatele nepříznivému. Vzhledem k tomu, že jde o výklad pojmu „dobrá víra“ tak, jak je užitý v §984 odst. 1 o. z., který dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyl podán, je dovolání v této části přípustné (§237 o. s. ř.), není však důvodné.
Jde o posouzení, zda v dané věci, se zřetelem na skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, služebnost průchodu domem a dvorkem (v zákoně není služebnost průchodu domem výslovně upravená, je však přípustná podle §1257 a násl. o. z.) jako druh věcného břemene vznikla na základě tvrzené dobré víry nabyvatele panující nemovitosti ve stav katastru nemovitosti, byl-li zapsaný stav v rozporu se stavem skutečným, neboť služebnost ve skutečnosti neexistovala.
Služebnosti nelze převádět; přecházejí se změnou vlastnictví nemovitosti, na které váznou nebo v prospěch jejíhož vlastníka svědčí. Převádí-li se panující nemovitost, v jejíž prospěch svědčí služebnost evidovaná v katastru nemovitostí, uplatní se za pomoci extenzivního výkladu §984 odst. 1 o. z. pravidlo tam upravené; i když totiž služebnost není, přísně vzato, předmětem převodu, je s ním natolik spojena, že jiný výklad by byl v rozporu s §2 o. z. I v tomto případě nabyvatel nabývá věcné právo za úplatu od vlastníka panující nemovitosti, tedy od „osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu“.
Je-li převáděna nemovitost a stav zapsaný ve veřejném seznamu, deklarující existenci služebnosti ve prospěch převáděné nemovitosti jako panující není v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav týkající se služebnosti ve prospěch osoby, která nabyla vlastnictví nemovitosti za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu.
V této věci soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce věděl o tom, že obsah služebnosti není dlouhodobě vykonáván a že mu muselo být zřejmé, že žalovaná její výkon neumožňuje a že k tomu může mít závažný důvod. Jde o posouzení, zda tyto okolnosti mohly vyvrátit presumovanou dobrou víru žalobce ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí.
Občanský zákoník obecný pojem „dobrá víra“ nedefinuje; vyjít však lze ze závěrů, ke kterým dospěla judikatura k §130 odst. 1 obč. zák. (viz k tomu Tégl, P.: Domněnky upravené v §980 odst. 2 o. z. Bulletin advokacie č. 6/2018). Stejně tak platí, že dovolací soud zpochybní úvahy soudů v nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a řada dalších rozhodnutí).
Dobrá víra v zásadě zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 3249/2009, a judikatura tam citovaná). „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Tyto závěry platí i pro posouzení dobré víry podle §984 odst. 1 platného občanského zákoníku. Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci, včetně toho, zda jde o nemovitost určenou k bydlení či o rozsáhlý lesní pozemek apod. Přitom bude třeba přihlédnout k tomu, zda držitel usiloval o rozptýlení pochybností, které ve věci objektivně byly, a nakolik se jedná o komplikovanou či nejednoznačnou věc (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. s. 995). V zásadě platí, že nedostatek investigativní aktivity, spočívající v tom, že držitel musel mít o svém právu pochyby a nepokusil se o zjištění skutečného stavu věci, tedy nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, zpochybňuje jeho dobrou víru. Nicméně mezi nedostatkem uvedené aktivity (zanedbáním obvyklé míry opatrnosti) a nevědomostí o skutečném stavu věci musí být příčinná souvislost (Petrov, Výtisk, Beran a kol., cit. dílo, s. 992). V této souvislosti Nejvyšší soud již – byť ještě v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – konstatoval: „Jestliže někdo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nabýval pozemky zastavěné panelovými domy ve vlastnictví třetí osoby (někoho jiného, než vlastníka pozemku), vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil (např. dotazem na vlastníka domů a držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra ve vlastnické právo převodce (byla-li vůbec dána) nemohla být objektivní, a tudíž ani chráněná. Nemohlo tak jít o nabytí pozemků od nevlastníka, byť byl jako vlastník evidován v katastru nemovitostí“ (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015). Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 3172/2015 odmítl.
Dovolací soud též k problematice nabytí od neoprávněného na základě důvěry ve stav v katastru nemovitostí v usnesení ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015 uvedl: „Koupil-li nabyvatel od nevlastníka pozemek, který byl v držbě (a v užívání jako ve viditelném projevu držby) někoho jiného než prodávajícího, aniž si ověřil, proč skutečné držební (resp. užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým, evidovaným v katastru nemovitostí, nebyl objektivně v dobré víře a nemohl nabýt vlastnictví“.
Lze tedy dovodit, že tam, kde převodce, byť evidovaný ve veřejném seznamu (zde v katastru nemovitostí) jako subjekt věcného práva, zjevně sám převáděné právo (jeho obsah) nevykonává, vyžaduje se po nabyvateli investigativní aktivita spočívající ve snaze o zjištění, z jakého důvodu převodce toto právo nevykonává, resp. proč toto právo (jeho obsah) vykonává někdo jiný. Pokud nabyvatel takovou aktivitu nevyvine, pak v případě, že převodce subjektem práva nebyl, nebude nabyvatel zpravidla, s přihlédnutím ke však okolnostem věci, v dobré víře a stav zapsaný ve veřejném seznamu v rozporu se skutečným právním stavem mu nebude svědčit.
V případě převodu vlastnického práva tak investigativní aktivitu v zásadě vyžaduje stav, kdy převodce není detentorem převáděné věci (např. převáděný rodinný dům obývá někdo jiný). Jde-li o držbu služebnosti, jako v dané věci, pak takovou aktivitu vyžaduje – opět s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci - stav, kdy její obsah není zjevně vykonáván a povinná osoba dokonce jeho výkonu brání.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce věděl, že služebnost není dlouhodobě vykonávána a že povinná osoba jejímu výkonu brání, pak není zjevně nepřiměřený závěr o nedostatku žalobcovy dobré víry, který vychází z úvahy, že při zachování náležité opatrnosti, kterou bylo třeba s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, bylo namístě si skutečný stav věci ověřit alespoň dotazem na žalovanou, proč výkonu služebnosti brání. Pokud tak žalobce neučinil, nepostupoval s obvyklou dávkou opatrnosti, kterou po něm v jeho situaci bylo možno požadovat, a nebyl tak v dobré víře ve smyslu §984 odst. 1 o. z.
Z toho se podává, že odvolací soud, který se těmito skutečnostmi zabýval, oproti názoru dovolatele skutečně zkoumal, zda „žalobce měl a mohl vědět, že věcné břemeno není v katastru nemovitosti zapsáno v souladu s právním stavem, popř. že zde byly okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že věcné břemeno není v katastru nemovitostí zapsáno v souladu s právním stavem“. Dovolací výtka tak není důvodná.
Dovolateli lze přisvědčit, že to byla žalovaná, kdo se měl postarat o uvedení knihovního stavu do souladu se stavem skutečným. Nicméně nedostatek této péče je sankcionován právě a jen tím, že dobrověrný nabyvatel by na základě §984 odst. 1 o. z. nabyl věcné právo – služebnost cesty a průchodu – i když toto právo ve skutečnosti na nemovitostech nevázlo. Nebyl-li nabyvatel objektivně v dobré víře, pak ani nečinnost toho, jehož nemovitosti byly podle knihovního stavu neexistující služebnosti zatíženy, nemůže vést k nabytí na základě uvedeného ustanovení.
Námitky nesplnění poučovací povinnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nejsou důvodné.
K poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. se uvádí :
Uvedené ustanovení má čtyři odstavce, a každý obsahuje jinou normu; dovolatel nespecifikuje, kterou má na mysli.
Žalobce musel přinejmenším z podání žalovaného vědět, že spor je o jeho dobrou víru ve správnost zápisu v katastru nemovitostí a že ji žalovaný popírá a nabízí k tomu důkazy; žalobcova dobrá víra se přitom presumuje (§7 o. z.), a žalobce tak není zatížen důkazním břemenem ohledně jeho dobré víry. Spor byl od začátku o aplikaci §984 odst. 1 o. z. a o dobrou víru žalobce; ani právní posouzení věci se tak nezměnilo, po doplnění dokazování dospěl jak ke skutkovému závěru o tom, co žalobce věděl či mohl a měl vědět, a tak i k jinému závěru o jeho dobré víře.
Rozhodnutí soudu založené na zjištěném skutkovém stavu věci nevyžaduje poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017). Poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. je projevem zásady, podle níž soud má vést účastníky k objasnění skutkového stavu věci (§6 o. s. ř.); má zabránit vydání rozhodnutí bez zjištění skutkového stavu pouze na základě pravidel o dělení důkazního břemene. Judikatura je proto ve shodě na tom, že poučení podle §118a odst. 3 se týká pouze neobjasnění rozhodujících skutkových okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009).
Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí doplnit skutková tvrzení, bez nichž by nebylo možné rozhodnout ve prospěch účastníka, který má povinnost tvrzení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, nebo také žalobcem citovaný rozsudek ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017]. Jinak řečeno, vznik poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. se pojí se změnou právní kvalifikace projednávané věci, k níž však v tomto případě nedošlo. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, a proto uvedené poučení nepřicházelo do úvahy; řízení tak není zatíženo tvrzenou vadou.
K námitce nepředvídatelnosti, resp. ke tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé:
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Stejně rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).
Žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, pokud se v něm uvádí, že překvapivost spočívá ve vydání „rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat“. Opomíjí však, že text pokračuje takto: „Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83).
Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 – www.nsoud.cz ; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz)“.
V dané věci žalovaný v odvolání tvrdil, že žalobce nebyl v objektivní dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí a uváděl důvody, proč tomu tak je; žalobcovu dobrou víru popíral již v řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí, opírající se o zjištěný nedostatek dobré víry tak nemohlo být pro žalobce překvapivé; mohl takový výsledek předvídat (jako možný) na základě tvrzení protistrany i postupu odvolacího soudu, který k jeho dobré víře prováděl dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalovaná má podle §243b a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny advokáta 2 500 Kč za sepis vyjádření k dovolání /§11 odst. 1 písm. k), §9 odst. 3 písm. c) a §7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21 % náhrady DPH 588 Kč, celkem 3388 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženu mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu