ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2179.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2179/2019-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Přelouči, Hradecká 1383, proti žalovanému Orlický konzum, obchodní a výrobní družstvo Kostelec nad Orlicí , se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Husova 149, identifikační číslo osoby 00032174, zastoupenému JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, o návrhu žalobce na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 1/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2017, č. j. 38 Cm 1/2010-588, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, č. j. 6 Cmo 90/2018-642, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2017, č. j. 38 Cm 1/2010-588, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, č. j. 6 Cmo 90/2018-642, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. 38 Cm 1/2010-588, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 1/2010 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 10. 2018, č. j. 6 Cmo 90/2018-642, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně také proti usnesení soudu prvního stupně podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že „obě napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního, ale i hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že co se týče podání žalobce v rozsahu, ve kterém výslovně směřuje proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, je namístě konstatovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Nelze jím úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání takového „dovolání“. Funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále se Nejvyšší soud zabýval částí dovolání žalobce směřující proti usnesení soudu odvolacího.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání v této části není přípustné.
Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, dle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešenou, a to otázku možnosti „učinit kompletní soudní přezkum“ v případech „zcela nicotných a nezákonných rozhodnutí“, ačkoliv není takový opravný prostředek zákonem výslovně upraven. Tato otázka však není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. otázkou, jež by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovou otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatel dále v části dovolání namítá, že mu má být přiznáno jeho právo na náhradu škody bez ohledu na to, zda je promlčeno, nebo zda uplynula lhůta k podání návrhu na obnovu řízení. Nejvyšší soud k těmto námitkám podotýká, že odvolací soud řešil otázku včasnosti podání návrhu na obnovu řízení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když uzavřel, že v případě, kdy žaloba na obnovu řízení byla podána až po uplynutí zákonem dané objektivní tříleté lhůty, nelze obnovu řízení povolit, nejsou-li dány důvody pro překročení této lhůty dle §233 odst. 2 o. s. ř., a to bez ohledu na to, zda byla podána v tříměsíční subjektivní lhůtě dle §233 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud vyslovil již např. ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 229/2011, že možnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu žalobou na obnovu řízení (§228 a násl. o. s. ř.) zákon časově omezuje tím, že pro podání žaloby stanoví subjektivní lhůtu (v §233 odst. 1) a objektivní lhůtu (v §233 odst. 2), přičemž uplynutím některé z nich účastník oprávnění podat žalobu ztrácí. Po uplynutí objektivní lhůty je žaloba na obnovu řízení opožděná, i kdyby snad v této době subjektivní lhůta ještě běžela (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3370/2009, či ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 655/2016).
Odvolací soud přitom vycházel ze skutečnosti, že podle obsahu spisu nabyl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2006, č. j. 38 Cm 5/2005-171, právní moci dne 11. 7. 2007 a žalobce podal první žalobu na obnovu řízení 1. 10. 2010 a nyní projednávanou žalobu dne 29. 3. 2017 – tedy po uplynutí objektivní lhůty pro její podání. Dle §233 odst. 2 o. s. ř. přitom může být tato lhůta překročena pouze, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny. O takový případ se však v dané věci nejednalo. Jelikož žaloba na obnovu řízení nebyla podána v objektivní lhůtě, přičemž zmeškání této lhůty není možné prominout (§235 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl odvolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, když žalobu jako opožděnou zamítl.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu